Omán by se dal považovat za nejhezčí zemi Arabského poloostrova. Díky velmi rozmanité krajině nabízí návštěvníkům snad všechny přírodní divy: tyrkysové moře, bělostné pláže, vysoké hory, palmové háje, ohromující písečné duny i čiré řeky. Na své si tady přijdou jak ti, kteří hledají luxus a prvotřídní služby, tak všechny romantické duše, které rády tráví čas mimo civilizaci a láká je kempování na divoko.
„Ománský Grand Canyon“
Do Ománu přijíždíme ze sousední Saúdské Arábie přes nádhernou poušť Rub al-Chálí a míříme do hor. Láká nás výstup na nejvyšší horu Ománu Džabal aš-Šám. Jméno téhle hory v překladu znamená „Sluneční hora“ a vysloužila si ho díky své nadmořské výšce, která představuje první místo, kde v Ománu vychází slunce. Musíme vyrazit brzy ráno, protože túra na vrchol a zpět zabere celý den. Kvůli umístění vojenské základny se však nedá vystoupat na nejvyšší bod hory položený ve výšce 2980 metrů. Turistická stezka označená W4 směřuje na vrchol o 12 metrů nižší, tyčící se o něco jižněji. Nijak mě to netrápí, více než dobývání vrcholů mě sem přivedlo něco jiného. Pěšinka lemovaná pokroucenými jalovci, po níž se škrábeme nahoru, šplhá přímo po hraně ohromujícího kaňonu, kterému se přezdívá „Grand Canyon Arábie“. Někde v hlubinách pod námi leží vádí Ghúl, lemované kolmými, až tisíc metrů vysokými skalními stěnami. Na dno nevidíme. Celý vnitřek kaňonu totiž vyplňují husté mraky připomínající chvílemi kopce šlehačky a chvílemi mléčnou pěnu na cappuccinu. Mraky a slunce čarují a já pod náporem této nadpozemské nádhery ani nevnímám kilometry a výškové metry, které ukrajujeme. Krátce po poledni staneme na vrcholu a teprve až cestou zpět začínáme cítit první známky únavy. Celá túra měří asi 25 kilometrů a zahrnuje převýšení více než tisíc metrů. I přes časný start jdeme poslední hodinu za svitu baterek.
Ty, kteří dlouhým procházkám moc neholdují, by mohlo potěšit, že po hranách kaňonu vedou i kratší stezky (např. oblíbená W6, zvaná Balcony Walk) a mimo to se tu nachází množství úžasných vyhlídek snadno dostupných autem. Cizinci i sami místní sem jezdí kempovat a pozorovat západy a východy slunce. I když se teploty v Ománu prakticky po celý rok pohybují okolo 30 stupňů, tady v horách bývá v lednu už docela chladno. Jsem proto ráda, když nás skupinka Ománců vezme mezi sebe a pozve nás na jejich speciální kávu a všudypřítomné datle. Hřeju si promrzlé prsty o skleničku kávy a během družného hovoru s laskavými místními sleduji další pozoruhodné divadlo, které sehrávají oblaka ranní mlhy a první paprsky slunce.
Zrádné červené písky
Hory zaujímají zhruba 15 procent rozlohy Ománu, vyjma pobřežní oblasti tvoří zbývající část země písečná a štěrková poušť. I taková nehostinná pustina však má svoje kouzlo a přitahuje turisty. V poušti Wahíba, vzdálené zhruba 200 kilometrů od hlavního města Maskatu, tak vyrostlo množství kempů, které kromě romantického nocování uprostřed rudých písků slibují také vyjížďky na velbloudech, sandboarding, jízdu terénními auty nebo večerní hudbu. Já se nejvíc těším na noc s oblohou plnou hvězd a samotu uprostřed ničeho. Ani jedno z těchto přání se mi ale tentokrát nesplní. Přijíždíme sem totiž až za tmy a podle toho vypadá i výběr místa, kde budeme kempovat. Zapadnout takhle pozdě do písku je to poslední, co bychom si přáli, a tak zůstáváme nedaleko cesty. Do toho přicházejí mraky, a uprostřed noci nás dokonce budí déšť, který překazí náš spánek pod širým nebem a vyžene nás do auta. Smůla nás provází i další den. I když si poctivě upustíme pneumatiky, naši okouzlující jízdu po písečných dunách zakončí nešikovný manévr na hraně jednoho z oněch pohádkových přesypů. Auto uvízne v písku, a ještě k tomu v nepřirozeně nahnuté poloze. Nevím, jestli se mám bát více, že se auto převrátí na bok, nebo toho, že se nám nepovede z písku dostat ven. Následují dvě až tři hodiny kopání a marných pokusů vyjet. Slunce pálí a chvílemi se musíme před jeho žárem schovávat do uzoučkého proužku stínu za autem. Vzdáváme to. Tohle sami nezvládneme. Vítek běží do zhruba dva kilometry vzdáleného kempu s prosbou o pomoc. Máme štěstí, v koutech světa, kde lidé neustále svádějí boj s tvrdými životními podmínkami a nástrahami přírody, odmítnout někoho v nouzi nebývá zvykem. Vítek se vrací a za ním v patách jdou dva statní černoši z Burundi s lopatami v rukou. Pustí se do práce. Je vidět, že to nedělají poprvé, a o chvíli později stojí naše auto vysvobozené na bezpečném místě.
Druhá strana mince
Naskládáme se všichni i s lopatami do auta a vezeme dva mladíky zpátky do kempu. Mají teď chvilku volna, než dorazí další skupinka turistů. Mrzí mě, že jsme jim díky naší neopatrnosti ukrojili drahocenný čas odpočinku. Chystáme se jim za to dát nějaké peníze, ale jeden z nich – Michel – nás už láká do stínu pod přístřešek s tím, že nám přinese studenou vodu s mátou a citronem. Tomu neodoláme a usadíme se na koberec kolem nízkého kulatého stolku. Kromě karafy s vodou dostaneme i kávu s kardamomem a samozřejmě nesmí chybět miska plná datlí. Michel postává opodál, a teprve až ho vyzveme, přisedne si k nám. Zajímá nás, jak se tenhle šikovný kluk z Afriky ocitl uprostřed pouště v Ománu. Jak správně tušíme, není to moc veselý příběh, i když má snad relativně dobrý konec. Michel vypráví, jak uprchl z Burundi kvůli státnímu převratu přes Tanzanii do Keni, kde ho naverbovali na práci kuchaře a číšníka v Ománu. Sebrali mu pas a kromě práce číšníka musel po nocích prát prádlo, jezdit krmit kozy do pouště nebo sklízet datle. Vzhledem k tomu, že umí dobře anglicky, se mu však podařilo kontaktovat policii a postupně získat lepší práci tady v kempu. Přiznává však, že spousta dalších pracovníků z Burundi takové štěstí nemá, jsou nuceni podepisovat další a další kontrakty a nemohou se vrátit do své domoviny, aby viděli svoji rodinu. Nevíme, co říct. Snad všechny bohaté státy Perského zálivu se stávají kvůli vykořisťování zahraničních pracovníků častým terčem kritiky, tohle je však poprvé, co se s tím setkáváme tváří v tvář. Michel svůj osud nese statečně. Ve volných chvílích píše ve svém mateřském jazyce knihu, kde popisuje praktiky obchodníků s lidmi, a doufá, že ji jednou bude moci vydat, aby tak rozšířil povědomí o této problematice a snad i zlepšil situaci zahraničních pracovníků. Zní to nadějně, ale i tak dlouho přemýšlím nad tím, že vlastně titíž lidé, kteří se k nám chovají jako k vzácným hostům, pak mnohdy nechají s klidným svědomím pracovat cizince z Indie, Pákistánu, Filipín a ze zemí Afriky v nelidských podmínkách. Co se týče ochrany lidských práv, čeká Arabský poloostrov ještě dlouhá cesta.
Poklady pouště
Pouštní písky nám daly pořádnou lekci, a tak se raději vydáváme směrem k pobřeží, kde nás čekají vyhlášená vádí. Slovo vádí v arabštině označuje říční údolí a bez nadsázky mohu říct, že ta v Ománu patří k nejhezčím na světě. Jejich smaragdové křišťálově čisté vody ostře kontrastují s okolní vyprahlou krajinou a vegetace kopírující koryta řek dává jasně znát, jak vzácný a životodárný element představuje voda. Turisté nejčastěji navštěvují vádí aš-Šab, které se proslavilo díky nesmírně půvabné jeskyni s vodopádem, do které se musí proplavat úzkým tunelem mezi skálami. S trochou obratnosti se dá z jeskyně vyšplhat po laně nahoru a pokračovat ještě dál do míst, kde se nacházejí další úžasné laguny, a protože tady většinou už nikdo není, můžeme si tohle fantastické vodní dobrodružství vychutnat bez lidí.
I když ho ostatní většinou hodnotí jako méně zajímavé, mě ještě více než vádí aš-Šab ohromilo sousední vádí Tiwí. Vede k němu uzoučká asfaltka, která prochází přímo skrz starobylé vesničky a palmové háje a končí ve vesnici Sajmá. Pokračujeme pěšky dolů po schodech až k vodopádu Míbám. Odtud slézáme po řetězech ještě níž a prozkoumáváme úžasný kaňon. Obdivujeme vodopády, plaveme skrz vodní tůně po proudu řeky dál a dál a já si připadám jako v tropickém ráji. Z kolmých stěn padají kapky vody, kolem smaragdových bazénů vyrůstají banánovníky a další exotické rostliny jako někde v deštném pralese. Ocitáme se v pozoruhodném světě jako stvořeném pro všechny dobrodružné povahy a duše s chutí objevovat. Na tohle neuvěřitelné místo jen tak nezapomenu!
Cukrové písky
Tím ale výčet zázraků ománské přírody rozhodně není u konce. S každým dalším dnem přichází nové překvapení a Omán nasazuje, co se týče možných zážitků a přírodních krás, pomyslnou laťku výš a výš. Přesouváme se jižněji a večer zastavujeme asi 20 km za rybářským městečkem al-Chalúf na místě, kterému se říká Sugar Dunes – Cukrové duny. Písek tady totiž má trochu netypickou sněhově bílou barvu. To však není všechno: tyhle půvabné zářivé přesypy leží na odlehlém místě přímo na břehu moře a díky této výjimečné poloze kombinují kempování v dunách s kempováním na pláži. Slunce se blíží k obzoru a ománské počasí zase ukazuje, co umí. Obloha nad našimi hlavami se zatahuje, z nebe se snáší lehký déšť a nad zvlněnými písky vzniká úchvatná duha. Duha v poušti! Nestačíme se divit!
Mlžné království
Krajina kolem nás se mění. Vítá nás pohoří Dafár, které se rozprostírá na samém jihu a zasahuje až do sousedního Jemenu. V této části Ománu panuje oproti zbytku země odlišné klima. Z Indického oceánu sem přicházejí monzunové mlhy, které přinášejí vláhu. Objevujeme tu zalesněnou oázu, která představuje jeden z nejneočekávanějších a nejpozoruhodnějších přírodních ekosystémů ve vyprahlých zemích světa. Rostou tu kadidlovníky pravé, které produkují nejlepší kadidlo na Zemi, staré baobaby, tamarindy a také třeba adénium ztloustlé, přezdívané pouštní růže. Nachází se tu také několik působivých vodopádů. Některé z nich mají vodu jen v létě v monzunovém období zvaném charíf. Vádí Darbát však oplývá dostatkem vody po celý rok a se svými tyrkysovými bazénky, soustavou vodopádů a všudypřítomnými stády velbloudů v nejbližším okolí je skutečným klenotem jižního Ománu. A právě tady najdu snad nejromantičtější místo na kempování! Přímo nad řekou stojí maličké molo. Přesně tady chci spát! Na tomhle kouzelném mole, těsně nad vodní hladinou, pod širým nebem a za zvuků asi půl kilometru vzdáleného hučícího vodopádu.
Pláže snů
Dobrodružství pokračuje. Krajinou jako z Jurského parku se vydáváme hledat ty nejhezčí divoké pláže. Není to těžký úkol. Zdejší pláže tvoří hedvábně jemný světlý písek a o kousek dál už se zvedají téměř kolmé stěny pohoří Dafár, které lemují pobřeží. Různé útesy, balvany a další skalní útvary pak od sebe oddělují jednotlivé pláže, poskytují soukromí a činí každou pláž něčím výjimečnou. Nacházíme tu ráj bez lidí. Touláme se celé dny po pobřeží, koupeme se a spíme na zemi v písku pod širým nebem. Některé pláže mohou mít na délku i kilometr. K jiným vedou křivolaké cesty přes hory, kde naplno využíváme výhody našeho terénního auta, na některé musíme pěšky. Na opuštěné pláži označované jako „Shatt Hidden Beach“ dokonce pozorujeme hejno žraloků a později také skupinku delfínů. Na pláži Fizajá plaveme večer pod hvězdami a s každým tempem nám voda pod rukama září díky svítícímu planktonu. Zažíváme doslova zázračnou podívanou jako z jiné planety.
Duna na konci cesty
Okouzleni půvaby zdejší krajiny se rozhodneme vydat znovu do pouště a doufáme, že naše výprava dopadne lépe než ta poslední do pouště Wahíba. Míříme do neobydlené odlehlé oblasti na samém západě Ománu těsně u hranic s Jemenem a Saúdskou Arábií zcela mimo hlavní turistické trasy. Právě tady, v poušti Rub al-Chálí, se totiž tyčí nejvyšší písečná duna Ománu. Některé zdroje (včetně informačních cedulí na místě) dokonce uvádějí, že se jedná o nejvyšší dunu světa. I když to zřejmě není pravda, působí obrovský přesyp Ramlat Džadilá skutečně majestátně. Zastavíme s autem u jeho paty, připravíme si už rovnou místo na spaní a vyrazíme na špičku duny. Nebojíme se nechat věci rozložené, široko daleko není vůbec nikdo. Jsme tu úplně sami uprostřed kilometrů a kilometrů nekonečné pustiny. Vrchol duny leží v nadmořské výšce 455 metrů a nás čeká překonat zhruba sto výškových metrů. Bosé nohy se nám boří do písku a při každém kroku vpřed se propadneme zase o půl kroku zpátky. Stojí to ale za to. Slunce zapadá a barví vlnící se písečné kopce, které vyrůstají ze dna pouště. Přichází magická noc. Opuštěnou krajinu ozařuje měsíc v úplňku a my se za jeho svitu procházíme v písku a vychutnáváme si ticho, samotu a kouzlo okamžiku.
Vodní dobrodružství
Když už si myslíme, že jsme z Ománu viděli všechno a nemůže nás naprosto nic překvapit, zastavíme se cestou zpět na sever ve vádí Sunejk, tajném tipu, který jsem dostala od fotografa Pavla Svobody. Kempujeme pod palmami v malebné oáze a brzy ráno vstáváme. Po dlouhé době nafukujeme paddleboard, který s sebou v autě vezeme, a vydáváme se poznávat tohle čarovné vádí zase trošku jinak. Plujeme po klidné hladině lesknoucí se jako sklo směrem k pobřeží. Sladkovodní lagunu z obou stran obklopuje sytě zelený rákos, palmy a strmé skály. Na konci laguny vystupujeme na břeh a ocitáme se na zcela opuštěné naprosto dokonalé pláži. Slunce právě vychází, my plaveme v mořských vlnách a znovu se cítíme jako v ráji.
Omán je zkrátka zemí, která nabízí pestrou paletu zážitků, a díky relativně malému počtu návštěvníků si tady turista může připadat jako dobrodruh, objevitel nebo trosečník na pustém ostrově, a to vše v bezpečném prostředí a s úžasnou přírodní kulisou v podobě velkolepých hor, průzračných řek a těch nejnádhernějších pláží, které jsem dosud viděla.
Top 7 historických památek, které v Ománu navštívit:
- Velká mešita sultána Kábúse v Maskatu
- Pevnost ar-Rustáq v pohoří Hadžár
- Pevnost a historické centrum ve městě Nazvá (Nizwá)
- Pevnost ve městě Bahlá
- Starobylé město Wubar, ležící na okraji pouště Rub al-Chálí
- Úlové hrobky v al-Ajnu, Bátu a al-Chutmu
- Starobylá vesnice al-Hamrá s domy z nepálené hlíny
