Československá expedice do Himálaje aneb „Staří chlapi“ jedou na Annapúrnu
„Chtěl jsem fotit alespoň tady nahoře, ale co? Tu mlhu? A tak mi zbývá jen vrcholová fotka Anga. Vztyčuje vítězně cepín s nepálskou vlajkou. Československou - protože nevidí jiné řešení - bere do zubů… Můžeme zase dolů. Jde to mnohem lépe než nahoru. Ale najednou Angovi ujedou nohy, v prudkém pádu mě předhoní…“
Ang Babú byl nepálský Šerpa. Nic se mu naštěstí nestalo - stejně jako jeho spolulezec Miloš Albrecht se jen svezl pár metrů po sněhovém svahu. Právě zdolali vrchol Annapúrny IV a Albrecht, z jehož deníku jsme citovali, se stal prvním Čechem v historii, jenž vystoupil na významný vrchol v Himálaji. Tento den, bylo to 7. října 1969, stál na počátku úspěchů československého expedičního horolezectví v tomto pohoří.
„Taková léta už lezeme, chlapi, a pořád nám to jde. Ale stárneme, hoši, stárneme! Je nejvyšší čas, abychom se dostali do Himálaje. Dokud není pro nás pozdě. Pojďte, zorganizujeme expedici.“ Tato slova pronesl na vrcholu skalní věže Taktovka v Hruboskalském skalním městě, řečeném Skaláku, jeden z turnovských horolezců Bohumil Svatoš. Nebyla to však jen slova vypuštěná do větru, aby řeč nestála. Svatoš to myslel smrtelně vážně a nadchnul i ostatní. Horolezecká omladina jim už říkala „staří chlapi ze Skaláku“, a tak se otálet opravdu nedalo.
Bylo nadějné léto 1968 a zdálo se, že sny by se mohly změnit ve skutečnost. Dne 21. srpna 1968 přišla studená sprcha v podobě vpádu vojsk Varšavské smlouvy, ale nějakou dobu mělo uvolnění poměrů jistou setrvačnost, takže se v roce 1969 se dalo ještě volně cestovat. Výprava ovšem narážela na hranice finančních možností. Jak se do Himálaje dostat? Leteckou přepravu lidí a materiálu by nikdo nezaplatil, a tak se uvažovalo jen o cestě po vlastní ose. Kde ovšem sehnat expediční vozidlo?
Jednání se Škodovkou ve Vrchlabí nakonec ztroskotala, ale na poslední chvíli se objevila jiná možnost: podnik Textilana v Liberci zapůjčí expedici k zajíždění zbrusu nový nákladní vůz Praga S5T. Za kabinu řidiče horolezci umístili kabinu vlastní výroby nazvanou Apollo, zvětšili ložnou plochu vozu a písmomalíř Miloš Albrecht plachtu vyzdobil velkým nápisem Czech Himalayan Expedition. Vypadlo to docela impozantně.
Bez peněz a bez víz
Výprava nesla znaky neuvěřitelného amatérského nadšení. V pokladně měli horolezci asi tolik peněz, kolik jiná americká expedice spotřebovala na poštovní známky. Za volantem se střídali tři z nich, kteří si řidičák na nákladní vůz udělali týden před odjezdem. Opravdovou autoškolu absolvovali až během cesty. Měli s sebou jídlo na tři měsíce a byli na něj zcela odkázáni, protože na jiné potraviny neměli. A především - nevěděli, kam vlastně jedou. Chtěli do Nepálu, ale neměli ani vstupní víza, ani povolení na výstup. Vezli s sebou pozvání indické horolezecké organizace do Himáčalpradéše, ale sem se jim nechtělo, protože v této oblasti se nenachází ani jeden sedmitisícový vrchol.
Výpravu horolezců ze Skaláku provázelo neuvěřitelné štěstí. Vyjeli 29. července 1969 z Libereckých výstavních trhů od pavilonu Textilany. Projeli Balkánem, Tureckem, Íránem, Afghánistánem, Pákistánem a Indií. Dne 28. srpna už byli v hlavním městě Nepálského království Káthmándú a měli v kapse povolení k výstupu na Annapúrnu IV (7525 m)! Letecky se přepravili do Pókhary, odkud 5. září vycházela padesátičlenná skupina nosičů do místa vybudování základního tábora, jenž ve výšce 4000 metrů stál již 14. září. Ve stejných místech jako základní tábor německé výpravy, která uskutečnila prvovýstup na Annapúrnu IV v roce 1955. „Staří chlapi ze Skaláku“ chtěli tento výstup zopakovat.
Mužů, kteří přijeli pragovkou z Čech až do Nepálu, bylo devět: Miloš Albrecht (37), Karel Cerman (43), MUDr. Leoš Chládek (33), Oldřich Kopal (38), Jiří Mašek (45), Bohumil Svatoš (40), Jiří Šimon (42), ing. Ladislav Veselý, CSc. (35), a vedoucí expedice Vladimír Procházka řečený Chroust (51). Přímo na místě se k expedici připojil místní Šerpa Ang Babú.
Jejich vybavení nám dnes připadá nedostatečné. Bylo na úrovni možností občanů zaostávajícího socialistického státu, ale nikoli tehdejší doby, a s dnešním horolezeckým vybavením nesnese srovnání vůbec. Na fotografiích z expedice vidíme muže ve flanelových kostkovaných košilích, přes něž oblékali svetry, v golfkách a vlněných podkolenkách. Na nohou kožené pohorky, na zádech plátěné „kletry“, na očích svářečské brýle proti slunci, které sice dobře chránily zrak, ale značně zužovaly výhled. V základním táboře žili v plátěných stanech s nimiž jiní jezdili na dovolenou do kempů na Lipno. A ty ve výškových táborech nebyly o mnoho lepší. Chyběla i kvalitní horolezecká výzbroj. Některé karabiny se „otvíraly“ již při 300kilovém zatížení a lana by nevydržela ani jediný „normový“ pád. Ale „staří chlapi“ byli rádi, že to všechno vůbec mají.
Bohyně sklizně
Annapúrna, ležící ve vnitrozemí Nepálského království, není vlastně jediná hora, ale celé pohoří. Annapúrna IV, na niž zamířili „staří chlapi“, je jejím čtvrtým nejvyšším vrcholem. Svou délkou 55 km je masiv Annapúrny srovnatelný s Tatrami, jen ta výška… Annapúrna I s 8091 metry je desátou nejvyšší horou světa. Její název v sanskrtu znamená „bohyně sklizně“. Tyčí se na východní straně údolí, jímž protéká řeka Kálí Gandakí oddělující ji od masivu Dhaulágirí. Protáhlý masiv Annapúrny obsahuje šest vrcholů, které přesahují 7200 metrů.
Nejvyšší z nich byl první osmitisícovkou, na níž stanula noha horolezce. Dne 3. června 1950 vrchol Annapúrny I jako první dobyli Francouzi Maurice Herzog a Louis Lachenal. Francouzi uskutečnili výstup severní stěnou. Druhý výstup se uskutečnil až v roce 1970 v rámci výpravy organizované britskou armádou. Následovali Španělé, Nizozemci, Němci, Poláci, Japonci, Švýcaři… Dobývání Annapúrny má i svou českou kapitolu. První ženská dvojice stanula na vrcholu v roce 1978. Jednou z horolezkyň byla Věra Komárková, jedna ze čtyř „Šlápot“, které v letech 1967 a 1968 došly pěšky z Prahy do Mexico City na olympiádu. V době výstupu to ovšem již byla „Američanka českého původu“. Roku 1988 vystoupil Josef Rakoncaj Anglickým pilířem v jižní stěně a téhož roku Jindřich Martiš a Josef Nežerka uskutečnili prvovýstup severozápadní stěnou. V roce 2009 na Annapúrně během sestupu z vrcholu zahynul jeden z nejlepších českých horolezců Martin Minařík.
Cesta na vrchol
V roce 1969 byly poměry v nepálském Himálaji zcela jiné než dnes. Čeští horolezci šli vlastně do neznáma. Oblast pod Annapúrnou byla v té době téměř nepřístupná. Neexistovaly kvalitní mapy a popisy cest, k dispozici byly jen kusé informace. Už cesta pod horu byla nefalšovaným cestovatelským dobrodružstvím.
Pod horou v základním táboře (4000 m) dočasně Štěstěna od výpravy odvrací svou tvář. Podaří se sice ještě založit tábor I ve výši 5000 metrů, ale vedoucí Vladimír Procházka uléhá s chřipkou, Bohumil Svatoš trpí zánětem plic a Karel Cerman má potíže se srdcem. Základní tábor zapadne sněhem, stany v nedobudované „jedničce“ se hroutí pod jeho tíhou. Pak se ale vše obrátí k lepšímu. Nemocní se zotavují, stany v táboře I opět stojí a všichni zdraví členové se sem mohou nastěhovat. V příštích dnech je třeba vybudovat další výškové tábory. Je to týmová práce, jíž se zúčastňují všichni zdraví. Nikdo z horolezců neví, kdo bude ve vrcholovém družstvu. Záleží na momentální kondici, ve kterém táboře zrovna bude, jaké bude počasí…
Druhý tábor vzniká pod padesátimetrovou ledovou stěnou, kterou Češi nazvou Trojský kůň, ve výšce asi 5800 metrů. Třetí těsně pod hřebenem masivu, v tomto místě nazývaném Dóm, ve výšce 6600 metrů. Dne 1. října je osazenstvo „trojky“ připraveno pokusit se o vrchol, ale je to optimismus poněkud předčasný. Družstvo Jiřího Maška vrcholu nedosáhne a musí sestoupit k odpočinku do I. tábora, později dokonce do základního. Příčina? Špatný odhad vzdáleností a rychlosti postupu.
Nyní dostávají šanci Ladislav Veselý, Miloš Albrecht a Ang Babú. Poučeni předchozím nezdarem zřizují ještě tábor IV ve výšce 7100 metrů. Z něj se pak 7. října vydávají k vrcholu, k němuž to už je jen něco přes čtyři stovky výškových metrů. Zcela vyčerpaný Veselý se po několika krocích vrací do stanu, Albrecht a Ang pokračují sami a v půl čtvrté odpoledne se od „čtyřky“ vracejí jako vítězové. Pikantní je, že oba pokořitelé vrcholu na rozdíl od ostatních byli silnými kuřáky. Sestup vrcholové trojice je problematický. Veselý je zcela vyčerpaný, není schopen jít bez pomoci, ale nakonec vše dobře dopadne. Expedice se vrací domů se splněným úkolem a beze ztrát.
Na jaře téhož roku se slovenští horolezci z Vysokých Tater pokusili o Nangáparvat. Mohli být první, ale kvůli nepříznivému počasí museli ustoupit. Češi v říjnu způsobili v horolezeckých kruzích rozruch, psalo se o nich nejen v nepálském a indickém tisku, ale také doma. Potvrdilo se, že československé horolezectví má svá dětská léta už za sebou. Expedice „starých chlapů ze Skaláku“ sice nedosáhla úspěchu světového měřítka ani nepřekonala československý výškový rekord, který v roce 1967 vytvořili naši horolezci v Hindúkuši (Tirič Mir, 7706 m), byla to však první československá expedice v Himálaji, která uspěla. Následovaly další. Přes utužení politických poměrů ve vlasti v 70. a 80. letech se hranice pro špičkové československé horolezce už neuzavřely.
Fotografie převzaty z knihy Vladimíra Procházky: Na Annapúrnu. Vydala Reklamní agentura a vydavatelství ASA, Praha 2010.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: