Legenda o kávě říká, že její účinky náhodně objevil etiopský pasáček koz. Všiml si, že jeho zvířata nápadně ožijí, když spořádají červené bobule rostoucí na zelených keřících za vesnicí. Vzal si z nich příklad a nápadně ožil také. Dnes popíjí extrakt z těchto bobulí denně stovky milionů lidí po celém světě.
Na východě Ugandy, na hranici s Keňou, leží město Mbale, nad kterým se vypíná do výšky přes čtyři tisíce tři sta metrů bájná hora (Mount) Elgon. Vyhaslá sopka stará přes čtyřiadvacet milionů let patří k nejvyšším v Ugandě. Ve vrchních částech tohoto pohoří se nachází chráněné území – národní park s nedotčenou přírodou a stovkami vzácných rostlin, kde je zakázaná jakákoliv zemědělská činnost a lidský pohyb je přísně regulovaný. Nás však zajímá jediná rostlina, jež se vyskytuje ve výšce od tisíce šesti set metrů do dvou kilometrů. A tou je kávovník, keřík plodící malé červené bobulky, z nichž po poměrně náročném zpracovatelském procesu vzniká káva.
Jak má vypadat skvělá káva?
Uganda patří mezi nejvýznamnější africké producenty kávy. S celoroční produkcí téměř tři miliony tun se řadí na druhé místo na černém kontinentu. Žebříčku bezkonkurenčně vévodí Etiopie, odkud káva pochází a podle jedné z jejích oblastí je také pojmenovaná. Většinu ugandské produkce tvoří méně kvalitní odrůda robusta, pěstovaná v níže položených oblastech. Představuje více než devadesát procent produkce kávy této východoafrické země. Zbytek tvoří vysokohorská arabika, z níž se většina pěstuje právě v oblasti Mount Elgonu.
Podle kvality je označována jako AA (nejlepší), A, B, C, E atd. Nejkvalitnější dvouáčková zrna musí být veliká zhruba devět milimetrů, mít neporušenou strukturu a pár dalších znaků… Ne každý farmář se může svou produkcí těmto parametrům přiblížit. Stačí třeba jen větší rozptyl ve velikosti zrn, a už jeho úroda spadá do nižší kategorie. A přímo úměrně tomu se snižuje také cena.
Město pod horou
Mbale je typické africké město. Nebýt to výchozí stanice k cestě na Mount Elgon, nebyl by jakýkoliv důvod strávit zde byť jedinou hodinu. Spousta halabala poskládaných budov vedle sebe. Některé vyšší a moderní, vedle nich spousta starých menších, nedostavěných či polorozpadlých, místy domky z nepálených cihel…
Všude spousta mladých mužů, kteří postávají a poflakují se po ulicích bez zjevného cíle a smyslu. Čekají na svoji příležitost, která nejspíš nikdy nepřijde, nebo ještě pravděpodobněji nečekají na nic. Přežívají od úsvitu do soumraku… Prostě Afrika. Vzduch prodchnutý špatně spáleným benzinem z výfuků prapodivných mopedů i kombinací potu a zvláštního afrického lepkavého vlhka, jež lze jen stěží popsat.
Nejmladší země
Noc byla pořádně deštivá, a tak jsou cesty na Mount Elgon rozbahněné od samého začátku. Land rover s Richardem za volantem se však směsí bláta a kamení prokousává do kopce celkem statečně. Nevábné město rychle střídá krásná příroda. Z údolí stoupá pára a mlha. Cestu lemují zelené palmy osvěžené nočním slejvákem, spousta různobarevných květin, domky z klacků, kamení a nepálených cihel (a vlnitého plechu místo střechy), množství domácích zvířat pobíhajících kolem, a hlavně desítky malých usměvavých dětí, které mávají a křičí: „Muzungu, muzungu, muzunguuu!“
Téměř nikde však žádní starší lidé. Teorie našeho řidiče říká, že nejsou vidět, protože pomáhají v domácnosti. Pravda bude ale spíše jiná a smutnější. Střední délka dožití není v Africe obecně příliš vysoká. V Ugandě navíc situaci výrazně ovlivňuje mohutná epidemie AIDS na jedné straně (nemoc zde byla objevena) a populační exploze na straně druhé, což je šílená kombinace s nedozírnými důsledky do budoucna. Podle dostupných údajů je polovina obyvatelstva této země mladší čtrnácti let. Uganda je tak zemí s nejmladší populací na světě.
Geniální marketér v klobouku
Během stoupání míjíme dva vodopády s nádherně čistou vodou pramenící v nenarušeném pralese národního parku na vrcholcích pohoří. Vidíme desítky rozličných malých a malebných vesniček… Na každém viditelném místě v nich visí předvolební plakát Yoweriho Museveniho, prezidenta, jenž této východoafrické republice vládne již více než třicet let a před časem svůj mandát opět obhájil na další období. Politický marketing má tento matador v malíčku a v duchu hesla „K lidu blíž, s lidem výš“ je na plakátech vyobrazen v prosté bílé košili s milým úsměvem a vlídnýma očima pod obyčejným farmářským kloboukem z palmových listů.
Když jsme však jeho houkající prezidentskou kolonu tvořenou řadou nablýskaných pancéřovaných černých limuzín potkali před pár dny na silnici v Entebbe, až zas tolik lidově nepůsobila. U venkovského obyvatelstva se ovšem těší nebývalé popularitě. Vše dobré zařídil on. Možná se člověku chce i věřit, že k dosažení svých přesvědčivých volebních výsledků si nemusí nějak „pomoct“. Ať už si o tom myslíme cokoliv, objektivní skutečností je, že Museveni nastolil v Ugandě relativní stabilitu po letech šílené vlády krvelačného Idiho Amina, který povraždil minimálně tři sta tisíc svých spoluobčanů a řadu z nich dal sežrat krokodýlům. Kromě zmíněných libůstek dokázal během pár let své vlády také zcela rozvrátit hospodářství této již beztak chudé země. Dotklo se to i pěstování kávy, jež má více než dvousetletou tradici a tvoří jeden z pilířů ekonomiky. V letech jeho hrůzovlády a následných letech zmatků klesla produkce této plodiny na naprosté minimum. V jistém smyslu se s následky této katastrofy ugandské zemědělství vyrovnává dodnes.
Jako s hřebenem na borůvky?
Na Elgonu je však situace výrazně pozitivnější. Po hodině a půl náročné jízdy se dostáváme do vesnice Bukhooba, která je jedním z center pěstování kávy v této části pohoří. Dostat se ke zdejším kávovníkům není vůbec jednoduché. Na boty se nám lepí cihlově hnědé bláto, jehož je po dešti všude kolem neuvěřitelné množství. Škrábeme se do kopce a s každým dalším krokem máme boty čím dál tím těžší. Když si pomyslím, že farmáři takovýchto výšlapů absolvují denně desítky, smekám v duchu klobouk. Arabika se v této oblasti sklízí výhradně ručně a není to jako jít s hřebenem na borůvky, kdy najednou oholíte celý keřík. Kávovník kvete i plodí zároveň. Na jedné větvičce jsou vedle květů současně zelené, dozrávající oranžové i zralé červené bobulky. Po jedné se otrhávají samozřejmě jen ty posledně zmíněné. Práce je to piplavá a náročná.
Na Mount Elgonu žijí a pracují takových drobných farmářů a jejich rodin stovky, možná spíše tisíce. Sdružují se v jakýchsi družstvech či asociacích, které je zastupují v obchodních záležitostech. Pro jednotlivé farmáře je totiž naprosto nereálné dosáhnout na spravedlivou cenu za své produkty, protože drtivá většina z nich jde na export. Paradoxem totiž je, že pití kávy není v Ugandě příliš rozšířeno, na špičce popularity se zde s výrazným náskokem drží čaj. Zvládnout administrativu, ekonomiku a logistiku obchodu se zahraničím je pro drobného farmáře z hor naprosto nemyslitelné.
Banánovníky a papričky chrání
Mathias Nabutele stojí v čele jedné z asociací sdružujících přes čtyři stovky malých zemědělců z Elgonu. Sváží kávu z hor na upravených motorkách do Mbale, balí ji, prodává do zahraničí, provozuje pár kaváren ve městě, a to včetně mobilních. Převážná část produkce putuje do Ameriky, trochu do Nizozemska. Káva, kterou jeho asociace prodává, vzniká a obchoduje se v režimu fair trade a má i certifikát Rainforest Alliance – musí být pěstována v souladu s přísnými pravidly pro ochranu deštných pralesů. Nesmí se používat umělá hnojiva, pesticidy, zkrátka jakákoliv chemie. Jediný prostředek, jímž farmáři své kávovníky chrání před škůdci, je extrakt z malých červených papriček.
Další ochranou jsou také banánové palmy, jejichž široké listy brání kávovníky proti spálení žhavým africkým sluncem. Káva z Mount Elgonu se zpracovává tzv. mokrou cestou. Je to náročnější a také nákladnější postup, který vyžaduje zejména množství čisté vody. Té je naštěstí na Elgonu dostatek.
Byl Idi Amin kanibal?
Farmář Innocent Chemsungu je starší muž se šibalským úsměvem. Je pyšný na svoji kávu, již pěstuje na Elgonu, a je pevně přesvědčen, že lepší na světě neexistuje. Ukázal nám svoji farmu, představil část rodiny. Celkem má třináct dětí a třiadvacet vnoučat. Pan Chemsungu v mládí na vlastní kůži zažil hrůzovládu diktátora Idiho Amina. Dokonce ho jednou ve městě i viděl. Nevěří tomu, že byl Amin kanibal. Ale o tom, že své skutečné či domnělé odpůrce servíroval krokodýlům, nemá nejmenší pochybnosti. Na své zážitky z té doby nechce detailně vzpomínat, ale říká, že se zachránil jen díky tomu, že před Aminovými pochopy zmizel právě na Mount Elgonu.
Oženil se a již zde zůstal. Na své farmě ročně sklidí okolo pěti set kilogramů arabiky té nejvyšší kvality. Je to výsledek roční práce celé rodiny. Kilo zpracované arabiky se na světových burzách obchoduje průměrně okolo čtyř amerických dolarů. Odhadujeme, že farmář z této částky má okolo padesáti procent. V případě pana Chemsungua je tedy roční zisk z kávy kolem tisícovky dolarů. Našinec by za tyto peníze asi ráno ani neotevřel oči, ale v Ugandě jsou to veliké prachy! A to jen díky tomu, že se farmáři začali sdružovat a trvat na fair trade cenách. V minulosti dostávali za kilogram kávy také jen pár centů…
Daleko od chaosu světa
Hora Mount Elgon tvoří unikátní ekosystém. Sopečný popel obsažený v půdě, dostatek vláhy, již přinášejí deště a potoky proudící z pralesů národního parku na vrcholu hory, ideální výška a klima, to jsou všechno parametry, které vytvářejí zcela ideální podmínky pro pěstování té nejlepší arabiky v celé Ugandě. Tato plodina pak dává obstojnou obživu tisícům lidí žijících v prostých obydlích na úbočí hory. Jejich život je sice skromný a naplněný náročnou prací, ale v souladu s přírodou. Působí spokojeně. Tradici pěstování kávy si předávají z generace na generaci a díky tomu si můžeme i my v Evropě pochutnávat na opravdu unikátním hnědém nápoji plném osvěžujících a povzbuzujících látek.
