Čech-Vyšata, Erben, Batlička... aneb Čeští tuláci a volnomyšlenkáři, kteří milovali svobodu a dobrodružství
O tom, jak má vypadat „klasický“ cestovatel, můžeme mít různé představy, ale převládá asi tato: inteligentní, odborně erudovaný jedinec, jenž se na cestu pečlivě připravuje, má jasný cíl, po jehož dosažení se vrátí domů a podělí se o své zážitky a poznatky se svými krajany poutavě napsaným cestopisem či přednáškami.
Česká společnost měla ve svém středu v první polovině 20. století řadu takových úctyhodných mužů a žen. Na druhé straně - kdo by neznal cestovatelského „pábitele“ Jana Welzla, jehož knihy podle jeho vyprávění napsali jiní. O jejich obsahu dodnes panují pochybnosti, zda nejsou jen snůškou fantazií tohoto „strýčka Eskymáka“.
Našli se však i mužové, kteří nezapadali ani do jedné z těchto kategorií. Byli to světoběžníci, zcela jiní než „profesionální“ cestovatelé. Jejich nejnižší kastu tvořili obyčejní tuláci, kteří se domnívali, že jejich cesty by měl zaplatit někdo jiný. Existovala však (a vždy bude existovat) určitá světoběžnická elita, lidé, kteří pro svou neodolatelnou cestovatelskou vášeň obětovali vlastní peníze nebo se prostě vydali do světa s prázdnou kapsou a pak si nalézali zaměstnání. Vzdělávali se a posílali domů své sběry přírodnin či etnografických předmětů. Udržovali kontakt s domovem, psali články do časopisů a nakonec i cestopisy. Jejich literární vyprávění bývalo autentické, podepřené vlastními hlubokými prožitky, i když často poněkud kostrbaté a vyžadující spolupráci profesionálního literáta.
Křížem krážem Jižní Amerikou
Mezi takovouto tuláckou elitu patřil i František Čech-Vyšata (1881-1942). Narodil se 14. února 1881 v Chlumanech na Prachaticku v rodině zedníka. Učil se bednářem v Českých Budějovicích, ale už tehdy se projevila jeho neklidná krev. V náhlém hnutí mysli, ještě jako chlapec, odplul bez vědomí rodičů po Vltavě s voraři do Prahy. Poté pobyl nějaký čas doma a pak se měl doučit řemeslu v Praze - raději ale chodil po pražských pivovarech a žebral o jídlo i peníze, o práci však zájem nejevil.
Proti vůli rodičů se oženil s nevhodnou partnerkou, jež ho donutila přestěhovat se do Vídně, kde ho opustila. Zklamaný mladý muž odcestoval 19. března 1910 do Argentiny. Když zde potkal potulného houslistu Leitgeba z Moravy, koupil si tahací harmoniku a odjel s ním do Buenos Aires. Tady se na sklonku roku 1912 dozvěděl, že jeho manželka by to s ním opět chtěla zkusit. František Čech-Vyšata tedy odplul zpět do Evropy, aby začal nový život. Poklidná existence v Chlumanech však jeho ženu netěšila, a proto znovu utekla do Vídně...
V dubnu 1914 už byl světoběžník zpátky v Buenos Aires. V následujících letech křižoval severní Argentinu, jižní Brazílii a Chile. Vydělával si povětšinou prací v pivovarech, měl však i jiná zaměstnání, třeba jako řidič tramvaje v Santa Fé, dostal však „padáka“ pro příliš divokou jízdu. Za ušetřené peníze podnikal výpravy po Jižní Americe. V roce 1924 přicestoval do Ohňové země. Navštívil i horské oblasti Bolívie a Peru.
V roce 1926 se Vyšata dostal po jedenácti letech domů. Později tuto druhou cestu nazval „krásnou pohádkou mládí“. Stal se úředníkem Masarykovy akademie práce, kde redigoval časopis Československá emigrace za bídných 500 Kč měsíčně. Vydal však také cestopis Patnáct let v Jižní Americe a psal články do různých časopisů. V jedné vršovické hospodě založil stolní společnost Kruh přátel cestovatele Fr. Čecha-Vyšaty.
Nedostatek Vyšatova vzdělání způsobil, že jako autor musel přistoupit na spolupráci s profesorem Ladislavem Padevětem, s nímž se však do krve pohádal, neboť Padevět, využiv Vyšatových cestopisných poznámek, vydával pak výsledný cestopis za své vlastní dílo, přestože na popisovaných místech nikdy nebyl. Čech-Vyšata uměl poutavě vyprávět, v zeměpise nebo v přírodních vědách však byl naprostým amatérem, a proto z tohoto hlediska jeho články a knihy nepřinášejí nic nového. Obohatil však českou cestopisnou literaturu o poutavé vylíčení Jižní Ameriky.
Světoběžník a dobrodruh ale doma dlouho nevydržel. V září 1927 opět vyplul přes Atlantik. Navštívil Argentinu, Uruguay a Paraguay, ale těžiště jeho působení se nacházelo tentokrát v Brazílii, kterou poznal od nejjižnějších států až po Amazonii. Jeho třetí cesta trvala téměř deset let a skončila 5. června 1937, kdy se Čech-Vyšata vrátil do vlasti, kde vydal především brazilskému putování věnovaný cestopis Středem Jižní Ameriky.
František Čech-Vyšata psal svůj cestopis i paměti, oženil se na inzerát a hospodařil na venkově. Toužil po další cestě, ale byla válka, a navíc jej zradilo zdraví. Zemřel po neúspěšné operaci 3. října 1942 na rakovinu žaludku. Jeho životní krédo znělo: „Všude jsem pracoval, nestyděl jsem se za žádnou práci a šetřil na cesty, bych mohl dávati zprávy české veřejnosti o životě, poměrech a krajích Jižní Ameriky. Nikdo mi za to nezaplatil ani haléře. Nic jsem nechtěl než konati svoji povinnost co dobrý Čech a člověk.“
Půlstoletí „světoběžcem“
Josef Ladislav Erben (1888-1958) byl podobný případ nezdolného globetrottera, jenže ještě umocněný. Tento cestovatel byl o něco vzdělanější než Vyšata, ale měl také ještě uvolněnější vztah ke své vlasti. Převážnou většinu života strávil v cizině a na stará kolena se už ani domů nevrátil. Narodil se v Praze na Žižkově 27. června 1888. Na reálce jevil nadšení pro přírodopis, zeměpis a dějepis, sbíral přírodniny a toulal se po vlastech českých. Otec přes doporučení ředitele gymnázia syna na studia nedal, chtěl z něj mít svého nástupce v obchodě. Syn však tíhl k toulkám po světě, o letní dovolené například cestoval po Německu, Balkáně, Uhrách a Haliči.
V roce 1910 se pustil na cestu po čtyřech kontinentech a vrátil se až za dvaadvacet let. Nejdříve se vydal k protinožcům; v Austrálii žil a cestoval devět let. Prošel ji od západu na východ. Z Qeenslandu se pak vypravil i na Novou Guineu. První světová válka jej zastihla v severoaustralském Darwinu, odkud vyrážel na cesty po Arnhemské zemi a ostrovech v Carpentarském zálivu, kde před ním patrně žádný Čech nebyl. V roce 1919 odjel na Filipíny a o rok později do Číny a Japonska. Poté zamířil do Ameriky. Ve Spojených státech pobyl dva roky, pak odcestoval do Jižní Ameriky, kde setrval devět let.
Erben se vrátil domů v září 1931, ale jen na rok. Přednášel a psal články o svých cestách, připravoval knihy. V listopadu 1932 však opět zamířil do Jižní Ameriky. Tentokrát byl zpět velmi rychle - za pouhé tři roky. Avšak už v březnu 1936 se obrátil na konzuly Austrálie a Nového Zélandu v Praze s dotazem na podmínky pobytu v jejich zemích. V červenci 1936 odjel naposledy a natrvalo. Přistál ve Fremantlu v Západní Austrálii. Nejprve postupoval k severu do známého Darwinu, odkud se pustil přes pouštní střed Austrálie do Adelaide. Navštívil Tasmánii a Nový Zéland, odkud se opět přeplavil na kontinent. Zde postupoval podél východního pobřeží k severu a podél Carpentarského zálivu se vrátil do Darwinu. Tady ho zastihla druhá světová válka. Darwin se stal opakovaně cílem útoku japonských bombardérů; Erbenovi shořel stan s fotoaparáty a sběry pro česká muzea. Po třetím náletu byl spolu s ostatními cizinci evakuován na jih. Usadil se nakonec v Melbourne, kde také 11. října 1958 zemřel.
Zanechal poměrně bohaté cestopisné dílo, soustředěné však výhradně na Jižní Ameriku. Jeho vyprávění je prosté, popisné, ale vzhledem k nevšedním situacím, v nichž se opakovaně ocital, také zajímavé. Erben zaslal domů asi 250 cestopisných článků, uveřejněných zejména v populárním zeměpisném časopise Širým světem a v denním tisku. Zasílal i sběry pro Národní a Náprstkovo muzeum.
Telegrafista Obrany národa
Klasického dobrodruha, kterého cosi žene stále dál, představoval také Otakar Batlička (1895-1942). Byla to postava až haškovských rozměrů. Roku 1909 svému otci, úředníkovi z pražského Podskalí, řekl, že se jde na chvíli projít... Za měsíc od něj přišel lístek z Argentiny, v němž psal, že nemá sice co jíst, ale že je šťasten. Za pět let Batlička procestoval skoro celou Jižní Ameriku. Když vypukla roku 1914 válka, přihlásil se na rakousko-uherském konzulátu a odplul do Evropy - loď však potopili Britové a Batličku zajali. Z tábora na ostrově Man však uprchl a znovu se toulal po světě, bez ohledu na to, že zuřila světová válka. Místa, kde pobýval, jsou šíleným kaleidoskopem bez ladu a skladu: Alexandrie, Labrador, Dakar, Honolulu, Austrálie, Šanghaj, New York. Také povolání, jimiž se na cestách živil, byla nadmíru rozmanitá: australský zlatokop, čínský policista, obchodník, majitel prádelny, plavčík, hazardní hráč...
V roce 1918 válka skončila a Otakar Batlička se vrátil domů. Nastoupil jako úředník k pražským Elektrickým podnikům. V zaměstnání však vydržel jen měsíc a vydal se opět na cestu kolem světa. Vrátil se až v roce 1920, tentokrát však zakotvil doma natrvalo. Stejně jako v cizině, i doma střídal zaměstnání. Stal se jedním z prvních českých radioamatérů, psal povídky, jichž má na svém kontě 180, vydal román Rájem i peklem.
Po nacistické okupaci českých zemí se ukázalo, že tento nestálý muž najednou přesně ví, kde je jeho místo. A že je velmi statečný. Zapojil se do odboje a stal se radiotelegrafistou odbojové organizace Obrana národa. V roce 1941 jej gestapo zatklo. Věznili ho na Pankráci, v terezínské Malé pevnosti a nakonec v Mauthausenu, kde se pokusil o útěk, během kterého jej němečtí strážní zastřelili. Portréty tří světoběžníků jsou výmluvným dokladem, že cesta do dějin českého cestovatelství zdaleka nemusí vést jen přes vysokoškolské posluchárny a akademické tituly.
Fotografie převzaty z knih: Borovička M.: Velké dějiny zemí Koruny české – Cestovatelství, Paseka. Praha, Litomyšl 2010., Kunský J.: Čeští cestovatelé II., Orbis, Praha 1961.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: