V úzkých uličkách Edinburghu, omšelých domech a temných průchodech jeho Starého Města i na romantických hřbitovech zůstávají zakleté staré děsivé historie. Ale vznikají tu i legendy docela nové – třeba „čarodějnické ságy“ o Harrym Potterovi, inspirované z velké části právě hlavním městem Skotska.
Na strmém vrchu Castle Rock se rozkládá zdaleka viditelný hrad jako „temná koruna“. Budovy různých architektonických stylů pocházejí z 12. až 20. století. Za romantickou vstupní vrátnicí následuje druhá brána ze 16. století a teprve pak se ocitnete u pevnostních baterií s výhledem na město. Pověstné dělo „One O´Clock Gun“ vydává každý den (kromě neděle) v jednu hodinu odpoledne ohlušující výstřel jako časový signál.
Ještě hezčí výhled je na druhé plošině s cimbuřím, kam od baterií vede příkré schodiště. Cestou k hlavním objektům, seskupeným okolo Crown Square, odbočte k nenápadné St Margaret´s Chapel. Prostá kaple, nejstarší na hradě, je věnovaná svaté Markétě – patronce Skotska. Má strohý románský interiér a barevná okna s postavou světice.
Ztracené klenoty
Crown Square – hlavní nádvoří – bylo v roce 1818 přejmenováno podle skotských korunovačních klenotů, vystavených (společně s pověstným Kamenem osudu) v Královském paláci (Royal Palace) z 15. století. Pocházejí z konce 15. a počátku 16. století a tvoří je koruna ze zlata a drahých kamenů, stříbrné žezlo a italský renesanční meč. Když v roce 1707 po uzavření smlouvy sjednocující Skotsko s Anglií zcela zanikl nezávislý skotský parlament, byly korunovační klenoty pokládány za nadbytečné!
Tiše zmizely kdesi v edinburském hradě a zůstaly téměř zapomenuté. Teprve v první polovině 19. století byly slavnostně vyzdviženy zásluhou sira Waltera Scotta. Proslulý spisovatel je objevil při velké pátrací akci na edinburském hradě 4. února 1818. Klidně spočívaly v „trezorové“ místnůstce, uzamčené v dubové truhlici, zavinuté v plátně.
Barvité osudy provázejí i další posvátnou památku Skotů, vystavenou v Royal Palace: Kámen osudu (Stone of Destiny) či Stone of Scone. Obdélný pískovcový blok o hmotnosti asi 150 kilogramů nese stopy hrubého opracování a z obou stran je do něho vsazen železný kruh (pravděpodobně kvůli přenášení). Po staletí byl užíván při korunovacích skotských králů (a později i anglických a britských). O jeho původu i pravosti se však dodnes vedou spory.
Přízračný dudák i bubeník
Podle pověstí jsou ve skále pod hradem vyhloubeny tajné chodby, z nichž mnohé údajně vedou až do centra Starého Města, kde ústí ve sklepeních domů. Jeden z tunelů přímo pod Královským palácem byl odhalen již před několika staletími, avšak průzkum přerušila nevysvětlitelná a tragická nehoda. Do podzemí byl tehdy vyslán člen vojenské kapely – dudák, který měl daleko slyšitelnou hrou ilustrovat svůj postup tajemnými místy. Když však dospěl přibližně do poloviny Královské míle, zvuk píšťal náhle umlkl! Záchranná skupina, vyslaná v jeho stopách, narazila na pevnou skálu a vrátila se s nepořízenou. Dudáka nikdy nenašli a prý dodnes bloudí kdesi pod hradem. Někdy bývá jasně slyšet kvílivý zvuk jeho nástroje…
Do galerie hradních přízraků náleží i bezhlavý mrtvý bubeník, vyťukávající neviditelnými paličkami vojenský pochod, či dva strážci krutě zavraždění vévodou Alexandrem Stewartem při jeho útěku z vězení. Také nešťastná a krásná lady Glammisová, obviněná z čarodějnictví a skutečně upálená přímo před zraky svého malého synka na hradním vrchu, se prý občas vrací do míst svého utrpení. A v takzvaném Guvernérském paláci se prý zjevuje ubitý věrný majordomus vévody Gordona, zvěstující svému prchlivému pánovi neblahou zprávu o smrti celé rodiny.
Skutečný doktor Jekyll a pan Hyde
Od hradu dolů prochází Starým Městem až k paláci Holyrood slavná starobylá komunikace zvaná Královská míle (Royal Mile). Má čtyři hlavní části: Castlehill, Lawnmarket, High Street a dlouhou ulici Canongate. Starodávná městská tepna kromě kostelů, hospůdek, obchůdků a starobylých domů s pěknými domovními znameními obsahuje i poloskryté pitoreskní průchody, z nichž nejslavnější je nenápadný Brodie´s Close. Díky kavárně Deacon´s House Café (Lawnmarket 304) ho určitě neminete.
Starobylé slepé uličce dal jméno William Brodie – ve dne bohatý měšťan, ctihodný člen městské rady i sdružení řemeslníků, a v noci hazardní hráč, pijan, prostopášník a drzý zloděj. Na své „záliby“ potřeboval mnohem víc peněz, než zdědil i vydělal. Dopustil se mnoha odporných zločinů, ale na popravu šel prý s úsměvem na rtech. Tato rozpolcená osobnost inspirovala R. L. Stevensona k proslulé novele Podivný případ doktora Jekylla a pana Hyda.
Srdce Edinburghu
Za křižovatkou s Bank Street a George IV Bridge začíná nejhezčí i nejslavnější část Královské míle, High Street. Stojí tu i katedrála svatého Jiljí. Potemnělý, vznešený vnitřek chrámu má uklidňující atmosféru; jsou tu honosné hrobky, památníky či barevná vitrážová okna. Thistle Chapel (Bodláková kaple) má nádhernou žebrovou klenbu a řezbářskou výzdobu. Ve druhé polovině 16. století tu z kazatelny hřímal John Knox a chrám sloužil jako význačné centrum skotské reformace.
V dlažbě při západní straně chrámu najdeme proslulé „Srdce Edinburghu“ – pamětní emblém sestavený z dlažebních kostek přesně v místech, kde kdysi stával Old Tolbooth (někdejší celnice, radnice i modlitebna a městské vězení). Místní, poněkud nechutná pověra nabádá kolemjdoucí, aby na srdce z kamenů plivli pro štěstí, zatímco druhá varianta tvrdí, že kdo se na toto symbolické místo sám postaví, určitě se do Edinburghu znovu vrátí.
Kde vznikl Harry Potter?
Příjemná kavárna Elephant House v George IV Bridge číslo 21, dosud stojící nedaleko Královské míle, se pyšní tím, že se zde rodil první díl proslulé „čarodějnické ságy“ o Harrym Potterovi. Hlásá to malá pamětní deska na zdi, novinové výstřižky i barevný obraz jeho autorky Joanne Rowlingové ve výkladní skříni. Usedneme-li ke stolku v zadní místnosti Elephant House, otevře se nám výhled na hrad i nedaleký pověstný hřbitov Greyfriars Kirkyard, nejslavnější i nejstrašidelnější ze všech hřbitovů v Edinburghu. Již v roce 1562 rozhodla královna Marie Stuartovna, aby zdejší zahrada zrušeného františkánského kláštera byla využívána jako městské pohřebiště.
A právě díky františkánům, Greyfriars neboli „šedým bratrům“, získal hřbitov jméno. V kostele Greyfriars Kirk, založeném roku 1620, byla dne 28. února 1638 také podepsána Národní úmluva, stvrzující práva presbyteriánské skotské církve. Zejména šlo o uznání tvrzení, že k pravé víře není zapotřebí prostředníků, tedy ani biskupů či papeže. Král Karel II. se však těchto zásad později zřekl a začalo pronásledování presbyteriánů, kteří „nové pořádky“ neuznali.
Paradoxem je, že právě v areálu hřbitova, kde byla smlouva podepsána, čekalo v roce 1679 na rozsudek více než 1200 jejích stoupenců, internovaných v děsných podmínkách! Jejich utrpení připomíná pomník z 18. století i takzvané Vězení Covenanters.
Krvavý Mackenzie
K nejkrutějším pronásledovatelům těchto mučedníků víry patřil sir George Mackenzie, královský prokurátor, přezdívaný Krvavý Mackenzie. Když zemřel, byl uložen do efektního černého mauzolea s korintskými sloupy – na stejném hřbitově, kde trpěli stoupenci Úmluvy, jichž tolik přivedl na šibenici! Říká se, že jeho duch proto vylézá z hrobu. Po staletí patřil mezi slavná strašidla a uličníci dokazovali odvahu tím, že se za soumraku plížili na hřbitov a volali: „Krvavý Mackenzie, neboj se a vylez, zvedni závoru a zbav se želez!“
V 90. letech 20. století se u hrobky Mackenzieho údajně opět začaly dít divné věci. Říká se, že záhadné jevy odstartoval v roce 1999 bezdomovec, jenž se v noci vloupal do černého mauzolea. Propadl se mezi kostry, a když byl přistižen správcem hřbitova, oba se navzájem tak vyděsili, že prý „probudili temné síly“. Od té doby řada návštěvníků hlásí paranormální jevy: drobná zranění i vážné zdravotní obtíže, ba i úmrtí – a vždy v souvislosti s hrobkou Mackenzieho! I povolaný „vymítač duchů“ údajně zemřel brzy po akci na selhání srdce.
Existují však i jiné morbidní události, které řádění ducha popírají. V roce 2004 byli chyceni a odsouzeni pro znesvěcování hrobů dva mladiství: v Greyfriars se vloupali do hrobky a s uřezanými mrtvými hlavami na tyči hráli maňáskové divadlo…
Věrnost až za hrob
Nejslavnější historkou hřbitova Greyfriars je pravdivý příběh skotského teriéra Greyfriars Bobbyho (česky bychom řekli „Bobík od františkánů“). Když v únoru 1858 v Edinburghu zemřel na tuberkulózu chudý policista John Gray, při pohřbu se na jeho hrobě choulil malý čtyřnohý „kolega“ a kamarád – skotský teriér Bobby. A zůstával tam po celé dny, i přes nepřízeň počasí. Správce hřbitova J. Brown ale musel s lítostí dodržet nařízení zakazující psům vstup mezi hroby, a proto ho několikrát vyhnal. Ale teriér se vždy vrátil!
Věrného psa si všimli i lidé z okolí a z krmení osamělého tvora se časem stala jakási dobročinná atrakce. Nad Bobbym se však vznášela hrozba: oficiálně nikomu nepatřil a mohl být kdykoli chycen a utracen! Naštěstí se v roce 1867 našel bohatý mecenáš, primátor sir William Chambers, který zaplatil licenční poplatky na mnoho let dopředu.
Když Bobby dne 14. ledna 1872 pošel, hodně lidí si přálo, aby spočinul po boku Johna Graye, což nešlo. Nakonec se pro něho našlo místo na trávníku při hřbitovní bráně. Novější náhrobní kámen z růžové žuly s Bobbyho jménem i dovětkem o věrnosti byl vztyčen až v roce 1981.
Bohatá anglická baronka Angela Burdett-Couttsová již rok po Bobbyho smrti pořídila žulovou kašnu s bronzovou sochou věrného teriéra. Sloužila jako dvojité pítko: nahoře pro lidi, dole pro zvířata. Tato pitoreskní fontánka (nyní už bohužel bez vody a jen její replika) dosud zdobí roh ulic Candlemakers Row a George IV Bridge.
Nález malých rakviček
Odvrácenou stranou Edinburghu se v moderní době výrazně inspiroval skotský spisovatel Ian Rankin, autor oblíbeného cyklu detektivních příběhů se svérázným policejním inspektorem Johnem Rebusem. K nejzdařilejším Rankinovým dílům patří román „Falls“ (v českém překladu „Podivné hry“) z roku 2001. Využívá skutečný příběh vraždící dvojice Burkea a Harea, ale i záhadný exponát z městského muzea: miniaturní dřevěné rakvičky, nalezené v Královské oboře v létě roku 1836 skupinkou chlapců. Obsahovaly vyřezávané, asi deseticentimetrové figurky s malovanými botami a v látkových oblečcích. Dodnes se nenašla uspokojivá odpověď, kdo a za jakým účelem tyto morbidní předměty vyrobil.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 10/2014.
