Prázdniny v sedle aneb Tour de France po vlastní ose
I teď, několik týdnů poté, co jsme z kol sundali brašny, umyli je a připravili na další cestu, nevycházím z údivu nad tím, že jsme Francii, po Ukrajině druhý největší stát v Evropě, dokázali objet dokola, aniž jsme při tom museli stoupat do kopců. Jak se nám to podařilo?
S nástupem železniční dopravy v druhé polovině 19. století začal význam vodních toků upadat, ale naštěstí jen málo obslužních cest začalo sloužit silniční dopravě. Byly příliš křivolaké, velká města často obcházely a kvůli okolo rostoucím stromům byly úzké. Francouzi si naštěstí velkých stromů váží a málokdy je kvůli uvolnění místa kácejí.
Ke konci 20. století vypluli na vodní cesty majitelé osobních lodí a cyklisté vyjeli na obslužní a tahací stezky. Začal se upravovat jejich povrch, objevily se tabulky se zákazem vjezdu motorových vozidel a začala se rodit rozlehlá síť, díky které se Francie stala rájem pro cyklisty milující jízdu po rovině v nezničené přírodě prostřídanou něčím zvláštním.
Nejen voda
A co zvláštního nabízí jízda podél vodních cest? Klid, nespěchání, poznávání stejně potrefených lidí, kteří na kratší či delší dobu opustili pohodlnou postel a teplou sprchu, navěsili na svá kola roztodivné tašky, brašny a vaky či za ně připojili různá vozítka. V nich měli věci, ale také psy, rezervní baterky pro svá elektrokola a hodně často i své děti. Je podivuhodné, na jak dlouhé cesty jsou milovníci kol ochotní vyrazit i se dvěma malými dětmi anebo třeba s nafukovacím kajakem. Ten si třicetiletý Francouz vezl na kole 1500 km obloukem podél Atlantiku od ústí Loiry až k jejím pramenům v horách, níž po proudu ho nafoukl, kolo naložil na záď a řeku splul zpět k oceánu.
Tenhle Francouz anglicky uměl, ale obecně je to s angličtinou na francouzském venkově bída. Pak je lepší věnovat se věcem, které člověk pochopí beze slov. Příroda, zámky, propusti, akvadukty a tisíce mostů spojujících břehy i lidi.
Jsou mosty moderní a elegantní a jsou mosty staré řetězové, z nichž většina nezapře lásku Francie k hradům. Minimálně na obou koncích mají věže připomínající vítězné oblouky a mezi nimi se táhnou různě natřená lana. Jsou i mosty se zvláštním osudem, třeba visutý most přes Rhônu u Rochemauru, kterému se dnes říká Himálajská lávka. Od roku 1842 sloužil běžnému provozu, pak ho smetla povodeň. Mnohokrát byl obnoven, mnohokrát zničen a v roce 1982 bylo rozhodnuto ho zbourat. Místní se však vzbouřili a v roce 2013 byl otevřen jako součást cyklotrasy ViaRhôna jen pro pěší a cyklisty.
Jiné čekaly na svou konečnou podobu i několik století. Například kamenný most přes řeku Tarn nedaleko jejího ústí do Garonny byl zničen už ve 14. století a po několika marných pokusech se začal stavět až v roce 1808 po návštěvě císaře Napoleona, po kterém byl samozřejmě pojmenován.
Jsou starobylé úzké mosty, o které se kola dělí s auty. Tu se projeví neuvěřitelná vychovanost francouzských řidičů: i těžký náklaďák přizpůsobí rychlost cyklistovi, aby ho neohrozil, a jede pomalu za ním, dokud cyklista nemůže uhnout. Nutno podotknout, že jsme se nesetkali s žádným starým mostem, který by měl tak nádhernou sochařskou výzdobu jako náš Karlův, i když panoramata měst se s nimi pořizují stejně krásná jako v Praze.
Avignonský most přes Rhônu při jízdě po ViaRhôna nelze minout. Ve své kamenné podobě byl postaven roku 1355 a měřil 920 metrů, povodně mu však postupně ubíraly na délce, až zbyly jen poslední čtyři oblouky s kaplí. Přesto byl již roku 1840 zařazen mezi francouzské kulturní památky a nyní je na seznamu dědictví UNESCO. Nedaleko ViaRhôny je i městečko Arles, známé malým nenápadným zdvihacím mostem, který mnohokrát zachytil na svých obrazech malíř Vincent van Gogh.
Akvadukty
Nejznámějším francouzským akvaduktem je bezesporu starověký římský most Pont du Gard, ke kterému je to z ViaRhôny jen dvanáctikilometrová odbočka po ukázkově postavené cyklostezce. I když i on je na seznamu UNESCO, nás zajímaly trochu jiné a mnohem mladší akvadukty, které Francouzi výstižně nazývají pont-canal. Nepřivádějí totiž pitnou vodu ani vodu na zavlažování, ale jsou dopravní tepnou, i když dnes v provozu jen v turistické sezoně, kdy po nich plují lodě výletní i obytné z půjčoven.
Řekla bych, že nejefektnějším je Pont-Canal de Briare přes Loiru z let 1890 až 1894, na jehož stavbě se podílel Gustave Eiffel. Svou délkou 662 metrů býval nejdelším kovovým akvaduktem na světě. Kanály-akvadukty jsou po celé Evropě, ale akvadukt, jehož sloupy chrání impozantní světle zelení obří draci, může stát jen ve Francii. Podobných splavných mostů je na kanálech v oblasti Loiry a Garonny mnoho. Jsou malé, překračují-li jen potůčky, jsou několikasetmetrové, překonávají-li velká údolí. Pravděpodobně si dobře prohlédnete všechny, které budete mít na trase. Po chodnících, jež je lemují, se má kolo vést, ale i kdyby se vám nechtělo doporučení uposlechnout, stejně sestoupíte a kolo povedete. Na akvaduktech je většinou ponechána originál kamenná hrbolatá dlažba a po ní se jede opravdu špatně.
Další zajímavostí technického rázu jsou propusti, z nichž nejpozoruhodnější a turisticky nejatraktivnější je osmistupňová propusť Fonserannes u města Béziers na kanálu du Midi. Díky systému na sebe navazujících propustí lodě překonávají rozdíl hladin 25 metrů. Většina cyklistů svá těžce naložená kola po šikmé ploše podél propustí raději svede nebo je vytlačí.
U městečka Montech u kanálu Garonne je unikum, které mělo urychlit plavbu nahrazením pěti propustí opravdu svérázným zařízením, které za 36 let přepravilo na jedenáct tisíc lodí. Ty vjížděly do nakloněného žlabu, vodu za nimi neprodyšně uzavřela radlice a dvě silné lokomotivy ji tlačily korytem i s lodí vzhůru. I když se na tento svérázný vynález jezdili dívat odborníci i z Japonska, bojoval s technickými obtížemi a v roce 2009 byl uzavřen. Z iniciativy obce Montech byl areál přeměněn na výrazně barevné infocentrum, zahrnující i obě lokomotivy vypadající, jako by je někdo omaloval pod vlivem LSD.
Kroutili jsme hlavou i nad tím, že při budování cyklostezek se v případě potřeby zúží silnice a nově vzniklý cyklopruh se ohradí betonovými obrubníky či zábradlím. Francie evidentně nezapře víc než stoletou tradici svého milovaného cyklistického závodu Tour de France (poprvé 1903).
Vodní rovinatá Tour
Tour de France mívá obvykle 21 etap a končí v Paříži na bulváru Champs-Élysées. My Paříž nechali kdesi na severu a cestu si rozdělili do etap pěti. Protože jsme čas neměli neomezený a chtěli jsme se vrátit před příchodem podzimu, pomocí appky v mobilu jsme si spočítali kilometry – vyšlo nám přibližně 2400 (první Tour měřila 2487 km). A jako na každé naší cestě jakýmkoliv dopravním prostředkem to dalo víc, tentokrát o pět set.
Uvažovali jsme, zda vyjet proti, nebo po směru hodinových ručiček. Z hlediska větru jsme se samozřejmě rozhodli špatně. Vyjet na západ znamenalo jet proti západnímu větru od Atlantiku, jež v údolí Loiry převažuje. Ostatně, co se počasí týče, za dva a půl měsíce jsme zažili vše, jen vítr v zádech jsme měli pouhých několik dní.
Od Saôny k Loiře
Od auta nechaného v kempu v Auxonne jsme podle Saôny vyjeli na jih, dotkli se lehce řeky Doubs a v drobném mrholení přešplhali od Saôny zelenými kopci ke Canal du Centre (v provozu od roku 1792 a až do 80. let minulého století se po něm vozilo hlavně uhlí). Po pěti dnech od začátku cesty nás předal 196 km dlouhému kanálu Latéral à la Loire (v provozu od roku 1838), který nás vedl povodím Loiry a před Orléans nás definitivně předal rozvodněné řece. A my se doma těšili, jak budeme kolo střídat s koupáním v Loiře!
Loira bez zámků i s nimi
Jen málokdo ví, že Loira je poslední velkou nezregulovanou evropskou řekou (pomineme-li Ukrajinu) a Loire à Vélo je jako řeka sama. Nepředvídatelná. Málokdy vede podle řeky. Přístup do vody většinou blokuje chráněný pás divoké lužní vegetace připomínající svou bujností a výškou tropy. V květnu 2024 napadlo v pohoří Cevenny, kde budoucí Loira pramení, nezvykle mnoho sněhu a řeka byla dva a půl metru nad normálem. K vylití z břehů do širokého okolí jí naštěstí ještě nějaký metr chyběl, jak ukazovaly letopočty tří velkých povodní z 19. století na vodočetných tyčích, které jsme měli pěkně vysoko nad hlavou.
U cyklotrasy Loire à Vélo se udává délka 903 km, zatímco řeka od pramene měří 1013 km. Trasa vede po obou březích řeky, kličkuje podle kanálu Loiry, prochází vesnicemi i městy, míjí typické francouzské kolotoče i zámky, dotkne se i jejích přítoků Tarn a Allier, který je pro řeku důležitý tím, že teprve od jeho ústí do Loiry u města Nevers se Loira stává tou pravou Loirou – řekou králů a zámků. Hlavní část Loire à Vélo vede právě odtud k Atlantiku v délce 630 km a je rozdělena do osmi etap. Zbylé kilometry různě kličkují výše proti proudu.
Co se zámků týče, můj oblíbený je d’Ussé, zámek Šípkové Růženky, který roku 1697 inspiroval francouzského spisovatele Charlese Perraulta k sepsání nejznámější verze Spící krasavice. Jinak jsme hledali menší châteaux, i když příjezd k nim často blokovala tabulka „Propriété privée“. Nevadilo to, zámky jsou stejně nejhezčí z dálky.
Na rozdíl od zámků druhé nejvýraznější stavby, a to nejen v povodí Loiry, žádné omezující tabulky nezdobily. Z padesáti šesti francouzských jaderných elektráren jsou u Loiry čtyři, a navštívíte--li zámek Chinon, budete mít jen kousek k jedné z nich – Centrale nucléaire de Chinon. Mohli jsme je fotografovat dle libosti, obytná auta měla dokonce nedaleko chladicích věží svá stání a byla zde infocentra o místní přírodě. V jednom jsme se tak dověděli, že rybáři ve speciálních plochých pramicích s kajutou na palubě trávili na Loiře celé dny a střídali se v lovu lososů – jeden spal v domku na palubě a druhý pracoval. Lososi z řeky před několika desítkami let zmizeli, a kdyby se náhodou nějaký objevil a byl chycen, dostane rybář pokutu snad ve výši ceny celé sádky lososů.
Od Loiry za Bordeaux
Chtěli jsme se vyhnout velkému Nantes i Saint-Nazaire v ústí řeky, a tak jsme Loiru daleko před Nantes opustili a vydali se po různých silničkách i cyklostezkách k oceánu a dál podle něho na jih. Přes La Rochelle, spojenou s mými milovanými Třemi mušketýry, na Rochefort a dál krajinou slanisek, mokřadel i po bývalém mořském dně do letoviska Royan. Přívoz dokonale připravený na přepravu cyklistů nás za dvacet minut převezl přes široké ústí řeky Gironde. Ta je zajímavá tím, že nemá pramen ani není pravá řeka. Je to široký nálevkovitý estuár, který vzniká pod Bordeaux soutokem řek Garonna a Dordogne.
Od přívozu na jih vede 200 km dlouhá cyklostezka vybudovaná na místě bývalé železnice, která obloukem objede Bordeaux. Byl červenec a na některých úsecích cyklostezky se po ránu a navečer řítila mračna kol jako v centru Amsterdamu. Rozlehlé atlantické pláže zlatého písku jsou populární a dovolená u nich vyjde určitě levněji než u Středozemního moře u Saint-Tropez či Côte d’Azur.
A my si na závěr tohoto úseku uvědomili, jak je dobře, že jsme před dvěma lety okruh jihem Francie odložili. Tehdy zde řádil monstrózní požár vyvolaný vedrem, silným větrem a naplánovaným zločinem. Teď jsme jeli desítky kilometrů po zcela nové asfaltové cyklostezce bývalými lesy, které připomínaly jen ohořelé soušky. Během dvou let po požáru pokrylo celou plochu neprůchodné nízké kapradí, nad nímž se večer i ráno vznášela mračna komárů, za něž by se nemusely hanbit ani třeboňské rybníky.
Tato francouzská via verde (zelená cesta) skončila u řeky Garonna v městě Langon. A nám začala čtvrtá etapa cesty, na kterou se všichni cyklisté v tomto rozpáleném létě těšili. Konečně se pojede ve stínu platanů podél kanálu du Midi.
Véloroute du Canal des Deux Mers
Za tímto vznosným názvem se skrývá zajímavá, pro někoho neznámá a nepochopitelná Cesta dvou moří, pro jiné ikonická cyklotrasa spojující Atlantik se Středozemním mořem od Bordeaux do Sète. Pět set padesát kilometrů vedou cyklostezky podél řeky Garonna, kanálu Latéral à la Garonne (19. století, 193 km, převýšení 128 m) a slavného kanálu du Midi (dílo iniciované Ludvíkem XIV., budované v letech 1666 až 1682 o délce 240 km). Protože se jedná o starou cestu, je Midi poměrně úzký a jeho propusti jen třicet metrů dlouhé. Tím je dána velikost lodí, které po něm mohou plout, a mnohé z nich mají mezi stěnou komory a svým bokem s bídou jen deset volných centimetrů.
Tato nezapomenutelná véloroute od moře vyšplhá do 190 metrů a opět klesne na nulu. Postupně nabídne nádherná města, jako Toulouse, Carcassonne, katarské hrady i mnoho dalšího. Pro mne jsou na této trase nejkrásnější aleje přes tři sta let starých platanů, mohutných jako duby na hrázích jihočeských rybníků, jejichž funkci zde plní. Někde však bohužel platí byly.
Od konce druhé světové války se jižní Evropou šířila strašlivá invazivní korová rakovina platanů, houbová choroba zavlečená z USA. Platany začaly schnout a umírat. I přes obavy z negativního dopadu na turistický ruch nezbylo než na počátku 21. století sáhnout k radikálnímu řešení a na šest tisíc platanů vykácet.
O hradby pevnosti Cité de Carcassonne jako by se choroba zarazila. Na západ od města se aleje stále odrážejí na hladině a lodě i cyklisté jedou v zeleném chladivém stínu. Na východ je suchopár – prašná stezka a vysázené nové stromky jiného druhu, jež prozatím žádný stín nedávají. Teploty tou dobou šplhaly ke čtyřicítce, prašné cesty se rozpálily, bílý prach pokrýval nás i naše kola.
Lyonská překvapení
Zbýval návrat na sever podle Rhôny k jejímu soutoku se Saônou a podle ní zpět do Auxonne. Z průjezdu Lyonem, kde se obě řeky slévají, jsme měli kvůli jeho velikosti obavy, vždyť i dálnice, po které jsme kolem něho mnohokrát jeli, byla pokaždé značně plná. Nakonec i toto město nabídlo zajímavosti.
Na soutoku je postavena moderní, těžko popsatelná budova z roku 2014, ve které je Muzeum soutoku (Musée des Confluences). Jak je budova avantgardní (a pro nás bylo její objevení zcela šokující), tak nezvyklé a nečekané jsou i její expozice věnující se mnoha tématům a jen okrajově oběma řekám.
Abychom se vyhnuli provozu, vyjeli jsme brzy ráno bez snídaně, a tak jsme se těšili na preso a croissanty na ostrohu mezi oběma řekami. Místo toho nás cyklostezka z mostu přes Rhônu bez varování vtlačila do tunelu, aby nás na jeho konci navedla přímo na most přes Saônu. Téměř dvoukilometrový tunel pod vysokým ostrohem mezi řekami byl otevřen v roce 2013, je deset metrů široký a slouží jen chodcům, cyklistům a městským autobusům. A protože je francouzský, nechybí mu umělecká výzdoba a image, který svým památkám umí dát jen umělecky založená Francie.
O pár dní později jsme z našeho auta, které zatím parkovalo v jakémsi přístřešku u kempu, odstranili slepičince, ze dveří oškrabali kokony nám neznámého hmyzu, naložili kola a vyjeli domů. A po cestě jsme začali přemýšlet, kde v Evropě by se dala najít podobně dlouhá rovinatá cyklotrasa, když Labe, Rýn i Dunaj jsme už sjeli. A tak jsme se na podzim vydali alespoň na chvíli na španělské vías verdes.
Speciality francouzského kempování
- Při příjezdu v půlce června lilo tak, že se nás recepčnímu v kempu v městečku Auxonne zželelo a nechal nás postavit stan a složit kola ve velkém party stanu.
- Nevynechejte kempy na farmě. Tři dny jsme zůstali v jednom z nich, byli jsme sami, platili 12 eur na den, čekali na hezké počasí, jezdili na kole do nedaleké sámošky a kupovali si víno, vajíčka a mléko z farmy, kam nás vzali na návštěvu.
- Naprostou specialitou jsou aire naturelle (přírodní místo), ve své ryzí podobě malé bezplatné kempy maximálně pro třicet stanů cyklistů, kteří jedou okolo a potřebují sprchu a klidné místo na noc. Po celé Francii je jich jen pár stovek a jedná se bohužel spíše o výjimku.
- I v nejpřepychovějším kempu je místo vyhrazené pro cyklisty, a i když visí u recepce tabulka „Complet“, pro cykloturistu se spot vždy najde. Někde byly zdarma i uzamykatelné skříňky se zásuvkou na dobití elektroniky. Sprchy a teplá voda jsou zadarmo.
