Komunitami horských kmenů nás v severním Thajsku provázela aktivistka Tuenjai Deetes, díky níž zde mnoho místních již má thajské občanství. To není v zemi samozřejmostí.
Týden v severním Thajsku začal nezvykle – objetím. Thajci obvykle neobjímají cizí lidi, když je vidí poprvé. Místo toho spojí dlaně před hrudníkem, skloní hlavu a pozdraví Sawas dee ka. Nikdy se nepostaví příliš blízko. Tuenjai Deetes, dnes již sedmdesátiletá místní lidskoprávní aktivistka, to udělala jinak. Když mě uviděla poprvé, rozevřela doširoka náruč a objala mě, jako bychom byly staré přítelkyně, které se dlouho neviděly.
Teprve později během dne, když jsme společně navštívily dvě vesnice etnických skupin Lisu a Akha, jsem pochopila, odkud to objetí pochází. Je to styl chování členů místních horských kmenů, se kterými Thajka pracuje již více než padesát let. Lepší průvodkyni po oblasti kolem severní hranice země jsme dostat nemohli.
Kde to začalo
Vesnice Pangsan leží u hlavní trasy mezi severothajským městem Mae Chan a hranicí s Myanmou. Je to první vesnice, do které přišla ještě mladá Tuenjai, studentka na univerzitě v Bangkoku. Chtěla tu učit angličtinu lidi z kmene Lisu. „Domy místních byly tehdy ještě z bambusu, nebyla zde silnice ani elektřina. Ženy vařily na otevřeném ohni, používaly dříví, ne plyn jako dnes,“ vzpomíná aktivistka, která s komunitou pracuje dodnes. Díky ní již mají téměř všichni obyvatelé vesnice thajské občanství.
Deetes od svých vysokoškolských časů bojuje za to, aby lidé z horských kmenů měli nárok na thajské občanství. Mnoho jich přišlo do severního Thajska z Myanmy, Laosu nebo z Číny, a ačkoliv zde žijí již po mnoho generací, celé rodiny byly nebo pořád jsou tzv. bez statusu.
Vstupujeme do kuchyně, kde ženy připravují hostinu. Samy si vyrábějí tofu, zelenina je ze zahrad okolních domů, ačkoliv dnes se již stále méně místních věnuje zemědělství a místo toho jich hodně migruje do měst. S občanskými průkazy už můžou. Kuchyně je prostorná a tmavá, se skříní plnou nádobí, pár stoly, pytli rýže a dvěma plynovými sporáky. Na jednom stojí konvička s čajem. „Kuchyně je srdcem a hlavou domu,“ říká Tuenjai u šálku horkého nápoje, který nám vesničané nabídli hned po příjezdu.
Všichni jsou oblečení v tradičních šatech, ženy v barevných, muži v černých s tmavě modrými kalhotami. Na kabátech mají chlapi našité stříbrné korálky. Ženy mají přes ramena vyšívané tašky. Před jídlem se postaví mezi domy na prašný dvůr a začnou tančit společně s Tuenjai tradiční tance komunity Lisu. Jeden z mužů hraje na nástroj podobný menšímu ukulele. Nevím, jestli by Tuenjai takhle přivítali, kdybychom tu nebyli my. Ona ale tvrdí, že místní vždy najdou příležitost oslavovat. Tančit musí s nimi, stejně jako s nimi musí sdílet jídlo. Na dřevěném stole stojí uprostřed miska tofu, další s vepřovým vývarem s kořenovou zeleninou a talíř se zelenými fazolemi. Před každým z nás je pak talíř rýže. Každé etnikum má svoje speciality, díky nimž je kuchyně v severním Thajsku různorodější ve srovnání s jinými částmi země.
Po jídle zpovídá Deetes se svou kolegyní nejstaršího člena vesnice. Devadesátišestiletý šedovlasý muž je poslední, kdo zde ještě nemá občanství.
Dva způsoby začlenění
Druhý den ráno se probouzíme nad vesnicí Paka Sukjai. Centrum organizace Hill Area and Community Development Foundation (HADF), kterou Deetes založila v 80. letech, tvoří několik jednoduchých chatek, jídelna s kuchyní a obrovská krytá terasa s výhledem na okolní kopce a čajové plantáže. Zde Tuenjai každé ráno v tichu medituje i cvičí jógu, zatímco se fotbalovým hřištěm před chatkami valí hustá mlha. Slyšet tu můžete jen zvuky přírody…
Snídáme rýžovou kaši s rybou, poněkud silné chutě na brzké ráno. Po jídle jdeme do Paka Sukjai, kde nás čekají Akhové. Utekli před občanskou válkou v sousední Myanmě. Během 20. století se zde podobně usídlilo kolem osmdesáti tisíc Akhů zpoza hranice. Místní nás opět přivítají čajem – usrkávání z horkého nápoje vypěstovaného na místě se zdá být neodmyslitelnou součástí návštěv. Tuenjai s kolegyní zapisují základní informace z aktuálních dokladů místních obyvatel. V této komunitě ještě nemají občanství a HADF jim pomáhá vyznat se v zákonech a o občanství zažádat.
Každý člověk bez statusu má svůj příběh, proč je v dané situaci. U některých je to byrokracie, se kterou si sami nemohli poradit, u jiných to, že ani nemají dokumenty, které potřebují. V Thajsku můžete dostat občanství, pokud je jeden z vašich rodičů místní anebo pokud jste se zde narodili. Problém u mnoha lidí z horských kmenů je, že kvůli nedostatečné infrastruktuře v zapadlých vesnicích mnoho lidí nemá rodný list, aby dokázali, že se v zemi narodili. A tak pokud nemá jedna generace občanství, bez ohledu na to, jak dlouho v zemi žije, nebude ho mít ani další. A další... Obyvatelé vesnic pak nemají možnost se vzdělávat, nemají právo na ošetření v nemocnici, nemohou si najít práci, vycestovat za rodinou, která zůstala za hranicí...
Tuenjai pracuje dvěma způsoby, díky nimž je její práce velice efektivní. Snaží se změnit zákony, aby bylo získání občanství jednodušší. I díky její snaze se od roku 2008 stalo již více než sto tisíc lidí občany jihoasijské země. Dále pak Tuenjai podporuje členy komunit v procesu získání občanství tím, že jim HADF vysvětluje zákony, pomáhá vyplňovat papíry a komunikovat s úředníky.
Když dopijeme čaj, společně se všichni přesuneme z vesnice do centra HADF po lesní cestě, která je pořád zahlcena mlhou. Zde se komunita lidí Akha posadí pod velkým stromem u meditační haly a nejbližší hodinu bude tým HADF zjišťovat jejich potřeby. Hodně mluví o tom, jak je pro ně omezující, že neumějí thajsky. Je to jedna z podmínek udělení občanství. I když v začátcích přišla Tuenjai na sever Thajska učit angličtinu, brzy pochopila, že lidi z horských kmenů je nutno naučit místní jazyk. Později spolupracovala s ministerstvem školství na osnovách výuky thajského jazyka v horských komunitách. Starší lidé, se kterými převážně Deetes pracuje, ho však stále neovládají nebo jen velice slabě.
Je tu závěrečná fotka, oběd a už odcházíme do další vesnice.
Senioři s průkazem
Jen několik kilometrů dál od vesnice Pangsan vede z hlavní silnice dolů prudkým kopcem užší cesta do jiné vesnice etnika Akha. Pod jednoduchým přístřeškem u domu, který slouží jako obecní, již na nás čeká skupinka asi dvaceti smějících se seniorek, také v tradičních šatech. Tuenjai automaticky vezmou mezi sebe, posadí ji na jedinou prázdnou židli a začnou na ni mluvit, jedna přes druhou. Neskrývají radost z toho, že přišla.
„Senioři jsou velice zranitelnou skupinou. Mnoho jich neslyší, nevidí. Nemluví thajsky, neznají zákony. Není spravedlivé vyloučit je z procesu získání občanství, protože to oni posouvají vědomosti dalším generacím,“ myslí si Deetes. Zatímco mnoho organizací se snaží o to, aby thajské občanství dostali především děti a mladí lidé, Deetes se rozhodla pracovat se seniory. Pokud babička dostane občanství, může ho jednoduše dostat její syn nebo dcera a pak i jejich děti. „Udělali jsme test DNA, abychom dokázali, že moje děti jsou moje,“ směje se Aroe Beche, díky níž mají občanské průkazy již další tři generace v rodině.
To je dnes případ většiny prarodičů ve vesnici Kiw Satai. Všichni pohotově vytahují z vyšívaných tašek své občanské průkazy. „Hned jsem jela do Číny navštívit svoji sestřenici, bylo to poprvé, co jsme se viděly,“ říká Sosun Bekaku. Ostatní se k ní přidávají. Jedna paní byla v Bangkoku navštívit své děti, které tam žijí a pracují. Jiná se vydala za potomky na pláž Pattaya nedaleko hlavního města. Akhové popisují zkušenosti, které si jen stěží uměli představit, když jim policejní kontroloři na check-pointech kontrolovali průkazy, se kterými se mohli pohybovat jen ve vybraných místech severu Thajska.
Jiní lidé ve skupince zmíní i to, že teď dostávají podporu od státu. Přibližně 500 korun prý znamená, že nejsou zcela závislí na dětech. Paní s Alzheimerovou chorobou může díky občanství dostat příspěvek na pleny. Její dceři před sedmi dny zemřel v Jižní Koreji manžel. Zve nás k večeři, přestože se nemá jak postarat o své čtyři děti...
Asi za hodinku, co si ve vesnici povídáme, postupně děkují Tuenjai všichni držitelé thajských identifikačních karet. Věšejí jí přes rameno ručně vyrobené tašky, na stůl kladou dýně a rýži. Tuenjai využije příležitosti a upozorní, že není potřeba zbytečně balit dýně do plastových tašek. Kromě otázky udělování thajského občanství se totiž věnuje i ochraně životního prostředí. To byla jedna z věcí, které ji k horským etnikům přitáhly: jejich vědomosti a spojení s přírodou. „Tito lidé jsou řešením klimatické krize, protože žijí prostý život.“
Ovázané stromy
Za komunitami, které se věnují ochraně životního prostředí, vedou několikahodinové cesty autem. Jednu takovou komunitu nacházíme u ramene řeky Mekong. Zaparkovali jsme auto na kraji lesa a čekáme. Po chvíli na poledním slunci uslyšíme hluk připomínající hlasitý traktor. Ze zatáčky se vynoří dopravní prostředek, který vypadá jako ručně sestrojený. Pár dřevěných desek a několik kovových dílů natřených červeně a modře je pospojováno dohromady do podoby otevřeného nákladního auta. Vepředu je namontován starý generátor, zodpovědný za hluk i za pohyb celého stroje. Na korbě jsou rozloženy plastové židle, ze kterých je skvělý výhled na okolí. Naskočíme do auta a odjíždíme do nedotčeného lesa.
Po levé straně máme řeku Ing, která se vlévá do nejdelší řeky jihovýchodní Asie. Napravo jsou stromy ovázané oranžovými kusy látky. V Thajsku se do ochrany životního prostředí, a zejména lesů zapojili i buddhističtí mniši. Země přišla od začátku šedesátých let během následujících tří dekád o polovinu svých lesů v důsledku odlesňování pro komerční zemědělství, infrastrukturní projekty nebo těžbu dřeva. Látka na stromech je z mnišských rób a sami mniši nebo i běžní lidé s požehnáním mnichů jí napříč krajinou obvazují stromy, aby nebyly pokáceny. Učinili tak i vesničané z Muang Chamu na břehu řeky Ing, kteří chtějí mít kontrolu nad mokřadním ekosystémem, v jehož blízkosti žijí a z něhož nám vylovili ryby na dnešní oběd.
Uprostřed lesa je připraven stůl, místo ubrusu jsou na něm rozloženy banánové listy. Na nich leží nejrůznější druhy zeleniny, které v oblati rostou. Skoro všechny mají zelenou barvu, kromě žlutooranžové dýně. Rýže je ještě zabalená v banánových listech, aby nevychladla. Když se posadíme, několik mužů pohotově přistoupí k naaranžovanému stolu s čerstvě ugrilovanými rybami z řeky Ing.
Za čisté řeky
„Sedm místních komunit, včetně Muang Chamu, chce, aby byly úseky podél řeky Ing prohlášeny za chráněný mokřadní ekosystém na národní úrovni. Pokud by se tak nestalo, hrozí, že sem kdykoli může přijít nějaká firma a změnit les na palmovou nebo kaučukovníkovou plantáž. Lidé tak chtějí ochránit ekosystém, který je živí,“ vysvětluje Tuenjai Deetes při obědě z čerstvých surovin. Thajská aktivistka je zde jakýmsi mostem mezi vesničany a univerzitami, vládními agenturami či státními institucemi. V minulosti byla také členkou Senátu a zákonodárného Národního shromáždění a působila i jako členka Komise pro lidská práva v Thajsku. Je tedy propojena s lidmi, kteří mohou místním pomoci řešit jejich výzvy, a to i na legislativní úrovni, stejně jako se jí to daří v oblasti lidských práv.
Na břehu Ingu vlaje oranžová vlaječka. „Před více než dvaceti lety jsme jako první vesnice označili oblast ochrany v části řeky. Tady se nesmějí lovit ryby,“ říká šedovlasý Mueang Srisom. V roce 2020 bylo podobných úseků ochrany 66, přidaly se mnohé komunity podél 300kilometrové řeky. V ostatních částech si místní lidé mohou svobodně nalovit ryby a hrdě prohlašují, že jich je tu až 87 druhů. V okolním lese chovají včely či z něho sbírají houby, popadané stromy zase slouží na dřevo na vaření, ale kácet se nesmějí. „V lese je všechno, co člověk potřebuje,“ míní Srisom a hledí do vysokých korun stromů. Povzdechne si nad pár kapkami deště, které spadly v posledním období dešťů. Jakkoliv úspěšné bude jejich úsilí v boji za místní mokřady, stojí i před výzvou jménem klimatická změna.
Nestabilní náklaďák nás po krátké procházce opět vyveze z lesa. Když z něj seskakuji, mám pocit, jako bychom zázračným autem odjeli do magického světa neohrožené přírody a po návratu k autu se za námi zavřely jeho pomyslné dveře, aby tak nedotčená i nadále zůstala.
Vyřazeni ze společnosti
V Thajsku žije jedna z největších populací bez statusu na světě vůbec. Aktuálně eviduje vláda kolem půl milionu takových lidí. Většinou jde o členy horských kmenů, kteří žijí především v severním Thajsku. Přihlášením ke kampani UNHCR #IBelong se země zavázala dostat počet lidí bez statusu na nulu do roku 2024. Ačkoliv Thajsko zjednodušuje proces získání občanství, pořád je hodně byrokratický a pro mnoho lidí nesrozumitelný.
Horské kmeny Thajska
Horské kmeny tvoří asi 20 etnických skupin na severu a západě Thajska. Většina z asi milionu lidí patří do skupiny Karenů, Akhů, Lahů, Lisů, Hmongů a Mienů. Některé skupiny žijí na území po celá staletí, jako například Karenové. Jiní utekli před konflikty v sousedních zemích. Většina jich vyznává animismus, ačkoliv stále více lidí konvertuje k buddhismu a katolictví.
