Palmy, pláže, houpací síť nebo minimum turistů. Ideální místo pro dovolenou, ale jak dlouho ještě?

Palmy, pláže, houpací síť nebo minimum turistů. Ideální místo pro dovolenou, ale jak dlouho ještě? Zdroj: Autor a Radka Míšková

Uvítací výbor na ostrově Funafala: vítají rodiče s nákupem, občas i turistu
Liduprázdné ostrůvky připomínají ráj na Zemi…
Obyvatelé malých ostrůvků si bez lodě ani nenakoupí
Prase je zde nejčetnějším hospodářským zvířetem, některá mají i privilegium volného pohybu
Letadla nevyužívají ranvej tak často jako místní lidé na sportování
9
Fotogalerie

Tuvalu: Ohrožený ráj pět metrů nad mořem

Maličká země uprostřed Tichého oceánu, kde zástupy turistů rozhodně nepotkáte. Místním usměvavým lidem jste vzácní a vůbec nic po vás nechtějí, dokonce nestojí ani s nataženou rukou. K tomu překrásné a prázdné pláže. Takové místo by se dalo označit jako ráj na Zemi. Jenomže, jak dlouho tomu tak bude?

Tuvalu je jednou z nejméně navštěvovaných zemí, ročně sem přijede jen pár tisíc lidí mířících za poznáním nebo odpočinkem. Ideální místo pro ty, co nemají rádi místa přeplněná k prasknutí. Přístup sem však není jednoduchý: letecké spojení existuje pouze z fidžijského hlavního města Suva. Linka je navíc provozována pouze třikrát do týdne. Dalším spojením je cesta lodí trvající tři dny, ale za zlomek ceny. Špatná dostupnost hraje zásadní roli v nízké návštěvnosti, ale nás to neodradilo.

Liduprázdné ostrůvky připomínají ráj na Zemi…Liduprázdné ostrůvky připomínají ráj na Zemi…|Autor a Radka Míšková

Možná si někdo vzpomene na video ministra zahraničí pronášejícího projev po kolena ve vodě, aby upozornil na zranitelnost některých zemí, jež trápí zvedání hladiny oceánu. Tento ministr je právě z Tuvalu a originálním projevem se snažil upozornit na největší problém své země. Přepokládá se, že za několik desítek let bude Tuvalu pod vodou, protože nejvyšší bod je pouhých pět metrů nad mořem. I to je jeden z důvodů, proč jsem si vysnil právě cestu sem.

Tichomořské létání

Vyrážíme z fidžijského letiště Nausori nedaleko města Suva. Maličké letiště, kde se nás hned u vstupu ptají: „Vy letíte na Tuvalu, že?“ Moc letadel odtud asi dnes nepoletí. Zanedlouho už nastupujeme do turbovrtulového letadla ART 72-600, které pojme až 64 pasažérů. Poctivě počítám všechny cestující i personál Fiji Airways letící s námi. Dva piloti, dvě letušky, stevard a k tomu 39 cestujících. Většina pasažérů má fidžijský nebo tuvalský pas v ruce. Výčet turistů je jednoduchý: já, moje sestra Radka, kamarádka Sabina a neznámá blondýnka.

Uvítací výbor na ostrově Funafala: vítají rodiče s nákupem, občas i turistuUvítací výbor na ostrově Funafala: vítají rodiče s nákupem, občas i turistu|Autor a Radka Míšková

Po 2,5hodinovém letu vysedáme na jediném tuvalském letišti, Funafuti. Ještě menší letiště, na kterém stojí jediné letadlo – naše. Panuje tu pohodová atmosféra, které dodává korunu policista na migračním otázkou: „Jste na Tuvalu poprvé?“ Po vysvětlení, že jsme z Evropy, se své otázce zasměje, dá nám razítko do pasu a my jsme oficiálně na Tuvalu. Před letištní budovou nás čeká paní s nápisem Filamona, což je název našeho ubytování, které jsme si na první noc zarezervovali.

Ranvej jako hřiště

Jsme na Funafuti, hlavním a největším z devíti tuvalských atolů. Funafuti má 33 ostrůvků a pouze některé jsou osídleny. Fongafale je hlavním ostrůvkem, kde je i letiště. Naším cílem je však navštívit i jiné ostrůvky atolu, třeba i ty neobydlené, proto už během první tuvalské procházky zjišťujeme, jak se tam dostat. Místní nás vítají s úsměvem na rtech, vyptávají se a někteří se s námi dokonce chtějí fotit. My je zdravíme tuvalským pozdravem talofa. Po několika hodinách dostáváme kontakt na Steva, který má loďku a může s námi podniknout výlet na okolní ostrůvky. Jsme domluveni, že zítra ráno přijde k nám na ubytování a vyrazíme.

Po toulkách městem přicházíme ke škole. Děti na nás volají, mávají, tak jdeme na dvorek za nimi. Jako učitele mě zajímá, jak vypadá tuvalská škola. Je odpoledne a dětí je tu už poskrovnu, ale berou nás do třídy. Zavedeme řeč s učitelkami, které nás zvou, ať navečer přijdeme na ranvej. Samozřejmě že s radostí přijdeme. Tuvalské letiště se ve večerních hodinách mění v nejzajímavější hřiště, jaké jsem kdy viděl. Na ranvej přijdou snad všichni obyvatelé ostrova a hrají některý z oblíbených sportů. K vidění je fotbal, tradiční sport te ano podobný volejbalu, který se tu hraje také, házená a samozřejmě ragby, jsme přece v Oceánii. Na přistávací dráze je snad patnáct skupinek, které hrají různé sporty. Všichni se baví a užívají si společně strávený čas. Dokonce i psi se rozhodli udělat něco pro svou kondičku, pravděpodobně praktikují některý z bojových sportů, protože šest z nich se vrhlo na jednoho a dávají mu co proto. Z dálky pozorujeme, jak se do psí šarvátky přimotává malý chlapec se snahou ochránit bitého pejska. Nemohlo to dopadnout jinak než slzičkami klučiny, kterého cvakl jeden z bojovníků, naštěstí se nestalo nic vážného.

Letadla nevyužívají ranvej tak často jako místní lidé na sportováníLetadla nevyužívají ranvej tak často jako místní lidé na sportování|Autor a Radka Míšková

Večer se vracíme do ubytování a vidíme, jak se všichni zastavili. Motorkář stojí uprostřed silnice, ženy stojí na chodníku a nejdou dál, děti sedí na schodku, policistka nehybně stojí u cesty. Pobíhají tu pouze psi a my tři. Jeden klučina na nás křičí, že chodit je zakázáno. Později zjišťujeme proč. Tuvalská vláda rozhodla, že svět je příliš uspěchaný, a proto každý den mezi 18.50 až 19.00 se celé Tuvalu zastaví. Přestanou cokoliv dělat a zůstanou stát na místě. Taková večerní očista od stále se zrychlujícího světa.

Ostrůvek plný motorek a psů

Už z postele slyšíme, že venku prší a pořádně fouká. Déšť ustal, s větrem je to horší. Jsou pořádné vlny. Proto i Steve přijíždí s vysvětlením, že dnes na loďce nikdo nepojede, protože je to moc riskantní. Výlet musíme odložit, alespoň prozkoumáme hlavní ostrůvek Fongafale, míříme na jeho nejsevernější cíp. Z nejjižnějšího cípu je to sem jen 12 km, takže si uděláme pěknou procházku. První kroky vedou na poštu, protože chceme koupit poštovní známky, které jsou na Tuvalu dost rozšířené. Z odlehlejšího státu známku nemám.

Obyvatelé malých ostrůvků si bez lodě ani nenakoupíObyvatelé malých ostrůvků si bez lodě ani nenakoupí|Autor a Radka Míšková

Pokračujeme severním směrem, potkáváme spoustu obchodů a několik restaurací, v naprosté většině se jedná o čínské obchody, protože místní tu moc nepodnikají. Cestou kolem nás projíždí mnoho motorek a skútrů, jsou jich stovky. Jezdí na nich i malé děti, ale helmu na hlavě nemá nikdo. Počty můžeme procvičovat i na psech. S nadsázkou říkáme, že je tu snad víc psů než lidí, někdy se jedná o pořádné smečky. Pokračujeme po asfaltové silnici, po pravé ruce máme šplouchající Tichý oceán, po levé o něco klidnější lagunu. A právě laguna nás společně s krásnou písčitou pláží láká ke koupání. Dáváme batohy na strom, aby si na naší svačině nepochutnali hladoví pejsci, a nasazujeme brýle se šnorchlem, ať můžeme prozkoumat podvodní svět. Pozornost mu věnujeme natolik, že si skoro ani nevšimneme příchozích psů, kteří se motají kolem našich ručníků a oblečení. Plavu zpátky ke břehu, vtom jeden ze psů popadne moji botu a peláší s ní pryč. Naštěstí jsme ji po chvíli získali zpět.

Ráj zaplavující se vodou a odpadky

Severní část ostrova je dost znečištěná. Odpadků, plechů, plastů, suchých palmových listů, nebo dokonce vraků aut je tu nemálo. Na ostrově sice fungují popeláři, ale asi nestačí na všechno a místním lidem to ani nepřijde. Na konci ostrova se nachází místní skládka, kam se sváží odpad. Překvapuje nás, že z ní stoupá dým. S údivem se domníváme, že skládku snad zapálili. Při cestě zpět do centra nám zastavuje chlapík, který nám nabízí svezení. Jedná se o zaměstnance skládky, proto se ihned ptáme, proč skládka hoří. Odpovídá, že nikdo neví, to asi samo. Po chvíli dodává, že si tu často hrají děti, možná ji zapálily ony. Další zvídavá otázka je zaměřená na stoupající hladinu oceánu a budoucnost Tuvalu. Muž odpovídá s úsměvem: „To není pravda. Však příliv a odliv jsou normální věc. Tady nás to nezaplaví.“

Paní domácí na ubytování dáváme stejnou otázku, odpověď je zcela odlišná. „Ano, vím o tom. Je to problém. My už tady nějak dožijeme, ale naše děti budou muset odejít. Za studiem musí stejně odjet na Fidži, Zéland, do Austrálie nebo jinam. Tak už tam asi zůstanou, protože nevíme, jestli by se měly kam vrátit.“

Prase je zde nejčetnějším hospodářským zvířetem, některá mají i privilegium volného pohybuPrase je zde nejčetnějším hospodářským zvířetem, některá mají i privilegium volného pohybu|Autor a Radka Míšková

Při pohledu na některá místa si říkám, jestli si je místní sami dříve nezaplaví odpadky, než je zaplaví oceán. Bohužel stále si potvrzuji, že ekologie je pro spoustu lidí a naprostou většinu světa neznámým pojmem.

Oceán to uklidí

Počasí se umoudřilo a my konečně můžeme vyrazit na ostrov Funafala. Steve s námi nepojede, místo sebe posílá sestru se švagrem Jamesem, který má na Funafale postavený dům. Cestou přes lagunu se kocháme křišťálově čistou vodou a opuštěnými ostrůvky, dokonce zahlédneme i rejnoka.

Na ostrově nás vítají místní lidé, žije jich tu asi stovka. Nejzvědavějšími obyvateli jsou děti, které se s námi kamarádí jako první. Děvčata i chlapci netráví své dětství za obrazovkou televize, počítače nebo s mobilem v ruce, stačí jim písek, moře a nějaký ten strom, po kterém mohou lézt. Po většinu času si užíváme šnorchlování a plavání v klidné laguně, do rozbouřeného Tichého oceánu nás to netáhne. Kam nás to však táhne, jsou další ostrůvky. Postupně prozkoumáváme Mateiku, Telele a malinkatý ostrůvek Tefota, kde jsem jenom já a palmy. Připadám si tu trochu jako trosečník.

Tuvalské děti se zabaví i bez moderních technologiíTuvalské děti se zabaví i bez moderních technologií|Autor a Radka Míšková

Stmívá se a James vyráží na ryby, ať máme co k večeři. Připojujeme se k němu. Je odliv, bereme podběrák, nazouváky a procházíme přilehlý záliv. Vidíme medúzu a hada, ale také otáčíme větší kameny, pod kterými se ukrývají ryby. Třináct malých rybek se nám podaří ulovit, i když způsob tuvalského rybolovu je poněkud netradiční, řekl bych až zvláštní. Ještě divnější pocit mám, když během lovu James dopije plechovku whiskey s kolou a zahodí ji do vody. Když se ho ptáme, proč to udělal, s klidem odpoví: „Oceán to uklidí.“

Vracíme se z lovu a Jamesova žena už připravuje večeři. Máme rýži a čerstvě ulovené ryby. Před začátkem večeře si bere slovo James, pronáší modlitbu a děkuje za dary moře. Také Sabina se myšlenkami obrací k Bohu: „Za co, pane Bože, za co mě trestáš?“ Není totiž milovnicí ryb. Hostitelská rodina to brzy pozná a ihned přispěchají s alternativou v podobě plechovky s kuřecím kari. Po večeři debatujeme a k tomu paní domácí přináší kytaru, aby nám s manželem zahráli a zazpívali pár tuvalských písniček.

Prasata krmená kokosem

Společně s rybolovem je na Tuvalu velmi rozšířen chov prasat. Místní ale prasata konzumují pouze během výjimečných událostí, protože většinu chovají na prodej. Jamesova rodina má celkem 27 vepřů různé velikosti. My se vydáme je nakrmit. Nejprve musíme rozsekat a vyloupat tři kýble kokosů. Ano, čtete správně, na Tuvalu se prasata krmí kokosem. Následně si půjčujeme kolečka od souseda a jedeme k obrovským nádobám s dešťovou vodou, které jsou tu velmi časté, protože na Funafale není jiná voda než dešťová. Nabereme vodu a jedeme k malým vybetonovaným chlívkům. Upištění a hladoví čuníci nás s radostí vítají.

Prasátka vykrmena kokosemPrasátka vykrmena kokosem|Autor a Radka Míšková

Po pár dnech plánujeme návrat na hlavní ostrov Fongafale, máme však problém, čekáme na loď. Ráno vyrazil soused s lodí na nákup, a ještě se nevrátil. James už začíná být trochu nervózní, proto pomalu začíná připravovat starou dřevěnou loď, abychom mohli vyrazit. Loučíme se s ostrovem Funafala, naloďujeme se a vyrážíme. V dálce vidíme souseda s lodí, proto se otáčíme, ať přesedneme na novější plavidlo. S rostoucí vzdáleností od břehu přímou úměrností roste také výška vln, a tak začínáme být vděční za modernější model.

Těžké loučení

Poslední den trávíme na hlavním ostrově. Zajdeme na jídlo, do obchodu a poprvé se setkáváme s tuvalským dolarem. Na Tuvalu se platí australským dolarem, ale některé mince jsou i tuvalské. Jsou v kurzu jedna ku jedné.

U školy se loučíme s malými chlapci, kopneme si s nimi párkrát do míče, uděláme fotku a s smutnými myšlenkami, jaké budou osudy místních dětí, odcházíme na letiště. Tam nám letenky vypisují ručně, u kontroly jim nevadí ani láhev s vodou, mají pochopení, když je venku pořádné horko. Máváme místním a zvedáme se z ranveje k nebesům.

Před chvílí plavala před domem, teď už je na talířiPřed chvílí plavala před domem, teď už je na talíři|Autor a Radka Míšková

Tuvalu má krásné pláže, milé a usměvavé lidi, dokonce skvělou internetovou doménu .tv, ze které získávají peníze od televizních společností, ale zvedající se hladina je neúprosná hrozba. Tuvalská vláda už hledá možnosti, kam své obyvatelstvo přesídlit. Již dnes se Tuvalané stěhují na novozélandský ostrov Niue nebo fidžijský Kioa, který si Tuvalu pronajímá. Nezbývá než jim popřát co nejpomalejší stoupání hladiny oceánu a co nejvíce let na jejich rodných ostrůvcích.