Ostrovy, na kterých se nekrade. To jsou Orkneje, ráj prehistorických památek a nádherných scenerií
Přestože leží Orknejské ostrovy jen pár mil severně od skotského pobřeží, připadáte si tu chvílemi spíš jako někde ve Skandinávii. Mnohasetletou vládu Vikingů tu dodnes připomíná zvláštní ostrovní dialekt plný slov ze staré norštiny a orknejská vlajka s modrým křížem se nápadně podobá norské. Během léta tu nastanou nekonečně dlouhé dny a bílé noci, kterým místní říkají „simmer dim“ – letní šero.
Bránou na Orkneje bývá pro většinu turistů městečko Stromness, kam jezdí nejvíc trajektů ze severního Skotska. Cesta na ostrovy trvá z přístavu Scrabster devadesát minut a společnost, která ji provozuje, by si klidně mohla účtovat příplatek za vyhlídkovou plavbu. Na pravoboku se totiž brzy po vyplutí ukážou úchvatné útesy ostrova Hoy, ze kterých do moře vystupuje 137 metrů vysoký pískovcový „zub“ Old Man of Hoy – skála, kterou horolezci poprvé pokořili až v roce 1966. Podél břehů ostrova Hoy loď pluje několik desítek minut až do Stromnessu, který zdálky vypadá jako dlouhá zubatá hradba poskládaná z šedivých domovních fasád.
Stromness leží na hlavním orknejském ostrově, který dostal prozaické jméno Mainland (Pevnina), a přestože je druhým největším městem celého souostroví, panuje tu i v hlavní turistické sezoně příjemně ospalá atmosféra. Na jediné větší ulici, která vede podél moře z jednoho konce města na druhý, najdete pouze tři hospody, jedno rychlé občerstvení a pár obchůdků se suvenýry a rybářskými potřebami.
Svědkové pravěku
Dvoutisícový zapadákov Stromness je ale ideální základnou pro výpravy za pravěkými památkami úrodného Mainlandu i pro cestu na sousední kopcovitý Hoy, takže se tu vyplatí strávit několik nocí. Kamenné hrobky, menhiry a základy prehistorických vesniček tu uvidíte doslova na každém kroku. Údajně tu mají v průměru tři památky na jednu míli čtvereční a archeologové neustále objevují nová a nová naleziště.
Pohřbená pod nánosy země ležela po dlouhá staletí i neolitická vesnička Skara Brae, jež byla spolu s dalšími orknejskými památkami v roce 1999 zapsána na seznam UNESCO. O její objevení se však nepřičinili archeologové, ale mohutná bouře, která se nad ostrovy přehnala v zimě roku 1850 a odkryla téměř neporušené kamenné budovy postavené před pěti tisíci lety. Skara Brae leží na západním pobřeží Mainlandu, nejvíce pravěkých staveb ale najdete ve vnitrozemí ostrova, na úzké šíji mezi jezery Stenness Loch a Harray Loch. Trávou porostlý pahorek hrobky Maeshowe, pozůstatky osady Barnhouse a vysoké menhiry kamenného kruhu Standing Stones of Stenness stojí hned vedle silnice spojující Stromness s hlavním městem Orknejí Kirkwallem.
Tajemný kruh
Po několika minutách chůze směrem na severozápad od Standing Stones of Stenness najdete nejslavnější z orknejských megalitických staveb, kamenný kruh Ring of Brodgar. Z původních více než šedesáti kamenů se do dnešních dnů zachovalo pouze sedmadvacet. Přesto je Ring of Brodgar, obehnaný mohutným příkopem, s průměrem 104 metrů třetím největším kamenným kruhem ve Velké Británii. K čemu lidé tohle ohromné prostranství v dávné minulosti využívali? Podle jedné z teorií byl Ring of Brodgar astronomickou observatoří, podle dalších chrámem nebo jen velkým shromaždištěm, kam se mohly vejít až tři tisíce lidí. Někteří vědci ale tvrdí, že vztyčování kamenů mohlo být symbolem úcty k předkům.
Ring of Brodgar byl podle nich místem, které představovalo smrt, a menší Standing Stones of Stenness naopak symbolem života. Rituální cesta mezi oběma kruhy pak mohla představovat metaforu cesty mezi životem a smrtí. Další, poněkud překvapivá teorie tvrdí, že kamenný kruh vlastně nikdy k ničemu nesloužil. Smysl mělo pouze postupné stavění mohutných kamenů, které bylo symbolem soupeření mezi jednotlivými ostrovními osadami. Jakmile byl kruh dokončen, ztratilo místo jakýkoli další význam.
Celá oblast, které se přezdívá „srdce neolitických Orknejí“, leží jen pár kilometrů od Stromnessu, a dostanete se sem pěšky nebo na kole. Jedna z půjčoven bicyklů se ukrývá za železnými vraty hned ve stromnesském přístavu. „V kolik je máme vrátit?“ ptáme se chlapíka v montérkách, který nám horská kola půjčuje. „Já tady budu do večera. Ale kdybych tu už náhodou nebyl, klidně je opřete venku o vrata,“ říká, a jako by nám četl myšlenky, pobaveně dodává: „Nebojte se, tady se nekrade, tohle jsou Orkneje!“ S podobnou venkovskou bezstarostností se pak na Orknejích setkáváme ještě mnohokrát. Kriminalitu na ostrovech totiž skutečně téměř neznají.
Orgie v hrobce
Na Orknejích najdete ale i mnoho památek z doby, kdy byly ostrovy součástí norského království. Po Vikinzích tu zůstala například vesnice Brough of Birsay ležící na malém ostrově, který je za odlivu přístupný suchou nohou, nebo kirkwallská katedrála svatého Magnuse, jejíž stavba začala ve 12. století. Svéráznou stopu po sobě zanechali také norští vandalové, kteří svá jména a vzkazy budoucím generacím vyryli do stěn pravěké hrobky Maeshowe. Runové nápisy, které jsou občas pěkně peprné, dost jasně napovídají, k čemu ve středověku Orknejané temný sál hrobky s oblibou používali.
Neolitická vesnička Skara Brae|
Jeden příklad za všechny: „Thorni se tu milovala, podepsán Helgi.“ Tento překlad do češtiny je ale notně eufemistický, orknejský mladík Helgi samozřejmě při popisu Thornina milostného dobrodružství použil mnohem jadrnější, nepublikovatelné sloveso. Ani další výkřik na zdi „Ingigerth je nejkrásnější ze všech žen“ není tak nevinný, jak se na první pohled zdá. K runovému nápisu totiž patří sousední obrázek slintajícího psa. Vikinskou minulost ostrovů dnes ale připomíná také orknejská vlajka s modrým křížem na červeném poli, která se od té norské liší pouze barvou úzkého lemu kolem ramen kříže. Norové ho mají bílý, Orknejané žlutý.
Vlajka ale kupodivu vůbec není starobylým symbolem. Vznikla teprve v roce 2007, kdy skotští heraldici Orknejím zakázali jejich původní symboly, protože až příliš připomínaly vlajku severoirského Ulsteru. Do temného vikinského středověku se vrátíte i při posezení nad sklenicí místního silného piva Skullsplitter (Rozražeč lebek), které se vyrábí v pivovaru ležícím na Mainlandu kousek od Skara Brae. Pivo s poněkud výhrůžným názvem své jméno naštěstí nedostalo podle ranních následků jeho konzumace, ale podle přízviska jednoho z norských vládců ostrovů.
Potopená flotila
Na tváři dnešních Orknejí se výrazně podepsaly také obě světové války, kdy byl zdejší záliv Scapa Flow hlavní základnou britského Královského námořnictva. Břehy ostrovů jsou dodnes plné opuštěných bunkrů, dělostřeleckých baterií a pozorovacích věží, které záliv chránily před německými loděmi a ponorkami. Většina vojenských objektů od konce války pomalu chátrá, některé si ale místní přestavěli na garáže nebo na skladiště.
Nejdramatičtější chvíle ovšem záliv Scapa Flow paradoxně nezažil v časech válečných, ale v roce 1919, kdy celý svět čekal na výsledky mírových jednání ve Versailles. Čekat ale nehodlal německý kontraadmirál Ludwig von Reuter, který velel flotile uvězněné na Orknejích a měl zcela oprávněný strach, že se „jeho“ lodě po podepsání mírových dohod dostanou do rukou nepřítele.
Dne 21. června 1919 proto vydal svým mužům překvapivý rozkaz potopit celou vlastní flotilu. Ke dnu tehdy šlo pět desítek válečných lodí, z nichž sedm odpočívá v chladných vodách Scapa Flow dodnes. Von Reuter byl po svém návratu do Německa oslavován jako hrdina a jisté sympatie k němu po devadesáti letech od jeho husarského kousku chovají i sami obyvatelé Orknejí. Vraky potopených lodí sem totiž ročně přilákají tisíce milovníků potápění a karikatury legendárního německého kontraadmirála se dostaly už i na hrnky, trika a další suvenýry. Ďábelsky se na nich směje a ze dna své lodi vytahuje obří špunt.
Hrob pod hladinou
Nejčernějším dnem v dějinách orknejské námořní základny je ale 14. říjen 1939. Do zálivu tehdy za tmy proklouzla německá ponorka U-47 a úspěšně torpédovala válečnou loď Royal Oak. O život přišlo 833 členů posádky. Vrak lodi, který dodnes leží na dně Scapa Flow třicet metrů pod hladinou, má status válečného hrobu a z úcty k mrtvým námořníkům se k nim potápět nesmí. Německá ponorka se do poměrně dobře střeženého zálivu v roce 1939 dostala z východu úzkým průlivem mezi Mainlandem a ostrůvkem Lamb Holm, kde Britové spoléhali pouze na řídkou hradbu vytvořenou z vraků vysloužilých lodí. Po útoku na Royal Oak se ale admiralita rozhodla pro mnohem koncepčnější řešení.
Katedrála svatého Magnuse z roku 1137, postavená z pískovce. Dole: Loďky se houpou na hladině přístavu v hlavním městě Kirkwallu.|
Mezi ostrovy South Ronaldsay, Burray, Glims Holm, Lamb Holm a Mainlandem vyrostly čtyři mohutné hráze, kterým se dnes říká Churchillovy bariéry. Klidně by se ale mohly jmenovat „bariéry italské“. Stavěli je totiž italští váleční zajatci ze severoafrické fronty, kteří tu byli internováni ve třech táborech na Burray a Lamb Holmu. Hráze byly dokončeny až těsně před koncem války, ale dodnes jsou využívány alespoň jako dopravní spojnice mezi Kirkwallem a přístavy na ostrově South Ronaldsay i jako ideální místo pro rybaření.
Kromě bariér poskládaných z mnohatunových betonových bloků ale po Italech na Orknejích zůstala ještě jedna zajímavá památka – kaplička, kterou si zajatci postavili ze zbytků stavebního materiálu ve svém volném čase uprostřed tábora na ostrůvku Lamb Holm. Kostelíku, nad kterým se dnes třepotá zelenobíločervená italská vlajka, se přezdívá „zázrak tábora číslo 60“. Také v této části Orknejí potkáte skupinky nadšenců, kteří se v neoprenu a s kyslíkovou bombou na zádech vrhají pod hladinu, aby prozkoumali potopené lodě, které v průlivech zůstaly i po postavení bariér. Moře je tu mělké, a tak je tohle místo ideální pro začátečníky. Některé z rezavých vraků vykukují až nad hladinu. A ještě jeden tip pro ty, které chladné vody Scapa Flow příliš nelákají. Záliv brázdí také loď vybavená speciální podvodní kamerou, díky níž si bývalou chloubu německého námořnictva můžete prohlédnout z pohodlí kryté paluby.
Orkneje
Souostroví tvoří sedmdesát ostrovů, z nichž pouze dvacet je obydleno. Dnes mají Orkneje zhruba dvacet tisíc obyvatel, osm a půl tisíce lidí žije v hlavním městě Kirkwallu, další dva tisíce v přístavu Stromness, který je druhým největším městem souostroví. Ostrovy jsou většinou rovinaté s poli a pastvinami. Výjimkou je pouze hornatý ostrov Hoy. To naznačuje už jeho jméno, které ve staré norštině znamená „Vysoký ostrov“.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 4/2019.