Tomáš Gavlas

Tomáš Gavlas Zdroj: archiv Tomáše Gavlase

Tomáš Gavlas: Pouť přináší sebepoznání, dobrodružství, ale také klid a prostor k rozjímání

redakce LaZ

Tomáš Gavlas je nadšený poutník, který své zkušenosti zpracovává v knihách. Jeho druhá, s názvem Karlaz: Posel je zprávou, právě vychází a je skvělým čtením nejen pro tuláky, ale i pro čtenáře, kteří o poutnictví zatím jen přemýšlejí.

Co vás přivedlo k prvnímu putování? Kam jste se vydal?

Jako teenager jsem četl knížky od Paola Coelha. Oslovila mě tehdy jeho kniha Poutník – Mágův deník, která popisovala cestu do Santiaga. Našel jsem si na internetu, jak vypadá tamní katedrála. Přišla mi nádherná a věděl jsem, že se k ní jednou vydám. Když mi bylo dvacet, vyrazil jsem na pouť a po čtyřech týdnech jsem z francouzských Pyrenejí skutečně došel ke hrobu svatého Jakuba.

Co vám první pouť přinesla?

Sebepoznání, dobrodružství a zkušenost, že zvládnu pěšky přejít Španělsko. Moc jsem nevěděl, do čeho jdu. V roce 2007 ještě nebylo tolik informací jako dnes. Nesl jsem těžký batoh a postupoval podle papíru se seznamem ubytoven, které jsem dostal v Saint-Jean-Pied-de-Port, výchozím bodu Camina Francés. Nečekal jsem, že zvládnu celou trasu. Původně jsem plánoval, že si tu a tam pomůžu autobusem nebo stopem. Nakonec se to povedlo, tělo i duch zesílili a se slzou v oku jsem stál před katedrálou v Santiagu a zažil silný stav pokoje. Myslím, že mi to určitě dodalo i trochu zdravého sebevědomí.

Jaká byla vaše nejobtížnější a nejdelší trasa?

Každá pouť, kterou jsem absolvoval, měla výzvy. Letos jsem putoval z Eilatu (nejjižnější město v Izraeli) do Jeruzaléma přes Negevskou poušť. Trasa měla přes 600 kilometrů. Zažil jsem velké výkyvy počasí, kdy přes den bylo 35 stupňů, měl jsem spálený obličej, ale v noci bylo klidně k nule. Zažil jsem několik bouří, kdy celý den pršelo nebo foukalo takovou silou, že jsem postupoval velmi pomalu. Terén byl těžký a vzdálenosti, aby člověk vyšel s jídlem a vodou, relativně velké. Byla to jedna z nejnáročnějších poutí, ale také jedna z nejkrásnějších. Negevská poušť je magická, hluboká a barevná. Pohltí vás. Tak, jak dnes vypadá, vypadá už tisíce let. Časový horizont lidského života je pro ni nepodstatný. Nezajímají ji vaše problémy, pocity. V poušti jste na návštěvě, kde se setkáte s nadčasovostí. Když nocujete sami pod hvězdami, procházíte nádhernými kaňony, nekončícími písečnými wadi, nebo zažijete, jak ožívá oáza po dešti, je to požehnání.

Je poutnictví stále populární?

Na téma poutnictví jsem před deseti lety napsal rigorózní práci. Zajímalo mě, jaká je historie poutí, jejich kulturní a náboženský význam. Zajímalo mě, proč se od roku 1987 zvýšil počet poutníků do Santiaga z tří tisíc na tři sta tisíc v posledních letech. Poutnictví zažilo v posledních patnácti letech obrovský rozmach. Poutní stezky se rozšiřují v Itálii, Francii, Norsku, u nás a společně se značením nových tras vzniká i poutní infrastruktura. Populární osobnosti vydávají knihy se svými zkušenostmi z poutě a zároveň například v Německu proběhlo několik reality show, během nichž celebrity putují do Santiaga. Myslím si, že renesance poutnictví v Evropě v posledních letech dosahuje vrcholu.

Jak může poutnictví ovlivnit osobní rozvoj a duchovní život člověka?

Dovolit si odejít na několikatýdenní pouť, vystoupit z běžného režimu a reality, ve které trávíme většinu času, je něco výjimečného. Vytváříme tím prostor, kdy můžeme o samotě, v tichu, v krásné krajině být sami se sebou. Může nám to pomoci prožít si těžká životní témata, jaksi je strávit či získat na věci jiný pohled. Nebo si jen odpočinout a najít inspiraci. Pokud jsme věřící, nebo duchovně založení, na pouti určitě můžeme snadněji vnímat přítomnost něčeho, co nás přesahuje. Ježíš byl poutníkem, který za svou transformací odešel do pouště. Následovalo ho mnoho světců, například Ignác z Loyoly a František z Assisi. Oba za svého života proputovali tisíce kilometrů. Peripatetická filozofická škola v Řecku byla známá tím, že její členové rozjímali a filozofovali právě během chůze. Henry Thoreau, Hermann Hesse, Immanuel Kant, Jean-Jacques Rousseau, Arthur Rimbaud a Karel Hynek Mácha. Všechny je spojuje láska k putování. Německý filozof Friedrich Nietzsche chůzi miloval a říkal, že kdo příliš dlouho sedí, hřeší proti Duchu Svatému. Dokonce prohlásil, že všechny skutečně důležité myšlenky k člověku přicházejí během chůze.

Jaká je role církve a náboženství v poutnictví?

První evropští poutníci byli křesťané, kteří se chtěli podívat na místa, o nichž slyšeli v novozákonním příběhu. Chtěli se podívat do Jeruzaléma, do Galileje, aby se symbolicky spojili s Ježíšovým příběhem. Putovat do Svaté země, ale bylo poměrně náročné a nebezpečné, proto se později víc poutníků vydávalo do Říma a do Santiaga k hrobu svatého Jakuba. Mluvíme především o středověku, kdy byly delší poutě velmi populární. Mnohé křižácké řády měly za úkol poutníky chránit. Dodnes je mnoho ubytoven podél poutních tras spravováno církví. Později, dá se říct, že církev daleké poutě trochu zmírnila, protože mnoho mužů odcházelo a opouštělo své rodiny. A nebylo to na měsíc jako dnes, ale třeba na několik let. Církev později podporovala vznik mariánského kultu a mariánských poutí, kdy lidé putovali společně, většinou pouze jeden den k významným místům v krajině. K zázračné studánce, ke kapličce nebo k obecnímu kostelíku.

Jak se liší poutnictví v různých kulturách a náboženstvích?

Poměrně dost. V islámu je pouť do Mekky (hadždž) součástí muslimské duchovní cesty a člověk, který ji absolvuje, získává titul Hadži. Islám klade větší důraz na poutní rituál, například obcházení Ka’aby, kamenování satana a tak dále. V hinduismu je významná pouť na horu Kailáš, kde se sídlo boha Šivy opět obchází dokola. Mnozí poutníci při každém kroku padají na kolena a opět se zvedají. V Japonsku absolvují pouť šikoku henro, která poutníka provede po buddhistických svatyních. Vydává se na ni v bílém oblečení, které naznačuje, že pokud zemře, může být okamžitě pohřben. Henro je mimochodem symbolickou přípravou na smrt.

O čem vyprávějí vaše knihy? Promítáte do nich své zkušenosti z poutí? Jaká poučení si z nich mohou čtenář vzít?

Knihy mají především inspirovat. První, Karlaz: Cesta člověka, je sérií osmadvaceti promluv archetypálního „moudrého starce“ Karlaze, která vede k mladému chlapci Eliášovi. Jednotlivé promluvy se věnují zásadním životním tématům, jako je životní poslání, odpovědnost, bolest, utrpení, víra, čas a láska. Kniha funguje i jako most k myšlenkám starých náboženských a filozofických textů.

Nová kniha, Karlaz: Posel je zprávou, která právě přichází na trh, je naopak uceleným příběhem o pouti mladé Kristiny a moudrého Karlaze na ostrov Patmos. Sleduje archetypální cestu transformace. Karlaz a Kristina putují magickým světem plným překážek, symbolů, znamení a nečekaných setkání. V knize se spojují mé poutnické zážitky a zkušenosti s myšlenkami ze starých náboženských textů.