Peru zosobňuje barevný indiánský a andský klenot Jižní Ameriky. Rozeklané zaledněné štíty, jezera, vysoko položené indiánské vesničky a osady. Pro milovníky hor je Peru takovým Nepálem Jižní Ameriky. Pestré zážitky přicházejí na každém kroku.
Peru je obrovská země, třetí největší v Jižní Americe, šestnáctkrát větší než naše Česko, rozlohou podobná nekonečnému Mongolsku či třeba perskému Íránu. Koncentrace zajímavých míst je v Peru obrovská, stačí se jen dobře připravit a zalovit ve vodách mimo klasický baťůžkářský „Gringo Trail“. Navazujeme tam, kde jsme skončili minule, abychom stihli, co nám uniklo.
Vstupní bránu do andského regionu jižního Peru představuje oblíbené město Cuzco, bývalé hlavní centrum slavné říše Inků. Úzké kamenné dlážděné uličky, kostely, vyhlídky na červené křidlicové střechy, turistické kavárny a velké poháry vyhlášených ovocných džusů na tržišti. Výstavní koloniální náměstí Plaza de Armas se nachází v nadmořské výšce 3400 metrů, a první dva dny proto lapáme při procházkách do kopce po řídkém horském vzduchu.
Cuzco představuje příjemnou a na jihoamerické standardy bezpečnou základnu na výpravy do okolí. Bohužel nám datum odjezdu cesty do Peru vyšlo dosti šibeničně vzhledem k termínu unikátního několikadenního poutnického festivalu El Senor de Qoyllur Rit’i, který se odehrává v těžko pochopitelné výšce 4700 metrů nad mořem. Přes super rychlou čtyřdenní aklimatizaci, kterou rozhodně nikomu nedoporučuji, naštěstí vše dobře dopadá. Pěší výšlapy po inckých ruinách ve čtyřtisícových výškách v okolí Cuzka měly svůj smysl. A spirituální zážitek v podobě divokých tanců tradičních masek, mší, průvodů a silného duchovna v řídkém andském vzduchu nás teprve čekal...
Vlastní trek Salkantay
Tyrkysově, až kýčovitě modrá ledovcová laguna Humantay se stala jedním z populárních cílů jednodenních výletů z Cuzka. Trmácet se ale tři až čtyři hodiny někam v dodávce, abych se posléze s davem výletníků vyfotil telefonem a jel tutéž štreku zpátky, není úplně můj styl. V závětří ledovcové morény přespíme ve stanu, abychom si tohle krásné jezero pod šestitisícovou zaledněnou stěnou ráno s hrnkem horké kávy vychutnali naprosto o samotě. V údolí před námi se tyčí v plné kráse zaledněná a dramatická hora Salkantay (6271 m), nejvyšší v horské oblasti Vilcabamba a hora s jednou z největších prominencí v celém Peru. Cestou do horského sedla směrem doleva vede oblíbený čtyřdenní trek, kterým dojdete až k legendárnímu Machu Picchu. Jenže my zahýbáme doprava a zahajujeme náš vlastní trek, který jsem poskládal z dostupných map a náčrtků různých treků v oblasti. Existenci pěšin jsem se snažil ověřit na satelitních snímcích.
Pětitisícové sedlo Inca Chiriaska otevírá letecké výhledy na okolní ledovce a suchou skalnatou krajinu. Následující dny přecházíme po úzkých pasteveckých pěšinách pět vysokohorských sedel. V údolí pod jezerem Ancascocha se dáváme do řeči s pastevcem lam, který zde žije o samotě. Vypadá z nás překvapený. Ještě aby ne, za celý šestidenní trek jsme totiž nepotkali jediného dalšího turistu! Což je neuvěřitelné při představě, že se nacházíme vzdušnou čarou do 30 kilometrů od jednoho z nejnavštěvovanějších míst celé Jižní Ameriky – ruin Machu Picchu. Poslední etapou scházíme na svahy Posvátného údolí (Valle Sagrado de los Incas). Na konci travnatého hřebene stojí incká památka Intipunku neboli Brána Slunce (Puerta del Sol). Volně přístupná dříve kontrolní brána i astronomická pozorovatelna s panoramatickým výhledem stojí ve výšce 3900 metrů nad mořem zapomenutá v čase díky nabité konkurenci lehce dostupných ruin v okolí. Údolí ráno zaplavila hustá inverze, mlhu přetékající mysticky kolem Brány Slunce rozpustí až silné horské slunce. Dno hlubokého horského údolí řeky Urubamby pokrývá barevná mozaika políček. Rozjímavé ticho prořízne občasné zahoukání vlaku s turisty hluboko pod námi, které nás připravuje na postupný sestup do světa turisticky známého.
Posvátné údolí
Doba pandemie zamíchala kartami a ukazuje se, že některé exotické destinace stále vyhlížejí předcovidové zástupy turistů. Klasiku Posvátného údolí – vysoký systém teras a ruin v Ollantaytambu – navštěvujeme ráno ihned po jejich otevření. Na východ slunce se s námi přišla podívat rozumná hrstka lidí, kdy si silnou atmosféru těchto míst zvládneme užít všichni společně. Následující Pisac se tváří v podstatě opuštěně. V příjemném indiánském městečku Chinchero se nevěříce divíme: „Komu chtějí všechny tyhle suvenýry dámy indiánky prodávat?“ Chinchero se proslavilo tkalcovstvím a ve starém centru s koloniálním kostelíkem to překypuje červenou barvou místních výrobků, vzhledných krojů žen s nezvykle tvarovanými rudými klobouky. Na přilehlých inckých terasách se suší malé brambory. „Rozšlapáváním z nich vymačkáme vodu a slunce je úplně vysuší. Takto usušené brambory vydrží celé roky, děláme to stejně jako naši předci Inkové,“ dozvídáme se od ženy bose šlapající po stovkách drobných hlíz. Brambory původně pocházejí z horských oblastí Peru a dodnes se zde pěstuje těžko uvěřitelných 4000 odrůd.
Vracíme se do Cuzca dle plánu 23. června odpoledne, kde to již v centru na náměstí vře tanci, průvody, vynášením ikon z kostelů a davy lidí. Zítra, tedy 24. června, tradičně propuká festival Inti Raymi, jeden z nejvýznamnějších svátků oslavy původních obyvatel a jedna z největších kulturních akcí dnešního Peru. V překladu z kečuánštiny „Festival Slunce“ připadá na den zimního slunovratu (jsme na jižní polokouli) a označuje začátek nového inckého roku. Hlavní místo oslav se nachází právě v Cuzcu a tradice jsou dnes udržovány spíše formou pompézního divadelního představení, které je nabité mystikou a inckou symbolikou. Po dvou letech pandemické stopky se opět mohou konat takovéto tradiční festivaly a v lidech je cítit radost i natěšení. Na dopolední program na hlavním náměstí je narváno k prasknutí. Divácký sektor ohraničují přenosné ploty, zóna vystupujících a diváků je striktně rozdělena. O místa s dobrým výhledem je neskutečná tlačenice. Vtom vběhnou na náměstí první soubory Inků za zvuků píšťal, bubnů a zpěvů. Energická show skvěle připravených průvodů právě začíná.
Trek Ausangate
Trek kolem posvátné šestitisícové hory Ausangate je považován za jeden z nejhezčích a díky značné nadmořské výšce i jeden z nejnáročnějších v Peru. Základní varianta treku, trvající čtyři až pět dnů, přechází přes čtyři vysokohorská sedla, z nichž dvě přesahují nadmořskou výšku přes 5000 metrů. Trek začíná i končí v nestandardní výšce 4400 metrů nad mořem, kvalitní předchozí aklimatizace na vysoké nadmořské výšky s řídkým vzduchem je zde tedy naprostou nutností. Trek kolem zaledněné Ausangate (6384 m n. m.) pomalu nabírá na popularitě, ale stále představuje horské hřiště pro výživné vysokohorské dobrodružství. Trek jsme se rozhodli si prodloužit o přechod dalších sedel.
S jídlem na deset dnů na zádech šlapeme vstříc prvnímu tábořišti v Upisu, kde se naložíme do termálního bazénku s výhledem na Ausangate. V červnu si užíváme stabilního slunečného počasí, nebe bývá bez mráčku, noci zato velmi mrazivé s oblohou vyzdobenou mléčnou dráhou a posetou miliony hvězd. Vyrazili jsme do Peru s péřovými spacáky s komfortní teplotou minus 12 stupňů a rozhodně to byla dobrá volba. Ráno vyhlížíme slunce stylově z horké kouřící lázně, dlouho se rochníme a libujeme si. Prohřátí vodou i prvními paprsky slunce obouváme pohorky a vyrážíme. Blízkost ledovců v podstatě na dosah, velké množství ledovcových jezer a všude se pasoucí roztomilé lamy alpaky dělají z treku atraktivní andský koktejl nejvyšší možné kvality.
Přes několik vysokých sedel přicházíme k jedné z nejpopulárnějších atrakcí současného Peru, k Duhové hoře Vinicunce, španělsky nazývané Montana de los Siete Colores. Jedná se o 5036 metrů vysoké pruhované sedlo z různobarevných sedimentů, které mělo to štěstí, že vypadá velmi efektivně na fotkách. Místo, po kterém před pár lety neštěkl ani pes, nyní ho navštěvují stohlavé davy výškou zmožených výletníků denně. My ale přišli pěšky z druhé strany, kempujeme u malého jezírka nedaleko „Duhovky“ a západ i východ slunce si na tomto bestselleru sociálních sítí užíváme s chladným větrem a toulavým psem v podstatě o samotě. Dlouhý okružní trek mezi ledovci, jezery a alpakami ukončíme v horské osadě Pacchanta, kde slastně naložíme unavená těla do zdejších termálních bazénků. Se závěrečným výhledem na statnou Ausangate, nejvyšší horu Cordilery Vilcanota, a se zaslouženým pivem v ruce.
Neznámá Waqrapukara
Waqrapukara představuje jednu z nejúžasnějších inckých ruin, o kterých jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. Cestou k ní stanujeme u malého jezírka, kde se postupně spřátelíme s místními pastevci lam. Bojí se, že nám bude v noci zima. Ráno nás starostlivá indiánka překvapí konvičkou bylinkového čaje a talířem vařených brambor. Ve zdejších krajích se jedná o vzácné, a o to cennější milé gesto. Při pohledu do jejich kamenné zakouřené salaše spíše my nevěříme vlastním očím, jak tady mnohou celoročně přežít. Přestože nyní vrcholí zimní období (je jasno a v noci mrzne), místní to nazývají létem. Vyptáváme se na počasí zbylého období roku „To je tady také zima, jen k tomu prší,“ dozvíme se. Právě zařízli dvě lamy alpaky, které prodávají na trhu na maso.
Z jedné lamy zpracují až 30 kilogramů masa při ceně 12 peruánských solů za kilogram, což je kolem 70 korun. Naše vzájemné sympatie vyvrcholí vytažením zdejších tradičních krojů, které si musíme k velké legraci všech vyzkoušet. Nejdříve já s hutným červeným pončem, pánským hnědým kloboukem a šálou, poté partnerka ve vyšívané halence a sukni, pestrobarevném přehozu a kloboučku. Módní přehlídku v Andách uzavírám červenou variací slušivé vestičky, silného pásku a tradiční čapky, která je na moji velikou hlavu snad o několik čísel menší. Zde platilo dvojnásob, že i cesta může být cíl.
Po několika hodinách chůze nás nad hlubokým kaňonem řeky Apurímac vítá výrazná homole s dvěma dramatickými vrcholy. Rohatá pevnost nápadně připomíná naše Trosky v Českém ráji. Zde ale její vrchol leží ve výšce 4150 metrů nad mořem. K unikátní ruině v rozeklané krajině zavítá dle knihy návštěvníků kolem desítky až dvacítky turistů denně, většina z nich jsou Peruánci. Vstupné 10 solů zahrnuje i povolení kempovat na přilehlých terasách. Kocháme se vzdušnými vyhlídkami z vrcholu pevnosti i odlehlou atmosférou Waqrapukary, přestože se sem dá nyní již dojít pěšky i v rámci dlouhého jednodenního výletu.
Svatba na jezeře Titicaca
Potřebujeme si na chvíli odpočinout od rychlého a fotograficky nabitého sledu událostí cesty po Peru. Přijíždíme k jezeru Titicaca, kde znatelně přibylo domácích turistů. Bohužel snad všechny lodě cestou na oblíbené ostrovy zastavují i na plovoucích ostrovech indiánů Uros. Lidmi vyrobené ostrůvky z rákosu totora i jejich obyvatelé jsou samozřejmě zajímaví, ale je to místo, které vám stačí navštívit jednou. Plavba po blankytné hladině 3812 metrů vysoko položeného posvátného jezera je nádherná. Naším cílem jsou klasické skalnaté ostrovy Amantaní a Taquile, kde nejezdí auta, život plyne v poklidném tempu a turisty hostí příjemné ubytování v rodinných guesthousech. Připlouváme v neděli na Amantaní a na první pohled je zdejší poklidná relaxační atmosféra nějaká rozbouřená. Koná se tu totiž indiánská svatba! A aby toho nebylo málo, jsou zde na ostrově roztančené rovnou dvě veselky zároveň. Pánové ve svátečních oblecích, ženy v květovaných halenkách a širokých sukních. Nekonečné korzování pod širým nebem za melodií živé hudby. Taneční zábava s velkými lahvemi piva v rukou se táhne až do nočních hodin. Odpočineme si až na druhém ostrově Taquile, který je vyhlášený pletenými čepičkami místních mužů.
Další příjemnou základnou v jižním Peru je město Arequipa, druhé nejlidnatější v Peru. Nachází se v poušti o tisíc výškových metrů níže než Cuzco, tudíž je zde znatelně méně chladné klima. Při minulé cestě jsme z ukázkového koloniálního náměstí s palmami vyráželi po stopách českých vědců k pramenům Amazonky, které zde byly v sopečných údolích na úpatí sopky Misti objeveny. Pro nás geografy znamenala tato dobrodružná výprava ve šlépějích týmu profesora Janského něco jako nezbytnou pouť na posvátné místo.
Ihned za městem Arequipa se tyčí dvě výrazné sopky, šestitisícový hřeben Chachani a strmý kužel stratovulkánu Misti (5822 m n. m.). Při dobrém počasí by výstup na tuto sopku s výškou afrického Kilimandžára mohl být příjemným výletem. Díky skvělé aklimatizaci dojdeme nocovat až vysoko nad běžný základní tábor, pod malý převis s kamennou ohrádkou, kam se náš stan akorát vejde. Předpověď počasí hlásí na vrcholu ranní teplotu minus třináct stupňů Celsia a tolik důležité bezvětří. Bohužel již večer začíná děsivě fučet a vítr se nám rozhoduje výstup náležitě zkomplikovat. V nepříjemné zimě, řádně zasypáni protivným sopečným prachem šlapeme a ukrajujeme výškové metry. Mrzneme. Fučí stále více, navíc jsme pořád ve stínu. Po čtyřech hodinách stojíme u vrcholového kříže, s výhledem na sousední Chachani i samotný mohutný vrcholový kráter sopky Misti. Máme na sobě úplně všechny záložní vrstvy oblečení, přesto nás mrazivý vichr šlehá až do morku kostí. Takovou sibérii jsme na horách ještě nezažili. Za pár dnů na tyto momenty budeme vzpomínat v dobrém, už aby to bylo!
Kaňon Cotahuasi
Snad každý návštěvník Peru zná slavný kaňon Colca, který se nachází mezi Arequipou a zmiňovanou oblastí pramenů Amazonky. Nicméně zdejší sopečná krajina skrývá i další hluboké kaňony a takovou neobjevenou perlou je i Cotahuasi. Jeden z dalších aspirantů na nejhlubší kaňon světa leží totiž nepohodlně daleko, nejméně osm hodin jízdy nočním autobusem z Arequipy. Cestou míjíme vulkán Coropuna, nejvyšší sopku v Peru a třetí nejvyšší horu této andské země vůbec. Bohužel ho v noci jen tušíme při pohledu na mapu, což patří mezi nevýhody dlouhých nočních přesunů.
Z poklidného městečka Cotahuasi vyrážejí autobusy různými směry často jen jedenkrát denně, proto je třeba se zde na vše pořádně optat a výlety trochu naplánovat. Přes den se dělá nezvyklé vedro. Vjíždíme na prašnou, extrémně vzdušnou a exponovanou cestu vedoucí do nitra až 3500 metrů hlubokého kaňonu. Vyskakujeme z malého autobusu osamoceni na okraji velkého kaktusového lesa Bosque de Cactus Judiopampa. Připadám si jako Alenka v říši divů, procházíme se mezi několikametrovými obřími stromovými kaktusy. Večer je pro nás nezvykle teplý, popíjíme u stanu víno z místních vinic, které společně s ovocem díky zavlažování živí farmáře zdejšího drsného vyprahlého kraje. Toto ovšem není jediný zdejší nezvyklý les. Nad vesničkou Pampamarca, kam vedou nekonečné serpentýny, se po prudkém výšlapu rozkládá na malém hřebeni skalní město Bosque de Piedras Huito. Kamenný lesík vznikl erozí měkkých sopečných sedimentů a nabízí surrealistické pohledy do krajiny. Zde turistu určitě nepotkáte, na rozdíl od lidské lebky a kostí v malé svatyni cestou. Seběhneme hluboko do údolí pod námi, naložíme se do vlažné vody termálních pramenů a jsme u samého konce této cesty. Peru je krásná, divoká a stále dobrodružná země.
