Venezuelská kuchyně: Vnadná královna a jiné delikatesy
Zajímavé kombinace čerstvých mořských plodů a tropického ovoce, zeleninový banán plantain na stovku způsobů, osvěžující přírodní limonády a lahodná, jemná káva. Venezuelská kuchyně hraje barvami a lákavě voní i vypadá.
Většina místních specialit je poměrně nenáročná na přípravu a sází spíše na chutě čerstvých ingrediencí. Na Latinskou Ameriku jsou mnohé z nich navíc vyloženě zdravé, takže venezuelskou kuchyni je jednoduché si zamilovat. Asi nejznámějším a ve Venezuele všeobecně nejoblíbenějším pokrmem jsou bezpochyby arepas. Jedná se o širokou placku, obvykle z kukuřičné mouky, která se uprostřed rozřízne a naplní podobně jako gyros. Naplnit se dá vším možným a vegetariány a zastánce zdravé stravy jistě potěší, že kromě trhaného masa je často najdete doslova nadité čerstvým avokádem, smaženým plantainem, fazolemi, různými salátky nebo smaženou či grilovanou zeleninou.
Na počest krasavice
Jednou z nejtradičnějších variací je arepa reina pepiada, plněná jednoduchým, leč nesmírně chutným krémovým salátem, jehož hlavními ingrediencemi je vařené kuře, avokádo, cibulka a majonéza. Její název by se dal přeložit asi jako vnadná královna a pojmenovali ji tak bratři Álvarezove, majitelé známé caracaské areperíe. V roce 1955 je měla navštívit Susana Duijm poté, co vyhrála titul Miss Universe, a oni vnadnou arepu poprvé připravili – na její počest. Recept, jehož název inspirovaly její křivky, se jim povedl natolik, že se ujal a dnes je reina pepiada jedním z nejoblíbenějších typů arepy.
Rybí chutě Karibiku
Jako ve všech karibských zemích mým doporučením číslo jedna je (samozřejmě až poté, co si dáte „vnadnou královnu“) ochutnat některou z místních specialit z ryb a mořských plodů. Hlavně v přímořských regionech jich najdete opravdu hodně, a máte-li rádi exotické chutě mořských potvůrek v kombinaci s tropickým ovocem, tak si ve Venezuele rozhodně přijdete na své. Hlavně v malých, rodinných restauracích najdete vynikající, čerstvě ulovené ryby, které chutnají nejlépe jen tak osmažené nebo ogrilované se salátem a patacones – velmi oblíbenými smaženými plátky plantainu. Výborná je rovněž venezuelská cazuelade mariscos, lehká, ale chutí nabitá polévka z ryb a mořských plodů. Osobně jsem si také naprosto zamilovala místní verzi rybího pokrmu ceviche, do které se zde dává mango, a suchozemského kraba v kokosové omáčce (jaiba con coco).
Lasagne a rejnokový koláč
Dalším neobvyklým pokrmem, který rozhodně doporučuji ochutnat, je pastel de chucho, který prý pochází z Isla de Margarita, ale narazíte na něj po celém pobřeží. Chucho se ve Venezuele říká jednomu druhu rejnoka a z něj se právě tento zvláštní „koláč“ dělá. Sestává ze zapečených vrstev plantainu, proložených směsí dušeného rejnoka a zeleniny. Na pohled trochu připomíná ve Venezuele mimochodem rovněž velmi oblíbené lasagne, které sem musely přivandrovat v rámci některé vlny imigrace Evropanů, neboť jejich úžasně krémová verze zvaná pasticho, která je plněná silnými vrstvami bešamelu a rajčatové omáčky s hovězím na víně, ve Venezuele nesmí chybět na žádné rodinné oslavě.
Slavnostní pokrmy
Na rodinných oslavách a při jakékoli sváteční příležitosti rovněž zcela jistě ochutnáte el asado negro, původem z hlavního města, kde je natolik populární, že bývá součástí vánoční večeře. Tento silný plátek hovězího je pojmenovaný po čokoládově hnědé, mírně skladkokyselé, pikantní omáčce z červeného vína, nerafinovaného cukru, česneku a pálivých papriček ají, ve které se marinuje. Podává se většinou s rýží a smaženým plantainem, přelitý zmíněnou omáčkou. Další oblíbenou laskominou, kterou si užijete především o Vánocích či na různých fiestách, jsou hallacas, hodně podobné mexickým tamales. Jsou to kukuřičné knedlíky, vařené na páře v balíčcích z banánových listů, a bývají naplněné směsí masa v kořeněné omáčce. Na rozdíl od podobných „plněných knedlíků“, které najdete po celé Latinské Americe, se těsto na hallacas běžně dělá i z jiných ingrediencí než kukuřice a například v jednom z 23 států Venezuely – Zulia – se připravuje z jednoho druhu plantainu.
Více než jen sendvič
Každý, kdo má Latinskou Ameriku alespoň trochu procestovanou, jistě ví, že street food se tu bere velmi vážně a dobroty z pouličních stánků, které jsou na každém rohu, jsou pro mnohé běžným obědem nebo večeří. Jeho nejtypičtějším zástupcem ve Venezuele je pepito, též zvané sanguchón. Je to obložená bagetka, ale ne jen tak obyčejný sendvič. Obě půlky bagety, naservírované vedle sebe (protože obložené bývají tak, že složit k sobě by asi ani nešly), se naplní směsí jemně okořeněného, ve speciální omáčce marinovaného trhaného masa a slaniny. Navrch se naservíruje salátek a strouhaný sýr a nakonec se pepito zalije značným množstvím kečupu, majonézy, guasacaci či jiné salsy.
Ač vám každý Venezuelan řekne, že je pepito rozhodně místní, údajně ho prý vynalezl majitel jedné madridské kavárny, když se jeho syn Pepito dožadoval, aby mu tradiční španělské bocadillo tatínek neortodoxně naplnil místo šunky či choriza něčím teplým. Sendvič s plátkem hovězího nakrájeným na proužky prý vypadal tak lákavě, že jej chtěli ochutnat i zákazníci, mezi kterými sklidil takový úspěch, že se stal specialitou kavárny. Z Madridu se pak po Pepitovi pojmenovaný sendvič dostal do Venezuely.
Placky na všechny způsoby
Ke správné venezuelské snídani doporučuji dát si guayoyo, jemnou, filtrovanou kávu, většinou odrůdy arabica, která se zásadně podává bez mléka a cukru. Kdo má rád kávu sladkou, ten si může dát guarapo, jak místní nazývají kávu oslazenou surovým, nerafinovaným cukrem. K ní nejlépe chutnají cachapas, což jsou cosi jako kukuřičné palačinky, do kterých se sice dá, po vzoru arep, namazat naprosto cokoli, ale tradičně se plní tvarohu podobným, našlehaným sýrem. Jejich původ má údajně sahat do prekolonizačnich dob. Stejně je tomu u casabe, nasucho smažených placek z yucy, které se používají jako chleba a obvykle se konzumují různě obložené, například se šunkou, sýrem a zeleninou. Ač casabe vypadá na první pohled poměrně nezajímavě, má příjemně exotickou chuť yucy, je pěkně křupavé a to, že se zdá být nekonečně trvanlivé, je plusem, který jistě ocení každý batůžkář, který se chystá na nějaký delší trek po krásách venezuelské přírody. Dát si ho můžete na všechny možné způsoby, ať už obložený, nebo jako přílohu k čemukoli, která svou chutí a texturou zaručeně ozvláštní každou polévku, salát, masitý pokrm či všudypřítomné ryby.
Chuťovky k večernímu posezení
Další nesmírně variabilní přílohou jsou zmíněné plantainové patacones, které se ovšem často konzumují i samotné, jako svačinka při večerním popíjení s přáteli, kdy se naservírují s nějakou omáčičkou, do které se namáčejí. Při těchto příležitostech je nejčastěji uvidíte ve společnosti tequeños, které jako mnohé venezuelské gastronomické vynálezy vypadají nenápadně, ale příjemně překvapí svou chutí. Jedná se o jednoduché pečivo, které se na pohled tak trochu podobá maličkým croissantům, do kterých se před upečením zabalí kousk sýra. Místní také nedají dopustit na venezuelskou verzi empanadas, plněných kapes, které v různých variantách naleznete po celé Latinské Americe. Ty venezuelské jsou smažené a plněné nejčastěji šunkou a sýrem.
Tropické osvěžení
V místním horkém počasí také každý cestovatel ocení velké množství osvěžujících přírodních limonád z různých druhů tropického ovoce. Kromě nich také doporučuji ochutnat všudypřítomnou, vynikající, tradiční limonádu zvanou papelón con limón, což je doslova jen šťáva z čestvé limetky (limón), a nerafinovaný surový cukr (papelón), rozmíchané ve vodě. Stejně jednoduchý a zároveň lahodný je guarapo de caña, limonáda ze šťávy z cukrové třitiny.
Jednoduché delikatesy
Latinskoamerický zvyk nakládat nezralé ovoce do extrémně sladkého sirupu je dobrý způsob, jak zužitkovat ovoce, které by třeba už nedozrálo. Ve Venezuele často narazíte na dulce de lechosa – místní název pro papáju, která se ještě zelená očistí, pokrájí na kroužky a povaří se v nesmírně sladkém sirupu ze surového hnědého cukru, skořice a hřebíčku. Naservírují vám ji do mističky i se sirupem, který nádherně voní papájou a kořením. Dalším oblíbeným dezertem je quesillo neboli flan, který se podobá hustému pudinku. Nejjednodušší verze bývají ochucené vanilkou, nicméně ochutnejte ale i varianty s tropickým ovocem, jako kokos či mango. I u dezertů venezuelská kuchyně sází na jednoduchost. Ono ale takové čerstvě utržené, k dokonalosti uzrálé mango žádná dochucovadla ani nepotřebuje. Řekla bych, že uznávání toho, že v jednoduchosti je síla – obzvlášť, když máte přístup k plodům Karibiku –, je pro místní kuchyni charakteristické všeobecně.
Guasacaca
- Vypadá to jako guacamole, ale není to guacamole. Krémová, aromatická omáčka guasacaca na první pohled značně připomíná guacamole a mívá i podobné ingredience. Kromě jedné, která je ovšem zcela zásadní, neboť jí dává výrazně jinou chuť a vůni. Tou je množství petrželové natě. Guasacaca se také na rozdíl od guacamole nepodává jako dip, ale vyloženě omáčka buď k masu, nebo si ji můžete třeba natřít do sendviče nebo samozřejmě do arepy.
- Do mixéru nasypete zralé avokádo, hrst listů koriandru, hrst petrželové natě, půl hrsti nadrobno nakrájené cibulky, dva menší stroužky česneku. Vše zalijete kapkou olivového oleje, octa a dochutíte solí a pepřem. Jestli ji vyzkoušíte, věřím, že na letních grilovačkách už nikdy nebudete servírovat nic jiného.
