Kde strávil Ježíš dětství a kde došlo k jeho proměnění? Pouštní a horký Izrael je překvapivě dobrým tipem na zajímavé pěší túry. Země je protkána trasami značenými podobně jako u nás. Projdete se navíc místy, která jsou nám povědomá z biblických příběhů.
Měl jsem v Izraeli naplánované dva puťáky. Prvním byl přechod země od východu na západ, jakási pouť napříč biblickou Galilejí, jež měla zároveň posloužit jako aklimatizace na následný trek Judskou pouští k Mrtvému moři.
Od „moře“ k moři
Označení pouť pro moje počínání je jistě nadnesené. Nejsem poutník a ze znalostí Bible bych propadl. Přechod Izraele jsem si ale naplánoval přes některá biblická místa. Navíc jsem věděl, že trasu okoření i velká města, frekventované silnice a nejspíš i palčivé slunce, tedy okolnosti „turisticky neatraktivní”, jež se však pokusím přijmout s pokorou poutníka.
Začal jsem u Galilejského jezera. To je to moře v uvozovkách v nadpisu. Leží v příkopové propadlině při syrských hranicích, nadmořská výška minus 200 m. Nejsem zdaleka první, kdo o něm hovoří jako o moři. Už v Bibli je onou „mořskou hladinou“, po které zázračně chodil Ježíš Kristus. Ježíš tu žil, v blízkém okolí vykonal řadu dalších zázraků a zde se k němu také připojilo několik jeho učedníků — apoštolů, kteří byli rybáři právě od Galilejského „moře“.
V Izraeli funguje nám dobře známé turistické značení. Ze startovního města Tiberias stoupám po modré na horu Arbel. Tři sta metrů převýšení v pětatřiceti stupních je dokonalou rozehřívačkou. Vrchol Arbelu tvoří skalní útes, z něhož se otevírá úchvatný pohled nejen na jezero, ale i na vnitrozemské galilejské kopce, vzadu na obzoru se dají v oparu spíše jen tušit obrysy Golanských výšin, vojensky ožehavého území, kde se ale v posledních letech také pomalu rozvíjí turistický ruch.
Na Arbelu jsem se napojil na poutní stezku Gospel Trail. Ta začíná u Galilejského jezera a přes vybraná Ježíšova působiště dovede poutníka do Nazaretu. Existuje tu ještě slavnější Jesus Trail, který se s Gospel Trailem mnohde překrývá. Obě chci na svém putování využít. V odpoledním žáru šlapu mezi obilnými lány a olivovými sady, překonávám další kopce. Na chvíli značenou cestu ztrácím a musím to brát přes pole. Na konci dubna už je naštěstí většinou po žních a strniště se dají snadno projít.
Na noc jsem si vyhlédl veřejné tábořiště u křižovatky Golani Junction na silnici 77. Je ovšem pátek večer, začátek šabatu, a všechny stoly jsou obsypané hlučnými rodinkami. Borovým hájem duní techno. Uklidil jsem se hlouběji do lesa a poprvé ve Svaté zemi stavím svůj jednomístný stan.
Na Tábor!
Druhý den v poledne jsem dospěl pod posvátnou horu Tábor. Doléhá ke mně nesmělé klinkání zvonu z vrcholového kostela, které je následně přehlušeno halekáním muezzina z nedaleké mešity. Obě městečka na úpatí biblické hory jsou totiž vesměs arabská.
Na hoře Tábor (hebrejsky Har Tavor, 575 m n. m.) došlo podle Nového zákona k biblickému Proměnění Páně. Jméno hory si vypůjčili při založení svého města husité, ale pro našince je tu ještě jedna reminiscence: jak tak klene svůj oblouček nad zelenou Galilejí, nedá se nevzpomenout na polabský Říp.
Při docela vydatném výstupu v duchu blahořečím činovníky Židovského národního fondu, kteří posázeli svahy Tábora borovicovým lesem. Ta trocha stínu se opravdu hodí. Vrcholový kostel Proměnění Páně obklopuje rozkvetlé alpinium, mikrobusy sem svážejí hloučky turistů, ale co naplat, mě ze všeho nejvíce zajímají přilehlé záchodky, kde dychtivě chladím rozpálenou hlavu.
Při sestupu po klikaté silnici do města Daburia mě opět doprovází amplionové volání muezzina. Nabral jsem tu zásobu vody a podařilo se sehnat i plechovku piva, byť nealkoholického. Pak ještě zastavilo auto a z okénka se vyklonil usměvavý řidič: „Present for you, my friend,“ a podal mi další orosenou petku. Moc děkuju, „šukran“, vylovil jsem z paměti jedno z mála arabských slovíček, ale teď už je moje nálož tekutin více než pětikilová.
Přes Ježíšovo město k moři
Staré město Nazaret obklopuje rozsáhlý slepenec aglomerací. Stojí rozložen po vrcholech kopců Harej Nacrat, jimž jako by zubatina domů a věžáků propůjčovala siluetu obrovské citadely nebo vzdálených velehor. Pochod po hlavní spojovací silnici byl pochodem po jakési zvláštní městské hřebenovce. Naštěstí se zatáhlo. Šedá mračna přinesla pár dešťových kapek a také velmi příjemné ochlazení.
V Nazaretu zvěstoval Marii archanděl Gabriel narození božího Syna. Ježíš Nazaretský tu následně prožil své mládí. Je tu prý až na osmnáct kostelů Zvěstování. Nejznámější je katolická bazilika Zvěstování, ale mně padl první do oka řecký ortodoxní kostelík Archanděla Gabriela, stojící na místě pramene, kde Maria zaslechla andělský hlas poprvé. Je neděle ráno, lidé se scházejí na mši a já rozpačitě přešlapuju před vchodem. Pak mě paní v hezkých šatech nečekaně pobídne: „No neboj se, pojď dál!“ Uvnitř hoří trsy svící. Jejich světlo plápolá po zachmuřených obličejích na ikonách. Je tu plno a stísněný prostor rozechvívá temný sborový zpěv. S báglem, foťákem a v kraťasech jsem tu naprosto nepatřičný, a jen co se vzpamatuji z prvotní fascinace, urychleně mizím.
Také Nazaret je především arabský, z návrší mu dominuje mešita se zlatou kopulí. Ještě chvíli bloumám spletí uliček a marně hledám něco jako „biblickou romantiku“. Pak nevlídným předměstím sestupuji do galilejských dálav, táhnoucích se až k pobřeží kdesi daleko v oparu. Prašná staveniště a silnice lemované odpadky, to je další podoba Svaté země, kterou musím vstřebat.
Cestou dál k moři se mi podařilo docela dobře se ukrýt do stínu početných lesů. Na chvíli jsem se napojil na Izraelskou národní stezku (Israel National Trail, INT), vinoucí se celou zemí od severu k jihu, z Golanských výšin k Rudému moři. Projít všech 900 km přes hory, doly, města, a hlavně pak pouště, to je opravdu královská disciplína. INT dosáhl mezinárodního věhlasu, ale stejně jako na předešlých stezkách ani tady jsem překvapivě téměř nikoho nepotkal.
Nakonec zbyl poslední oříšek — patnáct kilometrů souvislé zástavby na pobřeží Středozemního moře. Je třeba se vymotat ulicemi, křižovatkami, semafory, překonat nějakou tu dálnici. To všechno se však nějak poddalo — ulice měly chodníky, dálnice nadjezdy, semafory zelenou, a tak po sto kilometrech a čtyřech dnech pochodu stojím na pláži na dohled přístavu Haifa. Sehnul jsem se a pomnul mezi prsty vodu ze zpěněného příboje tak, jako jsem to udělal u Galilejského jezera na opačné straně Izraele. Přechod je dokonán. Můj obrázek Svaté země už bude navždy jiný — nesvatý, přesto úchvatný.
Pouští k Mrtvému moři
Nejvíce jsem se ale v Izraeli těšil na pouště. Jsou koneckonců jeho nejvlastnější podobou; zeleň, kterou jsem až dosud vídával, byla často jen plodem nezměrného úsilí židovských průkopníků z nedávné minulosti.
Vlakem a autobusem jsem se přepravil do města Arad na pomezí Judské a Negevské pouště. Arad byl vystavěn doslova z ničeho teprve na počátku šedesátých let a poušť tu začíná bez pardonu za posledním domem. Vykročil jsem do ní v pozdním odpoledni. Nízké slunce čaruje v zákrutách vádí, na obzoru se dokonce objevuje modrý pruh Mrtvého moře. Jeho hladina leží v proláklině plných 900 výškových metrů pode mou. Mezi námi oranžovohnědá prázdnota. Jsem jako omámený. Obavy odpadají a poušť si mě okamžitě bere.
Sestupuju na dno vádí, jež vydechuje nahromaděné teplo z horkého dne, a v potu tváře zase stoupám na opačnou stráň, kde se v úžasném podvečeru otevřela další pouštní dálava, naprosto neodolatelná.
Minul jsem několik beduínských osad a se soumrakem jsem dospěl do oázy Kfar Hanokdim. Shluk palem a domků obklopený pustinou, v keřích se překřikují ptáci. Při silnici na slavnou pevnost Masada je především turistickou zastávkou. Všichni jsou milí, ochotně mě dovedli k pitné vodě. Děti jásají na hřbetech velbloudů, řeklo by se idylka, nicméně všichni dospělí mají za pasem pouzdro s pistolí coby připomínku blízkovýchodní reality...
Stan jsem postavil o pár kilometrů dál v poušti. Schválně jsem zůstal kus před tábořištěm Birkat Tzfira (pojmenované po tůni v nedalekém vádí), aby mě obklopila samota.
I v izraelských pouštích existuje celá síť značených tras. Další ráno jdu po červené po hraně vádí Nahal Tse’elim, rozlehlé rokliny, jakési zmenšeniny arizonského Grand Canyonu. Je milé nacházet v poušti „české“ turistické značky, tedy barevný proužek mezi dvěma bílými, jen je potřeba dávat trochu větší pozor: roztroušené ve všudypřítomném kamení se snadno přehlédnou.
V poledne, kdy se vzduch začal tetelit horkem, jsem došel na okraj útesu nad Mrtvým mořem, které je v hustém oparu sotva vidět. O kus dál sedí na skalním ostrohu ruiny starověké pevnosti Masada. V jejích útrobách se ve slavném příběhu bránila židovská posádka římským legiím. Díky vydatnému prameni vydrželi obléhání celé měsíce, až nakonec v beznadějné situaci zvolili hromadnou sebevraždu. Masada je jednou ze srdečních záležitostí izraelské hrdosti, lanovka od Mrtvého moře sem snáší zástupy návštěvníků, pro mě je však především další oázou, kde přečkám nejhorší odpolední žár.
V podvečer jsem zase vyrazil a do tmy ještě stihl pár kilometrů. Následoval další pouštní bivak a po něm východ slunce, kdy se svítící kotouč vyloupl z jordánských kopců za Mrtvým mořem.
Na dně světa
Poslední den jsem šlapal podél hrany okrajového útesu, a když se v hlubině pode mnou objevilo cílové letovisko Ein Bokek se svými hotely a plážemi, vůbec se mi tam nechtělo. Ein znamená v hebrejštině pramen a kratičký potok Bokek pramení v kaňonu, kudy vedla i sestupová stezka. Osvěžující tůně ve stínu skal sem lákají mnoho návštěvníků. Proplétal jsem se úzkým pásem keřů na dně soutěsky, místy jsem se brodil s botami v ruce, až se skály rozestoupily a já stanul na samotném dně světa, tedy, prozaičtěji řečeno, na nejnižším místě zemské pevniny, na břehu Mrtvého moře s nadmořskou „výškou“ minus 400 m.
Na nejbližší pláži jsem se chvíli vznášel ve slaném nálevu, vedle mě levitovali ruští klienti zdejších lázní se sklenkami v ruce. Pak sprcha a hurá na autobus. Čekají mě ještě památky starého Jeruzaléma a možná i telavivské pláže.
Kam ještěv Izraeli
- Podobný přechod Galileje by se dal pěkně podniknout také po trase Yam lYam Hike (Sea to Sea). Ta vede severněji přes nejvyšší horu mezinárodně uznaného Izraele Har Meron.
- Webové stránky použitých dálkových tras: Jesus Trail – jesustrail.com, Gospel Trail – www.gospeltrail.com, Izraelská národní stezka – www.israeltrail.net
- Mapa izraelských značených tras: israelhiking.osm.org.il
- Vyhledávač autobusových spojů: www.bus.co.il
- Vyhledávač vlakových spojů: www1.rail.co.il
Očimaautora
Asi největší překvapení mě čekalo vlastně hned při vstupu do země, u okénka pasové kontroly. Slyšel jsem, že osamocená individua bez zajištěného ubytování a s báglem plným podezřelého vybavení tu mívají problémy. Mohl jsem očekávat nepříjemný, možná i několikahodinový pohovor, jehož průběh jsem si v duchu tolikrát připravoval. Slečna policistka ale položila jen jedinou otázku. Pak sklapla pas a prostrčila ho okénkem zpátky: „O.K., you can go.“ A tak jsem teda šel!
