Třítýdenní plavba vysněnou Amazonií aneb Vše začíná v Iquitos

Kdo by ale nejdříve chtěl poznat půvab města, nemůže minout proslulý dům Casa de Fierro, stavbu z kovových dílců, kterou projektoval Gustave Eiffel. Pro dokreslení slavné historie: ještě na začátku minulého století si nejbohatší kaučukoví baroni nechali veškeré luxusní zboží dovážet z Evropy. A z marnivosti si podle historických pramenů posílali špinavé prádlo vyprat až do Londýna. To vše se dozvíte na historickém parníku Ayapua, který po renovaci umožňuje návštěvníkům prožít viktoriánskou eleganci plavby po řece Amazonce a prozkoumat paluby pozoruhodné lodi. Loď byla zkonstruována v roce 1906 německou firmou R. Holtz se sídlem v Hamburku. Připoutána k boku většího zaoceánského parníku byla odtažena z Německa do Jižní Ameriky, kde započala dlouhou a slavnou kariéru jako nákladní i osobní parník. Provozovala obchodní cesty podél řek Purus, Jarupá, Juruá, Putumayo a Yavarí v Brazílii a Peru. O sto let později byla Ayapua opuštěná, chátrající, na osamělém úseku řeky Amazonky, naštěstí díky náročné renovaci dnes můžeme obdivovat tehdejší sílu parního stroje.

Výstavní peruánské Iquitos zbohatlo na kaučukové horečce | Tomáš Kubeš

Noční plavba

Z Iquitos po Amazonce do Santa Rosy na hranicích s Kolumbií je to prvních 486 kilometrů po vodní hladině. Cestu překonávají přeplněné rezavé parníky, které jsou na cestě i více než tři dny, nebo rychlá loď, která připomíná raketu. Volím raketu, přece jen už jsem byl týden na řece Río Napo a vím, co to znamená být v omezeném prostoru jako miniaturní sardinka. Taková loď jezdí pouze přes noc a vyplouvá jen tři- až čtyřikrát týdně. Na první pohled útroby lodě připomínají autobus s lepšími sklápěcími sedačkami. To se mi stalo domovem na plánovanou 10hodinovou cestu. Přesný čas vlastně nikdo neumí určit, vždy záleží na výšce hladiny, překážkách ve formě plujících stromů a klád a také díky zastávkám, kdy se vykládá zboží. Už po vyplutí bylo jasné, že cesta nebude lehká, motor několikrát vypověděl službu. A výhled z okna nebyl zas tak příjemný, protože velkou část trasy lemují přístaviště pro tankery. Půda pod pralesem je bohužel velkým ložiskem ropy, a tak státní ropná společnost těží jako o závod. Tankerů byla na hladině vůbec převaha. Kdysi parníky putovaly k pobřeží s nákladem kaučuku, který dokonale změnil celou Amazonii. Dnes se novým bohatstvím stala ropa. Když za ranní mlhy kolem lodě proplouvají motorové kánoe s pasažéry a náklady, připomíná to výjev z jiných světů.

Na řece je možné vidět lodě snad všech možných konstrukcí | Tomáš Kubeš

Leticia

Jsme v trojmezí, místě setkání tří států. Santa Rosa v Peru, Leticia v Kolumbii a Tabatinga v Brazílii nejsou jen rozdílná města podle jména, ale především souměstí, kde jsou tři živly a také tři měny a tři rozdílné kultury. V každém sídle panuje jiná atmosféra. Stačí se vydat do ospalé Santa Rosy na setkání s Peruánci, kde platí peruánské soly. Nebo si užít bary a noční podniky v brazilské Tabatinze, kde z bankomatu získáte brazilské reály. Případně vychutnat šálek kolumbijské kávy ve spořádané Leticii, která jako jediná připomíná strukturou město, ale tu už platí kolumbijská pesa. Nemusíte mít ovšem starosti, v tomto souměstí se běžně dá platit kteroukoliv měnou, a vlastně dokud nevyrazíte do vnitrozemí jednoho ze států, není třeba se trápit razítky do pasu. Jakmile se rozhodnete, dojedete si do cílové země vyřešit formality pro vstup nebo výstup. Každé místo má své a je těžké vybrat si jen jedno, přesto každodenním propojením je Amazonka, bez které by těžko vzniklo místo setkání.

Parníky v Brazílii nabízejí nejlepší pohodlí | Tomáš Kubeš

Na lodi

Když se všichni nalodí na dvoupatrový parník a kapitán odtroubí odjezd, začíná další část dobrodružství. Většina cestujících mává svým příbuzným a hned všichni natahují hamaky, pod kterými jsou roztroušená zavazadla a kufry. Začíná seznamování, úsměvy a pravá pohoda. Ten, kdo ještě nebyl na palubě lodi, se neodtrhne od zábradlí, kde pomalu plyne krajina, a okolo parníku se to ještě hemží menšími plavidly a kánoemi. Čím dál jsme od trojměstí, tím více jsou břehy pusté a známka civilizace je jen v malých dřevěných domcích, před kterými kotví lodě s motory. Bez lodě tady nemůže nikdo ani přežít. Žlutá, někdy až hnědá voda Amazonky nenabízí žádnou změnu a kormidelník si spokojeně pokuřuje u kormidla, bdí nad cestou a dává pozor na občasné plující stromy, které mohou být nebezpečné pro lodní šrouby. Možná je pro někoho plavba na několik dnů příliš jednotvárná, ale tady na lodi je pořád co dělat. Lidé se seznamují, vyprávějí si příběhy, hrají hry, šachy, spí nebo jen tak koukají na krajinu ubíhající nesmírnou vodní masou. Když se blíží některá ze zastávek, rázem se všichni přetlačují o místa u zábradlí a bedlivě pozorují ruch malých městeček, kde je příjezd lodi několikrát za týden výjimečnou událostí. A když zapadá slunce, Amazonka se spolu s nebem barví do ruda. To nejde zapomenout, stejně jako okamžik, kdy se měsíc v úplňku pohupuje nad horizontem. Kdo by čekal nějaký kopec, asi bude zklamán – podél řeky jsou na blátivých březích stále stejné scenerie: nekonečné stromoví, občasné chatrče a mělčiny lemované oblázky a říčním bahnem. Někdy je řeka červená, jindy zlatá, někdy černá, ale jakmile se vyhoupne slunce na obzor, jednoznačně přichází barva ředěného kakaa.

Kánoe s motorem je skoro povinné vybavení každého | Tomáš Kubeš

Policejní šťára

Když je půlnoc, nastává nečekaná událost. K našemu parníku přiráží loď federální policie a do akce nastupuje po zuby ozbrojené komando policistů se psy a nesmlouvavým výrazem. Pročesávají loď do posledního šroubku, kontrolují doklady a vysypávají zavazadla na podlahu. Je to jak z filmu, tady je jakýkoliv odpor marný. Několik mladíků, pašeráků drog a chráněných zvířat, končí v poutech a policisté je nekompromisně vláčejí po podlaze. Drogy jsou v Amazonii velkým problémem. Gangy narkomafie v odlehlých končinách lisují kokain a zpracovávají i další drogy, které pak různými cestami směřují do světových velkoměst, kde na ně čekají jejich zákazníci. Sice se vše po kontrole na lodi vrátilo do normálu, přesto někteří muži vzrušeně debatují, pokuřují a probírají nečekané drama. Během čtyřdenní plavby nás potkala ještě další šťára, a to za soumraku, aby to pro milovníky akce bylo dramatičtější.

Houpací síť je základní vybavení na parník | Tomáš Kubeš

Srdce Amazonie

Jakmile se blíží pověstné srdce Amazonie, přístav Manaus, vzdálený od Tabatingy nekonečných 1628 kilometrů, zaregistrují to všichni. Občasné kánoe a malé lodě vystřídaly velkokapacitní kontejnerové lodě a tankery. Obchodní lodě mohou z Atlantiku bez problémů doplout až k molům Manausu. Romantika a pohoda na lodi rázem vyprchaly, jsme před branami dvoumilionové metropole. Námořní jeřáby, tisíce parníků a nákladních lodí, výškové budovy i desítky čerpacích stanic přímo na vodě. Co určitě každého překvapí, je dvoubarevná řeka. Mísí se tu vody největšího z přítoků, Río Negra, poměrně čistého, jen zabarveného do černa, a žlutošedé Amazonky. Několik desítek kilometrů má potom řeka dvě barvy – černou u levého břehu a žlutošedou u pravého. Každý přítok má svoji barvu: Río Branco je mléčně bílé (odtud i název), jiné přítoky jsou žluté, šedé, zelené nebo červené, záleží, odkud přitékají.

Přístav Manaus nabízí spoustu zajímavostí, ale bez lodě to nejde | Tomáš Kubeš

Atrakce Manausu

Brazilský Manaus není jen křižovatkou obchodu a turistů, ale také velkolepým městem, kde nepřehlédnutelnou atrakcí je slavná opera Teatro Amazonas, která jako perla vyčnívá z betonové džungle města. Budova je jasnou ukázkou okamžiku, kdy peníze byly tou nejmenší překážkou. Střešní tašky byly dovezeny z Alsaska, kupole divadla je pokryta 36 000 dekorovanými keramickými dlaždicemi v barvách brazilské vlajky. Ocelové stěny pocházejí z Glasgow ve Skotsku a mramor na schodišti spolu se sochami a sloupy z Itálie. Velkolepé hlediště pro 700 diváků spatřilo první představení 7. ledna 1897 s italskou operou La Gioconda. A to vše jen díky kaučukovému šílenství, které začalo průmyslovou revolucí na sklonku 19. století a skončilo v roce 1913 okamžikem, kdy Britské impérium vysadilo kaučukovníky ve svých koloniích v Malajsku, na Šrí Lance a v tropické Africe. Za konec zlaté éry může Henry Wickham, který z Brazílie v roce 1876 propašoval semena kaučukovníku. Posledním hřebíčkem do rakve zdejší ekonomiky postavené na vývozu latexu, který se získává ze stromů kaučukovníku, byl vynález syntetické výroby.

Slavné Teatro Amazonas se uvádí jako nejhezčí opera světa | Tomáš Kubeš

Ve skanzenu

Vidět krásy Amazonie si přejí mnozí, ale rozlehlost oblasti nedává naději na splnění snu. V Manausu si s tím ale vědí rady: zde uvidíte vše v blízkosti města během jednodenního výletu. Turistické lodě opouštějí přístav brzy ráno a začíná velkolepá show. Nejdříve probíhá koupání s říčními delfíny, kteří v představě rychlé potravy vyskakují mezi návštěvníky. Odměnou je jim čerstvá ryba. Dále pokračuje poznání ukázkové domorodé vesnice na kůlech. Tam už ve vodních klecích čekají několikametrové arapaimy, které k radosti návštěvníků vyskakují na pruty s přivázanými rybami. Cesta pokračuje návštěvou ekologického parku Janauari, kde jsou k vidění plochy největšího leknínu na světě – viktorie královské, jejíž listy dosahují průměru až tří metrů. A určitě každý chce spatřit původní obyvatele Amazonie, jejichž kolonie jsou hned vedle parku. Žijí tu lidé národů Tucano a Tuyuca. Už v lese před velkým domem čekají indiáni s ary, lenochody a anakondami na ramenou, aby zpeněžili faunu pralesa, samotné vystoupení příslušníků kmene je však také fantastickou ukázkou rituálů a obřadů. Muži mají na sobě honosné čelenky z peří papoušků ara a plni energie tančí za zvuků bubnů a píšťal. Pro někoho živý skanzen, ale když se zamyslíte, uvědomíte si, že jen díky turistům mají domorodí obyvatelé šanci přežít a udržet tradice svého kmene. Poté následuje projížďka na místo setkání dvou řek a vše je zakončeno bufetem, kde se dají ochutnat tradiční jídla Amazonie.

Kmeny Tukana a Tuyuka stále používají tradiční ceremoniální čelenky | Tomáš Kubeš

Směr Santarém

Z Manausu do Santarému je to doslova kousek cesty, pouhých 24 hodin plavby a 772 km ukrojených z řeky. Loď je vybavenější, je tu i hřiště, velká kantýna, klimatizovaný bar s televizí, otevřený bufet a obrazovky chrlící zprávy a telenovely. Lidí na lodi je také o poznání více, zmizely tváře převažujících domorodých indiánů a na palubě je celkově veseleji. Mrazák je plný piva a právě hraje brazilský národní tým své utkání, takže všichni hltají každý okamžik zápasu. Kdo se chce kochat tokem řeky, bude možná zklamán. Řeka je místy mnohem širší, břehy osídlenější a provoz daleko rozsáhlejší než dál proti proudu. Městečka po trase už nejsou jen větší osady s domky na kůlech, ale města se siluetami kostelů, honosné domy, sklady i supermarkety a přístavní mola s říčními terminály. Ale ani tady, na lodi, se nikdo nestresuje, panuje pohoda a v houpací síti se každý poddá krásnému snění. A když se při západu slunce objeví siluety mrakodrapů Santarému, všichni vědí, že další noc už bude na matraci v klasické posteli.

Město Santarém je pro někoho jen další povinná zastávka, ale nejde mu upřít šarm. Celá řada památek nás vede až do dob založení sídla v roce 1661, patří tedy k nejstarším v celé Amazonii. Na nábřeží bloumají turisté a vychutnávají si osvěžující větřík od Amazonky. Tady se nespěchá, z restaurací je možné pozorovat provoz na řece a také setkání dvou vod. Žlutá voda Amazonky nese sedimenty z And na východě, zatímco voda přítoku Tapajós je poněkud teplejší a má sytě modrý odstín.

Katedrála Nanebevzetí Panny Marie v Santarému v Brazílii je největší historickou atrakcí | Tomáš Kubeš

Do Macapá

Ze Santarému někdo míří na své pouti do Belému, já jsem si však vybral přístav Macapá nedaleko ústí do Atlantiku. Delta Amazonky dosahuje 150 km (některé zdroje uvádějí více) a Belém je možná lákavějším velkoměstem, ale Macapá mi přijde historicky zajímavější coby brána do Amazonie. Posledních 500 km trvá celé dva dny plavby a lodní spojení je jen dvakrát týdně. Zato cesta mnohem zajímavější. Podél řeky se rozprostírají pastviny, které střídají prales, a na obzoru se ukazují i hřebeny hor. Loď častěji zastavuje, pasažéři se mění každou chvíli a na horní palubě je stále veselo. Lidé tu tančí, popíjejí a také se kochají dalekými výhledy. Díky úmornému vedru se mnozí sprchují žlutou vodou Amazonky i několikrát denně. A když trajekt vplouvá do menších kanálů, přináší cesta také úplně jiný svět malých ospalých usedlostí, kde se zastávka lodi pozná jen podle hospody spojené s obchodem.

Pevnost São José ve městě Macapá chránila přístup do Amazonie | Tomáš Kubeš

Cíl cesty

Být v Macapá, nebo spíše kousek od města v přístavu Santana, je poslední rozloučení s lodí. Tady končím svoji vodní pouť a ztrácím se v davu se zavazadly na stanici taxíků. Poklidnou plavbu nahrazuje jízda po dálnici do vysněného cíle. Macapá není oproti jiným sídlům zase tak veliké město, má pouhých půl milionu obyvatel, ale její ruch okamžitě vysává mou energii – přece jen lepší by asi bylo pohupovat se v hamace. Zato je mi odměnou slavná pevnost Fortaleza de São José, postavená v roce 1874 jako mohutné obranné opevnění vstupu do Amazonie. Její otevření se o dalších 18 let protáhlo kvůli nemocem indických dělníků a útěkům otroků. Druhou nezbytnou zastávkou je památník Marco Zero, který zobrazuje polohu rovníku. Při jarní a podzimní rovnodennosti slunce vychází a zapadá na linii rovníku a svítí přímo na památník.

Colca: Mohutný peruánský kaňon skrývá tajuplné vesničky a dovede vás i k prameništi Amazonky

Jižní Amerika

Podle médií a statistik Macapá v loňském roce evidovalo v průměru 71,3 vraždy na 100 000 obyvatel, což je 9. nejhorší výsledek mezi velkými městy v celé zemi. Žádné takové nebezpečí jsem nezaznamenal a na nábřeží mezi grily a bary jsem si vychutnal poslední západ slunce nad vysněnou Amazonkou. Celé mé putování bylo plné příběhů, na které se nedá zapomenout.

První průzkumníci

• Když ústí Amazonky zaznamenal jako první španělský mořeplavec Vicente Yáñez Pinzón v roce 1500, nazval je věrně Mar Dulce (Sladké moře).
• První, kdo splul velkou část řeky, byl kapitán Francisco de Orellana v roce 1541. Ten byl účastníkem výpravy Gonzala Pizarra, která hledala skořicové stromy na svazích pod Quitem. U řeky Putumayo nechal postavit loď pro vojáky a vydal se hledat jídlo na druhé straně. Když nebyl v hledání úspěšný, plul po proudu řeky až do míst, odkud už nebyl možný návrat zpět k výpravě. Proto se rozhodl řeku splout až k Atlantiku, o kterém se domníval, že bude na konci plavby. S dvěma loděmi splul veletok až k deltě Amazonky, kde se podél pobřeží vydal k tehdy známé deltě Orionoka. V září roku 1542 přistáli na ostrově Cubagua, který je dnes součástí Venezuely.
• A proč Orellana pojmenoval řeku Amazonka? Možná to bylo díky mnoha bitvám s kmeny domorodých válečnic, které mu připomněly pověsti o Amazonkách z řecké mytologie.
• Po Orellanovi pokračovaly další výpravy španělských, anglických, nizozemských a portugalských cestovatelů. Portugalci postupně upevňovali svoji moc misijní činností a vytvářeli sídla podél toků, které se staly základem dnešních měst. Řeka byla přirozenou spojnicí pro obchod i osídlení.

Majestátní matka řek

• V domorodých jazycích jí říkají Parana Guasu (Velká řeka) nebo také Parana Tinga (Bílá řeka), španělsky Río Amazonas.
• Rozvodí řeky zabírá 40 % rozlohy Jižní Ameriky (v různých zdrojích od 6 915 000 do 7 180 000 km²).
• Pramení v Peru a ze svahů And stéká do peruánské části Amazonské nížiny, odkud pokračuje na své pouti přes krátký úsek v Kolumbii do Brazílie, kde nedaleko města Macapá vtéká do Atlantského oceánu.
• Kdysi byl za nejdelší řeku považován Nil, ale podle současných pramenů je jí Amazonka: úctyhodných 7062 km se udává podle řeky Ucayali coby zdrojnice, některé prameny uvádějí kratší tok podle řeky Marañón.
• Průtok je 219 000 m³/s a fascinuje i šířka řeky: u soutoku zdrojnic dva kilometry, na středním toku pět kilometrů, na dolním 15 až 20 km a před ústím 80 až 150 km.
• Hloubka řeky je na středním toku 70 m, u města Óbidos v Brazílii 135 m a v ústí 15 až 45 m.
• Monumentální řeka přivádí do Atlantského oceánu 200 000 m3 vody za sekundu, což je něco mezi 15 a 20 % veškeré sladké vody, kterou řeky přivádějí do světových moří.
• Ve svém ústí se řeka dravě vrhá do dunícího Atlantiku a její sladká voda je znatelná ještě 200 km daleko. V ústí, kde se střetávají vody řeky s mořským přílivem, vzniká mimořádný jev: přílivová mořská vodaje zadržována silným proudem řeky, který po čase nemůže přetlačit masu mořské vody, a obrovské vlny se valí proti proudu, strhávají břehy, vyvracejí stromy a likvidují vše, co jim stojí v cestě. Taková vlna je vysoká čtyři až šest metrů, a dokonce znatelná až 800 km proti proudu řeky. Domorodí obyvatelé mají pro tento jev i jméno – pororoca.

Tipy na cestu

• Kdo chce poznat Amazonku, musí si nejdříve zodpovědět otázku, do které části pojede. Nejčastěji turisté létají do brazilského Manausu, který je právem považován za křižovatku cest. Další častou možností je peruánské Iquitos, kde se stejně jako v Manausu pořádají výlety a výpravy za poznáním Amazonie, za pozorováním přírody, na chytání ryb nebo za tradicemi původních obyvatel.
• Je třeba si uvědomit rozlohu Amazonie: v případě omezeného času je možné vidět jen jednu oblast. Je také nutno plánovat, protože ceny vnitrostátních letenek šplhají před dnem odletu na desetinásobek a někdy i více.
• Kdo by se chystal na cestu lodí, v Brazílii je vše dobře zorganizováno, lodě nabízejí lepší pohodlí než v Peru nebo Kolumbii a do všech směrů jezdí několikrát do týdne. Pro začátečníky se nabízí jednodenní cesta z Manausu do Santarému.
• Před plavbou je dobré si ujasnit, jestli se budete pohupovat v hamace na palubě se všemi pasažéry, nebo raději zvolíte dražší kajutu, kde budete mít soukromí. Většinou se ale jedná o kobku s klimatizací a bez oken. Dobré je také vědět, že cesta po proudu je rychlejší oproti opačnému směru, kdy může být delší i o polovinu.

Vybavení na loď

• Cestování lodí je perfektní relax, a pokud se rozhodnete pro hamaku jako většina spolucestujících, budete potřebovat kvalitní hamaku s oky. Na lodích jsou háky, případně musíte mít lano k přivázání sítě.
• Dobré je seznámit se s lidmi, kteří dohlédnou na vaše věci, během dvou týdnů na řece jsem neslyšel o nikom, komu by se něco ztratilo.
• K dobrému vybavení je třeba rozdvojka pro americké zásuvky, ručník, deka na přikrytí (noci mohou být chladné) a dobré knihy na čtení. Na každé lodi jsou toalety a sprchy a také bar, kde mají kolu, pivo, zmrzlinu a drobné občerstvení.
• Čas jídla se třikrát denně vyhlašuje rozhlasem a strava většinou není v ceně jízdenky. Jedinou výjimkou je čtyřdenní plavba z Tabatingy do Manausu.
• Na lodích prodávají heslo na wifi, ale ta je dostupná jen v okolí měst, většinu cesty nebyl žádný signál. A odměnou za pohodovou plavbu je odpočinek od stresu, fantastická příroda okolo a tiše plynoucí Amazonka.

Amazonská kuchyně

• U řeky jsou hlavní stravou především ryby na mnoho různých způsobů: od vaření, smažení, grilování až po pečení v banánových listech. Jsou to především piraně, sumci, tucanaré (cichlida ocasooká) nebo pověstné arapaimy, které dosahují někdy i více než tří metrů.
• Součástí jídelníčku jsou také vařené nebo pečené banány a kořen maniok.
• Oblíbeným jídlem jsou grilovaná kuřata nebo především v peruánské části oblíbený kuřecí vývar podávaný s nudlemi, maniokem a kuřecím stehnem – caldo de gallina.