Troglodyté z pistáciových hor. To jsou obyvatelé skalních obydlí ve vesnici Meymand
Vesnička Meymand leží na jihu Íránu, daleko od všech známých turistických atrakcí. Její svérázní obyvatelé dodnes bydlí v jeskyních vytesaných v sopečném tufu a jen velmi málo využívají moderní vymoženosti.
Na území někdejší Persie možná v současnosti nenajdete místo, kde jsou tradiční lidové dovednosti stále tak živé, jako je tomu právě zde. V okolí skalní vesnice navíc rostou poslední háje divokých pistácií na světě.
Dostat se do Meymandu (též Maymand) není právě jednoduché. Prostředky hromadné dopravy nám to trvá z dvě stě kilometrů vzdáleného Kermánu téměř celý den. Do vesničky přijíždíme v záři zapadajícího slunce, které ještě umocňuje zážitek z pohledu na tuto bizarní osadu. Kromě pár malých cihlových domků na dně údolí jsou všechna obydlí vytesána do tufového masívu, a to v několika patrech nad sebou.
Meymand musí vyrazit dech i těm, kdo předtím navštívili tureckou Kappadocii, již proslavila podobná skalní scenerie. Tahle vesnice je totiž stále obydlená a neslouží jen jako skanzen a atrakce pro turisty. Za vstup se neplatí, není tu ani jeden stánek se suvenýry a ani tady neotravují žádní samozvaní průvodci. Genius loci tohoto uhrančivého místa není zkrátka zatím ničím narušen. Starobylá osada stále žije svým vlastním životem, jemuž udávají rytmus po staletí neměnné tradice.
Procházíme vesnicí a pomalu si zvykáme na kyselý zápach chlévů vytesaných do skály a sušícího se trusu, který tu slouží v zimě jako jediné palivo. Neustále nás sledují zvědavé oči dětí a žen, jež třídí na zápražích svých umělých jeskyní ovčí vlnu. Občas se zpovzdáli ozve zabečení skotu nebo komické hýkání naříkajícího oslíka.
Internet v jeskyni
Rozhlížíme se, zda nezahlédneme nějakého muže či většího chlapce, kterému bychom mohli přednést žádost o nocleh. Ženy se oslovit neodvažujeme, to se v této zemi nesluší. Znenadání se rozlétnou nenápadná dvířka ve skalní stěně přímo vedle nás a vstříc nám vychází elegantní mladý muž s ostře zastřiženým knírem, jenž svým zevnějškem rozhodně nedělá dojem místního venkovana. Po potřesení rukou jsme pozváni na čaj do útulného příbytku, kde nás ihned upoutá stůl s počítačem a laserovou tiskárnou!
Brzy vychází najevo, že naším hostitelem je inženýr z Teheránu, který byl do Meymandu vyslán jedním z vládních úřadů na ochranu kulturního dědictví, aby zde zdokumentoval současný stav vesnice. Bydlí tu již skoro rok, takže prožil v jeskyni všechna roční období. Nemůže nám vylíčit všechny své zážitky, neboť příliš neovládá angličtinu, tak alespoň na počítači ukazuje fotky, které během svého pobytu v Meymandu pořídil. Nejvíce nás zaujaly zimní obrázky, na kterých vypadala vesnice jako pohádkový ledový zámek, neboť byla celá obrostlá gigantickými rampouchy a ledopády. Nic podobného by člověk v těchto zeměpisných šířkách nečekal.
Po vydatné večeři jsme odvedeni ke skalnímu příbytku, který je příležitostně využíván jako pokoj pro hosty. Ohromeně si prohlížíme náš dočasný domov. Místnost velikosti obýváku má zdi černé od sazí, ale jinak je naprosto čistá. Na podlaze leží pestré koberce, ve výklencích vysekaných do stěn stojí malované hliněné nádoby a na každém lůžku září typický perský polštářek s barevnými výšivkami, kterému se ve fársí říká pošti.
Dřevěné klíče a zámky
Druhý den ráno jdeme na důkladnou prohlídku vesnice. Protože všechna obydlí byla vyhloubena do svahu, spojují je pouze strmá schodiště, ošlapaná mnoha generacemi tak, že se nám na nich občas daří jen stěží udržet stabilitu. Jeskyně mají masivní dřevěná dvířka, ale žádná okna. Pouze jakousi malou díru hned vedle dveří. To však není tajná pozorovatelna ani větrací otvor, nýbrž část důmyslného zámku.
V Meymandu mají totiž všechny tradiční dveře ze své vnitřní strany složité dřevěné zařízení z ozubených koleček a různých dalších hejblátek, které se otevírá pro nás dosti nezvyklým způsobem. Ruku s velkým dřevěným klíčem, jenž připomíná tak trochu naši kuchyňskou kvedlačku, je třeba prostrčit zmíněnou dírou vedle dveří a pak několikrát pootočit soukolím zámku na správnou stranu. Celý proces vyžaduje jistou dávku cviku, takže jsme ocenili, že u příbytku pro hosty byla namontována i klasická petlice s obyčejným visacím zámkem.
Teď na jaře je vesnice poloprázdná, neboť většina obyvatel odešla se stády ovcí na sezonní tábořiště výše v horách. Doma zůstaly jen ženy s nejmenšími dětmi a nejstarší vesničané. Meymand je i na íránské poměry velmi zaostalá vesnice. Jeho obyvatelé, jejichž původ není dosud spolehlivě objasněn, jsou dokonalým prototypem troglodytů. V jeskyních se rodí, žijí i umírají.
Zatímco Teherán nebo Isfahán řeší problémy se smogem či každodenní dopravní zácpou, do Meymandu přinesla nová doba jen málo změn. Pravda, několik let už tu mají elektřinu, ale ta je pro místní drahá a občas stejně nefunguje. Za zásadní zlom v historii vesnice lze snad považovat jedině asfaltovou silnici, která nedávno spojila toto zapadlé místo se zbytkem země a moderním světem. Jaký dopad bude tato stavba mít na život horalů, ukáže až budoucnost. Doposud nemá Meymand ani pravidelné spojení do nejbližšího města.
Nikdo neví, jak dlouho již lidé Meymand obývají. Skutečné stáří skalních příbytků je obtížné stanovit. Podle některých íránských archeologů se historie sídliště začala psát před dvěma a půl tisíci let.
Umění z vlny
Před poledním žárem hledáme úkryt v mešitě, která je samozřejmě také celá vyhloubena do sopečného tufu. Nečekaně prostorná svatyně je vyzdobena malovanými rohožkami z plsti. Jedná se o typický výrobek místních domorodců. Ti na rozdíl od většiny ostatních Peršanů nepreferují vázané koberce, ale tyto jednoduché předložky, jež splňují stejný účel, ale jejich zhotovení není tak časově náročné.
Výroba plsti má mnohem delší historii než tkaní koberců. Patrně již na konci neolitu si pastevci ve Střední Asii všimli, že se vlna u mladých ovcí následkem jejich polehávání zacuchává a plstnatí a začali tento proces napodobovat. Získali tak užitečný materiál s vynikajícími izolačními vlastnostmi, který se hodil na výrobu oděvů, dek i stanů. Ve středověku kočovné turecké kmeny zpracování plsti povýšily doslova na umění a rozšířily ho po celém Orientu. Peršané z měst dávali sice nadále přednost spíše klasickým kobercům, ale na chudém venkově měly plstěné výrobky svou nezastupitelnou úlohu. Říká se, že plstěná rohož vydrží dvakrát déle nežli koberec, neboť její vlněná vlákna nejsou při zpracování narušena uzlíky.
V dnešním Íránu se plstěné výrobky zhotovují již pouze v těch nejzapadlejších regionech a to zejména k dekorativním účelům. Rohože z Meymandu patří prý k těm nejkrásnějším a zároveň nejkvalitnějším. Každá fáze výroby je tu jakýmsi rituálem. Na to, která vlna se použije a jak bude nastříhána, dohlížejí místní starci. Ženy pak podle starých receptů zhotoví přírodní barviva a rohože ozdobí dekorativními obrazci a magickými symboly. Přesný postup výroby domorodci ale tají.
Kromě rohoží vyrábějí obyvatelé Meymandu z plsti také praktické pláště, kterým se říká namad. Ty chrání pastevce před studeným větrem a přes noc slouží i jako spací pytel. Jsou z filcu silného až dva centimetry, někdy mají i kapuci a barevné zdobení, jež má chránit svého nositele před zlými silami.
Posvátné stromy
Troglodyty z Meymandu živí především jejich početná stáda ovcí a koz. Kromě toho pečují také o zahrady a ovocné sady, jež vyplňují údolí nad vesnicí. Tato zelená oáza vděčí za život malému potůčku, tak jako celá vesnice. V okolních horách je zeleně poskrovnu. Hřeben Kúh-e Masáhím (3600 m), na jehož úpatí Meymand leží, patří k pustým Kohrúdským horám. Jejich pokračování se táhne centrálním Íránem a odděluje od sebe pouště Lút a Kevír.
Těžko uvěřit, že kdysi tento kraj pokrývaly husté lesy. Dnes tu lze jen vzácně vidět osamělý jalovec, tamaryšek či jiný houževnatý strom. Divoké pistácie, které jsou považovány za největší přírodní raritu Kohrúdských hor, rostou již jen na několika málo místech v jeho nejodlehlejších partiích. Většinou pouze jednotlivě nebo v malých skupinách. Výjimkou jsou horské svahy u Meymandu, kde se zachovaly celé háje těchto ušlechtilých stromů.
Možná největší pistáciový les na světě se nachází jihozápadně od vesnice. Domorodci tomuto místu říkají Tal-e Baneh. Na ploše o rozloze několika stovek hektarů tu rostou vedle sebe mladé semenáčky i velikáni s obvodem kmene okolo jednoho metru. Věk nejstarších stromů je odhadován na dvě stě let. Na rozdíl od ostatních Íránců, jejichž vztah k přírodě je dodnes dosti přezíravý, nedrancovali obyvatelé Meymandu nikdy okolní krajinu, ale pokoušeli se žít s ní v harmonii. Je to vidět nejen na jejich příbytcích, ale i na přístupu těchto svérázných lidí ke stromům. V minulosti je káceli vždy s rozmyslem a pravidelně sázeli i nové.
Zvláštní pozornost byla vždy věnována zejména divokým pistáciím, ke kterým mají horalé z Meymandu zvláštní vztah. Považují tyto stromy odnepaměti za posvátné. Přestože se hlásí k islámu, zachovali si mnoho pohanských zvyků, k nimž patří i zavěšování barevných stuh na větve stromů. Zázračná moc je přisuzována především starým solitérům.
Divoké pistácie mají pro vesničany i značný praktický význam. Jejich větve slouží k budování provizorních přístřešků v letních táborech, neboť pastevci z Meymandu nepoužívají stany. Při pobytu v horách poskytují mohutné koruny těchto stromů také příjemný stín a místo k odpočinku. Z naříznuté kůry se získává pryskyřice zvaná mastix, jež má mnoho způsobů využití.
Oříšky divokých pistácií dorostou sice jen velmi malé velikosti, ale jsou žádané pro svou výraznou chuť a údajně i léčivé vlastnosti. Lisováním se z nich vyrábí také substance pro vyhlášenou místní specialitu, kterou je pokrm nazývaný sirab-baneh.
Přestože nás domorodci několikrát zvou na malé pohoštění, toto jídlo není bohužel nikdy součástí menu. Mnohokrát však ochutnáváme jinou lahůdku – doogh. Tento jogurtový nápoj se pije všude na íránském venkově. V Meymandu jej ovšem podávají s pistáciovou příchutí a dodnes ho přechovávají ve vaku z jednoho kusu kozí kůže.
Svět objevuje Meymand
Zájem světa o unikátní vesničku roste. Meymand vyhovuje kritériím pro zápis na seznam kulturních památek UNESCO a nepochybně se na něm brzy octne. Místo již dokonce navštívil ředitel pařížské divize této světové organizace Laurent Levi Strauss, aby projednal s íránskými úřady podrobnosti.
Roku 2005 Meymand získal cenu Meliny Mercouri a s ní i částku 20 tisíc dolarů určenou na zachování a ochranu vesnice. Íránské delegaci osobně předal ocenění Koichiro Matsuura, generální ředitel UNESCO.
Divoké pistácie
Botanické slovníky neznají termín divoká pistácie, ale mluví o pistácii pravé (Pistacia vera). Tato dvoudomá rostlina patří do čeledi ledviníkovitých. Má červené květy, které tvoří hroznovité útvary. Samčí květy zpravidla vytvářejí hustší shluky. Plodem je přibližně 2 cm dlouhá peckovice, která má pravidelný oválný tvar a obsahuje pouze jedno semeno. Při dozrávání je uzavřeno v měkké slupce. Skořápka vlastního oříšku je poměrně tvrdá, ale velmi tenká. Jádro má charakteristickou žlutozelenou barvu. Za původní domov pistácie pravé jsou považovány íránské hory. Peršané začali tyto stromy šlechtit asi před dvěma tisíci let. Dodnes je Írán centrem pěstování této plodiny. Pistáciové oříšky z této země jsou považovány za nejlepší na světě. Nejvíce se jich vypěstuje v provincii Kermán, kde v odlehlých horských oblastech dodnes rostou i poslední exempláře „divokých pistácií“. Tyto stromy dosahují výšky až 10 metrů a snadno je lze poznat podle kulaté koruny. Nejsou příliš náročné na vodu. V zimě snášejí teploty okolo –20 °C. Ke zničení souvislých pistáciových porostů přispělo nejen kácení, ale hlavně intenzivní pastevectví. Protože všechny mladé semenáčky spásly ovce, nedocházelo k přirozené obnově lesa. Nepříznivý trend se dodnes nepodařilo zcela zastavit.
Jak se dostanete k troglodytům
Do Meymandu se nejsnadněji dostane z Kermánu. Nejprve je třeba dojet do městečka Sirján (čti sirdžán) a odtud do obce Shahr-e Bábak (čti šahr). Zde stojí i jeden hotel, kde můžete přespat, pokud chcete podniknout do vesnice pouze jednodenní výlet. Minibusy zajíždějí do Meymandu jen příležitostně. Taxi je však v Íránu velmi levné. Nejvhodnější dobou k návštěvě je jaro, kdy nakrátko rozkvetou horské stráně okolo vesnice. Svůj půvab má také říjen. Koruny divokých pistácií se v tuto dobu zbarví nejprve dozlatova, aby nakonec těsně před opadáním zcela zrudly. Toto podivné čarování přírody opěvovali již dávní perští básníci.