Mám přístup do mužské i ženské společnosti, která je velmi uzavřená a žádný cizí muž nemá šanci do ní proniknout

Mám přístup do mužské i ženské společnosti, která je velmi uzavřená a žádný cizí muž nemá šanci do ní proniknout Zdroj: Petr Florián

Ženy Blízkého východu se upravují jako princezny a milují focení. Módní doplňky a kosmetika tu mají obrovské odbytiště.
Kontrast moderního a tradičního životního stylu, často oddělený jen několika ulicemi, je v mnoha regionech do očí bijící.
Mnoho lidí Blízkého východu nikdy nevidělo Evropany, jen ve filmech. Probouzíme v nich zvědavost.
Pouště ukrývají neskutečné poklady. Pro mě to jsou v prvé řadě knihovny, které zde existují od středověku.
Cestovatelský dress code mnoha zemí: plandavé kalhoty, plandavý přehoz a šátek
10
Fotogalerie

Lenka Hrabalová: Ateistka s koránem v tašce

Blízký východ je její druhý domov. Opakovaně se do téhle rozmanité oblasti vrací, studuje ji, vydává o ní publikace. A má ji ráda i přes její nešvary. Od památek přes místní obyvatele až po gastronomické delikatesy. Jak vypadá Blízký východ očima expertky?

Dá se o Blízkém východě mluvit v obecné rovině, nebo to jeho různorodost neumožňuje?

V první řadě záleží na definici, protože každý může mít svůj pohled na to, co všechno do oblasti Blízkého východu spadá. Ke klasickému pojetí, které zahrnuje Turecko, Irák a země Levanty, někdo přidává Írán, Perský záliv a Egypt, další pak i severní Afriku po Maroko a Mauritánii. Já se snažím pojímat region tím nejširším způsobem, ale určitě je vždy lepší mluvit o konkrétní zemi.

Pokud ale nějakou část světa označujeme souhrnným názvem, měla by mít aspoň nějaký společný rys. Je to v tomhle případě víra?

Jakmile do Blízkého východu započteme Turecko a Írán, odpadá čistě arabský prvek a zásadním pojítkem se skutečně stává víra. Zároveň je ale potřeba si uvědomit, že muslimský svět je podstatně širší, sahá až do Indonésie. A ani islám není jednotný.

Vnímáš, že se Turecko a Írán od arabského světa odlišují?

Rozhodně ano – obě země nebo národy samy sebe vnímají odlišně. Když Íránce označíš za Araba, urazí se. Považují se za nositele 5000 let staré kultury a civilizace. Od Arabů převzali islám, ale jinak jsou pro ně nekulturní a hluční. Když přijedeš do Íránu, jako první tě šokuje, jak je tam uklizeno. V rámci náboženské turistiky tam teď jezdí hodně Iráčanů. Moji íránští řidiči to komentují: „Dělají nepořádek a jsou uřvaní, ale platí dobře.“ Což odráží i skutečnost, že Irák je proti Íránu nesrovnatelně bohatší. Pokud jde o Turecko, i jejich mentalita se od arabské liší, ale hodně záleží na tom, do jaké oblasti se vypravíš.

Čím si vysvětluješ, že je tahle část světa tak třaskavá?

Klíčovým obdobím, které oblast determinovalo, bylo poslední století. Podpis Sykesovy–Picotovy dohody dal v roce 1916 vzniknout státům v podstatě na základě čar v písku, nesmyslně vytyčených linií, které nerespektovaly historii, tradice, náboženství, etnika nebo přání obyvatel. Třeba Jordánsko je krásná země, ale nemá žádný historický precedens. Všechno se odvíjelo s ohledem na zájmy Evropanů a právě tohle je podle mě kořen problémů, se kterými se potýkáme dodnes. I vznik radikálního islámu byl do jisté míry obrannou odpovědí na pronikání západních vlivů.

Takže mluvíme o zemích, které nevznikly na národnostním principu...

Mluvíme o rozsáhlé oblasti, kde žijí nejen Arabové, ale také Kurdové, Chaldejci, Asyřané, Arméni, Židé... O kolébce civilizace, pupku světa, kde se střetávají tři světadíly. Tam už to asi nikdy nepřestane vřít. Existuje tu nesmírná názorová roztříštěnost, působí spousta dostředivých i odstředivých, až separatistických tendencí. Vůdci nedávných režimů, kterým vládli například Saddám Husajn nebo Háfiz al-Asad, se snažili v obyvatelích vzbudit pocit sounáležitosti k určitému uměle vytvořenému národu, aby se lidé s moderními státy identifikovali. Do velké míry se jim to povedlo.

Co všechno v současnosti způsobuje napětí?

Například nerostné bohatství. Saúdové, kteří mají velmi konzervativní náboženskou doktrínu, se díky němu dostali k obrovským finančním prostředkům, a můžou tak svoje ideje šířit dál. V poslední době se sama hodně zabývám environmentálními problémy, jako jsou konflikty kvůli vodě, kdy například Turecko do velké míry omezilo přívod vody do vyprahlých oblastí Iráku a Sýrie. A samozřejmě se i nadále projevují strategické zájmy Západu.

Má nějaký dopad i ruská invaze na Ukrajinu?

Primárně v otázce potravinové bezpečnosti. Blízký východ není potravinově soběstačný, například Egypt dováží asi 80 procent zásob právě z Ukrajiny a Ruska. V případě vážnějších výpadků dodávek hrozí obrovské problémy. Když je hlad, lidé hledají východiska u protisystémových hnutí, padají režimy. Vzpomeňme na pověstnou hlášku Marie Antoinetty „Ať jedí koláče“, po níž přišla Francouzská revoluce. Rusko toho využívá, verbuje vojáky ze Sýrie, kde je špatná ekonomická situace. Aktuální dění má ovšem i pozitivní vliv. Nedávno jsem zaznamenala, že se v Libanonu rozvíjí vertikální zahradničení, aby svoji soběstačnost posílili. Každopádně je dobré si přiznat, že z pohledu Blízkého východu z téhle krize nevychází Západ moc dobře.

Čím jsme si to zasloužili?

Loni se v médiích objevovaly záběry Kurdů, kteří v zimě uvízli na bělorusko-polské hranici. A po pár měsících se Polsko otevřelo ukrajinským uprchlíkům. To vyvolává masivní kritiku, že je pro nás bílý život hodnotnější než „hnědý“. Zatlouká to mezi naše dva světy klíny. Musíme si uvědomit, že Blízký východ je náš skutečně blízký soused. Jakýkoli jejich průšvih se projeví i u nás. Nemůžeme vnímat svět jen jako náš malý český či evropský píseček.

Můžeme se nějak přičinit o to, aby k velkým problémům nedocházelo?

S tím jsme měli začít před dvaceti lety, ale možnosti existují i dnes. Letos jsem byla v jedné horské vesnici v Senegalu, kde pro školu potřebují vykopat studnu v přepočtu za tři sta tisíc korun. Pro nás je to banální částka, ale mohla by zabránit v migraci místních za lepším, protože nikdo nechce umřít žízní. Dalo by se pomáhat prostřednictvím velkého množství podobně malých projektů, ale peníze se investují spíš do zbraní nebo nesmyslného přeplácení fotbalistů a dalších zbytností.

Nemůže dobře míněná pomoc v konečném důsledku znamenat medvědí službu?

Nesmíme se snažit exportovat naši kulturu a nejen politické myšlení. Je potřeba pouze vytvářet podmínky pro udržení aspoň základních životních potřeb. Pomoc musí být smysluplná, vést regiony k samostatnosti. Často totiž umíme být mistry v marnotratnosti. V Etiopii se tisíce let orají pole pluhem, takže je nesmysl tam všem rozdávat obilí – kdo pak bude mít motivaci starat se o pole?

Na Blízký východ se vydáváš už řadu let. Pozoruješ nějaký vývoj?

Včera jsem se vrátila z Maroka, kde jsem byla vykulená z toho, co tam v pozitivním smyslu napáchal covid. Využili ho k tomu, aby postavili nové cesty, upravili domy a celkově zlepšili infrastrukturu tak, že dosahuje evropské úrovně. V medínách mi najednou chyběl ten typický puch kočičí moči a shnilé zeminy, vše bylo čisté a upravené. Ubylo harašení nejen v sexuálním, ale i obchodním smyslu – za celé dva týdny jsem se s nikým nepohádala! Pandemie přispěla i ke vzniku řady start-upů, protože najednou vyvstala nutnost se živit jinak než dřív. Východní Turecko ještě před pár lety působilo jako konec světa, teď tam mají lepší silnice než my. Když jsem přijela poprvé do Íránu, vnímala jsem ho jako starou zaprášenou zemi a divila se, proč ty svoje kouzelné perské vzory nevyužijí na výrobu modernějšího zboží. Teď už si pokaždé přivezu haldu šatů, bot nebo kabelek. Mladá generace, kterou jsem si pojmenovala „orientální hipsteři“, posouvá společnost neuvěřitelným tempem vpřed.

Mění se i postavení žen ve společnosti?

Muži stále chtějí ženu, ze které se stane starostlivá manželka a matka. Tomu už se ale moderně smýšlející ženy nechtějí podvolit, začínají se rvát za svoje práva, a to včetně změny zákonů. Rodinné právo mnoha muslimských zemí totiž vychází z koránu. Konají se demonstrace za ženská práva, legislativa se pomaloučku polehoučku mění. V některých zemích už ženy tvoří většinu studentů vysokých škol, přestože mají zatím výrazně nižší uplatnitelnost na trhu práce. Ženy míří vpřed rychleji než muži.

Cítíš to i ty sama při setkáních s místními?

Rozhodně ano. Mnoho žen je neuvěřitelně inspirativních. V Maroku jsem popíjela kávu s hluboce věřící muslimkou v hidžábu. Je jí 54 let, má dceru a manžela, měří asi 150 cm, ale zdolala celou Korunu světa, tedy sedm nejvyšších hor všech světadílů. A s ní jsem mluvila o ženské emancipaci a postavení žen ve společnosti. Byl to báječný rozhovor a těším se, až ho budu moct předat českému publiku.

Jak tedy vnímáš názory, že z našeho pohledu jsou sice arabské ženy utlačované, ale ony to tak neberou, protože jde o součást jejich kultury?

Záleží na tom, o jaké zemi je řeč, navíc i uvnitř jednotlivých zemí jsou postoje žen rozporuplné. Na jedné straně pokrokové univerzitní studentky, na druhé pak starší ženy z konzervativních oblastí. Každopádně bych ráda vyvrátila mýtus, že je nošení šátku útlakem. Mnoho žen by bez šátku, nikábu nebo burky na ulici dobrovolně nevyšlo. Zatímco v Evropě mluvíme o právu žen na ukázání svého těla, tam si ženy udržují právo se zahalovat. Ono je to se zahalováním složitější – v koránu se píše, že si mají ženy zakrývat své klenoty, což je dost vágní formulace. Proto se liší i výklady týkající se například míry zahalení. V moderních společnostech je to stále častěji otázkou volby. Ta drobná Maročanka mě na kávě uvítala v šátku, její dcera už ho ale nenosí. Čtenářům, kteří mají o tohle téma zájem, doporučuju knížku Petry Procházkové Frišta, díky níž získají úžasný vhled do mentality žen v Afghánistánu.

V tomhle ohledu mi připadá poměrně nepřehledná situace i v Íránu, kde se před pár lety konaly demonstrace, na nichž dívky mávaly na protest svými šátky...

Ty protesty byly jen jednou součástí masivních demonstrací. Ve skutečnosti byly rozbuškou k nepokojům dvě úplně jiné jiskry: konec umělého udržování nízkých cen základních komodit a zákon, na jehož základě neměly nevhodně oblečené ženy skončit ve vězení, ale měly podstoupit převýchovu. Vzedmula se vlna protestů proti liberalizaci státu. Do nich se zapojily masy lidí ze segmentů, které jako turista moc nepotkáš nebo nevnímáš. Sice můžou chovat osobní antipatie vůči určitým představitelům státu, ale režimu jako takovému věří. I tomu, jaké vnímání světa jim režim předkládá. Na jedné náboženské slavnosti mi asi osmiletá holčička v čádoru tvrdila, že kdyby přijela do Ameriky, hned ji tam zabijí. A protože takoví lidé neumějí anglicky, sice tě třeba svezou taxíkem, ale popovídat si s nimi bez znalosti perštiny nemůžeš.

Dají se bez znalosti arabštiny a perštiny země Blízkého východu dostatečně dobře poznat?

Jedině v případě, že tě doprovází osobní zasvěcený tlumočník. Ale ani s arabštinou nebo perštinou nemáš vyhráno. Sama oba jazyky ovládám, jezdím do oblasti dvanáct let, trávím tam většinu roku, ale neustále mě něco překvapuje. Navíc existuje spousta jazykových odnoží a dialektů. Třeba v Mosulu se mluví muslimskou, křesťanskou a židovskou arabštinou. Když jsem se v tom konečně zorientovala a odjela na jih do Basry, ničemu jsem tam nerozuměla. A to nemluvím o kurdských a dalších jazycích. Je to prostě výzva.

Patří k výzvám i to, když se na Blízký východ vydává atraktivní blondýna?

Cestuju často sama a stopem, takže musím být opatrná. Samozřejmě existuje riziko fyzického napadení, znásilnění nebo únosu. Především v poválečných oblastech je to určitě divočejší než v našich končinách. Výhodou je naopak to, že mám přístup do mužské i ženské společnosti, která je velmi uzavřená a žádný cizí muž nemá šanci do ní proniknout. Za války s Islámským státem jsem byla v Mosulu v jedné domácnosti, kde jsem pro paní domu byla kromě manžela první člověk, kterého po dvou letech viděla. A taky nejsem pro nikoho hrozba, čehož využila Francouzská tisková agentura (AFP), pro niž jsem za války fungovala jako tzv. sex pass. Na checkpointech mě vždycky vyslali z auta ukecat vojáky, aby nás pustili. Často jsem od nich dostala i čaj nebo kytku. A nedávno jsem zjistila, že mi k respektu místních může dopomoct, když se představím jako „doktorka Hrabalová“. Doktorát má váhu.

Jakou váhu má v poznávání to, že jsi ateistka? Umožňuje ti to vnímat věci spojené s vírou nezatíženýma očima?

Myslím, že to je určitým způsobem výhra. Nemám potřebu kohokoli soudit – na rozdíl od mnoha věřících, převážně z různých křesťanských skupin (u islámu takový nátlak necítím). Moje představa ideální dovolené je spojená s návštěvou náboženských svátků a pozorováním toho, jak je lidi prožívají.

Jak bys laikovi jednoduše popsala zásadní odlišnosti mezi křesťanstvím, judaismem a islámem?

Mně se líbí muslimská interpretace všech tří náboženství. Podle ní je jediný Bůh, který dal Židům judaismus. Když časem sešli z cesty, seslal jim Bůh proroka Ježíše, díky němuž vzniklo křesťanství. A tentýž Bůh pak přišel s dalším upgradem, kterým byl islám. Přestože korán obsahuje celý Starý zákon, velká část křesťanů a židů považuje islám za zcela jinou víru.

Jaké jsou tvé osobní zkušenosti s touhle svatou trojicí?

Judaismus do hloubky neznám, ale z těch tří mi připadá nejuzavřenější. Dost izraelských Židů má pocit, že jsou vyvoleným národem, dochází u nich ke spojení etnika s náboženstvím. Snad kvůli tomu jsem si v Izraeli často připadala poměrně nepříjemně. Pokud jde o křesťany, nedávno jsem tlumočila v jedné protestantské církvi pro irácké křesťany. Sotva jsem dosedla, už se mě snažili konvertovat. Z tašky jsem vytáhla korán, aby se zbytečně nesnažili. Když se ovšem jako křesťan ocitneš mezi muslimy, k ničemu tě nepřemlouvají.

To moc neodpovídá militantnímu obrazu, jaký u nás islám často má.

Ta vnímaná agrese je následkem proměn, které proběhly ve 20. století. Soužití s jinověrci samozřejmě nebylo ani v minulosti vždy ideální, k násilí docházelo, ale jednalo se spíše o výkyvy. Dnešní situace se vymyká tradici. Islám má zavedená pravidla pro nevěřící, kteří žijí na muslimském území. V Iráku je například čtrnáct státem uznaných křesťanských církví. Kolik uznaných minorit najdeme v nábožensky vyčištěné Evropě? Ať už se nám to líbí, nebo ne, křesťanství je podstatně univerzalističtější, nenechává prostor pro jiné pohledy. Podobně to vidí například i J. N. Harari v knize Homo Deus, takže to není jen můj dojem.

Já osobně vnímám nedostatek nadhledu i v případě hodnocení izraelsko-palestinské otázky. Málokdo u nás dokáže připustit, že ten konflikt není černobílý. Jak to vidíš ty?

Za největší chybu v českém diskurzu považuju to, že jakmile vyslovím kritiku izraelské politiky, budu okamžitě označená za antisemitu. Já přece nekritizuju židovství jako náboženství, kterému tolik nerozumím, ani Židy jako etnikum, mezi nimiž mám přátele. Řada z nich, například amerických Židů, se staví proti izraelské politice a jejím krokům, které jsou někdy opravdu ostudné. U nás je to ale nastaveno tak, že oficiálně podporujeme Izrael a tečka. Rozhodně platí, že spoustu zvěrstev napáchaly obě strany. Nicméně aktuálně je Izrael v pozici moci, takže si může dovolit věci, které by nikomu jinému neprošly, protože ze Západu za to kritiku nesklidí.

Dokážeš se na cestách od všech těch problémů oprostit?

Nedokážu, protože získávání informací a poznání jsou pro mě hlavním důvodem cestování.

Odpovídají tomu i klienti, které na Blízkém východě provázíš?

Ačkoli jsem zažila i klienta, který nenáviděl islám, primitivní rasisté se obvykle nehlásí. Většinou se mnou jezdí lidé s opravdovým zájmem. Vědí, že jim v Íránu nic nehrozí nebo kde se rozléhala Mezopotámie. Po večerech pořádám dobrovolné přednášky a pokaždé přijdou všichni. Chtějí si své zážitky zařadit do souvislostí.

Co je nejčastěji překvapí?

V Íránu duševní i fyzická krása lidí nebo ostrovy v Perském zálivu. Ve východním Turecku absence cizinců na místech, ze kterých ti spadne čelist. U nás je Turecko známé plážemi, ale jejich kulturněhistorické bohatství je obrovské, včetně prolínání kultur. Náš zájezd kopíruje syrskou, iráckou, íránskou, arménskou a gruzínskou hranici a úplně vidíš, jak ty jednotlivé kultury prosakují.

Ke kultuře patří i jídlo. Chutná ti na Blízkém východě?

Zatímco doma se živím víceméně vegansky, na cestách si dopřávám maso. Když vidím, jak se tam ovce a kozy pasou celý den na čerstvém vzduchu... V Maroku mám nejradši dušené maso na citronech. Libanonská a jordánská kuchyně, to je hlavně hummus a baba ganuš, které mám taky moc ráda. Naprostou delikatesou jsou ale ovčí játra prokládaná tukem z ovčího ocasu na grilu v oblasti Turecka, Íránu a Iráku. Správný kočovník sní z ovce všechno! Klienti se na mě často dívají s nelibostí, ale když jim pak dám ochutnat, musím si objednat novou porci.

To mi nahrává na otázku ohledně předsudků. Které jsou podle tebe ty nejzbytečnější?

Určitě ten, že co muslim, to terorista. Vždyť muslimů jsou na světě dvě miliardy. Ale předsudky jsou zažité i z druhé strany. Například v západní Africe znají Evropanky z pornofilmů, z amerických filmů, které dost často končí jako pornofilmy, anebo naživo z ženské sexuální turistiky. Kluk si za sezonu užije třeba s deseti ženami a pak o tom vypráví kamarádům doma ve vesnici. Evropa je pro ně chladná, bez funkčních rodin, rodičů se zbavujeme do starobinců, vidí nás jako morálně rozloženou společnost. A je to pohled celého pásma od Senegalu po Írán.

A nemají tak trochu pravdu? Je západní civilizace skutečně ta nejvyspělejší?

Co je hlavní civilizační prvek? Kdy se začala civilizace vyvíjet? Podle americké antropoložky Margaret Mead to bylo v momentu, kdy poprvé došlo k léčbě zranění, tedy když jsme se o sebe začali navzájem starat. Pro mě je známkou civilizace snaha, aby všichni lidé v dané společnosti mohli vést život na slušné úrovni, aby neumírali na ulicích. V tomhle ohledu asi ještě nebylo nikde dosaženo dokonalosti. Jako Evropané hrdě máváme lidskými právy, ale měli bychom je také sami dodržovat a nenechávat umírat lidi na hranicích. Pak teprve se můžeme označit za vyspělou civilizaci.

Články z jiných titulů