Orlí hnízda nad Riviérou aneb Léto na Azurovém pobřeží
Fialkový likér, deset tisíc starožitností, výhledy jako z pohádky, po čertech silný absint nebo třeba židovský hrob na křesťanském hřbitově – na francouzském Azurovém pobřeží je toho k objevení spousta a nemá to nic společného s pozlátkem celebrit.
Tourrettes-sur-Loup připomíná orlí hnízdo přilepené ve výšce nad Azurovým pobřežím a domy přímo nad srázem vyrůstají ze skály, jako by byly její součástí. Není se co divit, v dobách temného středověku tvořily jejich zdi část vesnického opevnění. Jediný nápor, který by mohly zadržovat dnes, jsou davy turistů dychtících objevit zdejší zajímavost číslo jedna.
Fialové sídlo
Sedím u stolku na náměstí Place de la Libération a před sebou mám zcela podle bontonu francouzské Riviéry orosenou sklenku s koktejlem. Její obsah je osvěžující, jemně voňavý – a temně fialový. V Tourrettes-sur-Loup zkrátka patří ke každodenní rutině, že se místní fialky dostanou úplně všude. Dokonce i do pití, ale nejen tam. Všude jinde škemrají děti v cukrárně o žvýkačky, tady o krystalizované fialkové květy. Tajemství jejich výroby se skrývá v obalení čerstvých květů v moučkovém cukru a jejich pomalém vysoušení v troubě. S výsledkem celého procesu si však vědí rady i dospělí. Stačí vhodit takový květ do sklenky šampaňského a dějí se věci. Cukr se rozpustí, fialka znovu „rozkvete“ a nápoj získá jemnou fialkovou příchuť i barvu.
Vymyslete si téměř cokoli a v Tourrettes-sur-Loup to budete mít fialkové. Z fialek tu dělají džem, likér, zmrzlinu, čokoládu, bonbony i lízátka. S typickým francouzským vlastenectvím nezapomněli ani na fialkové makronky a s pověstným šarmem v místních restauracích křehkými fialovými květy zdobí saláty, dezerty i hlavní jídla. V obchůdcích lemujících zdejší hlavní uličku Grand’Rue si člověk připadá tak trochu jako Harry Potter na hodině lektvarů, jen jaksi monotematicky fialových. A kdyby se při objevování fialkových specialit mírně přibarvil sám, není problém. Stačí se umýt fialkovým mýdlem nebo šamponem.
Nedobytné květy
Francouzské středomořské pobřeží je zemí květin, a to se ani nesnažím být nějak nadmíru poetický. Farmáři v okolí Nice a Antibes pěstují hvozdíky, parfémáři v Grasse nedají dopustit na své růže či jasmín a pole v nedaleké Provence se počátkem léta zahalí do decentního levandulového hávu. Do takto skvěle složené kytice se Cité des Violettes neboli Město fialek, jak se Tourrettes-sur-Loup přezdívá, hodí naprosto skvěle. A skutečné kytice tu opravdu vznikají, a to dokonce závodním tempem. Zručná květinářka jich za hodinu zvládne svázat až sto dvacet, což činí jeden puget za půl minuty. Musí přitom poskládat dohromady asi pětadvacet fialkových květů a orámovat své dílo zelenými listy.
Kytice fialek si místní lidé s oblibou dávají na svatého Valentýna, tedy čtrnáctého února. Odrůda Victoria, která se tu pěstuje, je zimní kráskou. Vrchol jejího kvetení nastává v polovině ledna, kdy noční teploty klesají k pěti stupňům. Poslední květy se sbírají počátkem dubna. A to pěkně ručně jeden po druhém. Na terasovitá políčka či do skleníků se žádné stroje nedostanou, a i kdyby ano, stejně by fialovou nádheru s pěti okvětními lístky asi rychle poničily. Práce je to přitom velmi piplavá. Aby sběrači získali kilo voňavé plodiny, musejí natrhat asi osm tisíc květů.
Parfémáři z Grasse kupují fialky ve velkém, protože jich k výrobě jediného litru esence spotřebují celé dvě tuny. Kupodivu však nemají zájem o nádherné květy, ale o obyčejné zelené listy. Získání přírodního fialkového aroma je totiž snad ještě těžší než přeměna olova ve zlato, o které snili dávní alchymisté. Posledně jmenovaný zázrak se již moderním vědcům za pomoci hadronového urychlovače částic ve švýcarském CERN povedl, získat vonnou látku z fialkových květů nikoli. Jakmile někdo zkusí fialkové květy při zpracování zahřát, zhnědnou a jsou na vyhození. Veškerá fialková vůně v parfémech se tedy vyrábí synteticky a jako základ parfémů slouží výtažek z listů, jež se zpracovávají ještě v den sklizně.
Ulička fialkářů
Grand’Rue se vine mezi kamennými domy jako zkroucená podkova, aby se nakonec vynořila na náměstí téměř na stejném místě, kde se do starého jádra vesnice zařízla. Fialkáři po ní své voňavé zboží dopravují už sto padesát let, z původních sedmdesáti pěstitelských rodin však dnes zbyly poslední tři.
Odehrává se tu stejný příběh jako v případě jiných tradičních řemesel. Mladé generaci se příliš nechce pokračovat v namáhavé práci a na trh se dostává levnější produkce z Egypta či jiných zemí. Naštěstí tu jsou grasští parfémáři, kteří nedají na francouzskou kvalitu dopustit teď stejně jako v devatenáctém století, kdy jejich poptávka celé fialkové šílenství rozpoutala.
Výhoda nejisté budoucnosti
Ztratit se v místě i čase při procházce úzkými uličkami plnými uměleckých studií je otázkou chvilky. V srdci vesnice není jediný úhel pravý, jak se tu během staletí postupně a živelně lepily domky jeden na druhý. Člověk přímo cítí, jak se mu pod kůži dostává historie mnohem dávnější než ta fialkářská. Vystřídali se tu Římané, kteří dali osadě jméno, i Saracéni vyhnaní až na přelomu prvního tisíciletí. Středověcí páni z Villeneuve udrželi vesnici až do Francouzské revoluce, což je v příhraničním kraji, kde se o vládu přetahovali Francouzi, savojská knížata i italští páni, něco jako zázrak.
Právě nejisté situaci však můžou horské vesničky nad Azurovým pobřežím poděkovat za to, že je vymodelovala do tvaru kouzelných a větrem ošlehaných pevností, jež dnes berou dech tisícům návštěvníků. Každá z nich vyzařuje své vlastní kouzlo a skrývá unikátní zajímavosti. Uličky městečka Saint-Paul-de-Vence jsou tak strmé, že jimi neprojede žádné auto. Socha koně svařená z více než tří tisíc podkov však nenechá nikoho na pochybách, že se přesto jedná o důležité místo. Každá z podkov symbolizuje jednoho z místních obyvatel, mezi které dříve patřili třeba herci Lino Ventura a Yves Montand.
Jednu z největších zajímavostí však najdete tam, kde odpočívají mrtví. Její počátky vypadají jako z vtipu, který by mohl začínat asi takhle: „Sešli se rabín a kněz na jednom hřbitově…“ Obou církevních hodnostářů totiž bylo zapotřebí, aby „propašovali“ židovský hrob na křesťanský krchov. Leží v něm malíř Marc Chagall, jenž zde bydlel, a poznáte ho snadno – je na něm spousta kamínků od židovských návštěvníků.
Vesnička Èze shlíží na Středozemní moře z výšky více než čtyř set metrů, takže jsou odtud výhledy naprosto úchvatné. Zdejší největší div se skrývá ve zdech zříceniny hradu na vrcholu vesnice. K jeho vzniku muselo spojit své síly dvanáct mužů a patnáct žen. Ti první museli mít svaly z ocele, aby dokázali na vlastních zádech vytahat do hradu ze čtrnáctého století dostatek půdy k založení botanické zahrady a později suchomilné rostliny k jejímu osázení. Ty druhé mají zcela určitě srdce z kamene, protože se jedná o sochy od umělce Jeana-Philipea Richarda, jež zahradu zdobí. Ten, komu by se zachtělo moře, k němu může dojít po pět kilometrů dlouhé Nietzscheově stezce, po které se prý slavný myslitel rád procházel. Zpět to však po svých dají jen sportovní povahy, protože je těch čtyři sta metrů převýšení v letním vedru pořádně znát.
Království zašlých časů
Osada Gilette s křivolakými uličkami nemá navzdory svému jménu nic společného s holicími strojky, ačkoli by se tu pár břitev určitě najít dalo. A nejen břitev. Stačí poodejít z historického centra trochu stranou do místa, kde jsem s jistým ohromením zjistil jednu věc. Došlo mi, že mít doma sbírku skoro pěti stovek historických fotoaparátů, na kterou jsem docela pyšný, je vlastně úplná žabařina. Pierre-Guy Materlly totiž má ve své usedlosti starých předmětů kolem deseti tisíc. Kromě dvouplošníku, několika autoveteránů a celé přehlídky nejrůznějších strojů a nástrojů jsem u něj ke své radosti objevil i jeden z nejmenších fotoaparátů – Coronet Midget, který je jen o něco větší než korková zátka na víno.
Skoro každý sběratel asi bude tohle znát – pokud má doma třeba pět set foťáků, jeho žena bude pravděpodobně pevně přesvědčená, že je to přesně o pět set víc, než by jich mít měl. Pierrova manželka Sylviane je v tomhle směru bílou vránou. Nejen že se nesnaží záplavu zámků, kovadlin, petlic, pluhů či hudebních nástrojů vystrnadit někam za plot, ale ještě mu pomáhá zvládat rodinné Musée Lou Férouil, které ze svého domu udělali. A to hezky od základů. Na začátku si osedlala malý bagřík, a zatímco Pierre třídil předměty, ona rovnala půdu pro postavení výstavních expozic.
Práce se železem je pro Pierra vášní už od dětství. Jako malý chodil pomáhat místnímu kováři, pak se stal strojním mechanikem a teď vyniká jako umělecký kovář. Jeho miniatury bicyklů, železné růže i jiné kreace zdobí nejednu domácnost a větší umělecká díla třeba i veřejná místa. Umělecká činnost je zároveň způsobem, jak Pierre přišel k většině svých starých exponátů. Nechává si totiž platit nikoli hotově, ale právě darováním strašidelných, sto let starých zubařských nástrojů, gynekologického vybavení a dalších rarit z dob našich babiček.
Součástí jeho sbírky je hned několik modelů žluté tramvaje. Právě taková před asi sto lety skutečně v jeho rodné vesnici stavěla a prý to byl projekt za všechny peníze. Trať se stavěla třináct let, bourala sedm a v provozu byla pouhých pět. Když se tramvaj rozbila, ani toho nikdo moc nelitoval. Na trati se stávalo tolik nehod, že se jí radši většina lidí vyhýbala. Na rozdíl od smolné tramvaje měl gilettský kostel svatého Petra naopak velké štěstí. V sedmdesátých letech se ve vesnici natáčel film Smůla s Jeanem-Paulem Belmondem a Claudií Cardinale v hlavních rolích. Celému štábu se celé místo natolik zalíbilo, že později na renovaci kostela přispěl.
Povyražení v horách
Nedaleko francouzské Riviéry se rozkládá zimní středisko Valberg. Návštěvníci tu však najdou spoustu zábavy i v létě:
- Pěší turisté se mohou vydat do hor po značených trasách nebo prozkoumat Planetární naučnou stezku, na které jsou modely nebeských těles ve vzdálenostech, jejichž měřítko odpovídá těm skutečným ve vesmíru.
- Příslušníci mladší generace jistě ocení letní bobovou dráhu se dvěma dráhami a vlekem, který je dopraví zpět na vrchol.
- Necelých deset kilometrů od Valbergu leží vesnička Péone, která je esencí klidu bez turistů. Největším lákadlem je tu kostel, několik kapliček a liduprázdné uličky mezi kamennými domky.
Zelená víla opět legální
- Pod starou tržnicí v přímořském Antibes se skrývá netušený poklad. Ve sklepních prostorách přilehlého obchůdku s olivami a kořením totiž funguje autentický absintový bar.
- K výrobě absintu se používají tři základní bylinky, které se nechávají v nápoji macerovat – anýz, fenykl a pelyněk.
- Obsahová látka pelyňku thujon je podobná THC z marihuany a panovaly obavy, že způsobuje halucinace. Proto byla výroba i prodej absintu ve Francii dlouho nelegální.
- Pod vlivem thujonu si prý uřízl ucho i malíř Vincent van Gogh. Pravděpodobně to však bylo kvůli jeho psychické nemoci a velkému obsahu alkoholu, kterého je v absintu kolem osmdesáti procent.
- Analýzou starých vzorků absintu se zjistilo, že v něm bylo moc málo thujonu na to, aby se nějak výrazněji projevil. Pokud něco působilo na psychiku pijáků, mohlo to být jedovaté měďnaté barvivo, kterým se před sto lety dobarvoval levný absint.
- Francouzský absint se správně pije tak, že se nechá voda z karafy kapat na děrovanou lžičku s kostkou cukru položenou na sklence s absintem. Rozpuštěný cukr prokapává do nápoje, který ředí a také způsobuje zajímavý mléčný zákal.
Festival fialek
V Tourrettes-sur-Loup se každoročně koná festival fialek, na který přijíždí až deset tisíc návštěvníků:
- Festival se koná vždy první víkend v březnu a oslavuje blížící se konec sklizně fialkových květů.
- Vesnicí projíždějí alegorické vozy bohatě zdobené květinami, probíhají tradiční trhy, hudební vystoupení a další akce.
- Při druhém průjezdu vozů z nich posádky vytrhávají květy a házejí je mezi diváky, až jsou vozy zcela holé. Říká se tomu „květinová bitva“.
- První ročník festivalu se uskutečnil v roce 1952, kdy chtěl místní zlatník a umělec Victor Linton, původem ze Skotska, upozornit na snahu fialkářů. Tehdy vesnicí projížděli květinami vyzdobení osli, bicykly a ruční káry.
- Návštěvníci Tourrettes-sur-Loup se mohou o festivalu i pěstování fialek dovědět víc ve farmářském muzeu La Bastide aux Violettes, otevřeném v roce 2010.
Antibeské speciality
V Antibes najdete krásnou starou tržnici i pár obchůdků, které rozhodně stojí za návštěvu:
- V tržnici ochutnejte pâte de fruit. Ovocná specialita připomíná želé, prý ji můžete mít doma rok mimo lednici, aniž by se zkazila, a v tržnici ji seženete v mnoha příchutích, včetně černého rybízu, rajčat s chilli nebo fíku.
- Místní pekárny nabízejí pochoutku pissaladière. Je to slaný koláč podobný pizze a obložený karamelizovanou cibulí s ančovičkami a olivami.
- Koláč tarte aux blettes je kupodivu sladký dezert, ačkoli se připravuje z mangoldu či špenátu a parmezánu. Společnost jim však dělají jablka, rozinky, piniové oříšky a cukr.
- Soustava obchůdků Les Casemates de la Création není pastvou pro jazyk, ale pro oči. Sídlí v nich umělci a řemeslníci nejrůznějších druhů. Nabízejí obrazy, keramiku, tisky na ručně vyráběném papíru, ručně foukané sklo nebo textilní výrobky.
