Feria del Caballo je přehlídkou nejšpanělštějšího Španělska

Feria del Caballo je přehlídkou nejšpanělštějšího Španělska Zdroj: Jiří Páleníček

Cyklostezky na místě bývalých železnic dávají možnost klidné, ničím nerušené jízdy
Cyklostezky na místě bývalých železnic dávají možnost klidné, ničím nerušené jízdy
Směrem na sever se vzhled tzv. bílých městeček mění a začínají se víc podobat běžným španělským vesnicím
Nápadité ubytování pro cyklisty v Cazorle
Poutní kostel v El Rocíu
23 Fotogalerie

Španělská Andalusie ze sedla jezdeckého i cyklistického

Irena Páleníčková

Vnitrozemí Andalusie je něco tak obdivuhodného, specifického a v očích obyvatel EU tak typicky španělského, že i přes tichý nesouhlas ostatních autonomních oblastí je toto sedmnácté autonomní společenství pro Evropu symbolem Španělska.

Sedla patří k Andalusii stejně nerozlučně jako olivovníky, Pueblo Blancos, flamenco a španělští koně s jejich caballeros. Patří sem i sedla cyklistická, protože krajem křižuje několik speciálních cyklostezek zvaných Zelené cesty. A já se vás pokusím přesvědčit, že oba typy sedel se dají krásně zkombinovat.

Stále mladí na Vias Verdes

Návštěvníka ze střední Evropy zaručeně překvapí množství chodících, běhajících a na kole jezdících místňáků. Nejen v podvečer, nejen o víkendech. Stále. Brzy ráno, se západem slunce, za deště, za větru, v poledním horku. Vysvětlení mám od místní konzulky: „Je to životní styl, udržovat se ve formě. Tady vám ve čtyřiceti říkají, že jste mladice! Na věk se zde pohlíží jinak. Můj muž Španěl bude mít brzy padesát, sportuje pravidelně a považuje se za jinocha!“

Pohybu se místní náruživě věnují i na tisících kilometrech Vias Verdes, které vyrostly na místě zrušených železničních tratí. Původní, často úzkokolejné železničky sloužily pro svoz nerostných surovin a zemědělských produktů z vnitrozemí do přístavů, což je pro cyklisty velká výhoda: dá se jet stále mírně z kopce a opačným směrem nikdy není velké stoupání. Tyto svérázné cyklostezky vedou obvykle krajinou bez jiných komunikací a nesmějí na ně ani mopedy. Projíždět dlouhými starými tunely, jejichž osvětlení je napájeno soláry a zapíná se na fotobuňku, je opravdu zvláštní zážitek, zvlášť má-li tunel rudé osvětlení, které z něho dělá spíše cestu do pekla.

Připočteme-li k tomu pár nádraží přeměněných na ubytování, či alespoň na restaurace a naprostou většinu nádraží romanticky opuštěných a polozřícených, jež slouží jako stáje pro dobytek či v nich parkují traktory, kombajny a hnízdí ptáci, vyjde nám, že nějakou tu Zelenou cestu by žádný sportovec zavítavší do Andalusie neměl vynechat.

V Andalusii jsme jich projeli několik: V. V. Lucainena de las Torres na jihovýchodě, severněji ležící V. V. de la Sierra de Baza nebo západní Via Verde de la Sierra, po které vlak nikdy nejel, i přes 70 km dlouhou V. V. de la Sierra de Alcaraz na hranici s Valencií. Asfalt vzácně, většinou mají rovný zpevněný povrch, u vesnic jsou udržovanější, někde zarůstají trávou, jinde se teprve budují. U všech jsou piknikovací místa s posezením, mapy a ukazatele s kilometráží.

Několikrát se nám podařilo dokonale propojit sedla cyklistická s těmi koňskými, vždyť Vias Verdes jsou určené nejen pěším a kolům, ale i jezdcům na koních. Navíc díky našim bikům nezapomeneme ani na jedno ze tří míst, kde jsme pochopili, co je podstatou Andalusie a proč se stala symbolem státu.

Jak na sedlovou polévku

Ta tři místa nebyla a nejsou Andalusií v kostce, jsou spíše hodně speciální andaluskou polévkou. Na její přípravu je třeba napřed povařit a promíchat všechny andaluské provincie tak, aby to nejtypičtější vyplavalo napovrch a vytvořilo na polévce hutný škraloup. Ten se opatrně sebere, přebytečné nechá okapat, pak se usuší a slisuje do tří kostek. Jedna se bude nazývat Romería de El Rocío, druhá Feria del Caballo a třetí kostka náboženská procesí. Pak se vydáte k jednomu z nemnoha přírodních pramenů. Jeho vodu však můžete použít pouze tehdy, bude-li nad pramenem tabulka Agua no clorada, nechlorovaná voda neboli podle norem EU nepitná. Ale místní vědí, že ve skutečnosti je velmi kvalitní a že ji mohou pít i jejich ninos. V této vodě rozmícháte ony tři andaluské bujony a zahustíte zelenými dlouhými nudlemi Vias Verdes. Andaluská sedlová polévka je hotová. Ochutnejte!

Kde je pánem kůň

Každý, kdo chce jet od západu za národním parkem Donana dál na východ podle pobřeží, musí uhnout do vnitrozemí, řeku Guadalquivir přejet v Seville a opět se vrátit k moři. Podél břehu to nejde. Tato nucená objížďka vede okolo zvláštního městečka El Rocío. Kdo ji nevyužije a nezastaví, udělá velkou chybu.

I když jsme viděli mnoho španělských míst souvisejících s koňmi, El Rocío se všem vymyká. Jsme zde potřetí. Rocío zůstává stejné, se širokými písčitými ulicemi, které lemují dost specifické domy – ubytovny pro více než sto bratrstev (hermandades), která se zde na slavnou Romería de El Rocío sjíždějí. Pouť ke zdejšímu bělostnému kostelu se koná od roku 1653. A protože většina z milionu účastníků přijíždí na koních či kočárech, jsou před všemi domy úvaziště pro koně jako ve westernech a ulice jsou pro jejich pohodlí nezpevněné.

Nejen u baru vedle místní samoobsluhy visí u podivně vysokého nálevního pultu výrazná tabulka Solo caballeros (rezervováno pro jezdce). Pravý caballero totiž pije vsedě na koni a na to potřebuje nálevní pult odpovídající výšky.

Po silnicích bez chodníků auta jezdí tam, kde se jim to víc líbí, a tudíž i chodci, tedy hlavně já, jdou tam, kde jim to vyhovuje. Pokud je nutné někomu se vyhnout, je to kůň, nejlépe španělský andaluský (PRE – Pura Raza Espanola), jedno ze starobylých plemen, jež cválalo po Andalusii již před staletími. Hladím si bělouše, jehož ušlechtilá hlava působí na dotek velmi příjemně. Vytahuji fotoaparát a jezdec s bezchybně naleštěnými holínkami se poněkud ostražitě ptá: „No Facebook?“ To mu mohu slíbit, protože na Lidé a Země se neptá.

Mekka koní

Feria del Caballo, Zemědělský veletrh koní v Jerezu de la Frontera je neopakovatelnou mohutnou akcí, která láká hodně turistů, a přesto dokáže zůstat na sto procent andaluská. Snad je to i díky tradici. Základy veletrhu sahají až do středověku, kdy koruna poskytla koňařům výjimečné období, po které z obchodů s dobytkem nemuseli platit daně. V roce 1481 král určil místo veletrhu. Dnes se tradičně koná na jaře ve speciálně upraveném parku González Hontoria. A jako po celá staletí stále se zde obchoduje s koňmi, které jejich majitelé hrdě předvádějí oblečeni v tradičních oblecích andaluských caballeros s rovným kloboukem s rovnou tuhou krempou, krátkým kabátkem, výraznou šerpou, poměrně úzkými kalhotami a jezdeckými holínkami z pravé kůže. A soutěží se! Vyhlášení nositele titulu Campeón de Campeones je zlatým hřebem celé události.

Kde jsou jezdci a koně, nesmějí chybět ani kytary, flamenco a temperamentní ženy v tradičních flamenco šatech. Zatímco jezdci předvádějí na promenádě své krasavce se speciálně zapletenými hřívami a chlubí se jejich výcvikem, ženy na malých pódiích zadupou podpatky, zaklapou kastanětami a rozvíří kanýrové sukně za zvuků strhujícího flamenka. A je jasné, že se k nim okolojdoucí nemohou nepřidat. Moc jsem litovala, že flamenco neumím, a strašně jsem váhala, nemám-li obětovat pár stovek eur na tradiční dlouhé přiléhavé šaty s vlečkou, vše lemované volány. K tomu velký šátek s dlouhými třásněmi, vějíř, kastaněty, nápadné náušnice i nevkusné plastové květy do vlasů a boty na bytelném širokém podpatku. Do takové podoby se vyvinulo oblečení, které ze své indické vlasti přinesly do Andalusie romské tanečnice budoucího flamenka a které se od Světové výstavy v roce 1929 v Seville stalo dobrovolně „povinným“ krojem obyvatelek Andalusie na všech poutích a slavnostech. Jedno mi však chybělo – kila. Flamenkové šaty sedí plnoštíhlým tvarům, do nich se musíte vecpat tak, aby vás obepínaly jako korzet a prsa a břicho poněkud přetékaly. Jinak to není ono.

Od rána do večera po sedm jarních dnů žije Jerez koňmi a flamenkem. Jejich přesné určení závisí na Velikonocích, na konání předchozího veletrhu v Seville a na následné pouti v El Rocíu tak, aby se svátky nepřekrývaly. A o takových dnech je neméně důležité jídlo a pití. Jídlo je na podobných akcích natolik různorodé, že se popsat nedá, pití je jednodušší. Pivo, kterého je v Andalusii neskutečně druhů a je levné, víno, a především místní pojem – sherry.

Jerez a jeho sherry

Hrozny na sherry zrají v trojúhelníku mezi městy Jerez, Sanlucar a Puerto de Santa María, kde slunce svítí 3000 hodin ročně a půdu tvoří bílý organický slín, který zachytí zimní dešťovou vodu a na léto ji uzavře tvrdou bílou krustou na svém povrchu. Proces vzniku fortifikovaného vína zvaného sherry je tak složitý, že mnohem zajímavější bylo při prohlídce sklepů Tio Pepe sledovat místní myšky. Vyšplhají po malém žebříčku na okraj skleničky a dají si hltík. Kupodivu slezou a nespadnou, zmizí mezi sudy a po žebříčku už šplhají další adeptky na protialkoholní léčbu. Prý je takto vycvičil sám zakladatel firmy strýček Pepe, aby na pití nebyl sám. Když je myšek příliš, přijde podle průvodkyně čas na akci „Tom a sherry“ a trestné komando místních koček, které odhadne pravou chvíli, uvede jejich množství do normálu. Na otázku, zda mají kočky po konzumaci alkoholem nasáklých myší kocovinu, odpověď neznal nikdo. Ale rozdíl sherry – manzanilla – rebujito nám vysvětlili jasně.

Sladké červené sherry je nápoj Angličanů a Skandinávců. Místním víc sedí bílá suchá manzanilla ze Sanlúcaru de Barrameda. Ale i ona je svými 15 procenty příliš silná na to, aby se pila celý den v horku a na slunci. Řešením je rebujito – bílá suchá manzanilla, sladká limonáda (např. 7up) a led. Na slavnostech a romeriích teče proudem vše.

Andaluský náboženský mejdan

Kromě vládou podporované jerezské ferie jsme vyzkoušeli i něco méně organizovaného a obřího, řekla bych živelnou polní street party. A přišli jsme k ní také živelně a neplánovaně. Začalo to nenápadným upozorněním v informacích, že z vesnice Prado el Rey bude vycházet procesí na počest svatého Isidra. Putovali jsme Španělskem se stanem na plně naložených kolech a právě nedaleko této vesnice jsme plánovali přespat v olivovém sadu.

Na noční letní Andalusii byl večer všude podezřelý klid. Nikdo nám nebyl schopen říct, kde se zítra začne. Dnes už tomu rozumím. Večer sbírali síly na následující den. Kdy se vyjde, bylo dáno už dávno, možná po vypuzení Maurů ze země, možná někdy za napoleonských válek (vždyť už Francisco Goya namaloval v letech 1819–1823 obraz Romería de San Isidro, i když v Madridu).

Ráno jsme vyjeli po prašné cestě napřed, abychom si vybrali místo na focení. Dvě tři místa, tak hodinku a budeme pokračovat podle plánu. To jsme ale podcenili andaluský temperament. Když se k nám přiblížili, bubeníci ještě udávali rytmus chůze a nazdobené vozy udržovaly pořadí podle čísel. Pak se zastavili, kytary se opřely do strun, ozvaly se kastaněty, podpatky začaly vydupávat rytmus, první várka rebujita byla ze stříbrných konvic rozlita do pohárků, které měl každý zavěšený na koženém řemínku na krku. Hned jsme vyfasovali své. „Jezte! Pijte! Pojeďte s námi!“ Pomalu jako by zapomínali, proč se vydali na pouť. „Na kole? Kolem Španělska? No, to bych umřel! Tak si dejte ještě řízek, ať to vydržíte!“ Pokračujeme s nimi. Zase staví, na pití, na jídlo, bohoslužbu. Tancují. Hudba už dávno přestala bubnovat do rytmu chůze a píská a bubnuje k flamenku. Dají se do něj uprostřed cesty.

To byla čistá radost ze života, stoprocentní prožívání daného okamžiku. Zase se zastavili. Další flamenco, další jídlo, další pití. „Pojďte k nám. Vůz číslo 14!“ využije svou angličtinu středoškolačka, zašustí kanýry a přidá se v prachu k tancujícím. Nešlo nejít s nimi. A nejde na ně zapomenout. Nikdy. Pokud se vám podaří něco takového zažít, budete také vzpomínat do konce života.


Vias Verdes

Z celkového počtu 3100 km Zelených cest je v Andalusii na 500 km uspořádaných do 23 tras. Jsou sice poněkud nesystematické jako všechny Vias Verdes a nenavazují na sebe, některé jsou jen pár kilometrů dlouhé, jiné měří přes 100 km. I když jsou webové stránky viasverdes.com udělány pečlivě a přehledně, v praxi některé trasy dále pokračují polními cestami, budují se stále nové, a tak na nich vždy čeká spousta překvapení.


Jezdecké školy

Nejslavnější jezdecká škola je v Jerezu, kde před šesti sty lety začali kartuziáni šlechtit plemeno dnes označované PRE, z nichž byli vyšlechtěni i lipicáni a starokladrubáci. Vyučuje se speciální, řekla bych taneční technika kroku tohoto dříve andaluského, dnes španělského plemene, které bylo určeno pro jezdce, později pro kavalerii, ale nikdy na práci. Pomalé trhavé kroky s vysoko zdviženýma nohama, to je první, čeho si neodborný pozorovatel všimne.

Slavná je i vídeňská škola sídlící v Hofburgu a založená roku 1572, je tedy nejstarší na světě. Další dvě školy jsou v Portugalsku a ve Francii.


Pueblos Blancos

Bílá městečka jsou pojem, který patří hlavně do provincií Cádiz a Malaga. Je jich nespočetně, nejde doporučit jen jedno. Ta s nejlepší pověstí mají nejvíce turistů a obchůdků se suvenýry. Ale ani malá a zapadlá se nedají přehlédnout. Domy jsou omítnuté směsí vápna, vody a písku, aby jejich zdi odrážely sluneční paprsky a zabraňovaly přehřívání interiéru. Jsou na kopci a vjíždět do nich autem se rozhodně nedoporučuje. Kraluje jim hrad či pevnost, protože sloužily Maurům jako obranné body. Na kostely založené později už zbylo místo jen někde na svahu. Tím se Pueblos Blancos výrazně liší od vesnic ležících severněji, které vždy ovládá kostel. Hrady ani kostely bílé nejsou.