Pouť do Csatky na severu Maďarska je druhé největší setkání olašských Romů v Evropě
Ráno ještě nic nenasvědčuje tomu, že se na louce za vesnicí uskuteční druhé největší setkání olašských Romů v Evropě. Pro mnohé je to nejdůležitější událost roku a zdůrazňují, že jejich rodiny navštěvují Csatku již po generace, jelikož od zdejšího zjevení Panny Marie v 19. století se u lesní kaple pravidelně scházejí tisíce věřících.
Pouhých 50 kilometrů od slovenských hranic se v pohoří Bakony ukrývá nenápadná vesnice Csatka s přibližně 300 obyvateli. Oblast je vylidněná a považována za zaostalou. Nežije zde žádný Rom, a přesto se jednou ročně stává „hlavním městem Romů“. Poutní místo u lesa vzniklo v roce 1862, tedy téměř ve stejnou dobu jako známější Lurdy. Do Csatky proudily různé národnosti – kromě Maďarů například i Slováci, Němci, Srbové a Romové. Složení účastníků se vlivem historických okolností měnilo. Dnes se rozlehlá louka, na které právě parkujeme, zaplňuje výhradně auty romských návštěvníků.
Zjevení u pramene
Už před zjevením Panny Marie byla Csatka známá díky léčivému prameni, u kterého se v roce 1792 vrátil zrak slepému muži jménem Vilmos Meizler. Návštěvníci rádi šíří legendu, která připisuje jedno z prvních zázračných uzdravení romskému pacientovi. Dobový tisk z 19. století uvádí, že kněz z vedlejší obce Súr zaznamenával vyléčení v Csatce přes 25 let: „Sledoval toto místo od roku 1837 a mnoho pacientů sem přicházelo pít vodu, mýt si bolavé končetiny a klečet před obrazy visícími na vysokých bucích,“ uvádí maďarský etnograf Aurel Vájkai.
Počátky zrodu poutního místa zachycují historické zdroje, které po sobě kromě místního kněze zanechal i vesnický učitel a veszprémský biskup. U zázračného pramene žil poustevník József Csöbönyei v jeskyni, kterou si sám vyhloubil rok před událostmi, které zabezpečily Csatce masovou popularitu. Jedenadvacátého srpna 1862 se mu zjevil archanděl Gabriel se zvěstí, že Panna Maria se následující ráno ukáže u pramene. Lidé z vesnice se po svítání sešli u kostela a vydali se na určené místo. Po zpívání a modlitbách se objevily obrysy tří lidských stínů: prostřední měl žlutou korunu, ze země vyvstával kouř a vzduch nasytila nebeská vůně. Dav usoudil, že se před nimi koná zázrak. Svědectví o zjevení bylo sepsáno a vyšlo v tisících kopiích v maďarštině i němčině. Lidé z blízkého i ze širokého okolí sem začali podnikat spontánní pouti. Katolická církev se k Csatce dlouho stavěla zdrženlivě a nejprve zakazovala shromažďování i šíření knih. Víra místních ale přesvědčila biskupa, aby vedle studny postavil kapli už následující rok po zázraku. Titul pouti byl Csatce přiznán až na 100. výročí od zjevení, tedy v roce 1962.
Mše i bujará zábava
Z lokální pouti se postupem času stala nejvýznamnější rituální lokalita olašských Romů ve střední Evropě a vědci vyzdvihují její náboženský a etnický význam. Jelikož se Romové neumějí zcela ztotožnit s maďarskými svátky a jejich národními hrdiny, svou identitu mohou prožívat právě zde, a to skrze víru zahrnující specifické obřady.
Sváteční dění v Csatce se soustředí do dvou etap. Zatímco na kopci na louce se připravuje večerní bujará zábava, o pár stovek metrů níže se během dne koná náboženský program. Vedle mší v maďarském i romském jazyce probíhají křty. Kněz jedno dítě odmítá pokřtít jménem Mercedes a žádá zvolení maďarského jména. Romské klany se střídají před oltářem, kde jsou jejich vážné výrazy zvěčněny do rodinné fotky. Bohatší rodiny přinášejí pro Pannu Marii oběť v podobě šatů z hedvábí a drahých materiálů. Skupina Romů ukazuje fotografce Katce své prsteny s vyrytými verši z bible. Z kostela se přesouvají ke kapli Jana Pavla II., zvané „cikánská kaple“. Byla postavena pro kříž z třešňového dřeva, který v roce 2003 odvezli romští poutníci do Říma a nechali ho požehnat samotným papežem. Před kaplí pálí obrovské svíčky, některé i 150 cm vysoké, koupené v nedalekých stáncích. Stojí 40 eur a podle prodejců jdou na odbyt i velké sochy Panny Marie, za které chtějí obchodníci i přes 200 eur.
Plná auta vody
Důležitou motivací pro pouť do Csatky je vzdání úcty Panně Marii, čímž si poutník vyslouží její požehnání a očistí se od hříchů, které během roku učinil. Mimořádný význam má svatá studna. Zástupy lidí stojí ve frontě s bandaskami i více než půlhodinu. Mnozí si domů odnášejí desítky litrů léčivé vody, kvůli čemuž se mezi čekajícími někdy strhne mela. „Každý doma počítá s tím, že mu z pouti přinesou svěcenou vodu, se kterou pokropí čtyři rohy domácnosti, zevnitř i zvenčí. Například tato paní mi řekla, že brzy bude babička, a proto chce vodou postříkat dceru a kolébku budoucího vnoučete,“objasňuje antropolog István Povedák krátce po našem příchodu. Csatku intenzivně sleduje už léta a jeho vědecké práce se zaměřují na romské rituály, které se církev snaží z pouti odstranit.
Shromáždění olašských Romů přilákalo i nizozemského etnologa Petra Jana Margryho, který se ve svém výzkumu zaměřuje na poutní místa. „Zatímco účast na mších v Evropě obecně klesá, posvátná místa, jako Csatka, jsou výjimkou. U nás v Nizozemsku je mnoho lidí, kteří nejsou katolíci, ale přesto je přitahují pouti, neboť jsou vhodným místem k zamyšlení v tichu přírody. Navíc, Panna Maria je univerzální postava matky, kterou mohou sdílet i nekatolíci. Snadno k ní směřují své modlitby a vnímají její ochranu.“
Zbožná úcta k Panně Marii je nepřehlédnutelná i mezi Romy. Povedák si vyhlédl znuděného muže a navázal s ním rozhovor. Muž prohlásil, že není věřící a že zde v první řadě doprovází svou rodinu. „Nevěřím v Boha ani v Ježíše. Samozřejmě, věřím v Pannu Marii. Jsem tu jen kvůli ní,“ odpovídá na otázky antropologa. Věří tedy ve svatou vodu? „Samozřejmě, ale nejsem křesťan,“ uzavírá originálně muž.
Starodávná atmosféra
„Byl jsem tu i minule a doma mám rok starou vodu. Ještě stále se dá pít a je příjemně studená, jako z chladničky,“ vykládá jeden ze skupiny mužů z Kolárova. Jeho synovec přitakává: „Pro nás je to svatá voda. Říká se, že když sem člověk přijde, tak má stále štěstí. Přicházíme se samozřejmě podívat na Pannu Marii, zapálit svíčky, pomodlit se. Nejsme tu jen z povinnosti, ale ze srdce. Přijeli jsme ve třech autech, loni tady od nás bylo osm aut.“ Sleduji, jak po načerpání vody trhají listnaté větvičky, rostoucí nedaleko studny. „Přinášejí štěstí a zdraví do domu,“ komentuje člen skupiny.
Csatka má jako místo setkání středoevropských Romů spojitost i s nomádskými časy, kdy kočující rodiny na cestách věděly, že se zde jednou za rok určitě setkají a vyřeší všechny potřebné záležitosti. Pro návštěvníky měla Csatka vždy důležitý společenský rozměr. Povedák upozorňuje, že ještě v 19. století takto vypadaly všechny pouti. Nebyly to jen náboženské oslavy. Sloužily jako místo setkávání, kde se dohodly obchody a svatby nebo byly provedeny křty, nejen u Romů, ale rovněž u „gadžů“. Mnohé z těchto rituálů se ale postupně začaly z poutí vytrácet. „Poutě, to není nic exotického, ale něco z minulosti. Něco, co tu vždy bylo,“ popisuje antropolog archaický charakter pouti.
Divoké svatby v lese
Příznivými důvody pro návštěvu Csatky je kromě blízkosti přírody i možnost rozložení stanů v lese a nostalgické znovuprožívání starých časů u ohně. To bohužel při letošní pouti neplatí. Je omezována stále větším množstvím nařízení, kvůli kterým je zakládání ohňů již zakázáno. Rovněž je zablokován přístup k jeskyni, kterou ještě před pár lety obýval poslední poustevník. Přítomní vědci to označují za záměrné tahy, kterými se církev snaží oslabit romské rituály nesouvisející s římskokatolickou vírou.
Dobový tisk se zmiňuje o „divokých lesních svatbách“, které se zde konaly ještě před několika desetiletími. Dvojice neztrácely čas a po dohodě rodičů se oddaly přímo na pouti. Okolnosti jim hrály do karet, romské klany se jen málokdy setkaly na jednom místě v plném počtu a svatba se zároveň mohla provést v posvátné lokalitě.
Kolik stojí olašská nevěsta?
I při dvoření nabrala tradice moderní podobu. Teenageři se předem spojí přes Facebook a v případě sympatií se dohodnou na setkání v Csatce. Podobným způsobem se možná poznal zamilovaný pár, který se nenápadně skrývá za stánkem a opatrně číhá na pohledy okolí. Držíce se za ruce zapózují fotografce Katce, kterou však odežene pryč příbuzný sledující dvojici. Když na moment odvrátí zrak, zamilovaní se rychle políbí.
Kdo ví, kolik bude muset tento mladý muž za svou nastávající zaplatit. Novinový článek popisující pouť v roce 1979 cituje návštěvníka, který říká, že „nevěsta stojí průměrný roční plat“. Je koupě manželky dávno zapomenutým zvykem? Ale kdeže, za ženu se podle Romů z Kolárova nadále platí. „Někdy třeba i tři roční platy! Záleží ale, kolik má nevěsta let a jak se ti mladí milují,“ zvolají. Kupovali své nevěsty i oni? „Jasně. U nás je to normální zvyk. Za ty peníze se pak dělá svatba.“
V průběhu 160leté historie dokázala pouť odolávat nepříznivým okolnostem. Dokonce i po vypuknutí druhé světové války sem v roce 1941 přišly desetitisíce návštěvníků. Pouť nezakázali ani komunisté, snažili se ale zvýraznit její profánní část neboli kolotoče a lidovou zábavu na úkor zbožnosti. Pro Romy byla v té době pouť i dobrým maskováním jinak nedovolených romských shromáždění. Zatímco ostatní Csatku postupně opouštěli, účast Romů se zachovala, čímž si pouť postupně „přivlastnili“. Na vlastní oči pozorujeme, že bez nich by dnes byla Csatka opuštěným a vyhaslým místem.
Když jsou Romové majoritou
Obvyklý stav se převrací a „gadžové“ jsou dnes v Csatce menšinou. Na jejich kontrastu lze pozorovat odlišnost v chování a přístupu k jednotlivým obřadům. „Stačí se podívat na oblečení, Romové přicházejí ve svátečních šatech, mají upravené účesy i vousy. Gadžové přišli v tričkách,“ komentuje Povedák. Dodnes lze pozorovat separaci jednotlivých účastnických skupin. I v roce 1940 bývali podle Vájkaie na jedné straně louky Maďaři se Slováky a Němci, zatímco opačná strana byla vyhrazena pro Romy.
Postupně potkáváme Romy z různých koutů Slovenska a Maďarska. Minulý rok se mezi nimi strhla bitva s noži, a možná proto zde nyní na pořádek dohlíží kromě maďarské policie i slovenská hlídka. Všechna setkání jsou příjemná a přátelská, často jsme počastováni jídlem, pálenkou i nealkoholickými nápoji. Mnozí si rozloží připravené jídlo do „švédských stolů“ na kapotách a v kufrech aut, další vaří guláš v kotlících pod širým nebem. Jiní obědvají v romských stáncích s občerstvením. Při objednávání langoše udělám chybu a nezeptám se na cenu předem. Prodavači následně platím 10 eur – stánek nemá vypsány pevné ceny a mladík ode mě zjevně žádal dvojnásobnou částku než od ostatních... Za běžných okolností je v olašské komunitě během hostiny přísně oddělena mužská část od ženské, v Csatce se to ale pod vlivem sváteční atmosféry nedodržuje, a obě pohlaví tak výjimečně hodují za jedním stolem.
Víra v sílu modlitby
Kinga Povedáková, manželka zmíněného antropologa, nahlíží do zákoutí romské duše skrze výzkum náboženské hudby. Během dne probíhají u kostela vystoupení, která jsou podle hudební antropoložky nesmírně důležitá z hlediska romské identity. „Někteří z nich zpívají v romštině. Sleduji, jak prostřednictvím hudby vyjadřují svůj pocit sounáležitosti. Mimochodem, je to zároveň i způsob kolektivní terapie. Když totiž zpívají: ,Já jsem Cikán, jsem černý a nevadí mi to, Ježíš mě stejně miluje, co víc je ještě třeba? ‘, je v tom obsaženo všechno, celá jejich marginalizace a deprivace,“ říká.
„Romové nadále věří v magii a mají opravdové spojení s nadpřirozeným světem. Když se podíváme na ,bílé‘ křesťany, tak oni ve skutečnosti nevěří v sílu modlitby a magii, nevěří, že by se mohli vyléčit. Romové věří. A je důležité uvědomit si, jak zásadní roli u nich ten ,kouzelný svět‘ hraje,“ upozorňuje Kinga.
Oslava romské víry
Prožívají návštěvníci náboženské naplnění pouze tady, dole u kostela, nebo i nahoře na louce, odkud už slyšíme dunění populární hudby? „Určitě, všude,“ říká Povedák. „Někteří se neumějí ani správně pokřižovat, dělají to jako nějací argentinští fotbalisté. Nechodí sice o víkendu do kostela, ale jsou věřící. Přijdou sem každý rok, křtí děti, vyjadřují své pocity, naplní láhve svatou vodou, dají příspěvek církvi, nakoupí suvenýry... Takto praktikují svou víru. Místní kněz a veszprémský biskup to tady chtějí ,vybělit‘. Je to velmi smutné, a proto jsem z toho udělal téma mé práce. Je to, jako kdybychom se ocitli v 19. století, a naprosto protichůdné tomu, co by se mělo dít v církvi.“
Poutní místo dostalo od maďarské vlády obrovskou částku na renovaci, která mu má navrátit podobu před druhou světovou válkou. Mimo jiné by se měla zbourat cikánská kaple a Romové jsou samozřejmě proti.
Církev chce zakázat i večerní parties a odstranit všechny šaty, které romské rodiny každoročně přinášejí pro Pannu Marii. „První rok by byl přechodový, během druhého by přibyla další omezení a při třetím by zakázali úplně všechno. Krok za krokem chtějí vymazat všechny romské prvky,“ komentuje Povedák.
Ještě těsně před začátkem aktuálního ročníku se nevědělo, zda se letos pouť uskuteční, plánovaná rekonstrukce se nakonec odložila na příští rok. Navzdory velikosti akce se na internetu objevilo minimum informací o datu konání. Podle zúčastněných vědců je to promyšlený čin, který splnil svůj záměr, a proto sem přijelo podstatně méně lidí než v předchozích letech.
Pokud se nezabrání renovaci, tak zde možná zažíváme Csatku naposledy v originální podobě. Plány církve vypadají jako útok na romskou identitu. Přitom jsou to právě Romové, kteří udržují tradici v Csatce naživu.
Party na louce
Církev podle vědců nechápe, jak pouť prožívají romští účastníci. Kněze nezajímá, co pro Romy znamená Csatka a že tato akce pro ně nese zásadní náboženský a společenský význam. Okamžitě chápu, že proti chystaným změnám jsou Romové bezmocní. Jeden z hlavních vůdců to komentuje nezveřejnitelnými větami a předpovídá konflikt.
Vracíme se zpět na louku, která se již otřásá pod náporem romských písní. „Až polovina Romů přichází až po setmění a pouze kvůli zábavě. Budou zde vystupovat hlavně YouTube celebrity – hudebníci, jejichž písně nepouštějí v rádiích. Hrají moderní romskou hudbu, která ale obsahuje tradiční elementy,“ vysvětluje Povedák. S kvalitou zvuku si zde nikdo hlavu neláme. Nedaleko sebe stojí několik překřikujících se hudebních stanů. „My jsme tu hráli před dvěma lety. U nás Romáků je takový zvyk, že se platí za písničku. Vyberu si pro někoho písničku a dám muzikantům peníze, aby ji zahráli. Jako věnování,“ dodávají kolárovští muži z kapely Ronaldo Boss. „Peníze ale nejsou všechno. Nejhlavnější je oné, zdraví. A klid v rodině.“
