Sklízejí nejlepší pepř na světě v potu tváře. Farmářům v Kambodži pomáhá i česká organizace
Pěstuje se po staletí v jižní Kambodži a je považován za jeden z nejchutnějších pepřů na světě, po němž sahají šéfkuchaři těch nejrenomovanějších restaurací. Cesta proslulého kampotského pepře na náš stůl je však dodnes spojená s těžkou dřinou v extrémních podmínkách. Právě ty se snaží tamním farmářům usnadnit také Češi. Třeba pomocí moderních technologií.
Heng Thavy, která dříve pracovala jako švadlena v továrně, už dva roky pracuje na pepřové farmě v provincii Kampot. Právě tady sklízejí jeden z nechutnějších pepřů na světě, který se vyrábí ve čtyřech formách: jako zelený, černý, bílý a červený. Nejde ale o žádnou snadnou práci.
„Dny na farmě jsou fyzicky náročné. V sedm je Heng na poli – zalévá, vyvazuje pepřové keře, kope půdu, aby ji odvodnila, seká trávu a vytrhává odumřelé rostliny. Práce opět začíná po obědové pauze v jednu odpoledne a končí v pět,“ popisuje práci ženy mediální koordinátorka Člověka v tísni v Kambodži Senghorng Sem.
Čtyři barvy pepře
Pepř se navíc sklízí v různých fázích zrání a musí se neustále hlídat. Všechny čtyři barevné typy totiž pocházejí ze stejné rostliny. Jejich barva závisí pouze na tom, jakým způsobem a kdy se sklízejí. Zelený pepř se sbírá jako první a svou barvu si zachovává díky procesu dehydratace. Sušením vzniká pepř černý. Po úplném dozrání získávají kuličky červenou barvu, a pokud se z nich po namočení odstraní slupka, vznikne pepř bílý.
Kampotský pepř dostal své jméno po provincii Kampot v jižní Kambodži, v níž se pěstuje už několik staletí. Poprvé se o něm zmiňuje čínský objevitel Žu Ta-kuan ve 13. století, ale ke skutečnému rozmachu pěstování došlo v sedmdesátých letech 19. století během francouzské koloniální nadvlády.
Propad za vlády Rudých Khmerů
V polovině 20. století byla produkce kampotského pepře na vrcholu. Ročně se sklízely v průměru tři tuny, které pak nejčastěji mířily do předních francouzských restaurací. Pak ale nastal obrat. Během brutální vlády Rudých Khmerů, kteří se moci chopili v roce 1975 a nechali za sebou na dva miliony mrtvých, a následné občanské války se produkce prakticky zastavila.
S obnovou původních pepřových farem se tak začalo až na přelomu tisíciletí. Jenže přicházejí další problémy, třeba v podobě měnícího se klimatu. Dnešní výrobu i samotné kambodžské farmáře tak podporuje hned několik asociací a organizací.
„Kvůli stále větším vedrům a nedostatku stínu je každá činnost vyčerpávající. Přístup k vodě je omezený a rychle se měnící počasí – intenzivní horko následované deštěm – práci komplikuje. Také rostliny pepře v těchto extrémních podmínkách strádají, což třeba i o čtyřicet až šedesát procent snižuje produkci farmy, na které je Heng závislá kvůli příjmu své rodiny,“ vysvětluje Senghorng Sem.
Chladící technologie
Právě proto zavedla organizace Člověk v tísni na farmě chladicí technologie poháněné solární energií. „Náš tým naučil zaměstnance farmy systém obsluhovat, šetřit vodu a chránit pepřové rostliny během vln veder. I v tom největším horku teď mohou lidé na farmě pracovat v příznivých podmínkách díky chladicímu systému a vodní mlze. Systém se aktivuje automaticky, když teplota překročí přijatelnou hranici,“ upřesňuje Senghorng.
Organizace v zemi mimo jiné představuje místním právě nové technologie, které se dají využít v praxi na výrobu energie z alternativních a obnovitelných zdrojů. „Jedním z příkladů byl náš projekt SWITCH to Solar, prostřednictvím kterého jsme podpořili farmáře ve využití solární energie a technologií. U dalších projektů představujeme a rozvíjíme nové technologie v oblasti udržitelného zemědělství a cirkulární ekonomiky, které místním farmářům a producentům pomáhají snižovat náklady, zvyšovat šetrnost postupů a zároveň navyšovat výnosy,“ dodává zástupce regionální ředitelky Člověka v tísni pro Asii Jan Šindelář.
