Lesklá krása korálů, drsná omšelost opuštěných kamenů, zašlost řecké slávy a krajina jako ze sci-fi filmu. To je kombinace, která by zaskočila snad i Kryštofa Kolumba. Nebo snad ne? Neznal to tu ve skutečnosti až moc dobře?
Vesnička zamrzlá v čase
Dnes už však žádní místní nejsou. Tedy skoro. Během léta se v osadě s kamennými domky rozhrnou záclony ve dvou či třech z nich, aby vpustily světlo do pokojů několika lidí, kteří sem přijeli hledat svatý pokoj. Člověk dnes jen těžko uvěří, že se před více než stoletím ve zdejším kostele při nedělní mši tísnilo přes sto lidí a fungovala tu škola pro padesát dětí. To všechno uživila těžba dřeva, které se po říčce Liamone plavilo dolů k pobřeží.
Místní komunita doplatila na první světovou válku, z níž se mnoho mladých vesničanů nevrátilo. Od té doby to šlo s populací z kopce, až dal v roce 1975 vesničce vale poslední ze stálých obyvatel. Od roku 1987 sice vede k branám Muny úzká silnička, přesto vás asi jako první uvítá osel ve výběhu u ní. Vesnice totiž – a také zaplať pánbůh – zůstala ve stavu, kdy si místní mohli o autech nechat jen zdát. Příkré kamenné chodníčky se schody tam i onde se klikatí vzhůru horským srázem a představa, že tudy musíte vláčet ledničku nebo pračku, je přímo mučivá. Asi je dobře, že dodnes existují místa, kde se hýkající dopravní prostředek pořád hodí.
Směrem dolů od vesničky Evisa se horská silnice klikatí jako rozzlobený had po okraji útesu a při pohledu dolů na dno srázu běhá slabším povahám mráz po zádech. Není divu. Soutěska Spelunca, dlouhá tři kilometry a se srázy vysokými až tři sta metrů, které vyhloubila říčka Tavulella, totiž patří mezi nejhlubší žulové kaňony v celé Evropě.
Po jejím dně se kromě říčky plazí i kamenná mulová stezka, která před postavením silnic představovala jediné spojení Evisy i osady Ota na nižším konci kaňonu s pobřežím. Díky ní si každý může snadno udělat tříhodinový výšlap do minulosti a objevit dva historické kamenné janovské mosty: Zaglia či Pianella s úzkou stezkou bez zábradlí na svém lomeném povrchu. Každý z nich se pyšní velkým obloukem, který je schopný propustit záplavové proudy, které Tavulella během jara či podzimu vykouzlí během pár hodin jako nic.
Rudá nádhera z temných hloubek
Přístavní zátoka Porto je malá jako dlaň a stejnojmenná vesnička, která se do ní vmáčkla, ještě o něco menší. Příjezdová silnička má co dělat, aby se na plácku u moře otočila o sto osmdesát stupňů a vypustila auta návštěvníků na zpáteční cestu do hor. Ačkoli se to na první pohled nezdá, skrývá se mezi hrstkou zdejších domů skutečný poklad.
Obchůdek Travail de la Nacre doslova přetéká blyštivými kreacemi ze středomořských červených korálů nebo perleti, která si sem našla cestu až z dalekého Tichomoří. Nejlepší ze všeho je, že veškeré šperky vznikají přímo tady v dílničce, jež navazuje na obchod. Kdo má tedy zájem, může na vlastní oči sledovat šperkařského mistra při práci.
„Korály, které tu zpracovávám, kupuji jen od potápěčů s licencí,“ ujišťuje mě Eric a vypíná lešticí stroj. „A ti rozhodně nemají snadnou práci. Tady, na Korsice, se musejí potápět do hloubek kolem padesáti metrů a brát jen korály, které mají u základny průměr větší než sedm milimetrů.“ Protože korál červený přirůstá ročně do délky asi půl centimetru a na průměr jen zlomek milimetru, zajišťují přísná pravidla, aby z moře nemizely příliš mladé kolonie a ohrožený živočich měl dost času se dostatečně namnožit.
„Není korál jako korál,“ vysvětluje Eric. „Čím tmavěji červenou barvu má, tím je cennější. Na ceně přidává i to, když má zajímavý tvar. Vyhledávané jsou třeba uzavřené tvary vznikající, když se dvě korálové větvičky při růstu navzájem dotknou. Stejně jako drahokamy v sobě mohou mít i korály různé praskliny nebo nečistoty, což jejich cenu snižuje.“
Samotná práce začíná myšlenkovým experimentem. Každý kousek korálu se hodí na něco jiného a v každém z nich umělcova fantazie vidí jiný šperk. Pak teprve přijde na řadu řezání. Někdy je hotovo za pár hodin, jindy trvá práce řadu dní. Třeba ručičky se zatnutou pěstí, které Korsičané považují za amulet pro štěstí a děti je dostávají po narození, může Eric dělat snad i poslepu. Když se však rozhodne z korálů „postavit“ třeba slona nebo loďku, hraje si s takovou korálovou sochou celé měsíce.
Ačkoli se to na první pohled nezdá, patří mezi nejcennější šperky zdánlivě obyčejné náramky nebo náhrdelníky z korálových korálků nebo, jak Eric poeticky říká, perel. „Při broušení dokonale kulatých perel se ztrácí hodně původního materiálu, a výsledný náhrdelník má navíc velkou hmotnost, což se do ceny samozřejmě započítává. Vyrobení bezvadného kousku někdy zabere několik let pečlivého výběru. Všechny korálové perly musejí mít nejen stejnou velikost a kvalitu, ale i barvu,“ krčí rameny Eric nad ciframi v přepočtu pětimístnými u některých rudých skvostů.
Jeho korálové království se krčí uprostřed bizarní krajiny rezrevace Scandola a ikonických skalních útvarů Calanques de Piana na jeho okraji. Zdejší žulové útesy mají téměř stejně červenou barvu jako neopracované korálové větvičky a dávná sopečná erupce, jež se odehrála před půlmiliardou let, si s jejich tvarem vyhrála inovativněji než nejlepší z umělců. Při průjezdu jedinou silničkou, která do Calanques vede, si budete připadat jako Alenka v říši divů.
Potkáte totiž dračí lebku, zkamenělého psa či slona, zápasící dinosaury a v podstatě skoro všechno, co vám vaše představivost umožní spatřit. Tak bláznivě tenkrát ztuhly místní horniny. Jen za Obřím polibkem neboli skalním útvarem Bisou Grande se budete muset vydat na palubě lodi. Přímo do nitra rezervace Scandola, kde se tyčí, totiž žádné silnice nevedou. A to je skvělá zpráva pro ohrožené orlovce říční, kteří tu nerušeně hnízdí.
Řecká stopa na Korsice
Tady něco tak trochu nesedí. Modré okenice u mnoha domů a kostel s pravoslavnými ikonami uvnitř? Ano, sice jsme pořád na Korsice, člověk by však měl sto chutí po obdržení osvěživého piva v místním bistru říct „evcharisto poli“. Tady to prostě působí tak nějak helénsky. Kam jednou vstoupila noha Řeka, tam je to dlouho znát. Ve vesnici Cargèse těch nohou bylo rovnou přes tisíc a patřily více než pětistovce přistěhovalců z poloostrova Máni na Peloponésu, kteří v sedmnáctém století prchali před útlakem tureckých Osmanů. Ti si totiž ani ne dva kilometry od jejich domovské vesnice Oitylo postavili pevnost a druhým svěžím nápadem, který měli, bylo vybírání těžkých daní od místních.
Slovo dalo slovo a oitylský biskup se dohodl s Janovany, kteří tehdy Korsice vládli, o zemi zaslíbené pro jejich azyl. Území na mysu Puntiglione sice bylo slíbené, ale zaslíbené alespoň zpočátku určitě ne. Korsičané jsou hrdí každým coulem, a když jim někdo na jejich půdu přiveze něco jako pravoslavnou víru a modré okenice, je zaděláno na problém. Pověstný špunt z láhve vyletěl pětapadesát let od založení kolonie, kdy korsické oddíly se zbraní v ruce donutily Řeky, aby na čas utekli do hlavního města Korsiky Ajaccia.
Dnes je ovšem všechno jiná písnička. V Cargèse stojí v harmonickém soužití naproti sobě katolický i řecký kostel a místní farář slouží nedělní mše na střídačku v obou. Smíšená manželství naředila původní řeckou krev kolonistů natolik, že se z nich postupem času stali Korsičané jako poleno. Doby, kdy se tu mluvilo řecky, připomínají už jen názvy některých ulic. A také procesí konaná během zdejších náboženských svátků, při kterých věřící vynášejí z řeckého kostela jednu ze čtyř velevzácných malovaných ikon, jež si řečtí vystěhovalci kdysi přivezli ze svého domova.
Je tady Kolumbovo?
Jeden velký mořeplavec se tu možná narodil, druhý tu zcela určitě přišel o oko. Kolem přímořského městečka Calvi se zkrátka v horkém letním vzduchu tetelí opar záhadnosti. Hypotetický občan tu má do žuly vytesaný pomník v podobě lodní přídě a odhodlaně hledící tváře, zatímco po tom skutečně bezokém tu sotva štěkne pes. Asi by bylo na čase pod letním sluncem rozklíčovat, kdo je kdo.
Kamenná citadela na ostrohu nad mořem pamatuje doby, kdy kolem korsického pobřeží kroužilo loďstvo věhlasného britského admirála Nelsona. Právě on na obléhání Calvi doplatil ztrátou zrakového orgánu a možná by se leckomu chtělo dodat: dobře mu tak. Při ostřelování města totiž stihl zničit jeden velmi zvláštní dům v ulici Rue du Fil. Podle zarytého přesvědčení místních v něm nepřišel na svět nikdo menší než sám Kryštof Kolumbus.
Protože tehdy patřila Korsika pod nadvládu Janova, sedělo by i Kolumbovo tvrzení, když o sobě jako o Janovanovi sám mluvil. Totéž však platí třeba i o řeckém ostrově Chíos, kde vám obyvatelé vesnice Pyrgí, nádherně vyzdobené sgrafity, ochotně ukážou další Kolumbův rodný dům a k tomu představí pár kamarádů, kteří se pyšní příjmením Kolomvos. Jakmile se objeví nějaká výrazná osobnost, přetahuje se o její odkaz celý svět a samotná metropole tehdejší přímořské republiky Janov nemohla zůstat stranou. Právě ona se uvádí jako Kolumbovo rodiště nejčastěji. Proto prý lstiví Janované zapálili městský archiv v Calvi, aby se v něm nedaly najít dokumenty o Kolumbově původu. Místní na to však nedbají a den, kdy Kolumbus doplul do Nového světa, je v Calvi oficiálním svátkem.
Dnes už jsou však časy námořních bitev i vypalování archivů dávno minulostí a růžová fasáda kostela Sainte-Marie-Majeure i pastelové zdi okolních domů sedí do zdejší letní pohody jako ulité. V uličce Georges Clemenceau, která kolem kostela vede k janovské citadele a tamním téměř leteckým výhledům na Calvi i jeho přístav, každý stoprocentně a hned zapomene na drsnou povahu korsického vnitrozemí. Ze zdejších obchůdků se vším možným i restaurací se zahrádkami zabírajícími každé volné místo se line dokonale odpočinková atmosféra...
Korsické zajímavosti
- Až uvidíte podél silnic přeškrtané, či dokonce prostřílené dopravní značky, neděste se. Místní radikálnější vlastenci tím jen vyjadřují nesouhlas s tím, že je Korsika součástí Francie.
- Při putování Korsikou se určitě setkáte se slovem omerta, symbolizovaným třemi hlavami se zavázanýma očima, ušima a ústy šátkem. Znamená to „nic jsem neviděl, neslyšel ani nepovím“ a symbolizuje odpor houževnatých ostrovanů proti cizím úřadům.
- Na samém jihu Korsiky se na útesu vysokém 70 metrů tyčí skutečná perla – nejstarší korsické město Bonifacio. Mají tu dokonce svérázný hřbitov Marin, jehož dvoupatrové hrobky oddělené uličkami a náměstími připomínají město ve městě.
- Na Korsice se můžete cítit jako v Karibiku. Stačí navštívit překrásné pláže Palombaggia nebo Santa Giulia na jihovýchodě ostrova. Druhou z nich odděluje od moře bělostná písečná kosa.
- Ajaccio nebývalo vždy korsickou metropolí. Bývalé hlavní město Corte se krčí v drsném vnitrozemí a ve fasádě domu na zdejším náměstí Gaffory jsou dodnes zasekané kulky pocházející z korsické války za nezávislost.
Dva korsičtí hrdinové
Jeden málem dobyl celou Evropu, druhý položil základy americké ústavy. Seznamte se se dvěma nejslavnějšími korsickými osobnostmi.
- V roce 1796 se v hlavním korsickém městě Ajacciu narodil budoucí císař Napoleon Bonaparte.
- Jeho rodný dům teď slouží jako muzeum, kde je k vidění mimo jiné i pohovka, na které přišel věhlasný vojevůdce na svět.
- Po Napoleonovi se v Ajacciu jmenuje skoro všechno včetně mezinárodního letiště či hlavní nákupní ulice. Místní mu však dlouho nemohli zapomenout, že se přidal k Francouzům.
- Mezi několika Napoleonovými pomníky najdete i jeden, který má souvislost s Českem. Stojí na náměstí d’Austerlitz a připomíná bitvu u Slavkova, ve které Bonaparte na hlavu porazil rakousko-ruské vojsko.
- Poměrně nenápadná busta před vojenskou tvrzí v Ajacciu připomínáPasquala Paoliho, který bojoval za nezávislost ostrova a místní ho považují za národního hrdinu.
- Ačkoli je pomník poměrně nenápadný, Paoliho zásluhy jsou ohromné. Sepsal korsickou ústavu, jež se stala základem té americké, dal ženám volební právo, založil univerzitu v Corte a vydal korsickou měnu. Díky němu se Korsika stala prvním demokratickým státem v osvícenské Evropě.
