Colca: Mohutný peruánský kaňon skrývá tajuplné vesničky a dovede vás i k prameništi Amazonky
Jak vypadá život místních v jednom z nejhlubších kaňonů světa? Vydejme se sem za Ďáblovým chřtánem, za odlehlými vesničkami i k hrobkám inků a na konec – k pramenům Amazonky.
Dramatická i malebná současně, tak můžeme charakterizovat krajinu kaňonu Colcy s jeho gigantickými rozměry. Dříve považovali geografové tuto horskou proláklinu za nejhlubší v Peru, dnes má titul druhé nejhlubší. Přestože vstup do údolí je už roky zpoplatněn a při pozorování kondorů určitě nebudete sami, stačí trochu přátelštější přístup k místním obyvatelům a snadno můžete nahlédnout do „starých dobrých časů“, které při vybočení z hlavní turistické trasy v Colce stále dožívají.
Do nejhlubšího místa
Do nejhlubšího místa kaňonu u zapomenuté vesničky Canco jsem se vypravil na jedné z mých posledních výprav do Colcy, kterou jsem poprvé navštívil skoro před 25 lety. Donedávna se do této části údolí z vlastní Colcy vůbec nedalo dojet. Jízda velikou oklikou přes sousední údolí a sedla po strašných kamenitých cestách, často doslova vyrvaných nebetyčným skalním srázům, trvala tři dny a my se rozhodli ji vyzkoušet. Klesání druhého a třetího dne obřím údolím mezi sluncem rozžhavenými skalami nemělo konce. V závěrečné části jsme se ptali, zda nejedeme až do samotného nitra země anebo spíše do pekla.
Velkou úlevu jsme cítili při dosažení železného mostku postaveného nad soutokem říčky Majes (výše proti proudu Colcy) a jejího přítoku Mamacocha, podél kterého jsme přijeli. Jsme na samém konci kaňonu Colca! Od mostu zbývá pět kilometrů do Canca, kde se má nacházet nejhlubší místo kaňonu. Tedy maximální převýšení ze dna údolí k nejbližšímu andskému vrcholu. Zda bylo měření před 40 lety přesné a korektní a údaj lehce přes 4000 metrů je správný, ponechme odborníkům. Nás nyní zajímá, jak se dostat na protější břeh divoké říčky Colca, kudy snad vede pěšinka k minimálně navštěvovanému vodopádu Ďáblův chřtán.
„Já vám to ukážu,“ ozývá se muž, se kterým jsme se právě pozdravili. „Ne, nechci za to zaplatit, prostě pojďte.“
A odvádí nás k lanu nad řekou, na kterém se houpe závěsná plošinka. Hned nám po jednom pomáhá přeručkovat řeku. Rozžhaveným dnem údolí šlapeme asi dva kilometry nejprve podél říčky plné peřejí a pak trochu výš pod skalami, přes sypké písečné srázy nad skalní soutěskou s burácející vodou.
Menších vodopádů míjíme celou řadu. Konečným cílem je však až zajímavě formované dno kaňonu s řekou, jejíž voda se hromadí v kamenné tůni. Pod tůní dělí říční tok velký oblý kámen na dvě části. Z jedné strany voda přepadává z tůně několika menšími proudy a mizí za kamenem. Z druhé strany se řítí přes balvan větší část toku a rovněž mizí pod kamenem. Místo, kde se obě části setkávají, není přímo z vyhlídky vidět. Jen slyšíme burácející vodu...
„Původně jsme mu říkali vodopád Ďáblův chřtán. Dnes mu říkáme vodopád papeže Jana Pavla,“ upozorňuje nás samozvaný průvodce Abel. „Nové jméno získal díky prvním vodákům, kteří spluli postupně celý kaňon Colca a pak dál k Tichému oceánu až do města Camaná. Bylo to pět Poláků s kajaky a zabralo jim to od roku 1979 až 1982 tři roky. U vodopádu měli nějakou nehodu, dostali se z toho a jako věřící ho pojmenovali po bývalém polském papeži.“
Tanec k večeři
Z Canca vede do další vesnice Colcy, Huambo, opět jen drsná prašná cesta. Zprovoznili ji před pouhými čtyřmi lety. Na dvaceti šesti kilometrech po ní vystoupáme o skoro dva kilometry výše: z 1500 m n. m. u Canca do 3300 m n. m. u Huamba. Jaké asi bylo překvapení prvních uživatelů silničky, když do Canca sjeli pohodlně, ale zpět to na několika místech nešlo? Alespoň my jsme cestou nahoru v jedné nenápadné zákrutě na dlouhou dobu uvízli a při mnohočetném rozjíždění, tlačení a popojíždění na úseku asi 50 metrů totálně prodřeli jednu pneumatiku. Na nákup nové pneumatiky jsme se řidiči po návratu složili. Bez 4x4 zatím do Canca nejezděte.
V Huambu jsme za blížícího se soumraku hladoví a zaprášení zapadli do první rodinné restaurace na jednoduché místní jídlo. Indiánské majitelce jsme se tak zalíbili, že při odchodu vynesla na ulici veliký bluetooth reproduktor a se svými dcerami v tradičních krojích začala tancovat. A my s nimi. Snad neoslavovaly, že zase jednou někdo přijel do Huamba z Canca?
Po soukromé fiestě a srdečném loučení, už za úplné tmy, vyjíždíme na dalších 45 km do jiné vesnice – Cabanaconde. Cesta do centrální Colcy je volná...
Trek s kilometrovým převýšením
V Cabanacondě začíná jeden z nejbláznivějších treků v Peru. Vede po stezce, po níž dříve místní lidé scházeli dolů obdělávat políčka na dně kaňonu do místa zvaného Oáza. Dno se tam rozšiřuje, díky vodě je to úrodný kousek země a z dálky vypadá opravdu jak oáza. Vlastně to je oáza. A čím je trek kuriózní? Cesta dolů měří pouhých šest kilometrů, cíl ale leží o celých 1200 výškových metrů níže. (Cabanaconda leží ve výši 3400 metrů nad mořem, Oáza se nachází v nadmořské výšce 2200 metrů.) Cestou dolů trpí kolena, nahoru plíce.
V roce 2000 jsem sestup i výstup zvládl za jeden den. Dole jsme si udělali pár fotek, posilnili se a vyrazili zpět. V poslední třetině výstupu mě předbíhal stařík ženoucí vzhůru tři koníky. Z legrace mi jednoho nabídl a já tak mohl kamarádům zamávat z koňského sedla. Moc jsem ale nemával. Raději jsem se pevně držel oběma rukama a přemýšlel, jak moc bezpečně ovládá kůň v tom kamenitém terénu své čtyři končetiny současně. Ze srázů pode mnou se mi slušně točila hlava. Dnes by taková nabídka určitě nebyla nezištná, na trek se vydává mnohonásobně více „masochistů“ než před dvaceti lety. V Oáze jsou připraveni ubytovat omezené množství turistů a většina trekařů plánuje výlet na dva dny. Výhodou polohy o 1200 metrů níže je, že noci jsou dole teplé, dny horké, a tak není nutné nosit mnoho oblečení. Což se o vesnicích nahoře v Colce říci rozhodně nedá. Všechny leží mezi 3000 až 3700 m n. m.
„Voda znova poteče tak kolem desáté, až rozmrznou trubky,“ směje se Roly, u kterého spáváme ve vesnici Yanque. Nejchladnější měsíce jsou květen až srpen. V noci celkem pravidelně mrzne tak, že i kašnu ve vesnici Pincholo zdobí ledové rampouchy ještě před polednem. To už ale praží slunce a modrá obloha vytváří iluzi dokonalého léta.
Všechny vesnice v Colce, vedle Cabanacondy, Yanque a Pinchola, také třeba Maca, Coporaque, Lari a další, vznikly v šestnáctém století s nástupem španělské kolonizace Peru za účelem kontroly místních obyvatel novým panstvem. Každá vesnice se chlubí krásnými koloniálními domy a typickým kostelíkem na hlavním náměstí. Hlavní náměstí jsou většinu času pustá a sem tam procházející vesničan v sombréru navozuje atmosféru westernu typu Sedm statečných.
Kondoři z Colcy
Klid neuspěchaného života ruší jen častá menší či větší zemětřesení způsobená aktivní sopkou Sabancaya a v turistické sezoně dopolední proudy autobusů a mikrobusů, které každý den projíždějí Colcou na vyhlídku Kondoří kříž (Cruz del Condor). Tam prakticky každé dopoledne stoupají k nebi kondoři andští ze svých hnízdišť v okolních skalách. Často krouží nad užaslými turisty tak blízko, že fotografování kondora mobilním telefonem není problém. Kondoři se kratšími přelety zřejmě zahřívají po chladné noci a čekají na příznivý stoupavý vítr, aby později zcela zmizeli v oblacích či za dalekým obzorem, kam odlétají shánět potravu. Když představení kolem jedenácté hodiny končí, většina vozidel se vydá na zpáteční cestu, při které turisté fotí ještě jednou terasovitá políčka posazená na nejnemožnějších místech. A po poledni zavládne v celém údolí opět klid a místní průvodci se vracejí k běžným zemědělským pracím na polích nebo s kravami.
„Mohu vám říct legendu o kondorovi? Mám ji moc rád,“ navrhuje nám průvodce Edwin při odpoledním treku, kdy jsme v krásné krajině osaměli. „Jednou se kondor rozhodl vydat za bohem Slunce. Uslyšel o tom kolibřík, který chtěl za Sluncem také. Kolibřík je ale malý a slabý, sám by tak vysoko nevyletěl. A tak se v pravou chvíli schoval kondorovi pod křídlo. Když kondor doletěl ke Slunci, tvrdil mu, že lidé jedí jen dvakrát denně. V tu chvíli vyletěl ke kondorovu údivu kolibřík a bohu Slunci řekl, že lidé jedí třikrát denně. Slunce ptákům odvětilo: Ty, kondore, jsi lhář, proto budeš až do konce časů žrát mršiny. A ty, kolibříku, protože jsi dobrý, budeš navždy létat z květu na květ.“
Kolibřík vousatý, jak se druh z Colcy nazývá, je se svými až 23 cm délky a 20 gramy váhy největší kolibřík na světě. I tak je trpaslíkem vedle kondora andského, který je s rozpětím křídel až tři metry a váhou až 15 kilogramů jedním z největších letců naší planety. Ptáci se dožívají 50 až 80 let. Pro inky byli kondoři posvátní, považovali je za posly mezi bohem Slunce a zemí.
Po stopách inků
„Za inků tu muselo žít mnohem víc lidí než dnes. Podívejte, těch teras, co se dnes už neobdělávají, jsou všude,“ vypráví nám pan Juan, když nás vede na prohlídku inckých hrobek nad vesnicí Coporaque. V Coporaque byl kdysi hlavní incký palác Colcy. Vesnice leží v údolí nejvýše, inkům se odsud kraj dobře kontroloval. Stejně jako jinde po příchodu Španělů jim to nebylo nic platné. Španělé palác zbořili a na jeho ruinách postavili kostel. Proč ale Španělé nezničili dávné hrobky kousek za vsí, když se všude jinde snažili inckou minulost vymazat důsledně?
Hrobky jsou vystaveny z kamenů a jednotlivé „domečky“ přilepené ke skále. Jsou otevřené a uvnitř každé jsou poházené kosti a obvykle několik lebek. Mají vysoká čela – patřily příslušníkům incké honorace. Dětem vládnoucí vrstvy byly odmala lebky uměle deformovány, aby se v dospělosti odlišily od prostého lidu.
Inckých památek je v Colce celá řada. Především je to celý obdivuhodný systém terasovitých políček, který vytváří pověstnou malebnost ve velkolepé krajině horských srázů. Všechna pole byla zavlažována systémem umělých kanálů. Vesničané některých vesnic dodnes dodržují tradici čištění kanálů. Jednou do roka se vydají podél až desítky kilometrů dlouhých kanálů pod nejvyšší vrcholy, odkud voda proudí. Cestou kanály kontrolují, čistí a opravují a zároveň se veselí při muzice a za podpory alkoholického nápoje chicha z nakvašené kukuřice. Údržba kanálů je zároveň několikadenní fiestou!
Nejrozsáhlejšími ruinami v Colce je lokalita incké vesničky Uyo-uyo. Mezi kaktusy a další suchomilnou vegetací vede kamenný chodník podél zbytků jednotlivých domů a kolem typického ceremoniálního náměstí s bývalou svatyní. Vchody domů jsou zvláštní: přes dva metry vysoké, ale úzké. Prý aby inčtí kněží nemuseli při vstupu sklánět vysoké ceremoniální hole.
Genius loci vesničky Uyo-uyo je patrný především z ptačí perspektivy. Teprve při pohledu z dronu na domečky rozeseté po planince ohrazené kamennou zídkou vynikají terasy ladně kopírující nepravidelný terén. Dokonalá ukázka, jak inkové dovedli harmonicky zasadit svá sídla do členité horské krajiny.
O něco níže v Colce, za vesnicí Madrigal, můžeme opět potrápit nohy při výstupu strmým srázem k ruinám zvaným Chimpa. Nejspíš to byla incká pevnost strategického významu. Skalnatý ostroh s ruinami a s vyhlídkami na všechny strany totiž dělí Colcu na dvě části: na horní, mírnější zemědělskou část a dolní úsek, kde převažuje charakter kaňonu. Dokonalá poloha pro kontrolu dění v údolí všemi směry. I v okolí Chimpy jsou na mapách značené hrobky. Vydávám se po sotva patrné stezičce k jedné lokalitě. A po chvíli napětí, zda hrobky ještě existují, je pod skalním srázem nacházím. Zbývají z nich jen rozvalené kamenné zídky a pod nimi rozsypané kosti a lebky. I zde mají poházené lebky typické vysoké čelo, znak incké šlechty. Beru jednu lebku do rukou a z bezprostřední blízkosti hledím do prázdných očních bulv a snažím si představit život dávného Peru.
„Ano, zrovna nedávno přišly prudké deště a hrobky poničily,“ potvrzuje mi jeden vesničan s tím, že o nějaké opravě či záchraně lokality nemá tušení.
K pramenům Amazonky
Donedávna se do Colcy jezdilo především za pozorováním kondorů a obdivováním převážně vertikálních scenerií. V posledních letech přibylo další lákadlo. Nad horní částí Colcy se mezi jinými pětitisícovkami tyčí hora Mismi s výškou 5597 metrů nad mořem. A na odlehlé straně vrcholu na konci 20. století určili čeští geografové z expedice Hatum Mayu některé ze zdrojnic Amazonky, nejdelší řeky světa.
Zatímco naši zeměpisci v čele s docentem Bohumilem Jánským v letech 1999 až 2000 obtížně putovali nepřístupnými údolími a po vysokohorských pláních převážně pěšky, v současnosti už vede nově postavená cesta prakticky na dohled jedné z několika zdrojnic světového veletoku.
Cesta nahoru z městečka Chivay v Colce trvá terénními vozy půl dne a zavádí nás do úplně jiné krajiny. Minimum vegetace, daleké obzory, horští velikáni všemi směry.... Vůbec se nechce věřit, že za hřebenem je úrodné údolí Colcy a hluboký kaňon. Po deštích bývá nejvyšší část cesty nesjízdná. My máme štěstí a s vozy se dostáváme až na plácek, který slouží jako polní parkoviště. Odsud zbývá k cíli 15 minut poskakování po obrovských kamenech. V nadmořské výšce 5000 metrů je to docela výkon.
Průvodce Roly se náhle zastavuje u malé puklinky na úpatí skalní stěny, pod kterou vyvěrá bystřinka: „Tady to místo objevili přátelé z České republiky. Jsme u prameniště Amazonky v oblasti Colca v Peru. Tady se rodí Amazonka, největší řeka světa. Dřív jsme to vůbec nevěděli. A nikdo sem nejezdil. Ale díky České republice sem teď jezdí víc lidí,“ směje se Roly, který moc dobře ví, ze které země sem jezdí zdaleka nejvíce návštěvníků.
Přísně z vědeckého hlediska se nazývá prameništěm Amazonky celá rozlehlá oblast, ze které vytéká řada potoků, jednotlivých zdrojnic Amazonky. Mezi nimi se už jeden hlavní nevybírá. V každém případě se prameniště pod vrcholem Mismi nachází na odvrácené straně od Colcy. Zatímco všechna voda stékající z Mismi do Colcy končí v Tichém oceánu, z odvrácené strany vrcholu se potůčky vydávají na mnohem delší cestu přes Andy a přes celou Amazonii, aby se na konci vlily do Atlantiku. Mismi je tak jeden z bodů linie kontinentálního rozvodí Jižní Ameriky. Ale to už je zase jiný příběh.
