Lewis a Harris: Ponořte se do hlubin skotské historie na půvabném ostrově se dvěma jmény
Dva názvy pro jeden ostrov jsou zvláštností největšího skotského ostrova v souostroví Vnějších Hebrid. Severní část se nazývá Lewis a jižní je Harris. Málokde najdeme tak dlouhé písečné zlatavé pláže a modré moře jako překvapivě zde.
Zdeněk bravurně nacouval pozpátku na trajekt, tak jak mu ukazovali lodníci řídící tady, v Uigu na ostrově Skye, příjezd aut, a už se sklápějí přední vrata lodí. Jsme ve Skotsku na Vnitřních Hebridách a před námi jsou dvě hodiny plavby do Tarbertu na ostrově Harris na Hebridách Vnějších. Moře je klidné, ani to moc nehoupe.
Hebridy jsou rozsáhlé souostroví u západního pobřeží Skotska. K nejnavštěvovanějším patří ty nejbližší, nazývané Vnitřní, které tvoří třeba právě hornatý ostrov Skye, ale za tímto pásmem ostrovů a hor najdeme další ostrovy Vnějších Hebrid, Outer Hebrides.
Příjemný Harris
Tarbert leží na Harrisu, hornatém ostrově s vrcholky dosahujícími bezmála osmi set metrů. Je to ovšem výška absolutní, vybíhající přímo z moře. Pod horami na pobřeží se lze vykoupat na opuštěných plážích s jemným pískem, který přetéká na cesty, moře je tu blankytně modré.
Ráj pláží je ovšem na střední části ostrova Harris, zejména v okolí Hushinishe. Jedeme sem od Tarbertu podél pobřeží pod nejvyššími kopci na ostrově. Takové koupání snad ani v Chorvatsku není. Jen tady chybějí hotely, turistická zařízení. Jsme přece jen na severu, na padesáté sedmé rovnoběžce. Nikde nikdo, škoda namáčet plavky, voda je krásně chladná a příjemná – i když na kdovíjak dlouhé povalování v moři to není.
Tajemný Lewis
Lewis pokrývají pláně, rašelinové močály a je tu i mnoho prehistorických památek. Milovníci záhad, kteří u nás hledají pěkné šutry třeba v okolí Loun a Slaného či v Českém Meránu na pomezí jižních Čech, si na Lewisu budou připadat jako v ráji. Vztyčených kamenů je tu spousta. Nejznámější jsou Callanish Stones. Je jich zhruba padesát a paprskovitě se rozbíhají od středu. Větrem ošlehané rulové desky o výšce až čtyři a půl metru patří k nejpůsobivějším památkám ve Skotsku.
Proč někdy před pěti až třemi a půl tisíci lety zdejší praobyvatelé vynakládali takové úsilí na přepravu velkých kamenných desek, už těžko historikové objasní. Jak se sem balvany dostaly? Představte si muže táhnoucí na lanech po narovnaných kmenech stromů obrovské kameny. Pot z nich lije, znějí rytmické pokyny. Kolik dřiny tady vynaložili? Vedly je důvody rituální, či astronomické? Podle odborníků tady tehdy nebylo tak deštivé a větrné podnebí jako dnes a půda místo dnešních luk byla docela úrodná. Zemědělci potřebovali znát roční období. Postavení kamenů skutečně zohledňuje postavení slunce a hvězd. Dílo muselo vytvářet několik generací.
Pod vrškem je „schována“ budova informačního centra s muzeem o Callanish Stones. Vychází odsud turistická stezka vedoucí k dalším kruhům.
Rozsáhlý celek ale není jediným kamenným útvarem na Lewisu. Hovoří se o celkem dvanácti dalších kruzích, které bývají označené jako Callanish a doplněné římskou číslovkou. Nedaleko se popásají krávy, stojí a přežvykují v podivuhodném klidu u menhirů kamenného kruhu Callanish II a pár metrů zbývá ke Callanish III.
Kameny a pláže
Na malý ostrůvek jménem Great Bernera, tedy Velká Bernera, na rozdíl od přilehlé Malé Bernery, vede už od roku 1953 most. Dříve se tady používal pro přepravu prám. Hned u mostu přes nevelkou mořskou úžinu návštěvníky vítá kruh čtyř menhirů, Callanish VIII. Stojí na útesu nad mořem a potuluje se tu stádečko ovcí.
Se svými jedenadvaceti čtverečními kilometry je Velká Bernera zhruba stokrát menší než Lewis. V sedmdesátých letech 19. století ho proslavila vítězná vzpoura místních drobných farmářů, kteří protestovali proti snaze majitele celý ostrůvek vysídlit. To byl tehdy „oblíbený“ postup a ostrov se pak používal k chovu skotu.
Projedeme ostrůvkem na severní cíp ostrova k pěkné malé písečné pláži Bosta, Bostadh, kde je zase krásné koupání. V dáli vidíme ostrůvky, za námi pobíhají ovce po skalách. Leckdy je prozradí leda bečení.
Před více než čtvrt stoletím bouře odvála písek a objevily se pozůstatky dávné vesnice z pozdní doby železné či piktského období. Po rozsáhlém archeologickém průzkumu byly opět zasypány a zůstala tady pro návštěvníky replika tehdejšího obydlí.
Tajemná pevnost
Na Lewisu je spousta prehistorických památek. Vydáme se hledat kamennou pevnost, která vznikla okolo počátku našeho letopočtu a patří k nejlépe zachovalým na Vnějších Hebridách. Broch Dun Carloway stojí na skalnatém kopci nad krajem. Kamenné brochy jsou typické stavby právě pro západní a severní Skotsko. Sloužily rozvětvené rodině jako útočiště a používaly se ještě v 16. století. Podle legendy tady pobýval klan Morrisonů, který se dostal do střetu s rodem MacAulay kvůli krádeži dobytka. Donald Cam MacAulay se rozhodl, že to tak nenechá, a za pomoci dvou dýk vyšplhal po vnější hradbě pevnosti, obyvatele vypudil dýmem ven a stavbu pak rozvalil.
Dnes je broch zakonzervovaný. Můžeme ho celý projít. Je zřejmé, že příliš pohodlí tady asi nebylo. Stěny stavby dosahují kolem tří metrů tloušťky. Uvnitř se topilo rašelinou. To je ostatně praktika, která se používá dodnes. Na ostrově podél cest často vidíme pásy zeminy odkryté až na rašelinný podklad. Domorodci pak z toho vyřezávají „brikety“ rašeliny, které je nutné usušit. Takovéto topení vydává specifickou „vůni“, pro kterou má místní jazyk dokonce zvláštní pojmenování.
Příběh doby předtelevizní
Opodál se dostaneme do Arnolu. Tady je muzeum Černého domu, Blackhouse. Vznikl v roce 1885 a bydlelo se tady až do šedesátých let minulého století, a to společně i s dobytkem. Topilo se rašelinou. Ze slohové práce jistého tehdejšího žáka víme, že se lidé večer scházeli, rozprávěli, zpívali a trávili tak dlouhé večery. V domě, do kterého lze v muzeu zavítat, i dnes pracovníci rozdělají oheň, hřeje se konvice s vodou, jako by si poslední obyvatel jen odskočil na zahradu…
Maják na konci světa
Butt of Lewis lze přeložit velmi expresivně. Je to skutečně konec Lewisu se zhruba osmdesát metrů vysokými skalními a pěkně rozeklanými útesy, které obývají kolonie buřňáků. Dál už země nevede. Na louce na pobřeží hledí kamenní mužíci. Do skal buší vlny Atlantiku. Nekonečný oceán je pod námi. Někde tam v dáli na západ či severozápad najde břehy Grónska či Kanady, na sever je už Arktida...
Takovéhle místo je ideální na maják a ten tady skutečně stojí. Má 121 stop. Stavěli ho v letech 1859–1862 Daniel a Thomas Stevensonovi, z významné rodiny, jejíž členové po několik generací stavěli a provozovali majáky. Romantické geny zdědil i Thomasův syn: romanopisec, básník, autor cestopisů Robert Louis Stevenson (1850–1894).
Sako z tvídu
Pravá skotská látka, to je Нarris Tweed. Podle legend látku kdysi vyráběly výhradně ženy z vlny vlastních ovcí. Vlnu ručně rozcupovaly, vypraly a vyčistily, následovalo barvení lišejníkem či květy vřesovce a další zpracování. Do látky se přidávalo máslo, živočišný tuk, namáčela se v ovčí moči. Dodnes ji na ostrově tkají tkalci podle historických postupů. V obchůdku ve Stornowayi mi ukazují odstřižky látky, které si lze koupit.
Chrám mezi ovcemi
Rodel je pár domků vzdálených asi dva kilometry od Leverburghu, kde zastavují trajekty na jižní ostrovy Vnějších Hebrid. Největší pýchou Rodelu či Roghadalu je chrám svatého Klementa ze 16. století s bohatými plastikami. Na hřbitově jsou pohřbeni členové klanu MacLeodů z Harrisu a Dunveganu. V interiéru této strohé stavby najdeme hrobku zakladatele Alexandera MacLeoda.
„Klidně běžte sem na pole,“ ukázala mi paní, když jsem hledal, kde přespat. Na louce u kostela, mezi ovcemi a kozami, byl klid. Večer zářily červánky. Ráno lije. Do Leverburghu připluje trajekt jak vesnický autobus. Je tu jen molo, betonová plocha svažující se do moře. Nedaleko si soukromník předělal starý autobus na bufet. Loď krátce zastaví, naloží se a odpluje. Poklidná atmosféra zeleného evropského severu se mi vrývá pod kůži a vím, že jen tak nezapomenu na návštěvu skotského ostrova se dvěma jmény: Lewis a Harris.