Big Sur: Klenot pobřeží, kde Kalifornie ukazuje svou nejdivočejší tvář
Kalifornie přitahuje pozornost milionů návštěvníků z celého světa, protože nabízí snad vše, co turisty zajímá. Moderní velkoměsta, historická místa, zdánlivě nekonečné pláže u Pacifiku, národní parky, pouštní oblasti i hory. Ale jedna oblast svou divokou krásou a opuštěností jako by sem ani nepatřila: Big Sur.
Vyrazit do Big Suru je snadné – stačí se rozhodnout, zda chcete přijet z jihu, nebo ze severu. My jsme vždy volili jižní variantu. Pak už zbývá jen sednout v Los Angeles do auta, nechat za zády Santa Moniku i s jejím molem, na kterém končí slavná Route 66; pláže v Malibu, kde několik let řešil všechny problémy záchranář Mitch Buchannon, projet oblíbená přímořská letoviska Venturu a Santa Barbaru a dorazit do města San Luis Obispo, místními často označovaného prostou zkratkou „SLO“. To je považováno za jedno z největších měst celého Big Suru.
Je často problematické stanovit konkrétní hranice této oblasti. Jisté jsou západní a východní hranice – těmi jsou Tichý oceán a pohoří Santa Lucia. S těmi severními a jižními je to složitější. Nejčastěji se uvádí Carmel-by-the-Sea a nedaleký potok Malpaso na severu a právě okolí San Luis Obispa na jihu. I když některé zdroje do Big Suru zahrnují i Monterey, ležící ještě o kousek severněji než Carmel. Ale to přijíždějící návštěvníky nechává vcelku klidnými. Důležité je hlavně to, co vidí okolo sebe – a není toho málo.
SLO neleží přímo na pobřeží, je trochu schováno u úpatí pohoří Santa Lucia. Na kalifornské poměry se zde zachovalo hodně domů z 19. století, v centru je řada obchodů a restaurací. Z hluku a ruchu hlavních ulic je ideální zmizet do místní botanické zahrady, muzea umění nebo areálu misie San Luis Obispo de Tolosa, založené v roce 1772, která dala celému městu jméno. A tím se dostáváme k historii této oblasti, kterou nelze pominout a přímo souvisí s jejím názvem.
„Velká země na jihu“
Archeologické nálezy dokazují, že oblast byla lidmi osídlena již ve 4. tisíciletí př. n. l. Tito lidé žili kočovným způsobem života, v létě se stěhovali za zvěří hlouběji do vnitrozemí, v zimě se zase vraceli na pobřeží. Postupně se tyto skupiny původních obyvatel začaly označovat jako kmeny Ohlone, Esselen a Salinan.
První Evropané se objevili v roce 1542, kdy podél pobřeží Big Sur proplula loď španělského kapitána Juana Cabrilla, ale nepřistála zde. V roce 1769 zde Španělé už přistáli – konkrétně expedice vedená Gasparem de Portolla. Záměr prozkoumat pobřeží se jim nezdařil, náročným pochodem překročili pohoří Santa Lucia a přes vnitrozemí se dostali znovu na pobřeží, kde založili osadu Monterey; ta se později stala hlavním městem oblasti.
A právě díky Španělům vzniklo i označení nově zkoumané oblasti. Krajina na ně zapůsobila krásou a rozlehlostí; začali tak o této části území mluvit jako o „el país grande del sur“ („velká země na jihu“). Později se toto pojmenování zkrátilo a postupně se název vžil natolik, že jej přijali i nově příchozí anglicky mluvící osadníci – jen si jej upravili a vytvořili „Big Sur“.
Ale to trochu historicky předbíháme. Jsme na konci 18. století a po vojácích přicházejí mniši, šířící na novém území křesťanskou víru. V čele těchto snah stál člen františkánského řádu Junipero Serra. V červenci 1769 tak vyrazila na cestu expedice mnichů, doprovázená skupinou vojáků. Úkolem bylo objevit vhodná místa pro založení misií, z nichž by se šířilo křesťanství mezi domorodé indiány. Celkem mezi lety 1769–1823 vzniklo 21 misií. Několik takových misií vzniklo i v oblasti Big Suru, i když pouze na hranicích nebo v úrodném vnitrozemí (San Luis Obispo, Carmel-by-the-Sea, San Miguel). Založení misie nebylo totiž tak jednoduché, jak by se mohlo zdát. Zajistit zdroj vody, zdroje stavebního materiálu a dostatek půdy pro hospodaření nebylo na pobřeží Big Suru vždy samozřejmostí.
K žádnému výraznějšímu rozvoji osídlení nedošlo ani v období mexické správy. Roku 1848 Mexiko postoupilo celou provincii USA a nastala éra prvních osadníků z řad Američanů, respektive Evropanů, kteří se vydali do USA za vidinou lepšího života. Výraznější stopu v historii Big Suru zanechala rodina osadníků původem z Francie. Michael Pfeiffer s manželkou a dětmi se zde usadili v roce 1869. Začali u hospodařit a postupně své majetky rozšiřovali.
Hustotu osídlení neovlivnil ani objev zlata, který do zlatokopeckých oblastí krátkodobě přivedl stovky nových obyvatel, ale po ukončení těžby zbyla jen města duchů. Nikoho příliš nelákal tvrdý život v krásné, ale drsné krajině, navíc těžce přístupné.
Silnice jako symbol Big Suru
Východní pobřeží se západním už dávno spojovala železnice, začala se vytvářet síť prvních silnic, ale Big Sur nadále odolával jakýmkoliv pokusům o lepší spojení s okolním světem. Na přelomu 19. a 20. století byl jediným dopravním prostředkem pro tento kraj dostavník – ten se ale dal využít pouze v úseku z Monterey k Pfeifferovu ranči (oblast dnešní osady Big Sur). Vše se změnilo až s realizací projektu pobřežní silnice, která by spojila jednotlivá místa. Stavba začala v roce 1921 a dokončena byla v roce 1937. Valná část z ní byla vybudována v rámci projektu New Deal, se kterým přišel tehdejší prezident Franklin D. Roosevelt a který měl za cíl využít volné pracovní síly milionů dělníků, kteří byli v důsledku velké hospodářské krize bez práce. Brzy po svém dokončení byla nová silnice začleněna do státního systému dopravy pod označením „California Highway 1“. Dnes je ale mezi turisty často nazývána pouze jako „Coast Highway“.
Svou původní roli už víceméně ztratila, ale stále plní tu zásadní pro všechny návštěvníky – zpřístupňuje oblast Big Suru. A je pravda, že pro většinu z nich se silnice stala symbolem Big Suru. Jízda úzkou klikatou silnicí, zařezanou do skalního masivu útesu, vyhlídka na oceán, pláže nebo hory na druhé straně, to vše dominuje vzpomínkám většiny turistů. Je totiž nutno přiznat, že lidé se většinou spokojí se zážitkem jízdy po této silnici, zastávkami na jednotlivých vyhlídkových místech a Big Sur podrobněji vlastně ani nepoznají. Což je neuvěřitelná škoda!
Vzhůru do Big Suru!
Ze San Luis Obispa se vydáváme po této silnici na sever, z moře vystupují osamoceně stojící skály, které v souhrnu vytvářejí jakýsi pás. Jde o útvary sopečného původu a místní je označují jako „Seven Sisters“ (Sedm sester). Nejznámější a nejpopulárnější je ta, která stojí v blízkosti přístavu městečka Morro Bay. Nazývá se Morro Rock, je vysoká 176 metrů a dnes je chráněnou přírodní památkou. Je přístupná po chodníku, který vás dovede až k úpatí skály. Na Morro Rocku hnízdí velké množství ptačích druhů, a proto je zakázáno šplhat na skálu, aby ptáci měli klid. Dále na sever v Cayucos naleznete pláže, které jsou oblíbené místními surfaři, ale pro běžného návštěvníka většinou není teplota vody ideální. To se dá říct o možnostech koupání v Big Suru obecně – krásné výhledy na oceán, četné pláže s dřevěnými moly, vybíhajícími daleko do moře, ale voda je studená. Vše doprovází vítr, takže na plážích spíše můžete jen relaxovat, sportovat nebo si udělat piknik.
Těsně před Cambrií se objevuje odbočka do hor, jedna z mála možností, jak přejet hřeben pobřežního pásma a dostat se do vnitrozemí. Nabízí také krásné výhledy na oceán a pobřeží, navíc z velké výšky. Je to ideální varianta pro ty, kteří milují víno – cesta vás totiž dovede do města Paso Robles a dále na sever do Salinas, center vinařského průmyslu tzv. Central Coast, což je jedna z kalifornských vinařských oblastí.
My ale tentokrát zůstáváme na pobřežní silnici a vjíždíme do Cambrie. Scénář se tu opakuje jako v Morro Bay – i Cambria je městečkem, které žije z turismu a polohy na pobřeží. Můžete využít řady aktivit – od jízdy na kole, pěší turistiky a surfingu až po vyjížďky na kajacích. Pobřežní vody jsou totiž zařazeny do pásu chráněných přírodních rezervací, které mají za cíl chránit podmořský život před negativními dopady lidské činnosti. Cambria samotná v minulosti těžila z blízkosti Hearst Castlu – v době hospodářské krize mnoho lidí našlo práci na výstavbě tohoto opulentního sídla. Zajímavou protiváhou Hearst Castlu je tzv. Nitt Witt Ridge, dům, který si během svého života vystavěl Arthur H. Beal. Ten sbíral nejrůznější odpad na plážích i v lesích okolo Cambrie a využíval jej znovu pro stavbu svého příbytku. Dosáhl tak zajímavého výsledku, který navíc v roce 1986 získal status chráněné historické památky.
Na skok ve Středomoří
Ale to už míříme dál na sever, do San Simeonu. Zdejší záliv (San Simeon Bay) splňuje vše, co platí pro Big Sur. Zářivě modrá voda, příliš studená pro koupání, pláže s uhlazeným pískem, neutuchající poryvy větru. Unikátní je dřevěné plážové molo z roku 1878, dlouhé 300 metrů. Pokud budete mít štěstí, zahlédnete v moři plavat vydry, ale daleko více si užijete přítomnosti racků, vran a všudypřítomných veverek. Na pastvinách u silnice pak můžete spatřit i pasoucí se stáda zeber – jde o připomínku kdysi největší soukromé zoo, kterou zde založil William Randolph Hearst.
Byl to bohatý podnikatel, majitel mediálního impéria, zahrnujícího noviny, časopisy i produkci filmů. Navázal na svého otce George Hearsta, který zbohatl v důlním byznysu a roku 1865 koupil 40 tisíc akrů půdy v oblasti San Simeonu. V průběhu let své majetky dále rozšiřoval, takže když je v roce 1919 zdědil jediný syn William R. Hearst, činila jejich rozloha neuvěřitelných 250 tisíc akrů. Ten se rozhodl vystavět zde sídlo, v němž by zhmotnil všechny své sny a představy. Výsledkem je areál, dnes nazývaný Hearst Castle, jenž je viditelnou dominantou této části Big Suru. Ať už se na výslednou podobu stavby díváte jakkoli, faktem zůstává, že jde o pozoruhodnou a působivou záležitost.
Realizací byla pověřena architektka Julia Morganová ze San Franciska. Hearst si vybral místo, kam s rodinou jezdívali kempovat. Jeho cílem bylo vytvořit sídlo, které by svým stylem připomínalo Středomoří. Vedle sebe tak stojí stavby ve francouzském, španělském a v italském stylu. Na skalnatém vrchu, který Hearst přejmenoval na La Cuesta Encantada (Okouzlující vrch), vznikl komplex čtyř hlavních budov, doplněný bazény a zahradami. Interiéry a dekorativní prvky byly kupovány v Evropě a dováženy lodí do San Simeonu. Co se nepodařilo sehnat v originále, bylo umně okopírováno. Hlavní budova (Casa Grande) svým průčelím připomíná katedrálu a na čtyřech poschodích skrývá celkem 115 místností (včetně 38 ložnic, dvou knihoven a kulečníkového sálu). Okolo byly vystavěny tři domy pro hosty, opět se španělskými názvy (Casa del Monte, Casa del Sol, Casa del Mar). Doslova dech beroucí je venkovní Neptunův bazén – s 32 metry délky, 29 metry šířky a objemem 1,3 mil. litrů vody. Okrašlují jej mramorové sloupy a kopie antických soch. Hearst ve svém sídle hostil řadu slavných osobností, především z prostředí filmu (Charlie Chaplin, Mary Pickfordová, Clark Gable…). Dnes je areál přístupný všem zájemcům, jen je třeba vstupenku koupit předem přes web. Kdo nechce ztrácet čas, může si prohlédnout pouze návštěvnické centrum nebo jít do kina na filmové představení, které mu přiblíží historii Hearst Castlu.
Za rypouši a výjimečnou ženou
Několik kilometrů za San Simeonem je další lákavé místo. Auto odstavíte na parkovišti a můžete vyrazit na procházku k útesům. Po pár metrech se vám naskytne úžasný pohled – stovky až tisíce rypoušů sloních, ležících na pláži. Odpočívají, vyhřívají se a čas od času vyrazí do moře, aby si našli potravu. Dospělí jedinci i mláďata tu nerušeně žijí, zatímco je lidé mohou pozorovat ze skalních útesů. Kousek dál na sever se na výběžku do moře vypíná kamenný maják Piedras Blancas. Byl postaven v roce 1874 a tehdy byl jediným majákem na pobřeží mezi Monterey a Santa Barbarou. Dodnes je v provozu a stojí za menší zastávku na cestě.
Kdo by stále neměl dost výhledů na scenerie pobřeží či hor, měl by se zastavit v Julia Pfeiffer Burns State Parku, chráněné lokalitě, která vznikla v roce 1962 a byla pojmenována po ženě, která v této oblasti žila většinu života a získala si respekt svého okolí. Park nabízí dostatek vyhlídkových bodů i několik značených tras pro pěší túry. Ideální je vyrazit na tzv. Overlook Trail, zhruba kilometrovou trasu, na jejímž konci jste odměněni pohledem, který vyrazí dech. Skoro se až nechce zdát, že zde člověk do přírody nezasáhl, aby docílil tohoto výsledku. Před očima návštěvníků se rozprostírá Tichý oceán, vlny narážejí do pobřeží a z útesů pod námi se valí vodopád na pláž a odtud přímo do moře. Jde o vodopád McWay (McWay Falls), ojedinělý úkaz na celém pobřeží Big Suru; má dostatek vody během celého roku a dosahuje výšky zhruba 25 metrů. Toto až kýčovitě krásné místo bylo již několikrát označeno jako nejkrásnější atrakce celého kalifornského pobřeží. Když budete mít štěstí a včas si rezervujete místo v jednom ze zdejších kempů, můžete tu strávit i více dnů. Máte pak dost času na další túry po parku, které vás dovedou do výše položených oblastí, kde uvidíte i sekvoje vysoké až 90 metrů a staré více než dva tisíce let. Jako je chráněna příroda na pobřeží, tak je chráněno i pásmo oceánu od Monterey až do San Luis Obispa. Do této oblasti je zahrnut i kus moře v Julia Pfeiffer Burns S. P. – kdo má dost štěstí a trpělivosti, může zahlédnout lachtany, rypouše, vydry, nebo dokonce velryby šedé, které v jarních měsících migrují podél pobřeží.
Trochu jiná Kalifornie
Cestu na sever dál lemují vyhlídky na moře i hory, ale my se už začínáme těšit na další z řady ikonických míst. Tentokrát je to technická památka, která se dostala do mnoha kalendářů – Bixby Creek Bridge. Obloukový most, který se klene nad údolím stejnojmenného potoka, byl postaven v letech 1931–1932 a dosahuje výšky 85 metrů. I tato stavba vznikla díky projektu New Deal a svého času šlo o největší jednoobloukový most na světě. Dnes se tu zastaví každý, kdo tudy projíždí – ať už jednotlivec na motorce, nebo člen organizovaného zájezdu autobusem. Bez fotky z tohoto slavného mostu se zkrátka z Big Suru nemůžete vrátit domů. A to už se vracíme pomalu zpět do civilizace. Přejíždíme říčku Malpaso a vjíždíme do města Carmel-by-the-Sea. Právě v okolí Carmelu končí oblast Big Suru. Ale prohlédnout si toto příjemné město je nejlepší příležitostí, jak se s tímto koutem Kalifornie rozloučit. Celosvětovou pozornost městu zajistil Clint Eastwood, který se zde v 70. letech 20. století usadil, později tu dokonce zastával funkci starosty a dnes stále vlastní hotelový resort na okraji města. Ale Carmel se stal lákadlem pro umělce, malíře či spisovatele dávno před příchodem hollywoodské legendy. Na počátku 20. století zde vznikla umělecká kolonie a pro svou tvorbu se řada osobností z umělecké scény San Franciska rozhodla najít si zde klidnější útočiště: například spisovatelé Upton Sinclair, Sinclair Lewis; malíř Xavier Martinez či fotograf Arnold Genthe, nějaký čas tu pobýval i Jack London. Následně byl založen v Carmelu Umělecký klub, jehož členové se navzájem podporovali v umělecké činnosti. Vrcholem těchto aktivit bylo vytvoření unikátního lesního divadla, v němž se hrály hry a které je možné navštívit i dnes. Obliba místa však vedla k růstu cen a dnes je Carmel považován za jedno z nejlukrativnějších míst v této části Kalifornie.
Carmel opravdu nepůsobí dojmem běžného amerického maloměsta. Současný vyšší životní standard je při procházce ulicemi zjevný na první pohled. Restaurace a bary s nejrůznějšími pochoutkami z celého světa, módní butiky, umělecké galerie, ale i malé obchůdky s ručními výtvory a květinami, ukryté ve dvorech nebo zákoutích… To vše lze vidět na toulkách hlavní ulicí Ocean Avenue i postranními ulicemi a úzkými uličkami. Jak název hlavní ulice napovídá, přivede vás nakonec na pobřeží, kde si můžete na městské pláži odpočinout, zaběhat v příboji nebo jen tak pozorovat snahu surfařů chytnout tu nejlepší vlnu. Carmel je však pozoruhodný i při pohledu z dálky – člověk by si ani neuvědomil, že se dívá na město. Veškerá zástavba je skryta v zeleni a stromy převyšuje jen několik málo budov. Výška staveb je zde totiž přísně kontrolována, aby nedošlo k narušení tohoto koloritu. Stejný dojem budete mít také v místních obytných čtvrtích. Domy se skrývají za hustou hradbou keřů a stromů a často je ani nelze ze silnice zahlédnout. Vzrostlé stromy navíc propouštějí pouze část slunečních paprsků a vytvářejí tak příjemný stín a příšeří i v teplých letních dnech.
Proč je Big Sur výjimečný?
Když už budete unaveni z procházení uličkami nebo relaxování na plážích, můžete se vydat na místo, kde se vás dotkne historie. Na okraji Carmelu se totiž nachází místní misie San Carlos Borroméo de Carmelo. Ta vznikla jako druhá v pořadí v roce 1770 (hned po misii v San Diegu) a brzy se stala významným bodem v celé oblasti. Výsadní postavení má i z toho důvodu, že se zachovala v takřka původním stavu. Samozřejmě prošla důkladnou rekonstrukcí, ale na podobě a rozložení budov i vybavení interiérů se v zásadě nic nezměnilo.
A jeden tip na závěr – pokud sem zamíříte na konci srpna, budete svědky setkání majitelů a fanoušků automobilů v rámci Monterey Car Week. Konají se aukce a různé doprovodné události, vy si však můžete koupit zmrzlinu, posadit se na lavičku a v klidu si prohlížet jednotlivé vozy, které projíždějí po ulicích před vámi. Má to ale i negativní dopad – ceny ubytování se v této době vyšplhají pořádně vysoko, takže je mnohdy lepší ubytovat se v nedalekém Monterey. Tam můžete zaskočit do místního světoznámého akvária nebo se vydat po stopách Johna Steinbecka, který sem zasadil děj několika svých knih. Ale to už je jiný příběh…
Přestože do Big Suru míří každý rok miliony návštěvníků, udržuje si toto místo dostatek kouzla a volného prostoru pro každého, kdo sem dorazí. Asi nejlépe tu náladu charakterizují slova Clinta Eastwooda: „Tahle oblast se ti dostane pod kůži. Něco na ní je, jakási zvláštní atmosféra, která je mnohem příjemnější než v oblasti San Franciska, kde jsem vyrostl. Je to zřejmě kombinací krásné venkovské přírody a milých lidí, kteří tu žijí. To dělá život o hodně jednodušší než v ostatních oblastech Kalifornie.“ Tak vyrazte na cestu a nechte se také okouzlit tímto místem!
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 3/2026.
