Originál s vlastním rytmem. Takto vnímám sever Thajska i po osmi letech, kdy jsem do něj přicestovala poprvé. Smysly ohlušující exotika, která v Bangkoku za clonou komerce ztrácí na intenzitě, je na severu poněkud poctivější.
Region hraničící s Myanmou a Laosem je domovem četných vysokohorských etnik a dodnes mu chybí efektivní infrastruktura. Člověk tak má pocit, že zažívá dobrodružství už jen při obyčejné návštěvě tržnice nebo přesunu ve zdejší typické otevřené minidodávce songthaew.
Z Evropy sem nelétají přímé linky, z Bangkoku to letecky vyjde časově stejně jako na ostrovy. Proto je na tom sever Thajska s popularitou podobně jako Vietnam. Mnozí vědí, že tam najdou ve srovnání s jihem jiný svět, a přece si ho odkládají „na později“. Často proto, že netuší, co přesně od něj čekat, jelikož mu chybí tyrkysové lákadlo v podobě moře. Za tím se sice během evropské zimy do jihovýchodní Asie cestuje nejvíc, ale vězte, že na severu Thajska je během našich Vánoc příjemných 28–30 stupňů. A podle mé zkušenosti budete z přírodních krás a zachovalých tradic nadšení.
Tady se spěchá pomalu
Utíkám z Bangkoku do hor. Hledám Thajsko, které by se dalo vnímat jinak než přes zástavbu nákupních center a chrámů se smutnými pozůstatky rybářských usedlostí u ramen řeky Chao Phraya. Hledám Thajsko, kde místní umějí tradice nejen prodat, ale také jimi žijí. Nacházím ho na severu, který Thajci familiárně nazývají Lanna – podle království, jehož jméno znamená Milion rýžových polí. „Rýžová mocnost“ zde vládla před sedmi sty lety a táhla se z Číny přes laoský Luang Prabang do Myanmy. Lanna se tak stala během pěti let základnou pro mé cesty po Asii, ale hlavně po regionu, který mě při každém návratu překvapil něčím jiným.
To, že má sever svérázný ráz, zjistím hned první den v hlavním městě severu Chiang Mai. Kromě obligátních motorových tuk-tuků, kterým se turisté v Bangkoku spíše vyhýbají kvůli strachu, že by je řidiči obrali, tady vídám rikši. Retro, ale při brzkých ranních rozvozech na tržnice se místním stále osvědčuje. Tržnice, ty jsou další zvláštní kapitolou. Stačí zajít nakoupit k téže paní dva dny za sebou, a už jsou z nás staré známé, které si jazykově nerozumějí, ale lidsky se to blíží dobrým sousedským vztahům.
Prodavači, kteří na městských tržnicích prodávají, jsou převážně farmáři z vesnic, kam se každodenně vracejí. Před šesti lety polovina obyvatel Thajska ještě žila v rurálních oblastech, což je znát právě na severu. Tady se nepospíchá. Prodavači vám ovoce rádi oloupou a nakrájejí, žádný stres. V bistrech, kde najdete v menu jen pět jídel, je na severu velká šance, že si s vámi majitel popovídá, protože má čas. Majitelka homestaye vás zde nejen pozve k sobě na oběd, ale také vám předvede, jak thajskou klasiku uvařit. Nikam se nežene – a vy máte pohodu s ní.
Být, či nebýt dobrodruhem?
Dvoutisícovka v Thajsku? Ano a ne jedna. Na sever se donedávna cestovalo hlavně za buddhistickými chrámy (jen v Chiang Mai jich je přes 300) a pohodovou atmosférou. Dnes se dostanete i do některých z 34 národních parků s podmanivými výhledy. Má to ale háček. Potřebujete vlastní dopravní prostředek a na vybraná místa i průvodce, který dobře zná trasy a jejich faunu.
Jedovatí hadi nejsou jedinou výstrahou, proč sólo výlet do thajské džungle není dobrý nápad. Podobně jako v sousedním Laosu a Kambodži i zde dodnes hrozí, že narazíte na minové pole. Dobrou zprávou je, že od roku 2015 jsou populární provincie Mae Hong Son a Nan prohlášeny za kompletně odminované.
Horší je to se značenými stezkami, kterých je zde minimálně. Počet bambusových útulen, kde byste se ukryli před bouří poté, co zabloudíte, je téměř nulový. A i pokud natrefíte na usedlost s místními, Google překladač vám bude k ničemu. Domácí mluví dialektem kmene, který při troše štěstí ovládá pár průvodců.
Supermarkety a hory
Thajci mají dvě oblíbená místa, kam se chodí zchladit. Nákupní centra a hory. Tam teploty spadnou i na šest stupňů, zatímco ve městech se potíte ve třicítkách.
Podle místních zvyklostí opouštím v horký prosincový den město. Vynechávám populární Doi Inthanon – nejvyšší vrch Thajska (2576 m) – a pouštím se na skútru z Chiang Mai opačným směrem, do národního parku Chiang Dao. Stejnojmenný okres je jediný v celé zemi, kde žijí horské kmeny Karenů, Hmongů, Akhů, Lahů, Jao a Lisu pohromadě. Jak procházím nenápadnými vesničkami, zdravím místní, kteří zde dodnes nosí místní kroje každý den, aniž by jim za to někdo zaplatil.
Cílem je štít Doi Chiang Dao (2225 m), kam se pro špatné počasí nedostanu, ale z dálky vidím na hřebenu palmy. V dvoutisícové výšce! Doi Chiang je unikátní v tom, že na něj nevede asfaltka, což zaručuje minimální počet návštěvníků. Ze základny ve městě Chiang Dao to trvá dva dny, přičemž procházíte zalesněným územím i otevřeným prostorem s 360stupňovými výhledy na celý národní park. Ideální s průvodcem.
Thajský Grand Canyon za stovku
Veřejnost sem pustili až v roce 2014, a jelikož tu dodnes chybí autobusové spojení, chybějí i davy turistů. V Národním parku Maewang, 53 km jihozápadně od Chiang Mai, leží kaňon Pha Chor. Za sto thajských bahtů přejdete značenou trasou s info tabulemi k vyhlídkovému bodu, odkud je to po schodech kousek k úpatí kaňonu. Tam se před vámi otevře 30m pískovcová stěna z jiného světa. Cesta zpět vede úzkým vyschlým korytem řeky Ping s odhalenými vrstvami způsobenými erozí půdy. Nenáročný okruh lze zvládnout do dvou hodin.
Pokud byste potřebovali k turistice více adrenalinu, hodinu a půl autem od kaňonu se nachází botanická zahrada Královny Sirikit, kde na vás čeká nejdelší visutý most v Thajsku o délce čtyři sta metrů. Celá konstrukce je z oceli, na vybraných úsecích máte pod nohama průhledné sklo. Za zkoušku odvahy a prohlídku sbírky kaktusů a upravených zahrad zaplatíte rovněž sto bahtů.
Pohoda bez průvodce
Ne na všechna přírodní místa, která stojí na severu za to, potřebujete doprovod. Pokud máte omezenou časovou kapacitu, z města Chiang Mai se lze vydat na jednodenní turistiku k vodopádům Bua Tong nebo po tzv. Stezce mnichů k chrámu Wat Pha Lat, případně pokračovat dále na štít Doi Pui po značené trase Nature trail, což vám zabere 2,5 hodiny jedním směrem. Pokud jste ve skupince a necháte se odvézt z Chiang Mai dodávkou, trasa se dá otočit a z Doi Pui můžete do 1,5 hodiny sejít k chrámu Doi Suthep, odkud budete mít Chiang Mai jako na dlani.
V národním parku Sri Lanna si můžete za pár stovek pronajmout bungalov u jezírka. A pak se projet na člunu. Pokud by se vám začínala na severu točit hlava z řady chrámů, nechte si prostor pro návštěvu toho posledního – Wat Umong je chrám v podzemí, jen pět kilometrů za městem. A pokud by se vám tohle všechno zdálo naopak málo a chtěli byste vidět buddhy z celého světa, nedaleko hranice s Myanmou, nad nenápadným městem Tha Ton, najdete muzeum soch buddhů.
Po cestě z Tha Tonu můžete pokračovat v meditaci v národním parku Sri Lanna, kde si lze za pár stovek pronajmout bungalov u jezírka. Já mám v Sri Lanně štěstí na počasí, a tak se vydávám projet na dřevěném člunu okolí. I když jsem tady v prosinci, hlavní turistické sezoně, kromě mě, kamarádů a lodníka tu není nikdo. Tišina vody splývá s mlčenlivými kopci, které lemují břeh, a já nevěřím, že jsem jen hodinu autem z centra Chiang Mai.
Dobít si mobil za odměnu
Během svých počátečních krátkých treků za města Chiang Mai a Chiang Rai jsem často viděla v dálce malinké tečky, ke kterým jsem se vydala až o tři roky později. Domečky vysokohorských kmenů, kam vedou prašné cesty cihlové barvy, kde elektřinu zavedli před méně než desetiletím a dodnes ji mají zapnutou jen tři hodiny denně. Některé kmeny k sobě nepustí nikoho, jiné jsou naopak závislé na cestovních agenturách, které jim vozí zvědavce, co chtějí vidět tzv. dlouhokrké ženy, a pak je zde zlatý střed.
Za kmenem Bílých Karenů se vydávám se zkušeným thajským průvodcem Georgem, který pochytil jejich dialekt. Dvoudenní výpravu začínáme v ospalém Lamphunu na kole směrem k provincii Mae Hong Son, která je populární pro vyhlídkový okruh na motorkách. Já sesedám po 20 km ze sedadla a dále pokračujeme s Georgem po svých, přes suché lesní stezky, rýžová políčka. Za dva dny potkáme po cestě tři farmáře.
Za novou víru nové deky
Bílí Karenové, nad jejichž původem se spekuluje dodnes (nejčastěji opakovaná verze je jejich útěk z Číny), kromě pěstování chilli papriček, švestek a rýže vyžijí jen díky turismu. Ve vesnici Hua Hin k vlastním příbytkům přistavěli chatky, kam nanosili matrace, nad ně pověsili moskytiéry a žádají za to od turistů 200 až 400 bahtů podle toho, jak silná je matrace a zda je v ceně ranní omeleta.
Svou animistickou víru zaměnili za protestantství. Misionáři, kteří sem začali proudit v 70. letech, jim slíbili teplé deky, elektřinu a komfort. A to se ve výši, kde teploty klesají v lednu i na nulu, neodmítá.
Káva z ponožky
V roce 2013 jsem během návštěvy Chiang Mai vnímala kávu jako retrokomoditu s příšerně sladkou chutí. Dala se koupit hlavně od pouličních prodavačů, kteří z pultíků připevněných ke skútrům prodávali za 20 bahtů (13 Kč) kafae boran. Thajská klasika připravená z pražené robusty, sójových a kukuřičných zrn, občas osmažené rýže, sezamových semínek či kardamomu šla na dračku. Kombinace ingrediencí vznikla během druhé světové války, kdy se kvůli nedostatku kávových zrn místní snažili napodobit chuť povzbuzujícího nápoje z toho, co měli.
Dodnes je recept stejný. Směs se nasype do bavlněné „ponožky“, přelije vroucí vodou a přecezená tekutina se štědře doplní kondenzovaným mlékem a hromadou drceného ledu. Celé to putuje do plastového sáčku, který se zaváže, a přidá se k tomu brčko. I když má kafae boran stálé zákazníky, mladá generace se dnes přesouvá do stylových klimatizovaných prostor. A to nejen v turistickém Chiang Mai nebo Chiang Rai, ale také uprostřed bujné vegetace vrchoviny Lanna či v městečku Phayao – Mekce kávy na severu.
Vypijeme si to sami
„Na mnoha farmách v Africe či Jižní Americe farmáři ani nevědí, jak chutná jejich vlastní káva. V Thajsku je to nemožné,“ vysvětluje mi známá Mel, která přijela na sever Thajska prozkoumat kávové plantáže pro německý trh. V Thajsku se pije hlavně domácí káva, na což jsou místní patřičně hrdí. Vtip o tom, že jste u vás doma nikdy neslyšeli o thajské arabice proto, že si ji domácí vypijí sami, je víc než pravdivý.
Thajsko má po Indii nejvyšší clo na světě na dovoz kávových produktů, které dosahuje až 90 procent celní kvóty. Zrna z Kolumbie, Brazílie, Panamy či Vietnamu zde naleznete jen sporadicky. Na severu, kde jsou v horách ideální podmínky pro pěstování kvalitní arabiky (robustu hledejte na jihu), kavárny praží převážně domácí zrna. Ta se dostala do povědomí teprve začátkem 80. let, kdy v rámci iniciativy Royal Project farmáři na podnět krále Rámy IX. Pchúmipchona Adundéta přešli z pěstování opia na zeleninu, květiny, kávu a čaj.
Pěstováním kávovníků dodnes žijí celé vesnice: Doi Panghkon, Doi Chang, kde si zblízka můžete prohlédnout kávovou plantáž legendární značky Doi Chaang Coffee. Pokud raději podporujete malé výrobce, můžete tak učinit u vysokohorského etnika na organické farmě Suan Lahu, jen 1,5 hodiny autem z Chiang Mai. Lidé tu sice pracují v nesrovnatelně skromnějších podmínkách, ale dávají do toho celé srdce. Jako bonus návštěvy plantáže budete mít vhled do turismem nezmanipulované thajské vesničky. Kdo nemusí kofein, na severu jsou zpřístupněny i čajové plantáže, kde si náročnost sběru drobných lístků můžete vyzkoušet vlastnoručně.
Káva od mistra světa
Průměrný věk výrobců kávy v Thajsku je 25 až 35 let. Podobná věková kategorie vlastní kreativní prostory kaváren, kde zažijete poctivou snahu přinést nejen kvalitní kávu, inovativní recepty (espreso s rajčatovým džusem, japonskou matchou, medem či růžovým sirupem…), ale i učinit z jednoduché objednávky nenásilný výchovný zážitek. Tak to dělají v Nine One Coffee, Akha Ama Coffee nebo Arnon Thitprasert v legendární kavárně Ristr8to ve čtvrti Nimmanhaem v Chiang Mai.
Podobně jako další mladí baristé ve městě i on si prošel cestou tréninku v kávové metropoli Sydney a vrátil se domů vnést znalosti mezi lidi. V roce 2017 se stal mistrem světa v latte art, což byl pro Chiang Mai startovací bod dostat se do povědomí kávových amatérů i expertů z celého světa.
Nerozbitný suvenýr
O tradičním posvátném tetování sak yant nebo yantra se Západ dozvěděl hlavně díky Hollywoodu. Když si Angelina Jolie dala udělat první sak yant u thajského mnicha v roce 2016, začalo se z Thajska vracet více turistů s bolestivým, ale nerozbitným suvenýrem.
Tradice stará 2000 let se praktikuje hlavně na severu Thajska, v Myanmě a některých částech Laosu, Kambodže a Vietnamu. Tetování požehnané vyučeným buddhistickým mnichem-tatérem má ochránit majitele před neštěstím či přinést sílu a vlastnosti, které člověk v dané chvíli potřebuje. Tetuje se jehlou zapíchnutou v bambusové nebo kovové tyči, přičemž inkoust je vyroben z popela, bylin a hadího jedu, i když kompletní složení zná jen mnich. A jak rozpoznáte komerčního sak yant tatéra od poctivého? Ten druhý vám nedovolí vybrat si motiv ani fotit si proceduru. Mnich vybírá vzor podle toho, co mu o sobě prozradíte. Slovy – i svou aurou.
Uvolněte se, teď vás klepnu kladivem
„Masérka mi skočí na záda, svléknou mě, bolí to.“ Fámy, které se na severu rozplynou. K masáži zde přistupují jako k terapii a jen zde můžete zažít tok-sen – tradiční masáž starou 5000 let. Masérka při ní používá kladívko z tamarindového dřeva (posvěcené buddhistickým mnichem), kterým jemně poklepává po vašich energetických drahách. Zkušená tok-sen masérka podle zvuku dokáže identifikovat, kde máte dráhu zablokovanou, který orgán tím trpí či má náběh na komplikace.
Opakovaným klepáním, které vyvolá v těle jemné vibrace, a masírováním vám dráhu uvolní. Ve srovnání s obyčejnou thajskou masáží je tok-sen méně fyzicky náročný a v mnoha případech se účinek dostaví okamžitě po hodinové proceduře. Během ní budete oblečeni v pohodlné bavlněné tunice a volných zavinovacích kalhotách.
Na rozdíl od thajské masáže, která má původ v klášterech, kde si mniši léčili masáží bolavé klouby a svaly po hodinách meditace vipassana, tok-sen vznikl u zemědělců, kteří si potřebovali po náročném dni uvolnit ztuhlé svalstvo.
Tady to začalo a tady to končí
Ještě před sto lety místní chovali na severu sto tisíc slonů jako tažná zvířata. Po roce 1989, kdy Thajsko zakázalo těžbu dřeva, zůstalo 70 procent zvířat „bez práce“. Domorodci si poradili. Když jim turisté darovali drobné na ulici za to, že si slona pohladí či nakrmí banánem, rozhodli se lidi hladové po exotice posadit do pohodlných křesel na kovové konstrukce – a na hřbety zvířat. Ty pro ně až tak pohodlné nebyly.
Pro výcvik zvolili mahuti (ošetřovatelé slonů) efektivní, ale neetické, násilné techniky. Naštěstí do situace vstoupily po roce 2012 neziskovky a sociální sítě. Díky intenzivním kampaním se mezi lidi dostaly informace o tom, jak se se slony v Thajsku zachází a jaké jsou alternativy. Dnes se slonem přijdete do kontaktu jen při krmení či koupání v záchranném centru. Chcete-li se zvířaty více kontaktní zážitek, vydejte se do eticky férového Elephant Nature Parku, Into the Wild Elephant Campu nebo BEES Elephant Sanctuary, kde můžete pomoci i jako dobrovolník.
Lanna je jako nepolíbená princezna. Skromně čeká, až se o ní dozvědí za hradbami království. Kdo se však odváží oželet ostrovy na jihu Thajska, toho Lanna okouzlí i bez turistické cukrové vaty. Leda byste dostali chuť na přeslazenou klasiku kafae boran.
Dobré vědět
- Průvodce: v cestovních kancelářích v centru Chiang Mai nebo on-line u lokálního průvodce na www.inchaitrekking.com
- Ubytování: hostel: od 150 THB, luxusní hotel s bazénem od 400 THB, měsíční nájem garsonky s bazénem 6000 THB
- Doprava: jízda v songthaew v Chiang Mai: 30 THB; klimatizovaný autobus Bangkok–Chiang Mai: 900 THB
- Jídlo na ulici: nudle pad thai: 40 THB, rýže s omeletou 20 THB, kari 70 THB, smoothie od 30 THB
- Jídlo v restauraci na západní způsob: od 150 THB
- Masáž: od 180 THB za 60 minut
- Návštěva záchranného sloního centra: 1500–2500 THB
- Vstup do populárních chrámů: od 20 THB
Tip experta
Trh Chatuchak
Asi málokterý návštěvník Thajska si nechá ujít Bangkok. Člověku se zdá, jako by rušná metropole byla posedlá nákupy, jedním velkým tržištěm. Ve městě skutečně najdete stovky trhů s různým zaměřením. Ale existuje jeden, který je minimálně svou velikostí nad všemi ostatními. Víkendový trh Chatuchak.
Gigantická tržnice je jakýmsi samostatným „městečkem“, světem sama pro sebe, odkud se zásadně odchází s plnými taškami. Ti poučenější pak s plnými kufry. Nakupovat sem chodí místní, turisté tvoří jen 30 procent všech návštěvníků. O to větší studnicí originálních suvenýrů pro ně místo je.
Říká se, že pokud je v Bangkoku něco k dostání, seženete to právě tady. Nabídka zahrnuje vše, na co si vzpomenete. Od čerstvých ryb, ovoce či květin přes oblečení a suvenýry, nové zboží i veteš až po živá zvířata. Od nákupů si pak odpočinete v masážním salonu či thajské restauraci, kde kromě klasiky nabízejí i speciality jako smažené žáby a štíry.
Kde trh najít?
Už od 80. let sídlí na severním předměstí Bangkoku poblíž autobusového nádraží Northern Bus Terminal.
Kdy sem zavítat?
Koná se pouze o víkendech, oficiálně od 9 do 18 hodin, ale nakupovat a smlouvat se začíná už kolem šesté ráno. Ideální je přijít v brzkých ranních hodinách, čímž se vyhnete návalu.
Jak nezabloudit?
Jednotlivé uličky jsou očíslovány a rozděleny do sekcí, v nichž se prodává stejný druh zboží. Nezapomeňte si vyzvednout přehlednou mapku v některém z informačních stánků.
Nenechte si ujít…
Pokud přijdete na tržiště časně, budete svědky rituálu, kdy obchodníci obejdou svůj krámek kolem dokola a s penězi, kterými jim zaplatíte, poplácají vystavené zboží. Dělají to prý proto, aby jim obchody šly jako po másle.
Odvrácená strana
Stinnou stránkou je fakt, že se na trhu prodávají i některé ohrožené zvířecí druhy, což vedlo k jeho nelichotivé přezdívce „supermarket divokých zvířat“. Navíc ta, která nepřežijí převoz, jsou tu k dostání v podobě výrobků z kůže či slonoviny. Další nepříjemností jsou kapsáři, ale na ty je potřeba dávat pozor po celém Thajsku.
