Za pěstovanou i divoce rostoucí vanilkou do džungle mexického státu Oaxaca
V regionu La Chinantla si místní obyvatelé myslí, že vanilka pochází právě z jejich kraje. Je to jediné místo na světě, kde roste divoce. Místní farmářství se také pomalu vrací k jejímu pěstování, ačkoliv vanilka vyžaduje hodně péče.
Voňavá vanilka je původem z území Mesoameriky. Mnoho zdrojů tvrdí, že jako první ji pěstovali Totonakové na východě Mexika, ve státě Veracruz. Aztékové se pak měli k vanilce dostat kolem 15. století. Vanilku tehdy nosili jako vyjádření pocty aztéckému vládci Moctezumovi (u nás se vyskytuje v anglické transkripci Montezuma). V té době byla vanilka pro svou vůni cennější než koření. Aztécké ženy ji používaly k ovonění oleje lisovaného ze semínek stromu mamey, kterým si upravovaly vlasy. Od Aztéků získali vanilku španělští kolonizátoři.
V mexickém státě Oaxaca však mají místní Chinantekové jinou verzi původu vanilky. Prý pochází z místní džungle v jejich regionu La Chinantla. Je to jediné místo, kde vanilka dodnes roste divoce. Již čtyřicet let se zde pokouší o její klasifikaci i obnovení jejího pěstování. Našli a pojmenovali dnes dosud sedm druhů vanilky, jde tedy také o místo s největší diverzitou druhů této rostliny. A místní se domnívají, že hluboko v džungli se ukrývají další druhy.
Z hlavního města státu Oaxaca trvá cesta do regionu, jenž sousedí se státem Veracruz, i pět hodin. Délka trasy je přitom jen 170 km. Cesta vede přes hory a vozovka není v ideálním stavu. O to míň v období dešťů, které je zde obyčejně od května do září. Silné deště podobné monzunovým pomohly vyrůst obrovským kapradinám, přes něž nevidíte stav podél vozovky. Možná je to v této výšce a s ostrými zatáčkami lepší. Ačkoliv tato silnice spojuje dvě největší města státu Oaxaca, během pár hodin potkáváme jen tři auta. Když sjedeme z hor do údolí, mlhu střídá vlhko a horký vzduch. Klima je v okolí vesnic tropické – pěstují zde vícero důležitých komodit, třeba kakao, kávu i vanilku.
Experimentální plantáž
Arturo Elias García Gonzales nás uprostřed dne provází svou plantáží ve vesnici Cerro Armadillo Chico. Plantáž Kolibřík nazývá experimentální. Název má dle nejrozšířenějšího druhu vanilky colibrí, latinským názvem Vanilla planifolia. Vanilka zde roste v sousedství různých rostlin a stromů, tedy v agrolesnickém systému, který imituje její přirozené prostředí.
Vanilka je dnes v Mexiku součástí mnohých místních pokrmů i nápojů. Můžete si ji vychutnat třeba v ranním šálku místního kukuřičného nápoje atole anebo v dezertech. Část sklizně vanilky se však z Mexika vyváží do zahraničí. S vanilkou obchoduje i Arturo, který pracuje ve sdružení několika pěstitelů jménem Akih, od nichž pak vanilku i odkupuje. „Máme pěstební protokol, který striktně dodržujeme. V jeho rámci s farmáři upravujeme daným způsobem půdu a vybíráme stromy, na nichž se vanilka dobře uchytí – nemůže totiž růst na stromech, kterým se loupe kůra,“ vysvětluje mladík mezi stromy, po nichž se plazí rostlinka vanilky. Její květy je potřeba opylovat ručně, její pěstování tedy vyžaduje mnoho práce. „Neopylujeme všechny květy. Z 10–15, které rostou na jedné rostlince, opylujeme tak pět šest. Rostou z nich delší lusky, po kterých je na trhu poptávka,“ vysvětluje Arturo. Opylování se děje mezi koncem března a začátkem května.
Kolektiv farmářů, kterého je součástí, patří do programu SlowFood, jelikož se již před více než 25 lety zavázali chránit tamější lesy. Vanilku zde vidí jako strategii na ochranu místního životního prostředí i kultury. „Pokud přestaneme pojmenovávat určité druhy v našem jazyce chinantec, protože se již nevyskytují v přirozeném prostředí, začneme jazyk ztrácet,“ vysvětluje Elias García Martínez, Arturův otec, jenž si myslí, že obnovit produkci vanilky v jejím přirozeném prostředí je způsob, jak udržet živý i chinantecký jazyk. Má až jedenáct variant. Vyvíjely se samostatně ve vesnicích, které v minulosti nespojovaly cesty, takže lidé z různých vesnic mluví tímto jazykem, ale přesto si nemusejí rozumět. Narazíte tu i na jiné způsoby dorozumívání – třeba pískání, styl častý hlavně mezi muži pracujícími na polích.
Ochrana před uhranutím
Vanilka potřebuje ke svému růstu specifické podmínky – třeba teplotu od 25 do 35 stupňů. Potřebuje stín a také to, aby teplota v noci klesla, jinak se můžou rostlinky spálit, jak se tomu stalo v loňském roce, kdy zdejší farmáři a farmářky přišli o velkou část úrody. Aby se rostliny ochránily před téměř padesátistupňovým horkem, shodily lusky.
Na plantáži Kolibřík má velká část rostlin jen listy, některé z nich označené rudou mašlí. „Označuji tak ty, které jsme opylovali,“ říká Arturo. Rudé mašle mají i jiný význam – chrání rostliny. „Tady věříme v kletby nebo mal de ojo – tedy to, že někteří lidé mají velmi silný pohled, a aniž by chtěli, mohli by rostlinám ublížit. Takže tyto červené mašle mají chránit mé rostliny před kletbami a uhranutím,“ vysvětluje García Gonzales.
Na své experimentální plantáži uplatňuje i jiné strategie svých předků – třeba vzájemnou pomoc. „Když potřebuji pomoc s prací, oslovím jiné farmáře,“ říká Arturo, zatímco jeho kolega Huberto, který nás doprovází, uvazuje plazivé kořeny vanilky kolem stromů. I Huberto má svoji plantáž, pěstuje na ní vanilku spolu s kávou a místní palmou pacaya, jejíž ovoce místní také konzumují. I ostatní producenti a producentky pěstují vanilku v okolí jiných stromů. Francisco Mendoza z nedaleké vesnice San Rafael Agua de Pescadito nás zve na svoji vanilkovou plantáž. Stoupáme vysoko za jeho dům a zahrada se plynule promění v džungli tak divokou, že Francisco sem nechodí bez mačety. Čistí chodník od rostlin, které se již plazí i tam, kde by neměly. V džungli je tma, stromy jsou vysoké, nepouštějí sem moc světla. „Pěstovat vanilku není jednoduché, potřebuje hodně péče,“ říká Francisco, farmář, který žil a pracoval několik let i ve Spojených státech, ale pak se vrátil do rodné vesnice. Tady řeší různé problémy: spolu s ostatními by potřebovali vyřešit hlavně nedostatek vody na místních plantážích. Kromě Artura, který se věnuje především vanilce, ostatní farmáři pěstují i jiné plodiny.
V muzeu i restauraci
Arturo ovšem aktivně pracuje na tom, aby o vanilce a jejím významu mluvili, kde se dá. Společně s otcem se zasloužili o expozici věnovanou vanilce v místním muzeu města Tuxtepec. Arturo spolupracuje i s restauracemi v Oaxace, do kterých vanilku dodává. Pro zájemce také občasně organizuje exkurze na svoje plantáže. „Plánujeme začít pěstovat i v San Felipe Usila, tam bude hlavní plantáž, na které se budou učit i mladí,“ naznačuje své plány a zve mě do vesnice. Známá je svými výraznými tradičními oděvy – huipil. Zdobené jsou stuhami a výšivkami, jejichž vzory odrážejí, co je důležité pro místní obyvatele, třeba šneci nebo motýli a květy.
Jinou specialitou v San Felipe Usila je tzv. caldo de piedra aneb kamenný vývar. Jde o prehispánské jídlo – polévku, která se připravuje nad ohněm a s kameny. V současné době tento pokrm připravují pouze muži, neboť podle tradice jde o způsob, jak uctít ženy a projevit jim oddanost a vděčnost. Mezi hlavní ingredience patří ryby, krevety, rajčata, cibule, zelené chilli papričky, místní bylinky a skály z řeky, díky kterým má polévka speciální chuť.
Arturova rodina teď žije ve městě Tuxtepec. Na střeše domu svých rodičů suší každý rok vanilkové lusky, v pokoji ve druhém patře je pak balí. Prodává je v celku a také vyrábí vanilkový extrakt i vanilkový prášek. Na závěr nám naservíruje vanilkovou zmrzlinu, kterou vyrobil z vlastních lusků, a pokračuje v opěvování vanilky, jako by to byla magická rostlina. Pro místní skutečně je.
