Desítky těch ptáků, co žerou mrtvoly, nám létaly vysoko nad hlavou podél strmých stěn soutěsky Lumbier. Po trase bývalé železnice, jež byla v provozu v letech 1911–1955, prochází soutěskou kratinká, ale o to efektnější zelená cesta Vía Verde del Irati. Není mi jasné, co dnes tito mohutní supi s rozpětím křídel až 2,7 metru mohou na holých skalách ulovit k žrádlu, ale vzhledem k tomu, kolik jich zde létalo, mám podezření, nechodí-li je někdo přikrmovat, aby turistům stálo za to sem zajet. Sem, do úzké soutěsky se dvěma neosvětlenými tunely, ďáblovým mostem coby zbytkem středověkého kamenného mostu a pozůstatky sloupů elektrického vedení, protože bývalá úzkokolejka byla první elektrifikovanou ve Španělsku.
Las Vías Verdes Españolas
Vías verdes (v překladu zelené cesty) jsou stezky pro pěší, cyklisty a někdy jezdce na koních budované od roku 1993 na místě opuštěných železnic. Ty většinou vedly z vnitrozemí směrem k moři a obvykle se po nich vozily nebo se plánovalo vozit nerostné suroviny, dřevo a občas i pasažéry. Po prvním rozmachu v 19. století postupně vznikaly a zanikaly, koncese na jejich provoz byly prodávány a mnohdy nevyužity, až nastal poslední rozmach po druhé světové válce, aby pak byly jako nerentabilní ponechány svému osudu. Těchto opuštěných železnic zůstalo ve Španělsku na 7600 km. Opuštěná zůstala i nádraží, tunely, viadukty. Mnohé zmizely, některé nebylo možno opravit, byly pohlceny novou výstavbou, ale zůstalo dost na to, aby mělo smysl pustit se do jejich nového využití.
Žádné znatelné změny – rok 2024 stejný jako rok 2006 | Zdroj: Jiří Páleníček
Organizace Vías Verdes prozatím spravuje za finanční podpory místních vlád a z 50 procent i ministerstva zemědělství na 3500 kilometrů těchto cyklostezek. Viadukty byly opraveny, v tunelech instalováno osvětlení na fotobuňky napájené ze solárů, na 125 nádraží byla rekonstruováno a převážně slouží jako ubytovny nebo restaurace. Vedle bývalých kolejí vyrostly tzv. area recreativa, to znamená místa se stolečky, odpadkovými koši a zdrojem vody. Najdou se i parkoviště pro obytná auta, neboť vías verdes, zkráceně V. V., mají jako každá železnice mírné stoupání a vedou hezkou krajinou mimo automobilový provoz. A to je přesně to, co majitelé obytných aut často v seniorském věku pro svá elektrokola hledají.
Ne všude se však železnice zachovala natolik, aby bylo možno zprůjezdnit tunel či znovu postavit most. Pak je potřeba na horském kole pořádně šlápnout do pedálů a vyjet do průsmyku či jinak překonat nesjízdný úsek. Stačí se podívat na mapě na tvar cyklostezky. Bývalou železnici od běžné stezky poznáte snadno podle táhlých oblouků a úseků rovných jako podle pravítka.
Údolí řeky Cidacos lemují efektně zbarvené skály | Zdroj: Jiří Páleníček
My si tentokrát vybrali severozápad, oblast okolo města Pamplona. Nechtělo se nám jet na jih Španělska, kam před zimou jako stěhovaví ptáci táhnou na přelomu října a listopadu tisíce obytných aut z chladnějších zemí Evropy. Navíc je jižně od Pamplony opravdu pestrá paleta různorodých zelených cest.
Vía Verde del Vasco Navarro
Na jednotlivých vías verdes se odráží, jak dobré jsou orgány místní zprávy, které se o ně starají. V tomto směru vedla radnice v Ancínu, vesnici zanedbatelné tak, že jsme v ní neobjevili ani bar, kde bychom si mohli dát kávu. Vše se v ní točilo kolem bývalé baskicko-navarrské železnice, která měřila 140 kilometrů a byla v provozu jen čtyřicet let. Všechny stavby související s její historií byly pečlivě popsány a uveden i jejich stavitel.
V nádraží kdysi byly ve dvou horních patrech byty pro zaměstnance drah, dnes zde sídlí radnice a budova rozvodny slouží městskému plaveckému bazénu. Zvláštní byla budova závor, které ze mně neznámého důvodu byly uskladňovány, a ne umístěny na přejezdech. Kromě radnice dominuje Ancínu vodárenská věž sloužící dřív jako zásobárna vody pro ochlazování elektrických usměrňovačů.
Přehradní jezero na řece Arlanzón, podél které vede V. V. de la Sierra de la Demanda | Zdroj: Jiří Páleníček
Velikost bytů železničářů vysvětlovala tabule u břečťanem porostlé ruiny budovy stavitelů a údržbářů tratě. Měla v přízemí i na dnešní poměry přepychový byt s předsíní, koupelnou, pracovnou, kuchyní a třemi pokoji. Stojí mezi dvěma vrcholy této 133 km dlouhé stezky: kilometr a půl dlouhým tunelem Arquijas se stropem z jeden a půl metru silného betonu a 156 metrů dlouhým viaduktem. Tunel je samozřejmě osvětlený, ale na desítky metrů z něho táhne chlad jako z hrobu. Z viaduktu se otvírá nádherný výhled na údolí řeky v hloubce třiceti metrů. Byl skvostný podzimní den a celá oblast Pamplony, porostlá listnatými stromy, každý den ve slunci zářila. Jak asi musí zářit v noci hvězdy nad hvězdnou vyhlídkou El Trencio, u níž jsou mapy hvězdné oblohy a ukazatel na Polárku? Když ještě přidáme klidné, plně vybavené a bezplatné parkoviště pro obytná auta na okraji Ancínu, je třeba před radnicí smeknout.
Vía Verde del Río Oja
Tato podle nás dost nesmyslná železnice byla v provozu téměř 50 let a vozila obyvatele koncových městeček a jejich zemědělské produkty sem a tam. Dnes je z nádražní budovy na konečné v Ezcaray krásná restaurace, a protože jsme zde byli o dušičkovém víkendu, byla cyklostezka plná procházkářů i místních cyklistů. To, jak se všichni ve volném čase věnují intenzivně rekreačnímu sportu, je na Španělích obdivuhodné. Co nás však doslova uzemnilo, byly nádherné hřiby s čokoládově hnědými klobouky vystavené v místním obchůdku. Postupně jsme zjistili, že tato hornatá listnatá část Španělska je proslavená svými houbami a jejich sbíráním. Stejně jako u nás vstávají místní za tmy a vyrážejí s košíky na lov. Zároveň se zde konal už 32. houbový festival a celé město zdobily plakáty s houbami.
Pohled z viaduktu na V. V. del Vasco Navarro do třicetimetrové hloubky | Zdroj: Jiří Páleníček
V upraveném a na návštěvníky dobře připraveném Ezcaray je i rozlehlá budova královské textilky ze 17. století a dvě skvělé pekárny. V jedné z nich sázel do pece své výrobky pekař bez chyby – kulaťoučký a celý od mouky. O tomto víkendu zde nebyl žádný výroční trh ani se nesjelo tolik lidí na houby, prostě byly Dušičky, Španělé měli státní svátek, a tak si vyjeli do přírody a do hezkého města bez ohledu na ranní zimu a mlhu.
Vía Verde de la Sierra de la Demanda
Tuto 54 km dlouhou vía verde jsme původně chtěli vynechat, nakonec z ní vyšla super jízda barevnými dubovými a bukovými lesy a příjemný nocleh na nově budovaném parkovišti v horské vesnici se jménem, jež nám znělo přímo čarodějnicky: Barbadillo de Herreros.
Zdejší železnice vděčila za svůj vznik železným a měděným rudám a první pec v Barbadillu pracovala už v roce 1864. Tři slévárny a dvě tavicí pece pracovaly na dřevěné uhlí, proto nás překvapily hory pokryté lesy, zvlášť když stráně, do kterých se železnice zakusovala, byly přes tisíc metrů vysoko. Protože odsud bylo třeba zpracovanou rudu dopravit do Burgosu a odtud k moři do železáren v Bilbau, byla stavba železnice dost urgentní. Pracovalo na ní 2000 dělníků s platem na tehdejší dobu velmi atraktivním, jednu pesetu denně! Jako všechny budoucí vías verdes i tato železnice zápasila s problémy (hlavně v zimě), k dopravě cestujících nikdy nedošlo a po objevení snáze dostupných nalezišť rudy byla brzy po druhé světové válce uzavřena.
V. V. Carrilet neumožňuje příliš výhledů – buď vede tunely z vegetace, nebo je zahloubena do skal | Zdroj: Jiří Páleníček
Značení cesty i její lavičky a odpočinková místa jsou dost zchátralé, za což může nízká osídlenost, kvůli čemuž vesnice dostávají méně peněz z rozpočtu. To však nic neubírá na tom, že z hlediska cesty přírodou je tohle jedna z nejhezčích severských zelených cest, i když právě na ní se musí s kolem šplhat přes průsmyk 1414 metrů a na propadlý železniční tunel pod krkolomným úsekem cyklostezky si jen smutně vzpomenout.
Vía Verde del Cidacos
Tato zelená cesta byla postavena pro přepravu uhlí, ale bojovala s jedním problémem za druhým. Po devíti letech provozu ji převzal stát a na čas otevřel jen se dvěma vagony a malou benzinovou lokomotivou. Nejzajímavější je nádraží na dodatečně prodloužené trati k termálním pramenům Arnedillo sloužící jako přístup k veřejným lázním. Prameny mají až 52 stupňů, ale stojí nad nimi monstrózní hotel, který zřejmě všechno teplo nakřečkuje pro sebe a své hosty. Přírodní termální bazénky pod ním mají vodu už jen příjemně teplou a nekouřilo se z nich, i když bylo pod dvacet stupňů.
Kde jsou peníze anebo dobrovolníci, tam je i dobré značení cyklostezek | Zdroj: Jiří Páleníček
Nádherné červeně zbarvené skály lemující tento poslední úsek trati nám byly povědomé. Při pohledu na asfaltovou stezku lemovanou vysokým rákosím na pozadí rudých kopců si vzpomeneme. Tudy jsme jeli v roce 2006, když jsme šest měsíců objížděli celé Španělsko. Marně přemýšlíme, kde jsme tehdy mohli spát, ale jinak se příliš mnoho nezměnilo: 700 m dlouhý osvětlený tunel do lázní už existoval, jen je otázka, po kterém z mostů vedla silnice?
Vía Verde del Tarazonica
Na tuto trasu bychom asi brzy zapomněli, nebýt jedinečné goticko-mudérajské katedrály ve městě Tarazona. Vlak z Tarazony do Tudely jezdil nížinou řeky Ebro pomalu, pomaličku, až se mu všichni smáli. A jako jiné trati byla i ona zavřena, znovu vládou otevřena a postupně rušena. V nádražních budovách bydlí zřejmě sezonní dělníci, jsou neudržované, posprejované, jen z nádraží v Tarazoně je kulturní centrum.
Lovci měsíce z Feliu
Přesunuli jsme se pod Pyrenejemi na východ a na závěr vyzkoušeli jednu z nejoblíbenějších tras: Carrilet, vedoucí z městečka Olot přes Gironu až do Sant Feliu de Guíxols u Středozemního moře (dohromady přes 90 km).
Protože v pohoří Demanda žije málo obyvatel, finance na výstavbu visutého chodníku Valdorcas se sháněly dlouho | Zdroj: Jiří Páleníček
Zůstali jsme na severu u Olotu a vyjeli směrem na Gironu. Den byl nádherný a jiskřivý, přesně jak už týden předpovídaly různé předpovědi. Slunce jsme si však moc neužili, po většinu cesty vedla bývalá trať v zahloubeném korytu, které připomínalo díky stromům na vrcholech strání spíše zelený tunel. Jediný skutečný tunel si zabrala silnice, a tak jsme po cestě museli i do průsmyku 698 m.
V městečku Feliu nás přivítala zvláštní povědomá vůně. Rozhlédli jsme se. Ano, jsou to tyto vícepatrové budovy s poměrně úzkými vysokými okny zakrytými žaluziemi. Z nich se ta vůně line. Vždyť jsme v podhůří Pyrenejí a v těchto budovách dozrává v přirozeném chladivém vzduchu španělská lahůdka šunka Jamón ibérico. Sušírny lemovaly město po okraji, do malého historického centra jsme vjeli o něco později a zastavili se u sochy chlapce lovícího na udici měsíc.
Protože španělské vesnice jsou často na kopci, vlak je obvykle objížděl (Vasco Navarro) | Zdroj: Jiří Páleníček
Když se zde o někom řekne, že je pescalune, odkazuje se na starou legendu. Za jedné nádherné úplňkové noci zkoušel muž ulovit v řece odraz měsíce, ale sotva se dotkl udicí hladiny, měsíc se roztříštil. Od té doby říkají místní poněkud naivním lidem, kteří se pouštějí do něčeho zdánlivě nemožného, pescalunes – lovci měsíce. Já osobně mám za to, že být občas takovým naivkou není na škodu. Je to docela dobrá vlastnost, nemyslíte?
Po Evropě na kole
- Evropu křižuje sedmnáct základních cyklotras zvaných Eurovelo řízených Evropskou cyklistickou federací. Tato síť dálkových tras má dnes přes 90 000 km a Českem jich prochází na 2100 km.
- Čím více na východ Evropy, tím víc se vyhýbejte silnicím s auty. Jedny z nejnebezpečnějších jsou bohužel české silnice.
- Rozhodnete-li se prozkoumat více španělských vías verdes, mezi kterými mohou být dlouhé přejezdy po běžných komunikacích, je naprosto nejlepší variantou mít auto s řidičem, který vás bude převážet. Jinak musíte počítat, že všechny trasy pojedete vždy tam a zpět.
- V Řecku jsou řidiči názoru, že na silnici cyklista nepatří.
- V Itálii musíte být bystrý a rychlý jako každý jiný řidič.
- Ve Francii je široká síť různých cyklostezek, které vás sice povedou objížďkami, ale vždy po cestách s minimálním provozem. Navíc řidiči jsou opravdu slušní.
- V Nizozemsku na silnici k autům vůbec nemusíte vjet. V případě velice nepravděpodobné kolize s autem platí premisa, že vinen je řidič.
- V Německu a Rakousku využívejte širokou síť cyklostezek, z nichž nejznámější je Podunajská a Rýnská cyklostezka.
- Rýnská cyklostezka je součástí Eurovela 15, které měří 1500 km.
- Podunajská cyklostezka (2080 km) je součástí Eurovela 6, které má 4400 km a vede od Atlantiku (Nantes – ústí Loiry) po Konstancu v Rumunsku u Černého moře (ústí Dunaje).
- Stránky www.viasverdes.com mají dokonalé info o jednotlivých zelených cestách.
