Spojení cestování a poznávání nových destinací a kultur s dobrovolnickými projekty je něco, co mě naplňuje už několik let. Možnost zůstat ve vysněných destinacích déle a poznat tak místní obyvatele a kulturu více do hloubky, a navíc si k tomu vyzkoušet nezvyklé či ne úplně tradiční práce považuji za velmi obohacující a inspirativní.
První kontakt s ekvádorským stylem života přichází hned úvodní den během cesty autobusem. Autobusová nádraží připomínají atmosférou spíše rušnou tržnici, jelikož mezi jednotlivými dopravci panuje obrovská konkurence a boj o zákazníky je u terminálů velmi hlučný. Je zde více než dvacet prodejních okének a z každého se navzájem přeřvávají prodejci, každý prodávající lístek za nejlepší cenu a v nejbližší čas odjezdu. Tím to ale vše teprve začíná: jen co si sednu do autobusu, přichází pán prodávající pastelky, strouhátka a fixy všemožných barev. Následuje prodejce sluchátek, paní s jídlem a starší pán nabízející denní tisk.
Můj údiv neupadá ani za cesty. Autobusové zastávky jako by snad ani neexistovaly a k mému překvapení je zde zřejmě naprosto v pořádku zastavit na rušné dálnici a nechat nastoupit prodejce sušeného ovoce, chipsů, vody a mléka. Kromě této podívané je z ušmudlaných oken autobusu vidět úchvatná krajina měnící se během několika hodin z andských hor do čím dál tropičtější flóry, díky které poznávám, že Amazonie už je na dosah.
Výzvy Amazonie
Na úpatí majestátních And a obklopeno mračnými pralesy se v provincii Napo nachází město Tena, místními hrdě nazýváno hlavním městem skořice a nápoje wayusa, zdroje přírodního kofeinu. Pro mnohé slouží jako odrazový můstek k poznávání bujného Amazonského pralesa, který je vzdálen jen pár kroků. Jelikož je mou první dobrovolnickou destinací právě Amazonie, Tena se taktéž stala mou bránou do pralesa.
Z města se během noci dostávám s Benjaminem, majitelem malé přírodní rezervace, k národnímu parku Llanganates. Při výstupu z auta, ač nic nevidím, slyším hlasité zvuky amazonské fauny. Při usínání se tak zaposlouchávám do zvuků pro mě do té doby neznámých a zkouším rozpoznávat šustění listí, kvákání žab a ropuch z nedalekých řek a neustálé bzučení, cvrlikání a cvakání hmyzu v pozadí, které charakterizují a dotvářejí atmosféru Amazonie.
Až ráno, při východu slunce, tak poprvé vidím nekonečnou zeleň vysokých palem a korun stromů pokrývajících krajinu v nedohlednu. Zvuky fauny se během rána rozšířily o zpěv ptáků nesoucí se vzduchem a hluboký řev vřešťanů rezonující korunami stromů. Přírodní rezervace, kterou Benjamin založil, se zabývá krom ochrany přírody také jógou a meditací. Celoročně přijímají dobrovolníky, kteří jim pomohou s péčí o místní vegetaci, se sklizní plodů v tropické zahradě nebo s asistencí při ranních meditacích.
Po ranní józe začínáme se sklizní cukrové třtiny a poté s výrobou sirupu. Je nám vysvětlen celý proces výroby od sběru, čištění až po následné manuální odšťavňování na dřevěných strojích. Během procesu zjišťuji, že na mě většina cukrové šťávy prská a poté i s repelentem chtě nechtě přitahuji stovky komárů, mušek a vos, čímž se práce stává o to komplikovanější. Nicméně džus z čerstvé třtinové šťávy je tak skvělý, že nikomu nevadí projít si tím ještě i další den. Po dobu následujících dní pak pomáháme se sklizní a s údržbou zahrady, během které se snažím si zvyknout na přítomnost brouků a pavouků.
Moc mě nepotěšila informace, že s námi v domě bydlí obří tarantule, jejíž fotky mi Benjamin s radostí ukazuje. Vysvětluje však, že není vůbec nebezpečná, nicméně mi jeho syn dává šklebením najevo, že tatínek asi nemluví tak úplně pravdu. Přes den ji prý ale neuvidím, protože je zalezlá v hnízdě, a v noci, když si běhá všude okolo, mě to nemá trápit, protože budu spát. Jakožto arachnofobik jsem v tu chvíli měla touhu se z Amazonie dostat hodně rychle pryč, nicméně právě překonávání sebe samé je jedna z věcí, která mě nejvíce motivuje a posouvá dál. Většinu projektů si právě proto vybírám v místech, kam se ne každý odváží, a ráda si během nich zkouším práce, které mě obohatí novou zkušeností.
Šamanské Ruku Samay
Z národního parku Llangantes se dále vydávám na území indiánských komunit kmene Kichwa, ležící v provincii řeky Napo. Osada Ruku Samay je domorodé rodinné ekocentrum a léčebné středisko, jehož kořeny sahají do posvátné šamanské linie, která se táhne po mnohé generace. Ruku Samay je úzce spojeno i s česko-ekvádorským projektem Život postaru, jehož cílem je pomoci domorodým indiánům ve snaze o zachování jejich domova a kultury.
O projektu jsem se dozvěděla díky jejich přednášce na festivalu Colours of Ostrava, na jejímž konci jsem hned zjišťovala, jak se do projektu zapojit. Nakonec vznikl nápad na spolupráci v podobě tvorby videí a fotografií dokumentující celý projekt a tamní komunitu.
K mému překvapení projíždí provincií dvakrát denně autobus. Řidič potvrzuje, že cestou vedoucí poblíž osady projíždí, ale není si jistý, kde přesně by měl zastavit. Po celou cestu tedy sleduji off-line mapu na telefonu, abych náhodou neskončila někde úplně jinde. Jakmile vystupuji z autobusu, všímám si udivených pasažérů, kteří zřejmě doteď uvažují, proč ta malá blondýnka s batohem vystupovala sama někde uprostřed Amazonie.
Po chvíli už vidím osadu, ale taky řeku, která mě od ní dělí. Naštěstí je zde i mělká část, a řeku tak dost rychle překračuji. V osadě mě hned vítá skupina dětí, potvrzují mi, že jsem správně, a při dotazu, kde mají rodiče nebo někoho dospělého, mě hned vedou ke kuchyni, kde celá rodina odpočívá ve stínu.
Ujímá se mne Agustín, který se na několik následujících dní stane mým průvodcem amazonskou přírodou. Většina cest do okolí vede přes řeky a potoky, nutnou součástí jsou tedy gumáky, které jsou však v tropickém horku krajně nepohodlné. Trek k vodopádu na řece Río Blanco by se měl podle Agustína zakončit plaváním. Studené osvěžení během horkého dne zní opravdu pohádkově, nicméně já, z obav z toho, co se v amazonských řekách nachází, jsem se k této aktivitě moc nadšeně nehlásila.
Každý den poznávám více a více z okolní přírody plné tropických plodů všemožných barev, tvarů a velikostí, které jsem pokaždé měla možnost ochutnat. Občas se koštování moc nepovedlo, jelikož se ne vždy jedná o plody sladké, nýbrž kyselé. K mé smůle se mí průvodci až moc baví tím, pozorovat, jak se mi při ochutnání křiví obličej, a tak mi nejčastěji dávali právě ty nejkyselejší odrůdy.
Všudypřítomní komáři mě nutí mít repelent neustále u sebe, na což Agustín reaguje jen úšklebkem a poznámkou, že přece stačí jen najít termití hnízdo, které funguje jako přírodní ochrana proti hmyzu. Na nedalekém stromě mi hned ukáže, jak černé termití hnízdo rozsekat mačetou, malé kousky rozdrtit v ruce a následně rozmazat po těle.
Za barem na pláži
Ekvádorské pobřeží bývá často cestovateli opomíjeno, protože většina z nich míří do oblasti And nebo na Galapágy. Přitom je zde jedinečná možnost surfovat, užívat si písčité pláže a poznávat přímořské národní parky. Rybářské městečko Canoa je známé především jako skvělá surfařská destinace. Skoro každý místní klučina mi tu hrdě oznamuje, že je instruktor surfování. V jednom z hostelů vypomáhám pár hodin týdně za barem výměnou za bezplatné ubytování. Navíc tak potkávám i všechny cestovatele, kteří do městečka zavítají. Díky hostelům a dobrovolničení tak každý den poznávám úžasné lidi, a i když de facto cestuji sólo, skoro nikdy nejsem sama.
Je konec září, hlavní sezona u pobřeží již skončila, moře je sice stále teplé, ale počasí se zde často mění a slunce málokdy vyleze zpoza mraků. I když většina turistů zmizela, klid a prázdné ulice tady rozhodně nejsou. Hlavní ulice, vedoucí poblíž pláže, je plná barů a restaurací a naprosto běžně zde uslyšíte v sedm ráno nahlas hrající latinskou hudbu z jedné z okolních kaváren.
Před prací v hostelu chodím surfovat s instruktorem jménem Kiki, jehož největší pýchou je jím sestavený Kikimobil – malé auto, ideální na převoz surfovacích prken po pláži. Navíc od něj dostávám i jedinečné tipy na to, co v městečku podniknout. Vliv turismu je zde znát hlavně díky hipstersky vypadajícím kavárnám, veganským restauracím a pouličním stánkům prodávajícím čerstvé smoothies. Pro ekvádorské jídlo je však podle Kikiho nejlepší zajít do některého z rodinných podniků. Najít jdou ohromně snadno, jelikož přes celou ulici je vždy cítit vůně kuchyně, ve které pravděpodobně vaří majitelova maminka či babička.
Latacunga a festival Mama Negra
Do města Latacunga se vydávám hlavně díky možnosti dva týdny pomáhat studentům v jazykovém institutu s konverzací v angličtině, a Latacunga se tak stává mou poslední dobrovolnickou destinací v Ekvádoru.
Při příjezdu zjišťuji, že mám obrovské štěstí, jelikož se zrovna koná událost Mama Negra, tradiční oslava na počest Panny Marie de la Merced, která údajně v roce 1742 zastavila erupci sopky Cotopaxi. V ulicích probíhá několikadenní svátek s mnoha pestrými průvody, které představují ekvádorský folklor, hudbu, tanec a gastronomii.
S dalšími dobrovolníky tedy trávíme několik hodin jen pozorováním nekonečných oslav a veselí. Účastníci jsou oblečeni do propracovaných barevných kostýmů, které představují různé postavy, z nichž každá má svůj jedinečný význam. Jednou z ústředních postav je právě Mama Negra, postava ztvárněná mužem s černým make-upem a v křiklavém oblečení. V průvodu vystupují hudebníci hrající typickou andskou hudbu, tradiční tanečníci a nosiči jídla a pití, které nabízejí všem divákům. Chvíli váháme, zda je dobrý nápad ochutnávat podomácku namíchaný alkoholický drink podávaný z velkého džbánu všem divákům jednou a toutéž naběračkou. Nakonec však neodoláváme a přidáváme se k hromadnému veselí.
Během hodin angličtiny jsem se dětí a studentů často na svátek vyptávala, abych co nejvíce pochopila, jaký je jeho význam a historie. K mému údivu jsem po dvou týdnech zjistila, že jsem se o ekvádorském stylu života dozvěděla nejvíce právě díky rozhovorům se studenty, kteří mi každodenně během anglické konverzace líčili svůj život, popisovali vlastní rodinu či vyprávěli o svých každodenních aktivitách.
Latacunga je mezi cestovateli známá především jako město ideální pro výpravu do národního parku Cotopaxi, kam také s dalšími dobrovolníky na den vyrážíme. Hlavním důvodem návštěvy je pro všechny stratovulkán Cotopaxi. Bez vysokohorského průvodce se dá jít až do nadmořské výšky 5000 m n. m. Jakmile docházíme k poslední horské chatě, objednáváme si čaj z koky, který pomáhá lépe zvládat nadmořskou výšku. V dřevěné místnosti sloužící jako odpočívárna rázem na zdi vidím mezi mnoha vlajkami i obří českou, podepsanou všemi Čechy, kteří se k chatě dostali. Hned k nim připojuji i svůj podpis.
Jak na dobrovolnické projekty?
Před lety, když jsem poprvé hledala možnosti dobrovolničení, jsem nejčastěji natrefila na zprostředkovatele a třetí strany, kteří sice spojovali projekty s dobrovolníky, nicméně si za to účtovali pro mě v tu dobu nemožnou částku, která často nezahrnovala stravování či ubytování. Abych se vyhnula třetím stranám, které z dobrovolníků a organizací benefitují, hledala jsem dál. Cílem pro mě bylo spojit low cost a pomalé cestování s dobrovolnictvím a s kulturními výměnami. Našla jsem tak Workaway, se kterým už teď cestuji více než tři roky.
Workaway je mezinárodní program, který umožňuje cestovatelům zaplatit si ubytování a stravu tím, že pomáhají hostiteli s jeho zvolenými pracemi či projekty. Program klade důraz na kulturní výměnu mezi cestovatelem a hostitelem. Statisíce nabídek po celém světě zahrnují nejen pomoci v neziskových organizacích, ale také na farmách, v rodinách, hostelech či restauracích nebo například na lodích. Člověk má tak možnost vybrat si to, co ho baví či zajímá, a naplánovat si cestování a délku projektu podle sebe.
Nevládní, místní charitativní a komunitní organizace zde mají k dispozici bezplatné nástroje pro přímé spojení s dobrovolníky z celého světa. Vzhledem k tomu, že všichni hostitelé jsou před zařazením na webové stránky prověřováni, neměla jsem nikdy pochyby o jejich důvěryhodnosti. Alternativou Workaway pak je hlavně platforma Worldpackers nebo WWOOF, která se zaměřuje pouze na projekty a dobrovolnictví na farmách. Zkuste to i vy!
Wayusa
Wayusa, taktéž guayusa, je strom dosahující výšky kolem deseti metrů, z jehož listů se v oblasti Napo odedávna připravuje povzbuzující nápoj, který je zde nedílnou součástí tradičního způsobu života. Šálek nápoje obsahuje o něco méně kofeinu než šálek kávy a dvakrát více antioxidantů než zelený čaj. Pravidelné pití wayusy pročišťuje duši i tělo a celkově dodává chuť do života. V Ruku Samay jsme začínali den právě popíjením wayusy a musím říct, že jsem si nápoj nadevše oblíbila.
Dobrovolnictví v zahraničí
Chcete si zkusit být dobrovolníkem někde ve světě? Zde je mých pár tipů:
- Vyberte si dobrovolnictví nejen podle destinace, ale i podle toho, co vás baví nebo co byste se chtěli naučit.
- Pořádně si přečtěte profil hostitele a zjistěte tak, co se od vás očekává a co vy můžete očekávat od projektu. Vyhnete se budoucím komplikacím či zklamáním.
- Položte před odjezdem hostiteli co nejvíce otázek a vyžádejte si maximum informací, abyste vy i oni přesně věděli, do čeho jdete.
Různé možnosti dobrovolnictví:
- pomáhat v rodině
- pracovat na farmách
- neziskové organizace
- hlídání domu
- hostely
- školy a instituce
- rozvoj udržitelných projektů
- dobrovolnictví na lodi
- práce se zvířaty nebo v útulcích
Instituce, které vám pomohou:
- Workaway (roční členství 49 USD)
- Worldpackers (roční členství od 49 USD)
- WWOOF (roční členství 15 EUR)
Top 5 dobrovolnictví, která vyzkoušet v Jižní Americe:
- pomáhat s ochranou fauny a flóry v amazonském pralese
- pomáhat v hostelu a být tak neustále v kontaktu s cestovateli a baťůžkáři
- přidat se k outdoorovým nebo turistickým organizacím
- pomáhat v psích útulcích
- pomáhat ve školách, ať už s mimoškolními aktivitami, nebo s konverzací v angličtině
