Údolí malebných mostů: Jedinečná výprava povodím italské řeky Serchio
Ďáblovy mosty. Takové pojmenování mívají kamenné stavby s odvážnými klenutími a oblouky. Třeba Ponte delle Maddalena, most Máří Magdalény, na řece Serchio. Pěkných mostů i na jejích přítocích je tady ale víc.
Vyjíždíme kolem starověkých a dodnes zachovaných hradeb města Luccy a podél řeky Serchio míříme do lázní Lucca (Bagni di Lucca). Protéká jimi horská bystřina Lima, která je po pár kilometrech největším přítokem řeky Serchio. Na více než sto deseti kilometrech řeka steče z Apuánských Alp, přiblíží se okraji Luccy, mine Pisu a vlije se do Tyrhénského moře.
Jedeme proti jejímu toku. Před Bagni di Lucca ještě přijíždíme k obcím Borgo a Mozzano. Serchio má už šířku hezkých pár desítek metrů, a právě proto v těchto místech vznikl kamenný úzký most s pěkným obloukem. Právě se objevil za zatáčkou, sevřený z obou břehů silnicí, z pravého i železniční tratí, jež se podepsala na jeho dnešním tvaru.
Jmenuje se Ponte della Maddalena, česky most Máří Magdalény, a vznikl už v 11. století. Je tedy starší nejen než náš Karlův most, ale i jeho předchůdce – Juditin. Právě odvážný oblouk ho „zařadil“ do kategorie ponte del Diavolo, tedy ďáblových mostů, jichž v Itálii, Francii, ale i na Balkáně najdeme několik.
Po starodávné cestě
Zavřete oči, právě tudy přecházejí soumaři a poutníci putující po cestě Via Francigena, která spojovala jižní Anglii a Francii s Římem. Most nechala postavit nejspíše hraběnka Matylda Toskánská, nazývaná také Matylda z Canossy. Kolem roku 1300 musel být most restaurován. Své dnešní jméno Ponte della Maddalena získal o dvě století později. Socha Máří Magdalény stojí na levém břehu u úpatí mostu.
Na stavbě se projevovala eroze i namáhání, takže v roce 1670 Všeobecná rada Republiky Lucca dekretem zakázala přenášet přes most pařezy, špalky a mlýnské kameny. Navíc neunikl povodním, jako té v roce 1836, a došlo k dalším opravám. Na počátku 20. století byl přistavěn oblouk na pravém břehu, jímž prochází nově vzniklá železniční trať. Most dlouhý devadesát pět metrů s největším rozpětím kamenného oblouku 37,8 metru tím ztratil svůj původní středověký ráz.
Po Via Francigena chodí turisté i dnes z Cantenbury až do Říma, tak jako po slavné poutní cestě svatého Jakuba. Ve středověku navíc tvořila hospodářské i kulturní spojení Evropy s Toskánskem a celým Apeninským poloostrovem. Je známé svědectví arcibiskupa z Canterbury Sigericha, který na své cestě z Říma v letech 990 a 994 dokumentoval místa podél cesty.
Když tady dnes stojíme na vrcholku poměrně úzkého mostu, kde se fotí mladí lidé mobilem, stěží si uvědomíme, co tahle cesta znamenala pro rozvoj dnešní Itálie a Evropy.
Inspirace z Londýna
Jen o pár metrů dál se do Serchia vlévá horská bystřina – Torrente Lima. Na okraji Bagni di Lucca její břehy spojuje další unikátní most. Ponte delle Catene je most řetězový, závěsný. Neoklasicistní architekt Lorenzo Nottolini se v roce 1840 inspiroval anglickými mosty v Hammersmithu, dnes už části Londýna, a také železničním mostem v Bristolu přes řeku Avon z roku 1839.
Most v Bagni di Lucca se stavěl až do roku 1860. Tvoří ho dva oblouky, na nichž visí řetězy držící mostovku. Byl zničen Němci za války, dnes je opraven a slouží chodcům.
Výprava za ďáblovým dílem nekončí. Když pojedeme silnicí dále proti toku Limy, spatříme Ponte Maggio, most postavený z pískovcových kvádrů ve 14. století. Dodnes se přes něj jezdí autem.