V únoru vstoupí v předpremiéře do vybraných kin televizní dokument Miroslava Náplavy s názvem Akvanaut, představující výraznou osobnost světového potápěčství, kterou u nás zná málokdo. Přitom jeho životní příběh připomíná romány Julesa Verna.
Co přesně znamená slovo akvanaut?
Je to vodní obdoba astronauta. Ačkoli je akvanaut nejspíš mladší označení než jeho vesmírný předchůdce, má k podstatě výrazu naut, tedy k plavci či mořeplavci, blíž. Oběma je společný pohyb ve stavu beztíže – ve vesmíru v dokonalém, ale pod vodou se k němu díky Archimédovu zákonu taky hodně blížíme. Paralely mezi oběma „nauty“ jsou dokonce tak těsné, že astronauti navlečení do svých speciálních obleků trénují v bazénech úkony, které je pak čekají ve vesmíru. Jen na sebe musí navěsit desítky olověných cihel, které kompenzují výtlak.
Kam sahá historie akvanautiky?
Velkou zásluhu na jejím rozvoji měl americký miliardář Edwin Albert Link. Bohatství nejspíš získal především díky tzv. Linkovu simulátoru, který se za války používal k výcviku spojeneckých letců. Tehdy samozřejmě nebyl digitální jako dnes, ale fungoval natolik věrně, že se úspěšně používal i po válce. Link se pak začal věnovat podmořské archeologii, odkud nebylo daleko k poměrně staré myšlence, která měla potápěče udržet pod vodou co nejdéle.
Na čem byla založená?
Princip spočívá v nasycení inertními plyny. Jakmile se potápěč ponoří, postupně dochází k jeho sycení, například dusíkem nebo heliem. Když ale potápěče těmi plyny po určité době nasytíte na 100 %, nemá už jejich podíl kam růst, tudíž nehrozí delší dekomprese a člověk může zůstat pod vodou libovolně dlouho. Na základě tohoto principu tzv. saturačního potápění nastartovalo americké námořnictvo někdy kolem roku 1955 výzkumný projekt, který ovšem zůstával v teoretické rovině. Edwin Link byl muž činu, a tak se rozhodl jej rozhýbat.
Už se tedy blížíme k prvnímu akvanautovi?
Ano, Linkův projekt Man in Sea angažoval mladého archeologa Roberta Sténuita, který se propůjčil k pokusu. V roce 1962 strávil 24 hodin v Linkově přetlakovém válci, tedy v ponorné dekompresní komoře, do níž byly do hloubky 54 metrů z doprovodné lodi pupeční šňůrou přiváděny proud na svícení a ohřev, dýchací plyny a telemetrie. Spát se v ní dalo jenom vsedě, ale mohl z ní tu a tam vyplavat. Pak musel pod dohledem absolvovat dva dny dekomprese. Pokus dopadl úspěšně, takže se Sténuit stal prvním akvanautem na světě.
Veřejnosti je ale známý spíš Jacques Cousteau. Ten tedy nebyl průkopníkem?
Když se Cousteau údajně doslechl, že se má zmíněný pokus realizovat, a dokonce na Francouzské riviéře, narychlo sehnal kotel a dva potápěče, kteří několik dní po Američanech strávili týden v desetimetrové hloubce. Podle mě to byla spíš taková PR akce, aby nezůstal pozadu. Pak se do toho ale obul naplno, víceméně souběžně se sérií amerických projektů Sealab. Jeho projekt Precontinent 2 v Rudém moři měl vytvořit téměř podmořské sídliště. V jeho rámci udělal věci, ze kterých by dnešním ekologům vstávaly vlasy na hlavě. Například dynamitem proboural korálový rif Sha’ab Rumi, aby jím mohla proplout jeho loď. Po ukončení projektu tam nechal všechno, jak to stálo a leželo. Vůči přírodě nebyl zrovna shovívavý.
Kdy jste se akvanautice začal věnovat vy?
Vzhledem k tomu, že se můj zájem probudil hned poté, co jsem se dočetl o Linkově pokusu, byl jsem, alespoň v plánování, v těsném závěsu za Cousteauem. Jenomže na rozdíl od štědře dotovaných Američanů i Francouzů jsem byl jenom chudý student ze socialistického Československa. Musel jsem přemýšlet, jak takhle úžasnou záležitost provést bez peněz. Vydal jsem se tedy cestou minimalismu.
Co to znamenalo konkrétně?
Bylo jasné, že kabinu, v níž má člověk prožít saturační ponor, musím udělat tak malou, aby měla co nejmenší výtlak, čímž se sníží i potřebná zátěž. Zároveň ale musela poskytovat i určitý pohybový komfort. Po řadě ergonomických studií jsem dospěl k ideálnímu tvaru, který opisoval pohybové tělesné křivky. Po letech se o mém řešení vyjádřil velmi pozitivně i potápěč a profesor architektury Arnošt Navrátil. Připomínalo mu princip francouzského architekta Le Corbusiera, který přišel s konceptem modulorů, měrné jednotky odvozené od rozměrů průměrného lidského těla. Takhle daleko jsem nezašel, ale i mým cílem bylo vytvoření minimálního životního prostoru.
To zní docela vznešeně. Jak vypadala praxe?
V železářství U Rotta jsem koupil plechy, na chodbě domu v Polské ulici je orýsoval dle svých šablon a károu je odvezl do ohýbárny plechů vedle Kolbenky. S rektorem ČVUT jsem se domluvil, že mi je ve školních dílnách svaří. Zpátky v Polské jsem se pustil do montování vnitřností. A tak vznikla Xenie.
Začátkem 60. let minulého století jste ale nemohl jen tak vyjet k moři potápět se s plechovou Xenií.
Já jsem plánoval, že ji potopím někde v lomu. Jenomže naproti nám bydlel jistý redaktor Fišera, který když zmerčil moje podezřelé počínání, přišel se zeptat, co to vyvádím. Moje odpověď, že se chystám bydlet pod vodou, ho přiměla napsat o mně krátký článek. Ten se dostal ke skupině pražských potápěčů, jmenovitě k jejich guru Josefu Merglovi. Při náhodném setkání mi nabídl, abych se s nimi vydal na Jadran, kde už nějakou dobu lovili z moře amfory pro muzeum v Pule a spolupracovali s ústavem pro výzkum moře v Portoroži. Nebyli ani součástí Svazarmu, což mi imponovalo, takže jsem tomu byl nakloněný. Když pak přijel do Prahy profesor Jože Štirn, šéf portorožského ústavu, byl z Xenie nadšený.
Tím se otevřela vaše cesta k moři?
Získal jsem tím plnou podporu – jugoslávské námořnictvo nám dalo k dispozici své loděnice a poskytlo přenosnou dekompresní komoru i s obsluhou pro případ nouze. S přípravou Xenie na ponor pomáhala pražská skupina. Potom už stačilo podepsat prohlášení, že všechno podnikám na vlastní riziko, a nechat se kompletně vyšetřit lékařem, který mě pak po celou dobu hlídal. Zatímco já spal v kabině jako dudek, ten chudák mžoural na monitor, jestli ještě žiju.
Přežil jste a díky tomu se v roce 1965 stal jedním z první generace akvanautů na světě?
Po Sténuitovi jsem byl druhý člověk, který vydržel pod vodou sám, a to třikrát déle, i když on byl zase ve větší hloubce. Potápěči od Cousteaua sice zůstali ve vodě delší dobu než já, ale bylo jich víc.
V Xenii jste tehdy strávil přes 72 hodin. Co se dá tak dlouho v tak malinké věci dělat?
Je to podobné, jako když vyrazíte s malým stanem na čundr. Týden vám proprší, a tak chodíte na houby, ve stanu se schováte, najíte a vyspíte. Nevidím v tom žádný rozdíl.
Když se dneska ohlédnete za vlastnoručně zkonstruovanou Xenií, nemáte pocit, že jste byl tak trochu blázen?
Blázen jsem pořád. Tuhle umanutost dostanete v genech od pánaboha a neodpáře vám ji ani psychiatr. Dnešníma očima mi moje tehdejší počínání přijde dost odvážné. Moje žena, tehdy ještě přítelkyně, sice studovala biologii, ale molekulární, takže jsem musel pronikat i do tajů dekomprese, o které se tenkrát moc nevědělo. A tak jsem si nakonec její průběh předepsal sám. Představte si, že máte těžkou nemoc, naordinujete si koňskou dávku nějaké medicíny a čekáte, jestli se trefíte.
Zdá se, že jste se i bez štědrých dotací trefil…
Po letech mi došlo, že jsem vytvořil novou kategorii potápění, nazývám ji tak trochu z legrace „saturační potápění chudého muže“. Kdyby byl na můj projekt navázal další výzkum, mohla vzniknout úžasná disciplína využívající přenosné kabiny na několikadenní bezdekompresní akce. Vezete si s sebou hračičku, kterou hodíte do vody, během hodiny se ukotví někde do dvanácti metrů hloubky a týden pak můžete vyrážet do padesáti metrů pracovat na přehradní zdi, na molu někde v přístavu ve Středozemním moři nebo podnikat výzkumy. Klidně by se daly poskládat takové malé podvodní kempy, potápěči by se na sebe dívali skrze okýnka svých ubikací a domlouvali se interkomem. Nedávno mi o tom vyšel článek v prestižním časopise Historical Diving, tak si to třeba přečte nějaký nadšenec, jako jsem byl já, a začne se téhle myšlence, které skálopevně věřím, věnovat.
Mám dojem, že se podstatně víc píše o astronautech než akvanautech. Čím to je?
Na technice využívané astronauty pracují dlouhá desetiletí tisíce lidí. Vždyť už v minulém století se téhle problematice věnoval Ciolkovskij. Ačkoli se moderní potápění komplexností přístupu astronautice přibližuje, v počátcích bylo nesrovnatelně jednodušší být akvanautem než astronautem.
Možná proto řada kluků snila o tom, že poletí do vesmíru. Jak se ale ve studentovi ČVUT ze suchozemské země zrodila touha žít pod mořskou hladinou?
Já snil o tom, že mi narostou žábry. Sedával bych na břehu, tam se vždycky trochu ohřál na slunci a pak zase žblunknul zpátky do vody. Voda v hlavě – to je genetická porucha, kterou máme v rodině. Když zrovna nemůžu pod vodu, mám v záloze další věci, které s ní úzce souvisí: články, zpracování fotoalb a vytváření koláží, malování. A taky potápěcí techniku. S jednou firmou zrovna připravujeme do výroby můj nový typ rebreatheru – dýchacího přístroje, který je jen o něco větší než váleček na nudle, vydrží zhruba hodinu a hodí se k nouzovému využití.
To je ten přístroj s krásným českým názvem „znovudech“?
Patří do skupiny znovudechů, což je obecné označení přístrojů s uzavřeným oběhem. Na rozdíl od klasického akvalungu, který veškerý vydechovaný vzduch vyfukuje do vody, znovudechy jej částečně nebo plně obnovují. Můj přístroj vytvoří novou kategorii potápěčské techniky, takže mě zase čekají potíže, se kterými se člověk potýká pokaždé, když musí lidi přesvědčit, že má novinka smysl. Na tohle prostě musíte být trochu cvok.
Co říká vaše manželka na to, že žije se cvokem?
Už se s tím smířila. A podporuje mě. Když vidí, že je zle, převezme ode mě některé práce. Často mi posloužila jako pokusný králík. Navěsil jsem na ni nějaký nový přístroj, prováděl měření a hlídal ji. V tom mi věří. Vždyť se spolu potápíme už šedesát let.
Kam všude jste se díky tomu dostali?
Jakmile se nám někde líbí, anektujeme to tam. Takhle jsme naposledy obsadili Filipíny, kam jezdíme sedmnáct let. Jsou tam nádherné potopené vraky japonského loďstva. Tam jsme toho dost zažili. Líba jednou musela do dekompresní komory a mě jindy odvezli do námořní nemocnice.
V dokumentu přiznáváte, že jste se několikrát znovu narodil, takže podobných příhod, kdy vám šlo o život, bylo asi víc…
Považuju za zázrak, že ještě žiju. Ale já si zkrátka jen pokaždé řeknu, že příště budu opatrnější. Nepatřím k typu potápěčů, kteří potřebují do žil napumpovat adrenalin. Já byl vždycky spíš romantik. V mládí jsem ležel ve vernovkách. Pak jsem objevil Čapkovu Válku s Mloky, která se stala mou biblí. Toužil jsem se stát mlokem, asi i proto jsem postavil Xenii. Jakmile pojmu nějakou ideu, stane se natolik dominantní, že zastíní všechny možné důsledky. A pak může dojít k dobrodružství, až průšvihu.
Jaký největší průšvih se vám přihodil?
K zážitku, který mě nadosmrti poznamenal a zůstává mi někde vzadu v hlavě, došlo paradoxně tady, v Praze, kousek od Národního divadla, kde jsem se ponořil pod led a pak se nemohl vynořit. Když se člověk zabije v autě, děsivá chvíle trvá vteřiny, já byl o příchozí smrti přesvědčený dobrou čtvrthodinu. Měl jsem s sebou jenom malou kyslíkovou láhev, takže bylo jasné, že mi dlouho nevydrží.
Co se ve vás odehrávalo?
Nejdřív mě přepadl záchvat paniky. Když už člověk ví, že umře, asi se tím pomyšlením uklidní, ale v tom prvním momentu překvapení se málokdo ubrání stresu. Jakmile jsem si uvědomil, že zrychleným dýcháním budu v háji ještě dřív, snažil jsem se ovládat. Díky tomu jsem se mohl zorientovat v prostoru a plavat směrem, od kterého jsem si sliboval únik ven. Byl to souboj s časem, naštěstí se šťastným koncem.
Kde jste zažil nejšťastnější chvíle pod vodou?
Možná jsem duší spíš astronaut, protože ke štěstí pod hladinou nutně nepotřebuju rybičky a krásné korály, mně stačí vznášet se v tom nekonečném prostoru. To vám může přivodit až mystické zážitky.
Podělíte se s námi o nějaký?
Se ženou jsme se potápěli v jedné zátoce u filipínského ostrova Negros, kde v hloubce asi 45 metrů leží dva krásné vraky. V jednu chvíli jsme od sebe byli s Líbou asi dva metry, ale neviděli jsme na sebe, protože se mezi námi vznášely mraky průsvitných medúz. Po prohledání vraku jsem pak ještě kvůli dekompresi visel nějakou dobu ve volné vodě a kolem mě se vyrojil ještě hustší rej medúz než předtím. V tu chvíli jsem se ocitl na jogínském tripu a prožíval těžko popsatelný pocit, jako bych byl jeden z těch malých tvorečků. Jako bych se v moři rozplynul. V ten moment jsem byl asi opravdu šťastný.
Není ten nekonečný prostor ztělesněním bezbřehé svobody, po které toužíme?
Asi ano, pro mě je ale důležité hlavně sepětí s přírodou. Vážím si všeho živého. Když musím porazit strom, obrečím to, protože se říká, že místo našich pěti nebo šesti smyslů jich má pětatřicet. Mám obavu, že se naše západní společnost od přírody čím dál víc odvrací. Když ztratíme tenhle záchytný bod, kterého se dá kdykoli v nouzi chytit a vrátit se do rovnovážného stavu, může to znamenat náš konec. Považujeme se za pány tvorstva, kvůli téhle sebestřednosti jsme přišli o spoustu vlastností a schopností. Za primitivní považujeme komunity, které se ale dívají jako na pitomce na nás. Pygmejové v konžských pralesích používají pro zelenou barvu tři sta výrazů. Co je pak skutečné lidské poznání?
Máte na to vlastní odpověď?
Spíš otázky. Je skutečně základním nástrojem poznání věda? Umí si poradit s intuitivním vnímáním nesmírné komplexity přírody? Dokázali bychom postavit Michelangelovu sochu Davida z kostiček lega? Věda všechno analyzuje, snaží se věci skládat dohromady, ale nikdy se nedostane na konec, protože každá zodpovězená otázka, zejména v oblastech, jako je částicová fyzika, generuje řadu dalších. Co když člověk, který vnímá své prostředí intuitivně, ví o našem světě víc než vědci?
Vystudoval jste technickou univerzitu, teď mluvíte o intuici a sepětí s přírodou. Nebije se to ve vás trochu?
Ano, jsem v tom rozpolcený. Na jedné straně jsem technický hračička, na straně druhé je moje focení a malování, které nejde jednoduše analyzovat a škatulkovat. K posuzování fotky nebo obrazu potřebujete komplexnější kritéria. Věda nedokáže posoudit, zda byl lepším malířem Monet, nebo Van Gogh.
Jako technický hračička jste se realizoval ve Švýcarsku, kde jste byli s manželkou po roce 1968 nuceni zůstat. Z jedné suchozemské země jste přesídlil do druhé. Proč jste se nepřestěhovali k moři?
Původně jsme chtěli, ale ve Švýcarsku jsme nakonec zůstali kvůli mé matce, která mi tam sehnala práci. Potom se nám narodily děti… Švýcaři sice nemají moře, ale aspoň docela hluboká jezera. A také tam působil světově uznávaný výzkumník Jacques Piccard, se kterým jsem měl možnost strávit celý den.
Ve Švýcarsku jste s kolegou Jaroslavem Kohoutem vyráběli malé ponorky. Nebylo vám pak líto, když se v nich projížděli jiní?
Celkem jsme vyrobili pět ponorek, nejproslulejší z nich byla F3 (GEO), díky které se podařilo v hlubinách poprvé natočit latimérii podivnou. A se všemi pěti kousky jsme si dost užili, ponorku totiž musíte zalítat jako nové letadlo. Na papír se dá namalovat cokoli, ale když se pak do stroje posadíte, zjistíte, že má ta mašina vlastní návyky. Musíte zjistit, co jste vlastně stvořil. Dokonce i Líba se v naší ponorce svezla, vzal jsem ji na výlet po korálových útesech.
Jak prožíváte společné výlety do Česka?
Ve Švýcarsku jsem nikdy nebyl úplně doma, i když tam máme děti, vnoučata a přátele. Odjakživa jsem neohebný beran, který v určitých věcech není schopen adaptace na nové prostředí. My se tam ani nechtěli usadit, jenomže návratem bychom tehdy riskovali vězení za opuštění republiky. Nebyl jsem emigrant, nýbrž vyhnanec. A do Česka se teď strašně rád vracím, jenom tady se dokážu naplno uvolnit, hlavně na naší chalupě v Suchdole nad Lužnicí.
Láká vás to ještě i do jiných končin?
Na Měsíc! A taky do Afriky, ze které známe díky potápění jenom Egypt. Když byly dceři čtyři roky, slíbili jsme jí, že až bude větší, do Afriky ji vezmeme. Brzy jí bude padesát, a ještě jsme to nesplnili. Jako zimomřivec jsem se dlouho vyhýbal severním mořím, ale během natáčení dokumentu mi kluci z filmařské party Srdcaři nabídli cestu do Norska. Trpěl jsem tam jako zvíře, nedokázal jsem se do té zimy ani pořádně oblíknout, ale jakmile jsem se ponořil pod hladinu, spatřil jsem nádheru. Upadl jsem do takové euforie, až jsem zapomněl, že bych měl spolupracovat s kameramanem.
Dokument, který vás začátkem února představí v kinech, se natáčel čtyři roky. Dozvěděl jste se z něj o sobě něco nového?
Já ten film ještě neviděl. Mirek mi během natáčení prozradil, že Miroslav Zikmund chtěl vidět dokument o něm až hotový. Řekl jsem si, že je to prima přístup a že to udělám stejně.
Ani samotné natáčení vám nepřineslo jiný pohled na některé věci?
Největší přínos shledávám v tom, že jsem poznal Srdcaře. Oni jsou totiž na stejné vlně jako já. A toho si musí člověk vážit.
