Ke dvojici Hanzelka & Zikmund chovám obrovský respekt. Byli velmi inteligentní a věděli, co chtějí.

Ke dvojici Hanzelka & Zikmund chovám obrovský respekt. Byli velmi inteligentní a věděli, co chtějí. Zdroj: Petr Florián

Po vyproštění George v Libyjské poušti zůstalo funkční jen jedno rameno
Na vrcholu Le Volcan na ostrově Réunion jsem byl zatím nejvýše za celé trvání expedice
Když si přivstanete a vyrazíte asi v jednu ráno, můžete zažít rozbřesk na úpatí nejvyšší egyptské hory
Na ostrově Rodrigues jsme adoptovali želvu a na počest H&Z ji pojmenovali Hanzik. Stále nevíme, zda je to kluk, či holka, ale víme, že má před sebou dlouhý život.
Naším cílem je cestu H&Z nejen zopakovat, ale také rozšiřovat. To nás vede i pod hladinu, kde objevujeme podmořský svět.
9 Fotogalerie

Tomáš Vaňourek: Expedice Z101 nekončí

Honza Čermák

Koho by neinspirovaly zážitky českých cestovatelských legend? Jenomže kolik z nás v sobě najde odvahu opustit pohodlný život a vstoupit do jejich šlépěji? Je čistá náhoda, že se k tomu odhodlal právě vystudovaný inženýr mezinárodní ekonomie?

Vybavíš si, kdy a jak ses poprvé setkal se spojením Hanzelka a Zikmund (dále H&Z)?

To bylo někdy na základce, ale jen letmo, protože nás o nich nikdo neučil. Spíš jsem to vnímal jako takovou samozřejmost, která procházela generacemi. Moje povědomí pak postupně rostlo, až za mnou v roce 2017 přišel kamarád Lukáš Socha s jejich knížkami a svým nápadem vydat se do Asie a zjistit, jak se proměnila místa, kterými H&Z v 60. letech minulého století projížděli.

Jak dobře jsi měl jejich příběhy načteny?

Poprvé jsem se k nim dostal až během devítiměsíčního putování Asií! U africké cesty to bylo ještě o něco bizarnější, protože mi paní Preiningerová ze zlínského Archivu Hanzelky a Zikmunda vyloženě zakázala jejich knížky předem číst. Zatímco v poctivě sepisovaných denících zaznamenávali surovou pravdu, v následně vydaných publikacích už byly příběhy trochu učesané, takže ten zákaz byl myšlen dobře – abych nevycházel ze zkreslených podkladů.

Ale začněme Asií. Co jsi tam vnímal jako nejvýraznější změnu?

Obrovský nárůst populace, který byl patrný už tím, jak města narostla do šířky i do výšky. Často jsme si uvědomili ztrátu určitého kouzla v místech, která se zaprodala turismu. Ale někde došlo i k posunu pozitivním směrem, například u památek, které se dostaly pod ochranu UNESCO. V současné době připomínají svoji historickou podobu víc, než jak ji mohli poznat H&Z. I když to neplatí vždycky. Zatímco buddhistický Borobudur vypadá stále stejně, pro pouhých padesát kilometrů vzdálený hinduistický komplex Prambanan to zdaleka neplatí. Od návštěvy H&Z se na něm třikrát výrazně podepsalo zemětřesení. Indonésané se ho pokoušeli dostavět, ale pokaždé jinak, protože neměli k dispozici původní plány. Takže jsem určitý chrám zachycený H&Z hledal několik hodin marně.

Zásahy přírody úplně neovlivníme, ale co zásahy lidstva?

Ty byly velmi patrné třeba v libanonském Bejrútu, kde jsem se vypravil po stopách knižní kapitoly Bejrútské postavičky. Zjistil jsem, že zcela zmizely původní arabské čtvrti, domy vypadají jinak, na každém rohu jsem potkával vojáky nebo limuzíny státníků. Když jsem se ale místním svěřil s tím, že pátrám po změnách za posledních sedmdesát let, tvrdili mi, že oni sami se za těch tisíc let, co tam žijí, nijak nezměnili.

Ty jsi ovšem na cestu do Afriky změnil parťáka. Co se stalo?

Lukáš se další etapy zúčastnit nechtěl a při plánování mi ve zlínském muzeu doporučili afrikanistku Lindu Piknerovou, která se už dříve tématu H&Z věnovala. Párkrát jsme se sešli ke konzultacím, až jsme se nakonec na africké dobrodružství vydali společně. Máme rozdělené role – já zaznamenávám místa a příběhy, zatímco Linda dělá vše pro to, aby expedice probíhala co nejhladčeji, zjišťuje aktuální informace a zařizuje vše potřebné. Navíc má na starost i produkční záležitosti spojené s našimi výstupy.

Tentokrát už jste legendární dvojici napodobili i tím, že jste se na cestu vydali autem. Bylo v něčem speciální?

Dostali jsme se k němu přes Autoklub České republiky, kterému je odkaz H&Z blízký, proto nás chtěli nějak podpořit. Nabídli nám press car ze stáje Aleše a Karla Lopraisových, který už dvakrát absolvoval Rallye Dakar, tudíž splňoval většinu našich poměrně náročných požadavků, i když jsem na něm vlastníma rukama a jako naprostý laik musel udělat ještě řadu úprav. Navíc by jeho případné poškození nebo zničení nepředstavovalo až tak vysoké finanční riziko. Čím dál víc narůstala spíš jeho emoční hodnota.

Nebylo to i tím, že jste mu dali jméno?

Jméno mu přisoudil dokonce sám pan Zikmund. Když jsem ho informoval o přípravách a poslal mu fotky a video s naším autem, zavolal mi s tím, že když už v sobě název projektu Z101 nese jeho odkaz, byl by moc vděčný, kdyby se vůz jmenoval po Jiřím Hanzelkovi. A tak dostal jméno George.

Jak moc jste se s Georgem drželi v Africe původní trasy?

Snažili jsme se co nejvíc kopírovat trasu z cestovních deníků, což hlavně v Súdánu nebylo jednoduché. Před dvanácti lety tam postavili silnice (jen zapomněli část rozpočtu vyčlenit i na jejich údržbu), na které nás místní s hrdostí naváděli. My ale namítali, že se potřebujeme dostat na pouštní cesty, po kterých putovali naši předchůdci. Na některých úsecích to ale opravdu nešlo.

Co byly kromě silnic další odlišnosti, které jste zaznamenali?

Káhirská čtvrť Garden City, kde H&Z bydleli, vypadá v podstatě stejně. Čím víc se ale dostáváš na periferii tohohle obrovského města, vypadá hůř a hůř. H&Z byli například v jeskyni, kde se těžil kámen na pyramidy. Pak tam žili dervišové. A nás tam čekaly do skal vytesané kostely, pod nimiž vzniklo „město odpadků“, kam se sváží odpad z celé Káhiry. V súdánském Chartúmu bývaly prašné cesty a domy z nepálených cihel, dneska už to tam působí civilizovaněji. Ale posuny nejsou tak patrné jako třeba v indonéské Jakartě, kterou H&Z zažili ještě postavenou ze dřeva.

Jak moc africkou cestu ovlivnil covid?

V první řadě jsme kvůli němu cestu přesně o rok odložili, původně jsme měli vyrazit 22. dubna 2020. V samotné Africe jsme pak představovali hrozbu zvenčí. Testování tam v podstatě nefungovalo, takže oni sami ani nepoznali, jestli covid mají. Nicméně opatření omezující cestovní ruch se stejně zaváděla. A příčinou byli v jejich očích běloši z Evropy. Takže na každém důležitém dopravním uzlu jsme se potýkali s komplikacemi, třeba se sháněním certifikovaných testů. Hlavně se vůbec nedalo předvídat, co se bude dít. Ocitli jsme se v naprosté nejistotě, se kterou jsme se museli nějak vypořádat.

Byl covid ta největší potíž, se kterou jste se potýkali?

V Africe číhá řada jiných nástrah a rizik. Už třeba čistě praktická potíž s tím, že v Súdánu potřebuješ hotovost. Místo plánovaného měsíce jsem tam nakonec musel zůstat pětkrát déle, takže bylo potřeba nastavit finanční most – peníze jsem příkazem převedl do Emirátů, odtud putovaly do Egypta, z něj do Súdánu. A večer mi chlapík přinesl peníze v igelitce. Kvůli divoké inflaci mi za stejný obnos přinesl někdy celou tašku, jindy plnou jen do půlky. To ale nebylo nic proti tomu, když se v době našeho příjezdu do Súdánu odehrál neúspěšný pokus o převrat. Když jdeš po ulici a před tebou někdo střílí do lidí, připadá ti covid jako neškodná hra s počty nakažených.

Jak jste to prožívali?

Uvěřili jsme tomu, že převrat skončil neúspěchem, a chtěli jsme pokračovat dál v cestě. Jenomže jednoho rána jsme zjistili, že nefunguje internet, což v Africe není jen tak. Tady, v Evropě, se těžko chápe, že velká část Afričanů sice nic nemá, ale mobil a připojení k internetu považují málem za základní lidskou potřebu. A do toho jsme slyšeli, jak se pod okny střílí. Na místě a v dané situaci to asi dokážeš přijmout snáz než někdo, kdo se o tom dozví doma, daleko od nás. Když přejíždíš most a před auto ti spadnou dva zastřelení vojáci, nepřepadne tě ani tak strach, jako spíš silný pud sebezáchovy, který tě navádí jediným rozumným směrem – dostat se odtud pryč. Linda je taková amazonka, které když poručíš, ať se schová, tak vystrčí hlavu, protože potřebuje mít přehled, co se děje. Ale tentokrát jsem ji nakonec přesvědčil, aby se – byť s velkou nevolí – vrátila domů. Sám jsem ale v Súdánu zůstal další tři měsíce.

Co se dá dělat tři měsíce v zemi, kde se střílí na ulici?

Můžeš je částečně strávit třeba ve vězení. V jednom městečku na severu země mě zaujala zmínka o údajně nádherné oáze Selima, kam ovšem nikdo nejezdí, protože je to do ní asi 150 kilometrů pouští. Což na mě zapůsobilo, jako když kopneš do kozla. To by bylo, abych tam s Georgem nedojel! Dojel. Jen jsem netušil, že tu oblast před čtrnácti lety obsadila armáda jako strategický bod mezi Libyí, Súdánem a Egyptem. Takže mě přivítalo dvanáct vojáků v pantoflích s kalašnikovy, zabavili mi auto a na čtyři dny mě zavřeli. Když pochopili, že nejsem narušitel nebo terorista, chovali se ke mně celkem přátelsky. Jen mě pořád krmili fazolemi.

Neodradilo tě to od dalšího poznávání?

Našel jsem si způsob, jak putovat po zemi, aniž bych se dostal do konfliktu s armádou. Vydal jsem se na sever do Núbijské pouště, podél Nilu, po architektonických památkách, do Kassaly a do Port Súdánu. Organizačně to nebylo jednoduché, protože musíš vychytat ten správný okamžik, kdy nestojí armáda proti lidem, Bedžové proti armádě a silnice jsou otevřené. Což zabere docela dost času, takže ty neplánované tři měsíce nakonec docela rychle utekly. Navíc mě na měsíc víceméně vyřadila z provozu malárie kombinovaná s covidem.

Jaké bylo setkání se súdánskou zdravotní péčí?

Když jsem žádal o prodloužení víza, musel jsem v takové velmi pochybné místnosti na dost pochybném místě podstoupit odběr krve. Tři dny nato mi volali, že podříznou ovci na oslavu zjištění, že nemám AIDS, protože jsem v tomhle ohledu výjimka. Další střípek se dokonce váže k H&Z, kteří tenkrát vyfotili v Omdurmánu jednoho kluka, jak ze slonoviny vyřezává slona. Podařilo se mi najít tu dílnu i syny, kteří ji po svém otci zdědili. Potvrzujícím poznávacím znamením byly hluboké jizvy, které měl chlapec ze snímku na rukou. Dozvěděl jsem se, že když mu jako malému zažloutly oči, padlo podezření na žloutenku. Doktor mu rozřízl ruku, rány vyplnil rozžvýkanými bylinami a zacelil rozžhaveným železem. A takhle se tam léčí dodnes. Když jsem pak u sebe pozoroval příznaky malárie, radši jsem se z nich chtěl dostat sám jen s domluveným kamarádem Mohammedem, který by mě v případě nejvyšší nouze odvezl na španělskou ambasádu. Jakmile se začal můj stav zlepšovat, šel jsem si koupit vodu. A někdo mě nakazil covidem.

Do toho všeho přišla zpráva o úmrtí pana Zikmunda. Jak moc tě zasáhla?

Věděl jsem, že pana Zikmunda převezli do vojenské nemocnice, ale všichni mě ujišťovali, že je to spíš z preventivních důvodů. V té době jsem panu Zikmundovi posílal hlasové zprávy. On pak prý vždycky na lůžku zavzpomínal na příběhy, které tehdy na stejných místech zažívali. Poslední zprávu jsem poslal před odjezdem do Atbary. Svěřil jsem se mu, že bych tam chtěl pořídit jedinou srovnávací fotku – repliku té, na níž pan Hanzelka vyfotil pana Zikmunda, jak kraulem plave dolů po písečné duně, když se ztratili v Núbijské poušti. Vzkázal mi, abych si dával pozor, protože tam praží ostré slunce a v době jejich cesty tam působila i armáda. O pár dní později přišla smutná zpráva, že pan Zikmund odešel... Byl to šok.

Jak na tebe pan Zikmund působil?

Sice byl o 65 let starší, ale mám dojem, že pokud bychom si dali závod v luštění křížovky na čas, rozdrtil by mě. Do poslední chvíle měl neuvěřitelně bystrou mysl. A ke všem se choval jako džentlmen. Nikdy jsem neslyšel, že by o někom ze svého okolí mluvil negativně, pro druhé měl jen slova uznání. Když s někým nesouhlasil, snažil se mu spíš v dobrém poradit. V mých očích byl úžasnou osobností. V dnešní cestovatelské komunitě to takhle idylické zdaleka není.

Nezávidíš H&Z trochu to, co tehdy zažívali?

Především k nim chovám obrovský respekt. Byli velmi inteligentní a věděli, co chtějí. Nežili v době internetu, takže museli všechno nastudovat třeba z díla Emila Holuba nebo chodili na přednášky. Díky tomu připravili neuvěřitelně komplexní plán cesty, se kterým pak tihle dva mladí kluci přišli za Gottwaldem s tím, ať jim poskytne auto, kterým projedou Afriku. Dneska by jim to asi u předsedy vlády neprošlo. Ale tenkrát bylo po válce a všichni hledali obchodní příležitosti, takže jejich nápad s tatrou byl prostě geniální. A díky pečlivé přípravě si dokázali svoji myšlenku prosadit. Věřím tomu, že kdyby žili v dnešní době, byli by mimořádně efektivní. V současnosti je cestování extrémně dostupné, ale oni museli najít způsob, jak se dostat do zemí s úplně jinou kulturou. To z nich dělalo cestovatele, přestože jejich prvotní záměr byl obchodní.

Vyměnil by sis to s nimi?

Chtěl bych zažít jejich Afriku v dnešní době. Oni cestovali po koloniích a na jeden papír mohli projet prakticky celý kontinent. Dneska máš co dělat, aby ses s haldou papírů dostal, kam chceš, třeba jen po Egyptě. V tomhle to měli snazší. Na druhou stranu jeli Tatrou 87, což muselo znamenat neustálý boj, aby Afriku vůbec projeli. Zatímco já mám George, a naopak bojuju s tím, abych s ním udržel krok. Jeho největší problém totiž spočívá někde mezi sedačkou a volantem.

Byl to ale George, kdo nakonec musel zůstat stát. Proč?

V Jižním Súdánu řádily povodně, na hranicích začali útočit rebelové a v etiopském státě Tigraj vypukla válka. Rozhodli jsme se, že necháme George v súdánském Chartúmu v garáži a podnikneme odklon, k němuž vůz nepotřebujeme. Nastala ostrovní etapa, tedy putování po afrických ostrovech. Sice už to nebylo přímo po stopách H&Z, ale neslo to v sobě určitou nostalgickou melancholii, protože pan Zikmund svoji australskou knížku nazval Modrý Mauritius... a přece Austrálie! Tak moc chtěl ten ostrov vidět, až ho použil v názvu.

To byla asi o dost jiná Afrika, než jakou jste do té doby poznávali...

To rozhodně, až jsem z toho byl v první chvíli trochu nesvůj. Na Réunionu máš pocit, jako by ses vrátil do Evropy. Komorské souostroví je neuvěřitelně krásný a nepříliš známý kout v Mosambické úžině, který je kombinací kontinentální Afriky, Seychel a Mauricia. Mayotte je úžasný ostrov už díky potápění. A na Seychelách je fajn prožívat příběhy, které jsou v kontrastu s jejich čistě turistickým světem.

Takže je i na Seychelách co poznávat?

Záleží na tom, na co je tvoje cestovatelská duše stavěná. Pokud tě zajímá náboženství, osloví tě tam skvělé příběhy o kultuře vúdú nebo objevíš monumenty ukryté v džungli. Pokud máš dobrodružnější povahu, je skvělé vydat se do lesů a poznávat endemickou faunu a flóru. Úžasné je i potápění. Historie Seychel je poměrně pohnutá, ale proč se nezaměřit třeba na to, kde a jak žilo původní pirátské obyvatelstvo. Zkrátka stačí nepodlehnout čistě dovolenkové náladě. I na takhle exponovaném turistickém místě se spoustou Čechů se dá něco objevovat a poznávat nové věci. Třeba takové, které neznají ani místní průvodci.

Chce se ti pak z takhle idylického prostředí vrátit do zaprášené Afriky, prosáklé úplatky a nebezpečím?

Strašně moc. Asi to částečně souvisí s pocitem obavy z toho, že jsme poznání těch zemí nevěnovali všechno, co si zaslouží. Takový Súdán má rozlohu skoro jako čtvrtina Evropy, tam bude pořád co objevovat. A některá místa jsou opravdu neuvěřitelná. Rozhodně nemám v plánu nic vzdát, až nastane správný čas, budeme v expedici pokračovat. Slavnou dvojici se snažíme napodobit i tím, že píšeme deníky. Ty pak čte paní doktorka Preiningerová, která nám jednou řekla, že už jsme se dostali do stejné fáze jako H&Z – na začátku jsme polykali kilometry a mířili co nejrychleji do cíle, ale pak jsme pochopili, že svět nabízí mnohem víc než možnost chlubit se, kolik kilometrů jsme za určitou dobu najeli. Je úplně jedno, že jsme původně chtěli být v roce 2022 tam či onde. Dokud byl pan Zikmund naživu, poháněla nás touha mu co nejčastěji posílat naše zážitky, aby z nich měl radost. Teď už čas takovou roli nehraje...