Putování od Samburů k Turkanům: S motýlky přes žhavé Nyiru
Nyiru je posvátné pohoří kmene Samburu a srdcem jejich domovského teritoria. Není divu, že si ho jejich předkové oblíbili - závratné pohledy do bezedných strží rychle zaplaví vaši mysl zvláštní slastí a navíc tu zažijete neopakovatelný pocit odlehlosti a samoty, kde se vám o společnost postarají nanejvýš domorodci ověšení korálky, žijící v neolitických vesničkách rozesetých po celém pohoří.
Samburové (tedy Motýlci, jak zní v překladu jejich jméno) pro přechod hor obvykle volí cestu z osady South Horr do osady Tuum vzdálené (v závislosti na bloudění) třicet až sto padesát kilometrů. Chcete-li stihnout zpáteční let, bez místního průvodce se do hor nevydávejte. Nejsou tu oficiální cesty, natož pak turistická značení. Pro přechod pohoří si vyhraďte tři až pět dní a dobře se zásobte vodou - zvláště v období sucha nenajdete pitnou vodu za celou cestu.
Složení výpravy
Loučím se s Irunguem a vydávám se k horám. On zatím objede pohoří autem a po několika dnech se setkáme na druhé straně. Mým novým průvodcem se stává Ljejian, svalnatý bojovník kmene Samburu, oděný do bederní roušky, luku a toulce. Hned za křovinatým porostem se k nám však neplánovaně přidružují další Samburové, kteří mají více či méně společný cíl, vesnici Tuum. Pro ně je to jen zkratka mezi dvěma vesnicemi, pro mě prodloužení keňského dobrodružství. Pro ně je přechod hor rutina, kterou absolvují několikrát do měsíce, pro mě ojedinělý zážitek, který se mi zapíše hluboko do paměti. Pro ně je cíl na konci cesty v Tuumu, pro mne je cílem tato cesta. A to velmi mimořádným a náročným.
S Ljejianem se spřátelím v podstatě okamžitě, s ostatními členy výpravy se sbližujeme pomaleji. Teprve v průběhu dní se dozvídám jejich jména, osudy a důvody k cestě přes hory. Složení výpravy se každou chvíli mění, tu nás někdo opustí, aby se druhý den ráno zase objevil, tu se zase někdo připojí, aby se v noci rozplynul do tmy. Hlavní jádro našeho seskupení nakonec tvoří kromě mě a Ljejiana ještě starý Parsuni, který do Tuumu chodí pracovat do cihelny, Christina, čtrnáctiletá dívenka vracející se k manželovi, a Lchomorin Lempisikishoi coby její doprovod.
Nic pro bělochy
Prudkými serpentinami stoupáme k vrcholkům hor, tyčícím se až dva kilometry nad údolím. Už po několika hodinách výstupu si začínám uvědomovat, co znamená vysokohorská turistika na rovníku, ke všemu v období sucha a s přetěžkým batohem na zádech. S každým krokem posílám na vyprahlou zem sprchu potu a celou cestu čekám, zda se na čelech mých společníků objeví alespoň lesklá krůpěj. Marně. Ke konci prvního dne mi dochází energie, humor, ale především zásoby vody.
Nesnesitelné vedro, batoh, strmý kopec a nedostatek vody - to vše začíná znepříjemňovat můj prožitek z výstupu. Další zatáčky v křivolakých serpentinách, další zastávka, na níž si moji spoluputovníci vychutnávají dvě cigarety a pytlík katy, zatímco já ležím v prachu a sotva lapám po dechu.
„Jak je to daleko k potoku?“ moje suché hrdlo vydává jen sípavé zvuky připomínající chrapot vysílačky. „Ne moc daleko,“ zní odpověď. Ostatně jako vždy na otázku ohledně vzdálenosti.
Když jsem se v South Horr připravoval na přechod pohoří, spočítal jsem, že tři litry vody mi budou stačit na výstup do hor a potom ji budu doplňovat z horských studánek a bystřin. Nepočítal jsem ale s tím, že v době sucha v severní Keni vysychají potůčky i vysoko v horách, a kromě toho se v tomto období většina pastevců stáhne do hor, kde je přece jenom větší šance sucho přežít. Vezmou s sebou i dobytek, který horská luka přes noc změní v zahnojené pastviny a zdroje křišťálové vody v páchnoucí kaluže plné zvířecích exkrementů.
Stejně bohužel dopadla i slibovaná studánka. Pohled na hnědavou smrdutou kaluž plnou kravinců a bzučících much mi nadlehčuje žaludek. Uvědomuji si vlastní omyl. „To nemyslíš vážně,“ šeptám v úžasu směrem k Ljejianovi, když mávnutím paže odežene mouchy a z hnojiště nabírá vodu do lahve. Stejně udiveni jsou však i všichni Samburové kolem, když vidí, že v takovém horku a po takové námaze odmítám pít.
Přemýšlím, zda je přijatelnější smrt v důsledku dehydratace, nebo cholery, ale prozatím volím abstinenci a sucho v ústech. Je však více než zřejmé, že bez vody hory nepřejdu. Po zádech mi neustále teče proud potu, nohy těžknou a při každém došlápnutí mi stehno sevře bolestivá křeč. Zastávky jsou stále častější a stále delší. Přítelem v nouzi se mi stává čtrnáctiletá Christina, jejíž fyzický fond je přece jenom o něco slabší než u třicetiletého samburského muže a únavu projeví těsně předtím, než já padnu vyčerpáním na zem.
„Chlapi, Christina nemůže, počkáme na ni,“ vymlouvám se pokaždé, když mi nohy svévolně vypovídají poslušnost. Téměř mě uráží, když mi starý Parsuni na každé zastávce nabízí pomoct s batohem. Nakonec souhlasím a stolitrový batoh končí na zádech nejstaršího a nejhubenějšího člena výpravy. Už jen proto, abych zjistil, jestli dokáže na čele tohoto staříka vyprodukovat alespoň krůpěj potu. Přes těžký náklad Parsuni stále poletuje jako motýlek, drží se daleko před námi a musím vyvinout nezměrné úsilí, abych jej alespoň na chvíli doběhl a zkontroloval jeho čelo: jedna krůpěj, nic víc. Zklamaně a poníženě se propadám zpět na chvost pelotonu.
Se západem slunce přicházíme do vesnice Samburů na náhorní plošině. Zjevuje se přede mnou nečekaně a nepravděpodobně jako kulisy pravěkého skanzenu. Mezi chýšemi z bláta, trusu a palmového listí se prohánějí povykující děti, dobytek a hejna much. Zapomínám na žízeň i na únavu a využívám posledních slunečních paprsků k pořízení portrétů překvapených domorodců. Za odměnu dostávám na cestu čerstvě nadojené kravské mléko. V noci, v černém buši, kdy už mi palčivá žízeň brání v logickém úsudku, bez rozmyslu piji vodu donesenou Ljejianem odkudsi z džungle. Díky naprosté tmě nevidím, co piji, a snažím se zapomenout na vše, co jsem kdy slyšel o choleře a dyzenterii.
Usínám zcela vyčerpán se zatemnělou myslí. Vedle mě praská oheň, nade mnou se vznášejí jiskry a splývají s miliardami hvězd na černém nebi. Tak jako mnohokrát předtím v Africe mám problém rozlišit sen od skutečnosti, události od představ. Zdá se mi, že na posvátné hoře Samburů sny vůbec nekončí, pouze přecházejí jeden v druhý. Modlím se, abych se ráno probudil bez halucinací a bez vyprázdněných útrob.
Nečekané rozptýlení
Další dny probíhají v podobném rytmu - pot, žízeň, křeče, oddych ve vesnici, prudké kopce nahoru a dolů, batoh střídá záda všech kromě Christiny. Hodiny a dny plynou, pastviny střídají lesy, potom skály a údolí, žízeň hasím vždy až v nejzazším případě a jakýkoliv pohyb střev v útrobách mě děsí.
Přistihuji se ale, že si tyto dny naprostého ponížení až užívám: štítím se vody, kterou Samburové pijí s rozkoší, vláčím těžký batoh tam, kde oni jenom uzlík na klacku nebo malý kalabaš, nosím ponožky a boty v místech, kde jim stačí sandálky z pneumatik či bosá chodidla. Jejich pronikavý smích na adresu mých neduhů se rozléhá nad údolími a vrací se v mohutné ozvěně. Právě za chvíle nemohoucnosti a hanby vděčím svým samburským přátelům nejvíce.
Každý večer se před mým stanem vytváří fronta Samburů žadonících o léčbu: bolesti hlavy, průjmová onemocnění, kašel nebo pata useknutá mačetou. Rozdávám aspiriny a brufeny z lékárničky a stávám se léčitelem ve chvíli, kdy mám sám starosti o vlastní zdraví. Rozptýlení mi cestou nevědomky skýtá Lchomorin Lempisikishoi.
Kromě vytahaného basketbalového trička, které mu nedovoluje vypadat domorodecky, je vystrojen dle posledních výstřelků samburské módy, včetně korálových náramků jablonecké bižuterie, náhrdelníků a čelenek, luku, šípů a nožů za pasem. Do hustých a pro samburského válečníka nezvykle dlouhých vlasů si pravidelně zapichuje větvičky a snítky květin, které najde na zemi. Při každé zastávce vytáhne hřeben a zrcátko, aby se prohlédnul a upravil. Nejšťastnější je, když v houští najde barevné ptačí pírko a s něhou si ho zapichuje do vlasů. V místech, kde obyčejný běloch redukuje svůj život na základní principy a o přestávkách sepisuje poslední vůli, se tento válečník Samburu - mimochodem starý jako já - nezabývá ničím jiným než vlastní vizáží a jenom podtrhuje surreálno celé výpravy.
Sny nekončí
Konečně se dostáváme k vesnici Tuum. Samburové, věrni svému jménu, sem dolétli jako motýlci, já se doplazil jako nemohoucí hroch. Slunce pálí v pravém úhlu, čutoru mám již dlouhé hodiny prázdnou a jazyk stejně dlouho přilepen k hornímu patru. Další sadou směšných zvuků zapřísahávám Ljejiana, že naší první povinností je najít ve vesnici vodu, jinak může svolávat supy ke svačině.
Sny v Africe skutečně nekončí, nýbrž volně přecházejí jeden ve druhý. Epilog mého putování se Sambury je stejně nepravděpodobný jako cesta sama. Spásu před horoucím peklem mi, obrazně i doslovně, poskytují Steve a Angelina, místní misionáři.
Ve vesničce Tuum o pár stech obyvatelích již dvacet let žijí v docela pohostinném stavení, vychovávají své tři malé děti (nejmenší Lara ještě nosí plenky) a pomáhají zpříjemňovat život zdejším Samburům. Třeba tím, že vybudují cihelnu, aby mužům dali práci, malé chlapce Steve učí opravovat automobily, což je s ohledem na zdejší vozovky zásadní dovednost, a Angelina vyučuje v malé školičce. Co však v danou chvíli u „spasitelů“ oceňuji nejvíce, je jejich velkokapacitní filtrační zařízení na vodu - dvě litrové lahve ve mně mizí dříve, než si odložím batoh, další tři během společného večera.
Usínám ve stínu akácie s přáním, aby mě ze snu probudil až rachot auta s Irunguem za volantem a my se v jeho rozhrkaném pohodlí vydali dál na sever, k jezeru Turkana.