Středoafrický Čad: Země plná byrokracie a korupce, kde si za peníze koupíte témeř vše
Čad rozhodně nepatří k vyhledávaným turistickým destinacím a jakákoli zmínka o něm spíše nahání strach. Když jsem se rozhodoval, jestli zemi navštívím, televize i noviny zrovna chrlily zprávy o opozičních bojovnících před hlavním městem a o únosech. Přesto Čad žije svým vlastním životem a mnozí v této polozapomenuté zemi o nás vědí více než my o nich.
Když už jsme stáli na hraničním mostě mezi Kamerunem a Čadem, nemohlo naši touhu poznat zemi už nic zastavit. Hned se nás ujal pohraničník a nechápavě na nás zíral, když jsme při vypisování formulářů říkali, že budeme v zemi déle než tři dny. Když už se totiž nějací cizinci najdou, většinou zamíří pronajatým autem do hlavního města N’Djameny, a to pouze na den či dva. Úředník vyjádřil svůj údiv tím, že nás odvedl do další kanceláře, kde jsme museli zopakovat to samé. Ani další oficiál nám asi moc nevěřil, a tak nás odvedl hned k veliteli celnice do stinné kanceláře s větrákem, kde seděl ctihodný muž mluvící anglicky. Potřásl nám rukou a zopakoval stejná varování. Jakmile jsme opět přitakali, vyřešil to jednoduše slovy: „Welcome to Tchad.“
Záchrana v misii
V Čadu jezdí lepší auta i motocykly než v Kamerunu. Je tu také trochu dráž, i když stále je cestování v zemi dostupné. Lidé jsou velmi ochotní a přátelští. Vůbec nevím, čeho se všichni bojí; možná dnes každý chce mít své dobrodružství naservírováno průvodcem a netouží po nutnosti objevovat nové.
Že v N’Djameně nebude o dobrodružství nouze, jsme se přesvědčili při hledání levného hotýlku nedaleko hlavního tržiště. Ve spleti uliček jsme nakonec našli vytoužené místo, ale překvapil nás hned u vchodu opilý člověk, který nám nutil za každou cenu svůj mobil a dožadoval se za něj nesmyslné částky. Jakmile byl odmítnut, začal být agresivní. Majitel hotelu byl o to klidnější, recepce s oškubanými obrázky mešit, které zakrývaly opadanou omítku, byla ale už na první pohled podezřelá.
Předtucha se ukázala jako skutečnost: pokoje ukryté za zdí byly od recepce odděleny kanálem špíny, kde plavalo kdeco. Muselo se přeskákat po kamenech a po otevření pokoje se naskytl pohled na polorozpadlý pokoj bez elektřiny, ale zato s přívětivou plísní, která asi zaplatila dobré spropitné, protože tu o ni pečovali vcelku dobře. Když majitel zatoužil za toto skvělé ubytování po třiceti eurech na osobu, začalo pravé dobrodružství dalšího hledání. Nakonec se nám v rozpáleném dni podařilo doplazit se mezi uličkami až ke křesťanské misii, kde pronajímali pěkné pokoje za polovic. „Co tady děláte?“ ptala se překvapeně sestra v misii, „poslední lidi s batohem jsme tu měli před třemi lety,“ nevycházela z údivu.
N’Djamena je poměrně nový název hlavního města, až do roku 1973 bylo město známé jako Fort Lamy. O jeho kráse se pěly ódy a písně, bohužel po občanské válce nic z toho nezůstalo, snad jen bary.
Ovšem z tehdejšího předválečného šarmu městu zůstala pověst jednoho z nejživějších měst Afriky. Kdo by chtěl objevovat další kouzlo „metropole“, určitě by měl zavítat na Velké tržiště. Tady nedaleko mešity vysedávají směnárníci se svými stolky a stále přepočítávají různé měny. Tady se dají také koupit i tradiční čadské šperky a pokrývky, i když prodejce s historickými soškami nebo tretkami najdete po celém městě. Kdo by čekal nějakou další atrakci, tomu zbývá Čadské národní muzeum nedaleko prezidentova paláce. Tady jsou vystaveny kostry slona a hrocha.
Vnitřní expozice ukrývá poklady datované už od 8. století. No, a pak tu mají golfové hřiště, jezdeckou dráhu a fotbalový stadion.
Paříž Afriky
„N’Djamena je Paříž Afriky, tady to žije,“ říkali snad všichni v Čadu, ovšem já jim zpočátku vůbec nevěřil. Ale jak už to bývá, představy od stolu se často liší od skutečnosti. Na první pohled mě překvapilo množství barů, kde přes den odpočívala líně se ploužící obsluha. Měla proč, protože jen co padla tma, ulice ožily k nepoznání a personál se už nezastavil. V přilehlých mešitách sice zbožní muslimové vykonávali svoji modlitbu, ale hned vedle mešity se divoce rozhučel reproduktor s africkou hudbou. Stolečky a improvizovaná sedátka se začaly pomalu zaplňovat a místní pivo Gala, případně dovezené z Kamerunu, teklo proudem.
Každá hospoda měla vlastního dýdžeje a reproduktor, aby přilákala více zájemců. Předháněli se v síle zvuku a různě přepálená CD často zaškobrtla nebo jednoduše nezvládala přehrát hudbu. Bolet hlava musela z toho rámusu snad každého, ale místní si to náležitě užívali spolu s dýdžeji, kteří se snažili pouštět své oblíbence tak hlasitě, jak to jen bylo možné. Jeden nadšenec mi dokonce přisunul velký reproduktor až k hlavě, abych mohl ohodnotit jeho divokou hudbu. Naopak zbožní muslimové se za tohoto ruchu věnovali své víře a po modlitbě v klidu usedli na koberce nedaleko barů a srkali svůj oblíbený čaj.
Takovou symbiózu kultur jsem snad ještě nezažil. Nikomu nic nevadilo, nikdo si nestěžoval, každý se věnoval svému podle vlastního přesvědčení. Městské čtvrti se tak přesně odlišují podle komunit, které v nich žijí. Arabská upadá po setmění do spánku, jen občas přes ulici přeběhne krysa, africká naopak duní zábavou a žije to tu až do rána.
Velké mrazáky naložené k prasknutí pivem věštily dlouhou noc. Ostatně i barmani se na ni pojistili: všechny nápoje se podávaly vyříznutou dírou v pletivu nebo mezi mřížemi, protože s přibývajícím pitím přibývá také agrese a mizí peníze z kapes. I když na peněženky tu byly jiné expertky. Lehké ženy, převážně z Konga, zmalované k nepoznání, se v různobarevných šatech potily pod těžkým make-upem. Často se nalepily na zákazníka, pily s ním za jeho peníze pod záminkou zajímavé noci, a jakmile vycítily, že je „švorc“, jednoduše ho odkoply a našly si jiného. My jako běloši jsme to měli těžší, protože se o nás málem popraly. Běloch je tu považován za chodícího oslíka, který se jen otřese, a pak se všichni mají náramně dobře. (Tak je tomu ostatně v Africe všude.)
Různě pomrkávající dámy a dotěrné děvy se nenechaly zviklat, jednoduše nám vyskočily na klín, vzaly si naše pivo a pořád opakovaly: „Bílý muž – dobrý muž!“ Občas nám prošacovaly i kapsy. Nešlo se jich zbavit, až mě napadla jednoduchá lež. Pošeptal jsem jedné z nich do ucha: „Mám AIDS.“ Od té chvíle se okolo nás vyprázdnil prostor a my jsme měli klid až do konce našeho pobytu. I když je možná s podivem, že tyto dámy nekontrovaly stejnou odpovědí. Podle lékaře, kterého jsme potkali na misii, je pro zemi zvlášť nebezpečný ropný průmysl, který přináší nejen obživu, ale i všechny neřesti a zkaženosti světa. Podle některých statistik tato nemoc prý zasáhla více než 35 procent populace.
S beranem na internet
Možná někoho podobné zážitky z Čadu udiví, ale v zemi nepřevažují muslimové, jak si mnozí myslí. Celá polovina populace jsou křesťané, kteří se koncentrují především na jihu země podél životodárných řek. Na Sahaře a v pustinách pak žijí převážně Arabové.
Úředním jazykem je tu arabština a francouzština. Překvapením pro nás však byla znalost angličtiny u mnoha vzdělaných lidí. A to nejen u nich, ale i u mladých převažuje zájem o angličtinu díky moderním technologiím a internetu. Ten je tu velice populární. Vysedávají u něj snad všichni, a to i celý den. Někdy brouzdají po erotických stránkách, ale často ho používají k vyhledávání informací a ke komunikaci.
Zajímavé je třeba vidět, jak ulicí prochází obyčejný otrhaný pasáček a vede berana na trh. Jenže cestou je internetová kavárna, a tak jednoduše přiváže zvíře, stejně jako jiní zaparkují auto, a na chvíli zamíří do virtuálního světa. Tak jako internetu se tu dobře daří i mobilním operátorům. Snad každý, včetně žebráků, má svůj mobil.
Patří to k místní prestiži. Někdy to jsou jen hračky nebo makety, ale většina místních předvádí své bohatství ráda. Velká řada nadšenců podlehla myšlence být dealerem předplacených karet. Prodávají je snad všichni a stále je každému do omrzení vnucují. A tak se už ani v Čadu nedá mluvit o bílém místě na mapě Afriky.
Dalším fenoménem je tu fotbal. Jakmile řeknete, odkud jste, každý hned vyjmenuje nejznámější české hráče a přidá alespoň dva nejpopulárnější týmy. Až jsem se začal stydět, protože všichni tu jsou na fotbal odborníci. Otázka „Co jsi říkal tomu, jak včera hrála Francie?“ mě dokonale vykolejila, protože jsem do Čadu přijel s jistotou, že budu objevovat poslední místa, kde nikdo ještě pořádně nebyl. Ovšem fotbalové znalosti místních jsou vcelku jednoduše vysvětlitelné. Ten, kdo byl v Africe, ví, že na tomto kontinentu je hlad po každé události, setkání, výjimečnosti nebo jednoduše po zábavě. I kdyby se tu konal jen strojírenský veletrh, bude nabito. Je to jediná možnost jít do společnosti. A tak všichni díky přístupným satelitům sledují fotbal a žijí alespoň hrou kdesi ve světě.
I když mně osobně se víc líbí starý africký způsob zábavy ve formě černé hodinky plné příběhů. To usedne celá rodina a sousedi ke skomírajícímu ohni nebo plápolavé svíčce a povídají si o novinkách, radostech i strastech a dědové občas přihodí nějakou zkazku nebo zážitek, který se dědí během večerů z generace na generaci. Ale tento svět se začíná pomalu vydávat na ústup, protože všichni mladí touží být stejní jako jejich vrstevníci v blahobytné Evropě. Ostatně to už pozná každý na první pohled podle oblečení. Mladá generace nosí stejná trika, touží po stejných výstřelcích, které jednoduše zná z televize.
Dobrý vtip
Kdo chce putovat po Čadu, musí počítat s pokročilou byrokracií. Na všechno je potřeba razítko nebo nějaké povolení. A když náhodou dotyčný neví jaké, prostě si ho v tu chvíli vymyslí. Většina úředníků si neřekne jen tak o úplatek, ale jakékoli vyřizování bez něj se vždy dlouze protáhne. Například úředník, který registruje všechny návštěvníky, zívá nad stolem plným lejster a různě zohýbaných dokumentů. Není se čemu divit: kdyby se mi nashromáždilo tolik práce na stole, taky by se mi do toho nechtělo.
Naštěstí občas nějaká složka upadne na zem a tím pádem ji už nemá dotyčný na starosti. Když ji náhodou z neznalosti zvednete úředníkovi, který do té doby pohodlně klimbal i za vaší přítomnosti, probudí se v něm ohromná zlost. „Proč to zvedáš, proč mi přiděláváš práci, vrať se radši zpátky do Evropy, když nevíš, že u nás se takové věci nedělají!“ prozrazují jeho nenávistné oči. Není se čemu divit. Práce, která sama zmizela ze stolu, se znovu vrátila.
Nedej bože, abyste potřebovali něco konkrétního, třeba povolení na fotografování. Ještě totiž existují země, kde k použití fotoaparátu potřebujete sbírku razítek, a to ještě většinu věcí stejně nesmíte fotografovat, protože jsou ve výjimce. Největším úskalím je vždy zjistit, kde je vlastně to pravé místo, kde mají to pravé razítko. Posílají vás od čerta k ďáblu a po celodenním běhání nakonec odhalíte absolutní marnost svého snažení. O tomto úřadě nikdo nic neví, ale přesto bez razítka odtamtud nemůžete pokračovat v kolečku vyřizování.
Většina cizinců tak neriskuje několikatýdenní obíhání kanceláří a hledání osoby, která je zodpovědná. To ovšem vede k situacím, kdy se kterýkoli policista nebo kdosi s průkazkou může dožadovat pokuty čili úplatku. Pak ihned pochopíte, proč byl tento systém zaveden. Státní zaměstnanci jsou prostě špatně placeni proto, aby si na ulici přivydělali. S tím se tady počítá a nikdo se tomu nediví.
I když máte náhodou všechny dokumenty v pořádku, vždycky se najde důvod k sankci. Kupříkladu prohlídka očkovacího průkazu může odhalit, že nemáte nějaké očkování, a tento dotyčný kontrolor ho zrovna vyžaduje. Skutečnost, že není vůbec potřeba, nebo jakákoli jiná argumentace nikoho od vězení nezachrání. Pak soucit policistů probouzí jedině šustot bankovek, závora se ihned zvedá a všichni jsou zničehonic velice přátelští. Ostatně slova „Přijeďte znovu, budete vítáni!“ znějí jako dobrý vtip na závěr.
Cestování v Čadu není zas tak jednoduché. Systém veřejné dopravy v podstatě neexistuje. Na hlavních tazích sice jezdí soukromí dopravci, ale mimo ně musíte buď počkat na někoho, kdo vás sveze, nebo si pronajmout auto. Pronájem ale může být natolik drahý, že se spíše vyplatí počkat u silnice. Každý den někam někdo jede a místní už vědí, která garáž kam přepravuje náklad, případně na kterou silnici si stoupnout. Tam už od rána posedávají cesty chtiví pasažéři. Je vlastně jedno, kde kdo sedí. Auto, které bere cestující, stejně zastaví, a tak i padesát kilometrů můžete jet celý den. Většinou se jedná o pick-upy, na které se vejdou jak cestující, tak náklad. Nastupování, usmlouvání jízdného a výběr místa je malý rituál, který často zabere více času než sama jízda. Občas se někdo nepohodne, jindy zase do auta nacpou majitelé tolik cestujících, že se auto přetížením ani nehne.
Někdy během cesty řidič cestou objeví zajímavější „rito“ a jednoduše vyhodí pasažéry ven. Na korbu auta se pak za přihlížení zhrzených cestujících nakládá zboží nebo stavební materiál. Ten, kdo chce i přesto odjet, musí připlatit. V tu chvíli nastávají strkanice a hlučnější výměny názorů. Přesto jsou vždy všichni spokojeni a dojedou, kam potřebují. Jen dopředu nevědí kdy.
Srdce země
Čadské jezero patří stejně jako v době velkých objevů k největším snům každého cestovatele. Naštěstí se od té doby příliš moc nezměnilo a jezero je stejně nedostižné jako v minulosti. Každého čeká podobný problém: jak se tam dostat. Jednak nikdo neví, kde se vydává povolení, a jednak tu nefunguje žádná pravidelná doprava, i když asfaltová cesta vede víceméně až k jezeru.
Mnohé odradí čekání na to pravé auto, které může trvat klidně i celý den. My měli štěstí a za drobný povinný příplatek jsme mohli sedět v kabině proti hroznu lidí, který visel z korby. Cestou čeká každého důkladná kontrola na policejních checkpointech. Tady jsou ti praví, kteří rozhodují, jestli vůbec bude možné pokračovat. Když jsme se v N’Djameně ptali na cestu k jezeru, vždy jsme se dozvídali o banditech a odpověď „Impossible!“ byla vždy koncem diskuse.
U jezera nečekejte nikoho, s kým se domluvíte. Angličtinu ovládají nanejvýš učitelé a francouzštinu zas jen úředníci. Ostatní mluví domorodými jazyky.
Ještě v 60. letech bylo jezero velké jako polovina Belgie. Bohužel dnes vysychá a dvakrát už se stalo, že bylo bez vody (v roce 1908 a 1984). Dnes se hladina jezera ustálila na poloviční rozloze a kulminuje podle přítoku řeky Šari, která mu dodává 90 procent vody. Podle odborníků čeká jezero další vysychání a budoucnost bahnitého močálu.
Na jezeře dodnes žijí obávaní krokodýli a hlavně hroši. Pro ornitology je tu ráj: lze tu vidět třeba i čápy černé, kormorány a pelikány. Většina obyvatel žijících podél jezera a na ostrůvcích zarostlých rákosem žije jen z rybolovu. Komu by se zachtělo podívat se na jezero, musí počkat na motorovou kánoi. Když se kánoe naplní, brázdí hladinu jezera mezi většími vesnicemi. Kdo by si chtěl pronajmout svoji loď, musí počítat s velkými náklady.
Běloch dostane vždy vyšší cenu a začíná se tak na pěti stech eurech za den. Návštěvníci se nemusejí ničeho bát, protože lidé jsou tu velice přátelští a oproti hlavnímu městu o žádných banditech neslyšeli, i když se tady každá novina šíří neuvěřitelnou rychlostí. O nás už za dva dny věděli všude na jezeře.
Druhou největší atrakcí Čadu je národní park Zakouma u hranic se Středoafrickou republikou. Tady jsou k vidění velká stáda slonů, žiraf, buvolů a nosorožci. Park je největší poklad a srdce země. Infrastruktura pro turisty je tu již dlouhou dobu a mezi cizinci jsou oblíbené vyhlídkové lety nad parkem.
I přes všechny peripetie a nezvyklé příhody zůstává Čad zajímavou zemí, kde je i v našem stále se zmenšujícím světě pořád co objevovat.
Potíže a spory
Čad patří k nejchudším místům světa. O zdejší ropu soupeří Francouzi, Američané i Číňané. Mocnosti spolu s různými politickými i kmenovými uskupeními a bojůvkami vyvolávají v zemi neklid. Francouzi jako bývalí koloniální páni mají prozatím největší vliv na chod země a k udržení svých zájmů mají v Čadu jednotky Cizinecké legie. Zemi ohrožuje také válka v Dárfúru, odkud uprchlo mnoho lidí, kteří přežívají v utečeneckých táborech na východě země a tvoří spolu s ropou výbušný problém.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: