Šimon Bilina: Cestuju ve snech a fantaziích
Herec, hudebník a tulák Šimon Bilina spatřuje největší krásu a dobrodružství v přítomném okamžiku. Cestování pro něj není sbírání vlaječek, ale setkávání s lidmi. Hudbu považuje za dokonalé esperanto a univerzální jazyk, který dokáže propojovat lidi všech kultur a náboženství.
Nomádský způsob života je pro tebe vzhledem k tvé profesi asi docela přirozený. Je pro tebe tedy cestování ještě vůbec zábava?
Přiznám se, že poslední čtyři roky mého života byly determinované hlavně tím, že jsem pořád natáčel. A tak jsem toho moc nenacestoval. Když tedy nepočítám pár dní s kamarády někde u moře, vyrážel jsem na výlety hlavně tady, po Česku. Pochopil jsem tudíž, že se dá cestovat i jinak. Třeba ve snech nebo fantaziích.
Takže jsi takový tulák po hvězdách?
To je fascinující věc. Ta analogie s tulákem po hvězdách je zajímavá i v mém životě. Že teprve bolest tě může dovést do míst, kam se nedostaneš, když žiješ v saturovaném komfortu. A ta poslední období v mém životě jsou tolik nádherná právě proto, že je bolest prostoupila. Cítím díky tomu, že kvetu a přitahuju do svého života lidi, kteří kvetou taky. Je to jako svět kolem nás. Jako příroda. Ta taky kvete všemi barvami, přestože umí být i dost krutá.
Vždycky tedy záleží hlavně na úhlu pohledu.
Pro mě je podstatný ten fenomén výletu. Cestování je pro mě spojené s výletem. Výlet je takové slovo, které spouští v člověku radost. Když se řekne „jedeme na výlet“, tak člověk okamžitě přepne. Jeho vidění světa se změní a objevuje krásy světa, které v těch zajetých strukturách předtím neviděl. Učím se vnášet výlety i do své každodennosti. Přijde mi, že všechno je posvátné. Každá věc, každý strom, každé stéblo trávy, každé potkání v očích.
Když mluvíš o bolesti, je to fyzická bolest, nebo spíš psychická?
Fyzická asi vlastně taky. Před měsícem jsem měl bouračku, srazila mě audina, když jsem jel na motorce, a rozhodně při mně stáli všichni strážní andělé, že se mi nic vážného nestalo. Byla to taková brána života a smrti. Ale myslím, že tou jsem si prošel třeba i po rozchodu. Právě ta bolest mě ukotvila a uvedla do hudby. Když zpívám, je to pro mě nekonečně zajímavé a nádherné. Konečně jsem upozadil toho vnitřního kritika, kterého jsem v sobě vždycky míval. Myslím, že setkání se surovostí života s sebou zároveň přináší jeho sladkost.
Jak ses naučil obracet ty těžké věci a přijímat je jako dar?
Jsem přesvědčený o tom, že jsme tady z nějakého důvodu. Podle mě je důležité nebýt s nepříjemnostmi v odporu, ale všechno, co nám do života přináší, s pokorou přijímat. Mým hlavním zdrojem a motivátorem je vnitřní svoboda. Svoboda, která se přenáší ze slov a projevuje se činy. Je to přesně jako ta příroda, která sama koná, tančí. Myslím, že nás život všechno postupně učí, nemusíme na nic tlačit ani se nikam hnát.
Inspiraci pro tvorbu si bereš i z různých náboženství, kultur. Napadá mě třeba dervišismus, o kterém ses zmínil v jiném rozhovoru.
Tančící dervišové, to je taková esence. Fascinující spojení tance a změněného, nebo spíš rozšířeného stavu vědomí. Nevěnuju se přímo tomu, ale spíš propojení tance s nevědomím. Třeba na choreografii k videoklipu k písni Ananas, kterou jsme nazpívali s Tady Tali, Natálií Schejbalovou, s námi spolupracoval Kristián Mensa. To je dnes už světově uznávaný tanečník, který právě vede člověka k tomu, roztančit tělo úplně spontánně. Dostanete se tak do inteligence vlastního těla a to si pak tančí s naším nevědomím. Tohle praktikování mě moc zajímá i v životě. To vlastně říkal už Bruce Lee: Buď vodou, příteli! Překážky přijdou, ale ty je obtečeš, tedy zatančíš. A tak si protančíš životem.
Zajímá mě ten rozšířený stav vědomí.
Někdo se k němu může dostat tancem, meditací, po požití psychedelik nebo třeba díky zpěvu. Právě když si jen tak zpíváte u ohně s přáteli, můžete se dostat do rauše a nemusíte si u toho dát ani hlt alkoholu. Tohle je pro mě nejvíc srdcová záležitost, ke které jsem si došel. A praktikujeme ji dost aktivně i díky projektu Ubuntu. Pořádáme koncerty, malé festivaly na krásných místech. U jezera, na louce, zkrátka tam, kde se ještě neztratil genius loci vlivem komerčních staveb, supermarketů a podobně. Ale není potřeba o tom mluvit, tohle se musí zažít.
Když mluvíš o místech, kde je ti dobře, která to jsou?
Miluju temné české hvozdy, ale i moře. Je mi blízká třeba Galicie ve Španělsku. Ale důležitější než konkrétní místa jsou pro mě určitě lidé. Vlastně jsem měl jako dítě ohromné štěstí. Moji rodiče mi umožnili, abych už od svých dvanácti let mohl cestovat. Jezdil jsem na takový mezinárodní tábor, kde jsem se potkával s lidmi všech národností. Byl jsem třeba v Americe v Rocky Mountains v Coloradu. A nikdy na to nezapomenu. Potkal jsem se tam nejen s Američany, ale také s Gruzínci, potkal jsem tam přátele ze Salvadoru, Španělska, z Británie… A to, že jsem s těmi lidmi mohl tahle intenzivně být, to bylo jak akcelerovat si cestování na patnáct let dopředu. Najednou víš, jak mluví, jak jedí, jak se chovají, pozoruješ a sdílíš.
Takže „lidé a země“ je pro tebe to pravé spojení?
Naprosto. Je pro mě důležité potkávat se s místními. Není mi blízká ta resortová kultura, kde nám jsou rovnou předkládány určité highlighty. Je to, jak kdybys přijela do Číny a ten politický režim ti rovnou nabídl to nejlepší. Ve skutečnosti to ale není realita, jen to, co chtějí, abys viděla. A to není cestování, ale bulvární výlet někam kvůli fotce na Instagram. To mi přijde škoda. Cestování je kultura. A kultura začíná v příbězích, v písních a tak dál.
Jak se tě dotýká současná geopolitika?
To je samozřejmě obrovská otázka, kterou si člověk klade každý den v rámci tématu solidarity a vzájemnosti. V dnešní době probíhá asi 380 konfliktů po celém světě. A kdybych si je všechny připouštěl a zabýval se jimi, jednak bych na to nikdy nenašel čas a zároveň bych se tím utrápil k smrti. A tak se vždycky vracím k buddhistickému vidění světa. Prociť to, vnímej to, jak jen dovedeš, ideálně ve svém blízkém okolí, ale nenech se tím zúzkostlivět a zbavit své síly. Ve strachu totiž přestaneš být přínosem pro přírodu. Bát se je v pohodě, jen to nesmí být toxické. Ve strachu člověk najde správné odpovědi jen tehdy, když se mu podívá do očí a obejme ho.
Zmiňuješ buddhismus. Která kultura nebo náboženství jsou ti blízké?
Laskavost. Vlastně mi přijde, že by bylo nejlíp, kdyby žádných náboženství nebylo. A má to mnoho různých úhlů pohledu. Jde mi primárně o to, že když si uvědomíme, že jsme spojení, že není rozdíl mezi mnou a tebou, mezi mnou a stromem, že je to propojená věc a není důvod se nějak zásadně rozdělovat, tak dojdeš absolutního smíření. Je důležité chápat, že když ubližujeme někomu, ubližujeme sobě, když krademe, krademe sobě. Protože krademe celkovému energetickému systému. Moje náboženství tkví v tom, že udržuju harmonii sám v sobě.
Měl jsi to tak vždycky? Teď, když jsi úspěšným hercem, který dostává dost nabídek, se ta pomyslná harmonie možná udržuje snáz.
To je zase jen domněnka, nálepka. Já ve svém životě pořád řeším situace, které jsou náročné, potřebuju je ustát, vnímat a zjemňovat. K tomuhle stavu, který je ale zároveň pomíjivý, jsem se dostal celoživotním směřováním, které je založené na lásce, ale i práci. Třeba právě hudbu jsem dělal od malička, ale teprve teď jsem si dovolil ji vydávat. Teprve teď jsem vystoupil z nějakého svého sebekritického modu. Nedělám hudbu hyperkomerčního charakteru, aby byla zákonitě poslouchaná. Nepotřebuju dělat kompromis sám před sebou. Radši půjdu tou poctivou cestou, i když to bude třeba trvat mnohem déle, ale zároveň vím, že to bude opravdové. Podstatné je, že to miluju.
Zrovna dnes ti vyšla nová píseň. (1. 6.; pozn. redakce)
Je to tak. Jmenuje se Já jsem ty a ty jsi já. A je vlastně přesně o tom, o čem se tady spolu bavíme. Složila ji Marie Němcová a je to asi osmá písnička, kterou jsme vydali za poslední dva měsíce. Já jsem se na tohle připravoval posledních sedm let. A teď si to strašně užívám. Je to jako vypouštět ven divoká zvířata, která předtím žila zavřená v kleci. Doma jich mám ještě asi sedmdesát. A tak mám doma pořádný zvířetník.
Podle čeho tedy vybíráš, kterou zrovna vypustíš ven?
Mám na to skvělého kámoše, manažera. Já mu říkám mananežer, protože on tu manu nežere. Je to Ondřej Urbánek ze Supraphonu, spoluzakladatel Ubuntu. Dává mi skvělý profesionální nadhled. Já sám jsem si ale došel k medicínskému kruhu a ty písně rozřazuju podle jeho klíče, podle totemových zvířat. Anebo prostě podle intuice. Stačí mít flow.
Jak se do flow dostáváš?
Hudbou, tancem, psaním, čtením… vlastně vším. Snažím se na tom pracovat, protože když jsme ve flow, jsme nejproduktivnější, dotýkáme se vlastního génia. Všichni jsme geniální, víš to? Já vzhledem ke své práci musím třeba hodně věcí odbavovat na mobilu, což mě z mé flow vytrhává. Ale také jsem zjistil, že to mohu dost regulovat. Když totiž nějakému člověku třeba neodpovím hned, tak si na spoustu věcí přijde sám, a tak se to obvykle vyřeší, aniž bych musel rozptylovat svoji pozornost. Komunikace na dálku a přes sociální sítě je fajn, ale je to jen instantní pohled na svět. Mnohem důležitější je to reálné setkání, kdy se lidé mohou obejmout, dívat se vzájemně do očí a něco společně prožít.
Musíš mít asi hodně tolerantního manažera.
No, pozor, neznamená to, že se člověk má někde zavřít a přestat být spolehlivý. Snažím se svůj spirituální pohled na svět kotvit v materii. Myslím, že by to mělo být padesát na padesát. Půl v duchu a půl ve hmotě. Ideální je dělat něco, co milujeme, a zároveň za to dostávat adekvátně zaplaceno. To je pak ta harmonie a balanc, ve kterých se nám žije dobře. Základ je být, mít se rád, poctivě pracovat, sem tam si zazpívat a zbytek nechat na životě. Naše nesmrtelná duše dobře ví, kudy jít. Snad to nezní moc pánbíčkářsky nebo ezotericky. Já to ale beru jako fakt a je to pro mě nekonečně úlevné.
