Londýn jinak: Zapomeňte na Big Ben a poznejte britskou metropoli z jiných a překvapivých stránek
Britská metropole patří k mým nejoblíbenějším městům nejen Evropy. Ačkoli jsem do ní letos v lednu zavítal odhadem podvacáté, opět jsem tu objevil řadu míst a zákoutí, která mě utvrdila v přesvědčení, že Londýn má v rukávech nepřeberné množství trumfů, jimiž dokáže oslnit i své protřelé příznivce.
Z letiště Luton přijíždíme vlakem na nádherné nádraží St Pancras International, které mají v hledáčku fanoušci Harryho Pottera. Zde se točily scény jeho odjezdu do Bradavic, ovšem v knižní předloze se nástupiště 9¾ nachází na sousedním nádraží King’s Cross, kde si můžete vystát klidně i hodinovou frontu na fotku s vozíkem projíždějícím zdí nebo utratit majlant v Harry Potter Shopu. Obdivovatelé Hercula Poirota to mají podstatně jednodušší: stačí popojet metrem na stanici Barbican a během chvilky dojít na Charterhouse Square, jemuž vévodí secesní budova Florin Court. Ta v televizních adaptacích s Davidem Suchetem představuje Whitehaven Mansion, sídlo detektivova bytu a kanceláře.
Staré i nové
Odtud míříme k tržnici Smithfield, která zatím zeje prázdnotou, ale stejně je naším cílem podstatně méně nápadná stavba: St Bartholomew‘s Gatehouse. Velmi vzácná ukázka tudorovské štítové architektury, která v roce 1666 jako zázrakem unikla velkému požáru Londýna. Úzkou branou procházíme ke kostelu svatého Bartoloměje Velkého (zkráceně Great St Bart‘s) z 12. století, tedy k jednomu z nejstarších londýnských svatostánků. Vstupujeme do takřka mystického prostředí, které často posloužilo i filmařům (přehled filmů je vyvěšený na nástěnce). Atmosféru dotváří varhaník nacvičující liturgickou skladbu, jinak jsme tu takřka sami. Je to úplně jiný zážitek než v dnes už velmi turistické katedrále svatého Pavla, kam se navíc platí dost vysoké vstupné (ovšem výhled z její kopule je fantastický).
Mimochodem v těsné blízkosti Svatého Pavla najdou filmoví fanoušci další ukrytý poklad – Postman‘s Park, pojmenovaný po zaměstnancích pošty, kteří sem chodívali na obědy. Jeho součástí je stěna s pamětními deskami, která byla kulisou ve scéně z filmu Na dotek. Park je ale příjemnou zastávkou k odpočinku pro kohokoli. Zahradní tematika se týká i dalšího tipu. Do povědomí turistů už se dostala vyhlídka z nejvyššího patra moderní budovy přezdívané Walkie Talkie („Vysílačka“). Zádrhel je v tom, že bezplatnou návštěvu prosklené Sky Garden je potřeba předem rezervovat. Nám se to tentokrát nepodařilo, a tak jsme si to vynahradili procházkou po terase The Garden at 120. Ve frontě na výtah jsme strávili asi dvacet minut, ovšem z venkovní vyhlídkové plošiny bych se dokázal kochat třeba hodinu. Jednou z výhod tohoto místa je kromě příjemného zahradního prostředí i to, že z něj vidíte ladně tvarovanou Vysílačku.
Do Londýna jsem se vypravil po několika letech, proto mě pohledy z výšky docela překvapily. Moderní zástavba tu totiž nabrala neskutečné tempo i výšku. Dříve ikonická „Okurka“ (The Gherkin) se teď choulí mezi podstatně vzrostlejšími sourozenci! Následnou touhu po starém dobrém Londýně uspokojily další dvě zastávky. Tou první bylo nádherné zastřešené tržiště Leadenhall Market, které nás aspoň na chvíli přeneslo do viktoriánské éry. Tady se snad museli inspirovat tvůrci filmu Wonka (a také se tu natáčel vstup do Děravého kotle v prvním díle filmové série o Harrym Potterovi). Díky obchodům a bistrům je tu celkem živo, na rozdíl od nedalekých pozůstatků kostela svatého Dunstana (St Dunstan in the East), které pohltila městská i přírodní džungle. Návštěva tohoto poklidného místa mi připomněla okamžik, kdy jsem před lety v rušném srdci Prahy objevil Františkánskou zahradu. Zjevení!
Na druhém břehu
Rostoucí hlad nás popohnal přes London Bridge do předem vyhlédnutého stánku The Black Pig, který je součástí oblíbeného Borough Marketu. V tomhle případě mi davy převážně mladých lidí nevadily, dodávají zastřešené tržnici náboj a energii, které k takovým lokacím patří. K uklidnění přispěla nejen vynikající plněná ciabatta, ale také sousední gotická Southwarská katedrála (vstup zdarma, příspěvky vítány i formou bezkontaktní platby), tak trochu utopená v okolní zástavbě. Což je vlastně dobře, protože jsme si její působivý interiér, včetně vitráže poskládané z výjevů z děl Williama Shakespeara, mohli vychutnat úplně sami.
Přestože jsem měl v mapě vyznačeny záchytné body, někdy je nejlepší vydat se jen tak zbůhdarma ulicemi, o kterých se v průvodcích nepíše. Díky tomu jsme narazili například na hřbitov Crossbones, na němž byly až do roku 1853 po staletí pohřbívány nejdříve prostitutky a posléze tisíce chudých. Z hromadného pohřebiště je dnes zahrada, kterou poznáte podle plotu ověšeného nesčetnými barevnými stužkami, umělými květinami a dalšími vzpomínkovými předměty.
Přes pozoruhodnou galerii Tate Modern, na jejíž prohlídku tentokrát bohužel nezbývá čas, a oblíbenou lávku Millenium Bridge se vracíme na levý břeh Temže, abychom si ještě za světla stihli užít jednu z mých nejoblíbenějších částí Londýna. Temple se rozkládá mezi Královským soudním dvorem (Royal Court of Justice) a nábřežím. Do jejích útrob (Inner Temple a Middle Temple) se dá ve všední dny vejít několika spíše nenápadnými vstupy, jimž vévodí vrátka nádherného hrázděného domu zvaného Prince Henry‘s Room. Stačí překročit jejich práh a z velmi rušné Fleet Street se jako mávnutím Harryho hůlky ocitáme v jiném světě. Pro mnohé je v něm hlavním magnetem kostel z 12. století (Temple Church) známý z filmu Šifra mistra Leonarda, já si ovšem nejvíc užívám skvostné budovy obydlené už po staletí právnickými společnostmi. Mezi nejmalebnější zákoutí tu patří Fountain Court a Inner Temple Garden.
Ve večerním víru velkoměsta
Když pominu frenetické náměstí Piccadilly Circus, nejvíc to po setmění žije ve čtvrti Soho a jejím nejbližším okolí. Známá je nepřehlédnutelná čínská čtvrť či živelná Carnaby Street. Málokdo už zavítá na poklidnější Soho Square s parčíkem, roztomilým altánkem a půvabnou architekturou, odkud je to co by kamenem dohodil do šestipatrového knihkupectví Foyles, jehož nabídku bych mohl prozkoumávat půl dne. Po zběžné prohlídce ale pokračujeme do Denmark Street – ulice, kterou by si neměli nechat ujít jednak diváci detektivní série C.B. Strike (podle románů Roberta Gilbraitha, což je pseudonym autorky J. K. Rowling), neboť právě zde má svérázná pátrací dvojice v televizní adaptaci svoji kancelář. A ocení ji i muzikanti – asi nikde jinde v Londýně nenajdete takovou koncentraci obchodů s hudebními nástroji.
Pokud rádi zahnete do boční uličky, která vás zavede do nečekaného prostředí, následujte naše kroky do kouzelného místa zvaného Neal‘s Yard. Je to prťavé náměstíčko s cihlovými domy s barevnými okenicemi, květinami, kavárničkami a obchůdky. Podobně zastrčené je i nedaleké knihkupectví Stanfords, zaměřené na cestovatelskou literaturu a mapy. Dvě patra regálů narvaných po okraj! Jestliže dáváte přednost detektivkám, pátrejte po památníku Agathy Christie (nápověda: stojí u křížení šesti ulic). Její Past na myši se ve West Endu hraje nepřetržitě od roku 1952, posledních padesát let v Divadle svatého Martina opodál. To už se nacházíme v proslulém West Endu, kde se to divadelními a muzikálovými scénami doslova hemží. Naše volba padla na výtečný muzikál Tina, po němž jsme ještě zašli obhlídnout sochy známých fiktivních postav (Indiana Jones, Mr. Bean, Mary Poppins…) na Leicester Square.
Honosné i pastelově rozkošné
Ve znamení filmů se nesl i začátek dalšího dne, vždyť čtvrť Notting Hill dala název jednomu z nejoblíbenějších snímků posledních dekád. Méně už se ví, že před růžovým domem číslo 27 v malebné uličce St Lukes Mews se odehrálo slavné „cedulové“ vyznání lásky ve vánočním hitu Láska nebeská. A na rozdíl od hlavní ulice Portobello Road, kde právě probíhá tradiční sobotní trh, je tu naprostý klid, což platí o většině bočních ulic s barevnými, nebo naopak zářivě bílými elegantními domy. Najdete je například na Lancester Road, Westbourne Grove, Kensington Park Road či Ladbroke Gardens.
Když dojdeme k ulici Notting Hill Gate, jako jedni z mála ji přejdeme směrem do tzv. Hillgate Village. A musím říct, že tahle nevelká oblast protkaná ulicemi, jako je Hillgate Place, s pastelově zbarvenými viktoriánskými domky mě naprosto okouzlila. Člověk si tu připadá jako na malém městečku, čemuž přispívají i směrovky na sobotní farmářský trh. Do atmosféry starých časů zapadá také jedna z nejkrásnějších londýnských hospod, The Churchill Arms. To už se ale dostáváme do čtvrti Kensington, proslavené luxusními domy, sídly ambasád a také Kensingtonským palácem, kde jsme u pamětního jezírka zavzpomínali na princeznu Dianu.
Stranou pozornosti stojí v téhle oblasti Hornton Street se zdánlivě nekonečnou řadou cihlových domů s bělostnými prvky nebo zdarma přístupný St Mary Abbots Church s impozantním přístupem v podobě podloubí s gotickou klenbou. Jako novodobý chrám konzumu mě pak zaujala úchvatná secesní budova bývalého obchodního domu Barkers na Kensington High Street, která jako by vypadla z Kafkova románu. Tento architektonický skvost předznamenal další bod na našem itineráři ve stejné ulici – Muzeum designu. Jak je v Londýně častým zvykem, vstupné se do něj nevybírá (s výjimkou příležitostných výstav). Přitom ten, koho design zajímá, by se tu mohl zabavit na dlouhé hodiny, třeba i pátráním po několika exponátech českého původu.
Londýn je pověstný také svými parky, ovšem Holland Park, na jehož území Design Museum stojí, rozhodně nepatří k nejznámějším. My tu potkali víc místních venčících své čtyřnohé miláčky než zahraničních turistů. A taky desítky rozpustilých veverek, vznešené volavky a kupodivu i hejno sytě zbarvených papoušků. Hlavním lákadlem je malá japonská zahrada (oficiálně dvojice Kyoto Garden a Fukushima Garden), na mě vizuálně zapůsobil i parčík s fontánou u holandského letohrádku. Vedlejší Dutch Garden je na jaře posetá barevnými varietami tulipánů. Za zacházku stojí i netradiční sluneční hodiny se sochami velkých želv. Zkrátka parádní místo na relax o slunečném odpoledni.
Kvintesence staré Anglie
V neděli jsme se vydali na venkov. Nebo to tak na nás aspoň působilo, přestože jsme vystoupili na stanici metra Hampstead, která je ještě součástí druhé zóny, tedy zdaleka neleží za hranicemi hlavního města. Když jsme se po Church Road blížili ke kostelu svatého Jana, nejen z tohoto kostela se začaly ozývat zvony. Potkávali jsme místní, kteří právě odcházeli ze mše. V tu chvíli jsem si připadal jako v epizodě seriálů Vraždy v Midsomeru nebo Otec Brown. Přes ležérně vyhlížející hřbitov hned přes ulici jsme se pak vydali na neskutečně půvabnou procházku dalšími částmi Hampsteadu. Modré nebe, hřejivé slunce a jen hrstky víkendových tuláků dotvářely takřka rajský kolorit.
Hampstead se pyšní několika architektonicky nebo historicky zajímavými budovami, namátkou zmíním Fenton House, Burgh House, Admiral‘s House nebo dům, v němž žil básník John Keats. Ze zcela jiného soudku je modernistická vila z roku 1939 na adrese 2 Willow Road, která svým stylem tak trochu připomíná brněnskou vilu Tugendhat. Uvedená místa se určitě vyplatí obejít či navštívit, ale ze všeho nejlepší je bezcílně prošmejdit velkou část místních ulic a uliček. Kdybych měl přece jen doporučit, které konkrétní nevynechat, na prvním místě to bude kruhové parkové náměstí Gainsborough Gardens, dále Flask Walk, Perrin‘s Court, Streatley Place nebo Mansfield Place. Za každým rohem čeká výjev, při němž duše milovníka všeho britského zaplesá. Občerstvit se pak můžete ve vyhlášené starobylé restauraci The Holly Bush.
Punkový Camden
Anebo popojeďte o tři stanice metra směrem do centra – tam se mě rázem zmocnil pocit, že jsme ujeli několik hvězdných let. Camden Town nás přivítal plnými chodníky, duhovými přechody, fasádami pokrytými méně či více bizarními malbami a 3D prvky, záplavou krámků se suvenýry a podřadnými cetkami, bohatou etnickou směsí i společensky unavenými pankáči pod vlajkou s výstižným nápisem PUNK‘S NOT DEAD. Pokud by to na vás bylo přece jen moc, stačí zaplout do typické anglické restaurace Poppies, kde se má obsluha co otáčet, aby všem hladovým hostům včas naservírovala štědrou porci fish & chips.
Pro nás byl klasický anglický pokrm završením dvouapůldenního výletu do velkoměsta, které vás pohltí nehledě na roční nebo denní dobu. Na seznamu mi zůstalo ještě dostatek vychytávek, kvůli kterým se do Londýna rozhodně vrátím. A jsem si takřka jistý, že to nebude jen jednou…
10 dalších tipů
- Primrose Hill. Jen deset minut pěšky z Camdenu nebo ještě méně ze severní části Regent‘s Parku si na rozlehlém návrší jako stvořeném k pohodovým piknikům vychutnáte panoramatický výhled na velkou část Londýna.
- Little Venice. Nedaleko nádraží Paddington, kolem soutoku dvou říčních kanálů, se rozprostírají „Malé Benátky“ s útulnými kavárnami, nezávislými divadly a možností projížděk na loďkách.
- Barbican Water Gardens. Povinná zastávka pro obdivovatele brutalistní architektury. Na vybombardované ploše vyrostl unikátní rezidenční komplex s vodními prvky, zelení a kulturním zázemím.
- Shad Thames. Až přejdete přes slavný Tower Bridge na pravý břeh Temže, stočte své kroky do dlážděné ulice Shad Thames – názorné ukázky, jak se dají staré doky proměnit v luxusní bydlení.
- Leake Street Arches (The Banksy Tunnel). Údajně jediné místo v Londýně, kde se toleruje tvorba graffiti bez povolení úřadů. Legendární tvůrce Banksy sem přilákal zástupce street artu z celého světa.
- Brixton Market. Tržnice prodchnutá karibskou a africkou kulturou, energií a gastronomií, které příjemným a lahodným způsobem vystihují londýnskou multikulturní podstatu.
- Columbia Road Flower Market. Nedělní trh plný květin, bylin a dalších rostlin, včetně exotických druhů. Přehlídka barev a vůní obklopená pekárnami, kavárnami či obchůdky s módou, domácími potřebami a starožitnostmi.
- „Mews“. Četné postranní uličky snadno přehlédnete, ale když si jich všimnete, určitě vás okouzlí. Několik z nich je příhodně seskupeno kolem stanice metra South Kensington (Ennismore Mews, Kynance Mews, Reece Mews nebo Kendrick Mews) stejně jako uzounký Thin House.
- Soane Museum. Zdarma přístupná sbírka architektonických návrhů, výtvarných děl a starožitností, které ve svém domě nashromáždil architekt Sir John Soane.
- Crossness Pumping Station. Výlet nejen pro technické fajnšmekry do bývalé čerpací stanice odpadních vod s viktoriánskou výzdobou je trochu delší, ale komentovaná prohlídka prý za ty kilometry stojí.
