Městečko Grasse si získalo přezdívku „hlavní město parfémářství“ • Zdroj: Michael Fokt
Zapeklitý rébus každého cestovatele po Francii: kam dřív?
Tančící věž, vesnice na vodě postavená na klíč, čínská pagoda u nejslavnější francouzské řeky nebo vlastnoručně namíchaný parfém. To je jen pár třešniček na neskutečně bohatém dortu, kterému se říká Francie.
V Evropě se těžko hledá země rozmanitější, než je Francie, což by určitě s chutí potvrdilo téměř sedmdesát milionů tamních obyvatel. Představte si sluncem prohřáté středomořské pobřeží, vyvažte ho větrem ošlehanou Bretaní a přidejte baskický surfařský ráj. To vše okořeňte šarmem francouzských měst, klidem vesnic na náhorních planinách a drsností korsické krajiny. Kdo chce, může si místo chladivého dezertu přidat alpské ledovce a čisté horské říčky. Na to, abyste si dosyta vychutnali stovky zdejších druhů sýrů a ještě více typů vín, vám nebudou stačit ani dva lidské životy. Snad nejlepší na tom všem je, že celá ta rozmanitost začíná ani ne šest set kilometrů od českých hranic.
Kráska se spoustou kopií
Snad nejslavnější věž na světě, Eiffelova, vznikla k propagaci Světové výstavy v roce 1889. Než spatřila světlo světa, zažila těžké porodní bolesti a příliš sympatií si nezískala, ani když se postavila na nohy. O své místo pod sluncem musela tvrdě bojovat. Měla však svého anděla strážného. Nebyl jím nikdo jiný než její duchovní otec Gustave Eiffel, který ji několikrát zachránil před smrtí. Zatímco pařížská umělecká smetánka v čele s Émilem Zolou či Alexandrem Dumasem mladším sepisovala petici na její zbourání, geniální konstruktér si na jejím vrcholu zřídil vlastní luxusní apartmán se vším komfortem. Pozvání na návštěvu do neobvyklého budoáru neodmítl ani budoucí britský král Eduard VII., Buffalo Bill nebo Thomas Alva Edison, který věž vůbec poprvé osvítil.
Vydržovat si dlouhonohou krasavici není nikdy levná záležitost. Náklady na provoz věže se po dvaceti letech ukázaly jako dlouhodobě neudržitelné a začalo se vážně uvažovat, že půjde k zemi. Každý rodič chrání své dítě, a tak Eiffel rychle přispěchal s dalším geniálním nápadem. Udělal z ní vědeckou laboratoř. U její špičky zřídil řadu meteorologických zařízení a k nohám zase umístil větrný tunel pro studium aerodynamiky. Otevřený přístup sem měli všichni vědci, kteří ho potřebovali. Svá testování tu prováděl třeba Ferdinand Porsche nebo průkopníci letectví bratři Wrightové. Rozhodnutí neposlat železnou dámu k zemi se Pařížanům rozhodně vyplatilo zejména v průběhu první světové války. Byly to totiž bezdrátová technologie, která zachránila město před německým útokem, když radiotelegrafisté zachytili nepřátelské vysílání. Dalším majstrštykem bylo též rozluštění kódované zprávy s informacemi o dvojité německo-francouzské agentce jménem Mata Hari.
Dnes se na Eiffelovku stojí fronty a po celém světě napočítáte více než padesát jejích replik. Kochání z jejích ochozů je při návštěvě města nad Seinou skoro povinností. Jestli ale patříte mezi nešťastníky, kteří trpí strachem z výšek, určitě vás zaujme informace, že se věž během dne pohybuje. Nejen že se smršťuje díky tepelné roztažnosti železa, ze kterého je vyrobená, ale ona se navíc doslova točí v kruhu, jako by tančila. Je to proto, že se zároveň odklání od slunce. Tím, jak se slunce pohybuje po obloze, dokáže její vrchol za den klidně opsat kružnici o průměru kolem patnácti centimetrů.
Každá žena se ráda parádí a železná lady není výjimkou. V šatníku má už celkem devatenáct nátěrů. Svou garderobu mění přibližně jednou za sedm let. Do nového lesku ji přivádí tým padesáti natěračů vždy za rok a půl. Protože se letos v Paříži konají olympijské hry, oblékla slavnostní zlatou róbu.
Provensálské Benátky
Jdete v životě proti proudu? Jestli ano, bude se vám tady, v zálivu Saint–Tropez, hodně líbit. Jezerní městečko Port Grimaud před nedávnem oslavilo šedesátiny, což je v porovnání s drtivou většinou evropských dědin dětský věk. I když se přístav obléká do krásných pastelových barev, v žádném případě nepůsobí mladistvou nerozvážností. Naopak, je postavený ve stylu původní středomořské architektury. Duchovním otcem městečka prošpikovaného kanály a drobnými můstky je François Spoerry – chlapec původně z Alsaska, který si splnil svůj sen, i když se osud postavil proti němu.
Až se budete procházet zdejšími uličkami, obdivovat malebná zákoutí nebo se projíždět na lodičce, budete si říkat, jak je možné vybudovat takovou nádheru na bažině plné komárů. Ale hlavně nebudete chápat, kdo by si dal takovou práci a proč by to vůbec chtěl. Za odpovědí stojí velká dávka smůly, hodně vytrvalosti a také určitě trochu rozmařilosti. Mladý François se totiž moc rád plavil na plachetnici a se svými kamarády často podnikal pánské jízdy do Řecka. Jako vrcholně nepohodlné mu přišlo, že svou loď musí zaparkovat v přístavu a teprve z něj dojít do ubytování. Mnohem lepší by přece bylo, kdyby každý domek měl své molo a kotviště. A tady se v neklidné hlavě začal rodit ďábelský plán. Mladík brzy pochopil, že kvůli jeho špatnému zraku je kariéra námořníka, po které tak toužil, navždy ztracená. Dal se proto na architekturu a do svého šíleného plánu vybudovat vesnici, kde je každý dům dostupný po souši i po moři.
Vládne tu neskutečná rozmanitost. Domečky jsou nalepené jeden na druhý, každý je jinak vysoký a žádná z fasád snad není stejná. Zahrádky i parky jsou upravené a stín na některých místech poskytují vzrostlé borovice. Místo je nejen zvláštní, ale má i svá velmi neobvyklá pravidla. Město klade velmi vysoké nároky na životní standard svých obyvatel, a to jak z estetické, tak z bezpečnostní stránky. Navíc si chce udržet pověst bezkonkurenčně klidného přístavu. Na balkonech se proto nesmí věšet prádlo, na ulici se můžete pohybovat pouze ve vhodném oblečení. I když jste v podstatě u vody, zapomeňte na to, že odložíte tričko nebo košili. Dívky musí mít na sobě více než minimalistické topy. Psi na pláž nesmějí a stejně tak si tu ani nezagrilujete, ani nezapiknikujete. Chraň vás ruka Páně, aby vám vypadl na zem papírek z kapsy nebo abyste se chtěli do města vydat autem. To necháte hezky na vyhrazeném parkovišti.
Čínská pagoda v údolí Loiry
Mít něco lepšího a být suverénní podobně jako francouzský král se nemusí vyplatit. Ve snaze udělat dojem někteří samolibí jedinci nedokážou odhadnout, kdy je čas hodit zpátečku. Své o tom zřejmě věděl i vévoda Étienne François de Choiseul, který působil jako ministerský předseda Ludvíka XV. a mimo jiné se zasloužil o získání Korsiky pod francouzský vliv. Ten si v roce 1761 koupil zámek spolu s obrovským panstvím a přepychovými zahradami v Chanteloup, tři kilometry jižně od města Amboise. Impozantní zahrady patřily mezi nejkrásnější, nejzvláštnější a nejlépe zařízená místa v celé Francii. Samozřejmě byly násobně větší než ty královské ve Versailles. Celý rozkvetlý prostor byl navíc součástí úchvatného hydrotechnického řešení, jehož součástí byly kanály, jezera či fontány, a voda zde stékala po dlouhé dekorativní kaskádě desetistupňovitých teras. Vévodovi takový přepych zřejmě nestačil, a tak se rozhodl pro další rozšíření a modernizaci. Některé plány stačil uskutečnit, jiné ne.
Přílišná nezávislost především ve vlastních politických aktivitách nakonec vedla k jeho sesazení a vypovězení na jeho panství. Tam ještě více zmobilizoval své zahradnické choutky. Čert ví, jestli ze vzteku, ale některé části zahrad zrušil a předělal v tehdy velmi moderním anglo-čínském stylu. Tak se stalo, že zde během tří let vyrostla sedmipatrová pagoda, jejíž inspirací se pravděpodobně stala Velká pagoda v londýnské Královské botanické zahradě Kew Gardens. Na rozdíl od čínských pagod, které jsou dřevěné, je tahle kamenná. Netradiční a opět honosnou stavbu vnímal jako pomník přátelství lidí, kteří ho v době jeho exilu navštěvovali a zůstali mu věrní. Jejich jména jsou vytesaná do mramorové desky ve druhém patře. Pagodu, která působí mírně nakloněně, podpírá prstenec šestnácti sloupů a šestnácti pilířů. Každé patro je postavené jako kopule. Schodiště je velmi úzké a strmé. Výhled z posledního patra je jen pro silné povahy. Zatímco palác i zahrady byly v průběhu Francouzské revoluce zničené, pagoda zůstala stát na nejvyšším bodě panství.
Město nadsázky
Marseille je nejstarší město Francie. Díky rozmanitosti národností, které tu žijí, se mu přezdívá „křižovatka světa“. I tomu nejlepšímu francouzštináři se tu domluva s místními může zdát někdy složitá. Používají totiž s oblibou prastarý dialekt, jemuž se říká „marseillais“. Specifikum této řeči tkví v její peprnosti. Nezasvěceným se může zdát až vulgární. Marseilleský způsob mluvy totiž pojmenovává věci tak, jak jsou. Je založený na metafoře a přeneseném významu. Stejně jako se Praha škodolibě pošťuchuje s Brnem a obě města se vzájemně vtipně dobírají, škádlí se Marseille s Paříží o to, co kde mají lepší. Jednou z věcí, ve které může Marseille na Paříž dělat dlouhý nos, je fenomén kávy. Právě do Marseille totiž v roce 1644 přivezl vášnivý cestovatel Pierre de La Roque několik kávových zrn, jejichž sláva se rychle rozlétla do celé Francie.
Těžko říci, která ze zdejších památek je největším turistickým lákadlem. Jestli je to monstrózní katedrála Sainte-Marie-Majeure s pruhovanou fasádou, která svým vzorem tak trochu připomíná flanelové pyžamo, nebo „Dobrá matka“, jak se láskyplně říká bazilice Notre-Dame de la Garde. Dominantou zvonice druhé z nich je obří zlatá socha Panny Marie Strážné. Spíše, než abyste před ní padli na kolena, si při snaze spatřit ji protáhnete záda. Shlíží na vás totiž z výšky šedesáti metrů. Z nádvoří baziliky je ale překrásný výhled na „francouzský Alcatraz“ – pevnost na ostrově If. Obě vězení, ze kterých se živí nedostanete, něčím proslula. To u pobřeží San Franciska více než čtyři roky poskytovalo střechu nad hlavou slavnému Al Caponovi a hrad naproti marseilleskému přístavu se zase může pochlubit nespravedlivou kvalitou ubytování svých hostů. Komfort vězňů nezáležel ani tak na míře prohřešku, ale na síle peněženky. Pokud měl člověk holý zadek, věděl, že tu nepřežije déle než několik týdnů. Jeho budoárem se stala špinavá, tmavá kobka pod hradem oživená všemožnou havětí. Když mu ale v kapse cinkaly zlaťáky, nebo spíš dost zlaťáků, mohl mít slušnou celu s oknem, krbem a přístupem k vodě.
Vyrobte si vlastní parfém!
Chanel, Dior, Hermès a Louis Vuitton jsou značky, které vyrábějí nejslavnější parfémy na světě. Co je ale víc než vonět stejně jako stovky žen, které jsou ochotné za vůni zaplatit mnoho tisíc korun? No přece mít zcela originální parfém namíchaný podle svého vkusu. Středověké městečko Grasse je obklopené chráněnými květinovými poli s růžemi, jasmínem či nočním hyacintem. Právě tady sklízejí okvětní lístky rostlinek jemné ruce sběraček. V samotném městě pak najdete hned několik míst, kde si můžete dopřát luxus výroby vlastního parfému. Asi nejlepším místem je parfumerie společnosti Galimard.
Připadat si tu budete jako středověký alchymista. K dispozici budete mít několik tuctů esencí a jednu velmi zkušenou paní – mistryni svého oboru. Na začátku vám poví vše o pravidlech výroby vůní a poskytne vám i své tajné tipy. Po celou dobu vám bude trpělivou rádkyní. Nebojte se klást otázky. Finální produkt už je jen výsledkem vašeho citlivého nosu. Odcházet budete se svou osobitou voňavkou, kterou si též pojmenujete. Vaše receptura rozhodně nezůstane zapomenutá. Naopak, získá svůj jedinečný kód, pod kterým zde bude navždy uložená. Když vám parfém dojde, stačí sem napsat. Laboranti si jen z archivu vytáhnou informace o jeho složení a připraví vám novou dávku.
Mimochodem, podnik Galimard byl v době svého založení třetí nejstarší parfumerií na světě. Místní manufaktura se dokonce starala o zvýšení sex-appealu krále Ludvíka XV. Paradoxní je, že než to tu před staletími začalo vonět, pořádně to zde smrdělo. Mohl za to zápach surových kůží, které se používaly na výrobu rukavic. Koželužství v regionu frčelo už od dvanáctého století. Jean de Galimard oblékal do hebkých rukaviček třeba ručky Kateřiny Medicejské. Aby zamaskoval nepříjemný odér vydělané kůže, aplikoval na rukavice vůni zdejších květin. Sláva voňavých rukavic se rychle šířila francouzským dvorem a v průběhu staletí se z Grasse stalo hlavní město parfémů.
Město modrého zlata
Toulouse je proslulé svými překrásnými paláci z terakotového zdiva, díky kterému si vysloužilo přezdívku „růžové město“. Postavit tuhle nádheru samozřejmě stálo balík. Přesto se tu našel poklad, který na vše vydělal. Za neskutečným bohatstvím stojí nenápadná rostlinka se žlutými květy – boryt barvířský, kterému Francouzi říkají pastel. Jeho kouzlo tkví v listech, ze kterých se získávalo vzácné odolné modré barvivo. To dokázalo zcela zastoupit nedostatkové indigo. V šestnáctém a sedmnáctém století dokázala tahle kytička udělat z mnoha francouzských měst šťastné místo pro život a z mnoha obchodníků přímo snové boháče. Obzvláště se jí dařilo kolem Toulouse, Albi a Carcassonnu. Právě v tomto modrém trojúhelníku se pastel zpracovával pro místní textilní průmysl.
Proces výroby barviva býval poměrně zdlouhavý. Mezi sběrem rostliny a získáním konečného produktu uplynul celý rok. Navíc to nebyla práce nikterak voňavá. Sklizeň probíhala ručně hezky list po listu. Z listů usušených na slunci, rozdrcených a fermentovaných v moči se vytvářely kuličky velikosti citronu zvané coques. Hmota se následně drtila v mlýnech a rozmělňovala na prášek známý jako pigment agranat. Nejvíce fascinující ale je, že když se do kádě s vodou a pigmentem ponořila látka, obarvila se nejdříve na zeleno. K dosažení typické modré barvy došlo teprve až po tom, co se pověsila na vzduch a nastala oxidace. Bez kyslíku by totiž nezmodrala. Po objevení námořní cesty do Indie nakonec pastel soutěž s náhle lacinějším indigem prohrál, i když se ho při životě snažil udržet i samotný Napoleon. Vydal dokonce edikt, že všechny uniformy pro jeho armádu budou barveny pomocí pastelu.
