Kanadská část Rocky Mountains: na pohled okouzlující, v nohou zničující, ale vždy dechberoucí

Pokaždé, když sedám do letadla, připadám si jako účastník velkolepé show. Nemohu říct, že bych se bála létat, ale ve fyzice jsem nikdy příliš neexcelovala. Nechápu, jen slepě důvěřuji. Snad proto tolik obdivuji letušky. Prohlížím si jejich hladce učesané drdoly, vysoké podpatky i výraznou rtěnku a nerozumím tomu, jak mohou být pořád tak milé. Teď i za dalších osm hodin a osm set padesát šest splněných přání.

KLM. Pod zkratkou tří písmen se ukrývá Koninklijke Luchtvaart Maatschappij, tedy Královská letecká společnost. A ikonická modrobílá letadla s logem královské koruny, která s oblibou pilotoval i sám král Willem Alexander, jsou už od pohledu šťastným talismanem na cesty. Zvlášť tady, na letišti v Amsterodamu, odkud vyrážím za svým kanadským dobrodružstvím. Nasazuji sluchátka a začínám klimbat. Po osmi hodinách mě teleport zvaný Boeing 787 Dreamliner vyplivne na letišti v Calgary. Nejen teleport. I stroj času! Znovu je časné odpoledne. Dnes už podruhé. A první kanadský den přede mnou. Nezbývá než vyzvednout auto z půjčovny a vyrazit do centra.

Ačkoliv Calgary bylo prvním kanadským městem, kde se konaly zimní olympijské hry, rozhodně nepatří mezi turisticky exponovaná centra. Na rozdíl od Vancouveru, který je Mekkou hikerů a milovníků hor, zůstává stále poměrně stranou zájmu. Z hotelu, který stojí hned poblíž ikonické Calgary Tower, vyrážím „down town“, nebo spíš na Stephen Avenue Walk. Živá pěší zóna mě v kombinaci s jet lagovou únavou doslova vyhladověla. Je čas na něco menšího. Jenže dát si v Kanadě svačinu v podstatě nejde. Stejně tak jako v celé sousední megalomanské Americe. Z předkrmu budete přejedení na dva dny a ovocné pivo bude chutnat spíš jako neředěný ovocný kompot než jako svěže nahořklý mok. Nevadí. To vychodím.

Cowtown

Na otázku, jak těžké je zmoknout v místě, kde 330 dní v roce svítí slunce, odpovídám o pár minut později mrknutím oka ždímajíc flanelku proti teď již opět azurově modré obloze. Město, kterému se kromě Blue Sky City přezdívá také Cowtown, nebo spíš hlavně Cowtown, je hrdým centrem rančerství a chovu dobytka. A tak tu stojím uprostřed „kravího města“ jako zmoklá slepice a říkám si, jak to tu asi vypadalo koncem července. Od roku 1912 se tu totiž každoročně koná proslulý Calgary Stampede, který navštěvuje víc než milion lidí z celého světa. To teprve musí být „ródeo“! Kovbojské klobouky a boty tu jsou v módě ale evidentně celoročně. Fronta, která se tvoří u vstupu do hudebního klubu, naznačuje, že večer ve městě kovbojů teprve začíná, a já tudíž můžu jít konečně spát.

Canmore

Městské kulisy nechávám za sebou, naposledy se párkrát sklouznu pohledem přes výškové budovy, ve kterých se odráží dokonale modré nebe, a vyrážím západním směrem po ikonické Trans-Canada Highway, který ostatně naznačuje také proslulá Canadian Pacific Railway. I ta byla důvodem, proč se z malé hornické osady vyvinulo důležité město v kanadských Skalistých horách. O tom, jak blízce se dnes s historickou železniční tratí seznámím, jsem cestou po nejkrásnější dálnici světa do Canmore neměla ani tušení. Dobrou polovinu cesty mě totiž hypnotizovaly výhledy na Bow Valley, pověstnou bránu do kanadských Skalistých hor.

Dnes mě čeká výstup na Mt Allan. Rychle odhazuju kufr, obouvám nízké pohory, do batohu přidávám vodu, pytlík oříšků a vyrážím. Zbytek prozkoumám později. Ještě zbývá pořídit bearspray, tedy pepřový sprej proti medvědům. Bez něj se tady, v okolí Canmore a Banffu, rozhodně neobejdu. V místních lesích žijí stovky grizzlyů a černých medvědů, kteří jsou sice plaší, ale setkání s nimi je poměrně reálné. Zvlášť teď, když vrcholí sezona lesních plodů. Bearspray nesmí do letadla a obvykle ho seženete ve všech outdoorových obchodech u vstupů do národních parků. Pokud chcete hikovat nárazově, můžete si ho jen vypůjčit. A pokud ho nepoužijete, můžete ho věnovat dalším hikerům. Běžný pepřák je v Kanadě nelegální. Na rozdíl od marihuany. Už v roce 2018 se Kanada stala po Uruguayi druhou zemí na světě, kde je celostátně legalizováno rekreační užívání této lehké drogy. Kouření na většině turistických stezek a v národních parcích je sice zakázáno, ale na parkovišti, odkud vyrážím na svůj první trek, se kolem několika karavanů vznáší voňavý dým. Předpokládám, že tihle horalové už mají svůj dnešní hike za sebou. Kultura obytňáků má v Kanadě silnou tradici. Stovky kilometrů bez měst a hotelů jsou dobrým důvodem mít svůj dům na kolečkách. Zvlášť pokud toužíte prozkoumat odlehlejší místa. Kempování je součástí národní identity a většina kanadských rodin se bez něj neobejde. I proto tu najdete jednu z nejlepších sítí kempů pro karavany na světě. Zvlášť podél kanadské tepny, Trans-Canada-Highway, je pro karavany vybudováno dokonalé zázemí. Jelikož se hotely v této oblasti pohybují kolem 300–500 CAD na noc, je přenocování v kempu za zlomek ceny skvělou alternativou. Na mnoha místech můžete navíc kempovat i nadivoko.

Kanada: co vidět a zažít ve druhé nejrozlehlejší zemi naší planety

Severní Amerika

Mount Allan

Ale zpátky na cestu. Vyrážím ostudně pozdě, chvíli po poledni. Ve stínu lesa se slunce sklání ještě rychleji, a tak mě kromě radosti z okolní přírody a lehkého šimrání kolem žaludku ze setkání s medvědem pohání ještě obava, abych se do tmy stihla vrátit zase dolů. Výstup na Mount Allan je jednou z nejoblíbenějších túr v oblasti Kananaskis a bezpochyby jednou z nejdostupnějších z Calgary. I když patří mezi náročnější, nevyžaduje žádné větší technické vybavení. Finální scramble na vrchol je jako třešnička na dortu. A že tenhle byl opravdu šlehačkový! První výhledy se otevírají hned nad lesem. Horské louky jsou pořád ještě šťavnatě zelené, a i když okolní stromy začínají zlátnout, stále z přírody nasávám zbytky léta. Výstup na hřeben je sice pořád strmější, ale nekonečné výhledy jsou dokonalým životabudičem. Dalších osm kilometrů stoupání na vrchol po úzké, ale udržované stezce mi vlévá do žil endorfinovou vzpruhu, ze které budu žít ještě dlouho. Dobytí prvního vrcholu ve výšce 2821 metrů nad mořem je odměnou, která spolu s výhledy na další hory v okolí, včetně oblíbené třítisícovky Mount Sparrowhawk, rozradostňuje každou moji buňku. Zhluboka se nadechnu, dojatě zmapuju horizont kolem dokola a uvědoměle pokynu slunci na pozdrav. Moc času mi už dnes nedává.

Rolnička na batohu, která případného medvěda upozorní na moji existenci ještě dřív, než na něj vybafnu z křoví, zvoní cestou z vrcholu do rytmu mého nadšeného hopkání, které se s každým dalším kilometrem proměňuje v méně a méně svižnou chůzi. Poslední kilometry už sotva lezu. Pálí mě stehna. Soustředím se na každý pohyb. Stačí lehká neopatrnost, malý kamínek a kotník je v ohrožení. Dech, rytmus, krok. Co půl metru, to další výzva. Tady, v horách, si chůze podmaňuje celou moji pozornost. A i když mě večer co večer rozklepe svalovka a ráno se probouzím rozlámaná, jsem odhodlaná znovu vyrazit. Tam nahoru. Tam, kam se musím vydrápat po svých. Další hřeben, další vrchol, další nečekaná perspektiva. Krok. Dokonale propojený soubor mikropohybů, od lehkého našlápnutí na patu až po nepatrné prohnutí v týle. Jdu, tedy jsem. Dolů dorazím ještě za světla.

Windtower

Po rychlé sprše, která mě opět trochu probudila k životu, se vydávám na průzkum Canmore. Centrum má pohodovou atmosféru i díky tomu, že sem mají auta zákaz vjezdu. Lidé sedící na předzahrádkách a zlatý západ slunce ve mně probouzejí vlčí hlad po celém dni. Pokud patříte mezi ty, kteří půl dne na hiku chroupou oříšky a mrkev, načež se večer dorazí hamburgerem, vítejte v mém světě. Do limbu upadám sice brzy, ale budíček ve 4.20 naznačuje, že noc nebude úplně dlouhá. Drnčení železničních pražců se zdá být nekonečné. Víc než sto nákladních vagonů projíždějících pod okny hotelu, který od 80. let nezaznamenal příliš renovací, poutá moji pozornost stejně jako lehce zasněžené vrcholy v pozadí nad nimi. Tak tohle je Canmore. Město, jehož název pochází ze skotské gaelštiny, by se dal přeložit jako Velká hlava nebo Náčelník. I můj náčelník zavelel vstávat. Vzhůru na Windtower!

Jelikož jsem svým kolenům dala hned první den co proto, přibírám trekové hole. Modří vědí, že pokud chcete odlehčit kloubům a podpořit celkovou stabilitu, jsou nezbytnou součástí vysokohorského gearu. Túra sice začíná celkem mírně, první hodina vede opět lesem, až k průsmyku West Wind Pass. Jakmile se ale vyškrábete nad stromy a otevřou se nádherné výhledy do Bow Walley, je zřejmé, že dobrodružství teprve začíná.

Kamenná pole testují nejen podrážky mých bot, ale i psychiku. Chvílemi roztříštěná pozornost se opět plně koncentruje, kámen po kameni. Cesta už není nijak značená, tuším jen směr. Občas mě na stezku vrátí takzvaný cairn neboli kamenný mužík. Naskládané kameny na sebe jsou často jediným orientačním bodem v okolí. I když je jejich přítomnost v horách často kontroverzní, právě tady mají hluboce zakořeněný kulturní význam pro původní obyvatele. Takzvané inukšuky se po tisíce let používaly k navigaci a lovu. Zásadní sdělení pro horské turisty by proto mělo být neničit existující cairny, ale ani nestavět nové.

Poslední kilometry neúprosného stoupání sutí jsou poměrně náročné. I kvůli větru, který dostává názvu vrcholu. Epický výhled z vrcholu Windtower a svačina za kamenným přístěnkem mě opět přesvědčily o tom, že život na treku je život, který skutečně miluju. Pohled na prudký sráz pode mnou přidává tomuto okamžiku na síle. Život je teď. Ani o krok jinde.

Miners Peak

Nemůžete opustit Canmore, aniž byste dobyli vrchol Ha Ling. Téměř každý z obyvatel Canmore se nahoru alespoň jednou v životě vydrápal. Fakt, že patří mezi jednu z nejoblíbenějších turistických tras v celých Skalistých horách, je pro horské individualisty dost skličující a rozhodně patrný už od samého začátku. Množství lidí, které cestou potkáte, i upravenost stezky se v kontextu divokých hor jeví jako nedělní procházka Stromovkou, která cestou nabírá výškové metry. I tady se ale dá utéct davům. Cesta po hřebeni směrem na vedlejší Miners Peak byl skvělý nápad. Jelikož jsem si po předchozích dvou dnech opravdu potřebovala odpočinout, byla tahle horská procházka skvělý plán pro třetí, krizový den. Doporučuju všem, kteří mají fobii z medvědů. Sem by musel zabloudit jedině nějaký nebohý utečenec z cirkusu.

Mt. Jimmy Simpson

Horské výhledy jsou jedna věc, ale azurová modř ledovcových jezer je téměř nepopsatelná. Národní park Banff je jeden z nejznámějších a nejnavštěvovanějších národních parků celé Kanady. I tady ale najdete místa, kde se čínským turistům, kteří v autobusech objíždějí místní highlighty, nakonec vyhnete. Na parkovišti, odkud jsem vyrážela na Mt. Jimmy Simpson, mě napadla jedna zapeklitá otázka. Je overturismus opravdu něco, s čím bychom měli bojovat? Pohled na stáda nadšenců, kteří se z autobusu hrnou nejdřív k záchodům a potom k azurovému Bow Lake, ve mně nejdřív vzbuzoval lehkou úzkost. Další místo, které pyká za svoji dostupnost a fotogeničnost.

Stačilo ale ztratit parkoviště z dohledu a krajina utichla. Dál do hor se už vydává málokdo. Po prvních pár kilometrech bylo dokonce zřejmé, že na treku budu opět skoro úplně sama. Cedule, která oznamovala, že cesta k vodopádu je pro dnešek uzavřená, stvrdila moje domněnky. Druhý z highlightů není dostupný, a proto není důvod opouštět okolí jezera. Sama moc dobře nerozumím takovému kolekcionářství instantních zážitků, ale proti gustu… Pravdou je každopádně fakt, že jsem nahoře v horách nepotkala ani živáčka. Bow Lake zafungovalo jako síť, která ochránila zbytek zdejší panenské přírody, která čarovala snad ještě víc než jezerní azurová modř… Třeba právě tahle itinerářová must visit místa jsou způsobem, jak ochránit skutečné hiddengems.

Barevné hory a skály aneb Když příroda čaruje

Zajímavá místa

Život z popela

Ty nejlepší hiky a zážitky jsou ale vždycky ty, které si vyšlápneme a prožijeme každý sám za sebe. Své kanadské vyprávění chci proto posunout ještě o kousek dál. Okolí Jasperu, kde jsem strávila dvě noci, dramaticky změnilo moji představu o místních horách i poetickém pozadí mých dosavadních výletů. Ohořelé kmeny stromů i nekonečná aglomerace města tvořená karavany a papírovými bungalovy se najednou zjevily jako postapokalyptické kulisy jedné z největších požárních katastrof posledních desetiletí. Národní park Jasper v Albertě sevřel loni v létě nekontrolovatelný oheň, který zachvátil i město, ze kterého prchaly desetitisíce lidí.

Přímo v centru je dnes živo, jako by se nechumelilo. Tedy spíš, jako by nehořelo. I když les stále voní jako táborák. Mazlavý popel mi špiní boty i kalhoty, ale v černém popílku se daří lučním květům. Spodní část lesa bují životem, v mrtvých korunách stromů slyším krkavce, pod nohama zurčí potok. Příroda je veselá. Old Man Trail se nakonec stal jedním z těch nejpůsobivějších. Z černého lesa mě vytáhl prudký scramble až ke sladkým výhledům. Všechno totiž nemusí být líbivě dokonalé. Někdy i z popela vyvstanou ty nejsilnější zážitky a vzpomínky, které se jednoho dne stejně zase v popel obrátí.

Rockies pro začátečníky

Icefield Parkway

Pokud se vydáte po silnici z Jasperu do Banffu po 232 km dlouhé stezce Icefields Parkway, můžete si užít bezpočet vyhlídek a turistických stezek. Ne náhodou se jí přezdívá „nejkrásnější silnice na světě“.

Athabasca Glacier

Nejznámější a nejdostupnější severoamerický ledovec je živou ukázkou klimatických změn a velmi oblíbeným turistickým spotem. Každý rok ztrácí kolem pěti metrů své délky, což dokládají cedule s letopočty.

Lake Louise

Jedno z nejslavnějších kanadských ledovcových jezer bylo pojmenováno po dceři královny Viktorie, Louise Caroline Albertě. Na jeho břehu stojí ikonický hotel Fairmont Château Lake Louise, otevřený už v roce 1890.

Athabasca Falls

Albertu nesmíte opustit, aniž byste si užili pohled na některé z vodopádů. Athabasca nejsou nejvyšší, ale patří k nejsilnějším. Kromě toho, že jsou opět snadno dostupné od silnice, je pohled na ně fascinující. Objem vody je tu obrovský i na konci léta.

Banff

Malé horské město v nejstarším kanadském národním parku připomíná český Špindl. I když tu žije jen osm tisíc obyvatel, ročně ho navštíví miliony turistů. V zimě je vyhlášeným zimním střediskem, přes léto výchozím bodem pro mnohé túry a pořád se tu něco děje.

Tip pro fajnšmekry

The Crossing Resort

Na křižovatce zvané Saskatchewan River Crossing najdete dokonalé ubytování. Dřevěné chatky s předzahrádkami a motelové pokoje uprostřed divočiny nejsou žádným přehnaným luxusem, ale autentickým místem, kde se budete cítit jako někdejší průzkumníci a obchodníci s kožešinami, kteří kdysi překračovali řeku North Saskatchewan. Je to skvělý výchozí bod na hiky do okolí a pozorování divokých zvířat, která se po setmění procházejí všude kolem.