Brazilský ostrov Ilha Grande: tropický ráj s krásnými plážemi a panenskou džunglí
„Tak se ti zase potvrdilo, že ty nejlepší věci v životě prostě nelze naplánovat,“ říkám sám sobě, když usínám v džungli na ostrově, o jehož existenci jsem ještě před třemi dny neměl ani ponětí.
Chráněný poklad
Angra dos Reis není zrovna nejmalebnější místo. Nejdůležitější je přístav, odkud pravidelně vyrážejí lodě k nedalekým ostrovům. Z autobusového nádraží kráčím do centra. Míjím velké parkoviště. Zde nechávají turisté svá auta. Celý ostrov Ilha Grande je totiž chráněná rezervace, kde je zakázána výstavba velkých hotelů a veškerý motorismus. Po ostrově se lze pohybovat pouze pěšky anebo na lodích. Konečně nalézám přístaviště. Trajekt vyráží asi za hodinu, a tak si sedám na lavičku, zapaluji cigaretu a čekám. Najednou se vedle mě objeví malý brýlatý chlapík s krosnou na zádech a spustí portugalsky. Nerozumím. Tak to zkusí španělsky. Sorry, to taky fungovat nebude. Přechází na lámanou angličtinu a už jsme na stejné lodi. Geremias je profesorem sociologie z Argentiny, který se vydal na měsíční toulky po Brazílii.
Trajekt asi po hodině přistává u mola ve Vila do Abraão – největší vesnici na ostrově. Cestou jsem Geremiasovi vysvětlil, že bych rád za týden obešel celý ostrov pěšky. Dohodneme se, že nejdříve zkusíme najít nějakou turistickou kancelář, kde bych mohl sehnat mapu, a pak kemp, kde si pro dnešek postavíme stany. Najednou se před námi objevuje mladá holka a s Geremiasem si padnou do náruče. Ukáže se, že byli kdysi v Argentině sousedé a on ji zásoboval kvalitní trávou… Slečna jménem Mili teď žije právě tady na Ilha Grande a zve nás srdečně k sobě.
Nakonec jsem na návštěvě u Mili zůstal tři dny, poznal plno nových lidí a dozvěděl se před cestou, jak to na Ilha Grande chodí. Ostrov se rozkládá na 193 km2 a celý je vlastně jednou velkou hornatou džunglí s nádhernými písečnými zátokami. Jeho minulost je také velice zajímavá. Legenda praví, že nedaleko něj potopila britská flotila pirátskou loď Jorgeho Grega. Ten se na něm usadil a stal se z něj úspěšný farmář a obchodník. Když pak v hádce zabil milence jedné ze svých dcer, strašná bouře zničila veškeré jeho statky. Pološílený bloudil džunglí a chvíli před smrtí pak někde zakopal svůj poklad. Pravdou je, že od roku 1903 ostrov sloužil jako kolonie malomocných. Později zde byla zřízena přísně střežená věznice pro ty nejhorší zločince, kterou uzavřeli až v roce 1994. Vláda následně pochopila, jak důležité je zachovat toto nesmírné přírodní bohatství, a místo prohlásila národním parkem.
Hlavní město
Abraão je největší sídlo na ostrově. Obývá ho přes dva tisíce lidí a nejpodstatnější část turistického ruchu se soustředí sem. Kromě přístavu jsou tu obchody, restaurace, několik pousadas – penzionů – a pár kempů. Většina turistů tráví čas právě zde a na prozkoumávání odlehlejších pláží si od místních pronajímá motorové čluny. Zásobování probíhá pouze loděmi a na ostrově není jediný bankomat. Jak jsem ale časem zjistil, s internetem ani platbami kartou nebývá většinou problém ani na odlehlejších místech. Krásné pláže jsou v docházkové vzdálenosti od vesnice stejně jako ruiny starého akvaduktu nebo menší vodopád uprostřed džungle. Mezi jednotlivými zátokami vede síť tras pro pěší. Některé dobře prošlapané, jiné znenadání končící uprostřed divočiny, ale o tom až později.
Zhruba třetinu turistů tvoří domácí Brazilci, druhou Argentinci a tu poslední většinou Evropané, nejvíce pak Francouzi. Nezanedbatelnou částí místní komunity jsou právě Argentinci, mezi které jsem se dostal. Převážně pracují v turismu za průměrný plat asi třicet korun na hodinu. Poslední večer před trekem jsme vyrazili na velkou argentinskou plážovou party. Po několika caipirinhách mi Mili povídá: „Luký, fakt chceš zítra vyrazit sám? Ani místní tu neobcházejí celý ostrov sami. Zabloudíš v džungli, někam spadneš nebo tě uštkne had a co potom? Máme tu kamaráda, co dělá průvodce. Klidně půjde s tebou.“ Jenže já když si něco vezmu do hlavy, tak se jen těžko nechám zviklat. Navíc nejradši chodím sám. A v žabkách.
Moje osobní dobrodružství
Ráno naposledy posnídám s holkama, dopiju matchu, nazuju žabky a vyrážím na svoje dobrodružství v džungli. Pokud jde o našlapané kilometry, není okruh kolem ostrova nijak dlouhý. Vypadá to sotva na osmdesát kilometrů. Značené turistické trasy vedou proti směru hodinových ručiček, ale místní mi radí, ať se vydám na opačnou stranu a první noc strávím rovnou na té nejznámější pláži celého ostrova – na Lopes Mendes. V Abraãu na pobřeží najdu ukazatel s jejím jménem a vnořím se do zeleného přítmí. Stezka vede podle očekávání do kopce a je víc než dobře prošlapaná. Potkávám poměrně dost lidí, a dokonce nejsem jediný, kdo to ťape v žabkách. Dnes mě nečeká více než osm kilometrů, takže se v poledne rozvalím v malebné zátoce. Turistické čluny se pohupují v mírném příboji a lidi polehávají ve stínu palem nebo obědvají v nedaleké restauraci. Odpoledne dorážím na Lopes Mendes. Tříkilometrový pás bílého písku lemovaný palmami se pravidelně umisťuje v žebříčku těch nejkrásnějších pláží světa. Nedotčená panenská příroda bez infrastruktury, ideální na surfování. S koupáním to bývá někdy ošidné kvůli silným proudům. Z důvodu ochrany přírody je zde zakázáno kempovat. Od domorodců ale vím, že když půjdu dostatečně dozadu, mělo by to být v pohodě. Jak přichází večer, všichni turisté mizí. Zůstávám sám. Jen já, zvuky džungle a ševelení mořského příboje.
Procitám kolem páté ráno. Slunce pomalu začíná vycházet zpoza palmové hradby a temnota pláže se barví do žluta. Najednou si přijdu jako někdy na počátku věků. Krásný začátek nového dne. Po snídani koukám do mapy a vyrážím dál. Úsek přede mnou zdá se být poněkud nejistý. Žádná oficiální turistická trasa. Jen poznámka o vojenském prostoru. Úzká cestička tu přece jenom je, takže se prodírám vegetací. Do pěti minut jsem skrz na skrz promočený potem, nohy pokousané od hmyzu, ale šlapu dál. Konečně dorážím k malinkaté pláži Caxadaco. Odtud už má vést další turistická stezka. Super, tohle se mi tedy povedlo. Anebo také ne. Cesta najednou mizí ve stále hustším podrostu a já zjišťuji, že jsem se ztratil. Asi hodinu bloudím a točím se v kruzích. Ani off-line navigace v telefonu nefunguje. Přelézám skály a objevuji se na místech, kde už jsem jednou byl. Anebo mám přinejmenším pocit, že byl. Všechno to vypadá stejně. Navíc mi dochází voda. Přicházejí myšlenky o zeleném pekle. Dokonce i strach z hadů mě najednou opustil. Jediné, na co myslím, je dostat se zpátky k pláži a vymyslet, co dál. Nakonec se mi to daří. Právě tam přistává motorový člun s turisty. Nějakou dobu bojuji s pokušením zaplatit a svézt se s nimi do civilizace. Nepodléhám. Musel bych se stydět sám před sebou. Odplouvají. Jsem zase sám. Správnou cestu nakonec najdu a v pozdním odpoledni vylézám z džungle na okraji vesnice Dois Rios.
Hlavně ne Dois Rios!
U vstupu sedí v budce dva uniformovaní strážní. Zapisují si mé jméno a sdělují, ať pokračuji dál, protože zde je zakázáno zůstávat přes noc. V tu chvíli se mi vybavují Miliina slova: „Hlavně ať nedorazíš moc pozdě do Dois Rios, protože budeš muset jít dál. To je to nejdivnější místo na celým ostrově. Je tam bývalá věznice a dodneška se k cizincům chovají trochu jako k podezřelým. Tam nepřenocuješ. I pláž přes noc hlídají.“ Atmosféra celého místa je opravdu podivně zaražená. Nacházím jedinou malou zašlou restauraci a objednávám si jídlo. Majitel mi potvrzuje, že na pláži nepřespím a vesničané mají zakázáno kohokoliv ubytovat. „Nejlepší je odejít hlouběji do džungle a tam si postavit stan. Hlídkuje se jen kolem vesnice.“
Přichází večer. Strážným je gringo odcházející do noční džungle úplně ukradený. Odškrtnou si mě, a hlavně že jsem pryč. Za svitu měsíce a světlušek nakonec objevuji vedle jednoho vodopádu plácek akorát tak na stan. Po celém dnu trmácení divočinou okamžitě usínám.
Všechno je, jak má být
Po včerejšku je cesta do Parnaioky úplná balada. Na zápach tlejících plodů chlebovníků, permanentně propocené oblečení i všudypřítomný hmyz už jsem si dávno zvykl. Někdy jen tak vesele mluvím k velkým barevným motýlům nebo papouškům v korunách stromů. Opice, roztomilí nosálové i velké ještěrky mi přijdou jako fajn společnost. Jen ať nepotkám nějakého hada. Kousek nad Parnaiokou vylézám na vyvýšenou skálu, odkud mám tuhle nádhernou pláž jako na dlani. Vůbec nic neřeším. O dalším postupu budu muset rozhodovat až dole. Slézám do pěkného kempu ve stínu palem a začínám přemýšlet, co dál. Mám totiž před sebou deset kilometrů pláží se striktně zakázaným vstupem. Myslel jsem, že bych to mohl dát v noci pod rouškou tmy, ale místní mě od toho v tuhle roční dobu odrazují. Je sezona a hlídky jsou tam prý celou noc. Navíc hrozí docela vysoká pokuta. Jenže jak se tedy dostat až na druhou stranu do Aventureira?
Když to nejde pěšky, tak to půjde lodí. Několik turistických člunů se právě pohupuje ve vlnách zálivu. Přebrodím se příbojem k největšímu z nich a dohodnu se s kormidelníkem. Za chvíli tam odplouvají, takže mě asi za dvě stovky vezmou s sebou. Aventureiro je další nádherná tropická pláž s tou nejslavnější křivou palmou na celém ostrově. Stavím si stan v kempu a zbytek dne odpočívám na pláži. K večeři si objednávám za pár korun čerstvé ryby a pak dlouho pozoruji zářivá souhvězdí na neskutečně čisté noční obloze. Všechno je, jak má být.
Setkání na pláži
Pokud má člověk na prvním ranním kilometru vystoupat čtyři sta výškových metrů, je lepší o tom raději nevědět. Jinak by se mu totiž do té mlhy klesající z kopců k pláži vůbec nechtělo. Když ho ale na druhé straně čeká tak nádherné místo jako ospalá rybářská vesnice Provetá, je veškerá námaha okamžitě zapomenuta. Na co se ale jen tak zapomenout nedá, je metr a půl dlouhý zelený had plazící se před mým stanem. Je mi úplně jedno, jak moc či málo je jedovatý. Prostě nemám rád něco, co je i bez nohou rychlejší než já.
Nějakou dobu si užívám koupání v křišťálové vodě, až přijde čas jít dál. Poprvé za celou cestu stoupám do kopce bez stínu stromů. Nepotím se o nic méně, protože slunce nemilosrdně pálí, a už se těším, až konečně dorazím do známé zátoky Aracatiba. Ta se skládá ze tří pláží s dobrou turistickou infrastrukturou. Kempuji a bavím se s dalšími trekery, kterých je na téhle straně ostrova přece jen více než v předešlých dnech. Večer trávím se dvěma brazilskými bratranci, kteří studují biologii a na ostrov připluli zkoumat místní faunu a flóru. Dlouze mi vysvětlují, že tráva v Brazílii obecně za moc nestojí, ale ta jejich odborně pěstovaná, to je jiná káva. Nezbývá mi nic jiného než jim opakovaně dávat za pravdu.
Proti počasí
Cílovou destinací dalšího dne je Bananal, místo s největší populací potomků japonských přistěhovalců. Stále kráčím džunglí, ale včerejší dojem nadále sílí. Obydlených zátok přibývá stejně jako zaplněných restaurací a slunících se turistů, kteří připluli na motorových lodích. U některých malých pláží dokonce kotví i luxusní jachty, což je pohled, který se mi naskýtá poprvé. Začíná mi chybět atmosféra osamoceného putování z prvních dnů treku. Večer uléhám s vědomím, že když ráno vyrazím jednou z méně používaných tras, budu někdy odpoledne zpátky v Abraãu.
Poslední den začíná sílit pocit, že jdu časovku proti počasí. V otevřených úsecích vidím, jak se nebe zatahuje čím dál tím víc. Až dosud jsem měl neuvěřitelné štěstí jen na slunečné dny. Letní tropické bouřce totiž člověk plahočící se džunglí nahoru a dolů rozhodně nechce přijít do cesty. Pod zataženou oblohou přicházím tam, odkud jsem před šesti dny startoval. Sedím před minimarketem, brčkem piju vodu z kokosového ořechu a pomalu si zase zvykám na to množství lidí kolem. Plány na zdolání Pico do Papagaia – nejznámějšího vrcholu ostrova – berou hned následujícího rána za své. Celý den leje a leje. Nic naplat. Někdy v budoucnu se sem určitě vrátím, protože stále zbývá plno míst, která jsem nestihl za ten týden poznat. A vracet se budu rád!
