K prastarým klášterům i do hor aneb Putování okouzlující přírodou Arménie
Malá zakavkazská země Arménie se po vzoru své již daleko turisticky známější sousedky Gruzie stále více dostává do cestovatelského povědomí. Krásná horská krajina obohacená o typické tajemné kláštery, skvělé víno, vyhlášené jídlo a nespočet zajímavostí lákají dobrodruhy k objevování.
Závěrem dne se přesouváme do vesnice Areni, která je známá pro své skvělé víno, a cestu si ještě zpestřujeme krátkou návštěvou krápníkové jeskyně Magellan, ležící v její blízkosti. Místní správci ji osvětlili tak, že hraje doslova všemi barvami. Těžko bychom také mohli být ve vinařském centru země a vynechat degustaci. Ta se skládá ze sedmi ochutnávek značky Hin Areni (Staré Areni). Samotné vinařství sice není moc staré, vzniklo roku 1994, avšak odrůda Areni byla objevena v rámci vinařství starého 6000 let v jedné ze zdejších četných jeskyní! Vinařství získalo několik ocenění, expanduje ve velkém, a dokonce se dováží i do Česka. Cestou domů si ještě venku ve stánku kupujeme typické víno z granátových jablek v PET lahvi. Zpětně je tohle nejlepší granátové víno, co jsme ochutnali, ač jsme zkusili dražší, lahvová.
Skalní město
Dopoledne se vydáváme nečekaně k dalšímu klášteru. Tím je Noravank z 12. století. Spolu s horským prostředím, ranními mraky posazenými níže a jen málo návštěvníky vytváří pro nás úžasnou podívanou. Jako bonus můžeme slézt tentokrát do studny. Následně nás čeká přesun do města Goris. Cestou se ale namátkou díváme, co by se ještě dalo omrknout, a zaujme nás krásný vodopád Šaki.
O hodinu později jsme již ve městě Goris, kde máme naplánovaný přibližně pětikilometrový okruh přes skalní město Starý Goris. Cesta začíná stoupáním u hřbitova, kde nás přivítá pár přátelských psů. Hned od začátku se před námi rozprostírá celé impozantní skalní město. Za námi pak každým vystoupaným krokem máme lepší a lepší výhledy na „moderní“ Goris. Během stoupání míjíme kapličku s horskou vodou, kde si doplňujeme lahve, a pak velkou oklikou kolem pasteveckých psů, kteří již tak milí nejsou, vyrážíme na nejvyšší bod naší procházky. Zde se nachází brána, kříž a posezení. Zpátky ve městě je pak zajímavé sledovat rozdíly mezi chudou částí, kde jsou nezpevněné silnice, pobíhající koně, pastevec dojící krávu i trochu nepořádek, a pak novější částí, kde mají domky krásný specifický kamenný styl. V krámě nakupujeme místní pochutiny, všudypřítomný šašlik (připravený rovnou v supermarketu) a i pivo, které je právě ve městě Goris velmi chutné.
Nejdelší lanovka!
Další den nás hned dopoledne čeká jeden z highlightů naší cesty. Tím je projížďka nejdelší dvoukolejnou lanovkou bez zastávky na světě Wings of Tatev z domovské stanice Halidzor ke slavnému klášteru Tatev z 9. století. Cesta lanovkou je chvílemi ve značné výšce a klášter leží v krásném horském prostředí, těšíme se tedy, že si projdeme kousek značeného treku, který vede v jeho blízkosti, abychom viděli komplex v celé jeho kráse. Bohužel plány nám rapidně mění počasí. Až doposud nám krásně vycházelo, že nás déšť zastihl pouze během jízdy v autě, dnes máme však „štěstí“ na kombo mlhy střídavě doprovázené mírným, ale i tak vydatným deštěm. Mlha je bohužel tak hustá, že z lanovky, pokud už, tak máme výhledy naprosto mizerné a klášter samotný vidíme v jakémsi bílém závoji. Trek do okolí tak rozhodně nemá smysl. V blízké restauraci zkoušíme přečkat ještě dvě hodiny s nadějí, že mlha ustoupí, ale je to beznadějné. Dáme si tak prvně alespoň grilované skopové, které je zde velmi populární, a také již podruhé chutný dezert velmi podobný medovníku a smutní se následně vydáváme lanovkou opět do Halidzoru.
Ze dne nám ještě stále zbývá spousta času a déšť přechází zvolna na mrholení, proto vyrážíme na blízké místo zvané Devil’s Bridge, ležící v kaňonu řeky Vorotan. Je populární pro své krasové útvary a teplé prameny. Zprvu nás moc nenadchne, kaňon sice vypadá pěkně, všude je ale neskutečný nepořádek. Po pár minutách cesty se před námi kaňon více otevírá a po lanu uvázaném za strom se vyšplhá Armén, zřejmě další tradiční samozvolený strážce. Ukazuje nám fotky na mobilu, aby nás nalákal za poplatek vydat se s ním opět po chatrném laně dolů. Váháme, nakonec ale usmlouváme přijatelnější sumu a jdeme na to. A rozhodně se to jeví jako více než skvělé rozhodnutí. Po krátkém sestupu sundáváme boty, vyhrnujeme kalhoty a následujeme našeho průvodce dále do jeskyně. Zde se nám vyjevuje opravdová nádhera. Krasová jeskyně s bazénky s teplou vodou je tu téměř jen pro nás. Skoro bychom to připodobnili takovému malému Pamukkale. Kde v Evropě bychom se dostali až na takové místo? Pro odvážnější se nabízí ještě více adrenalinové koupání – malý skluz po vodopádku a pokračování do další jeskyně.
Nadšeni ze skvělého náhradního výletu ještě pokračujeme v putování dále, míříme na originální houpající se most spojující dvě části skalní vesnice Starý a Nový Chyndzoresk. Po terénní cestě se naším nissanem dostáváme opět zdárně až na parkoviště a poté nás čeká již sestup po mnoha schodech až ke zmíněnému mostu. K našemu překvapení kromě muzea, jehož návštěva je asi skoro zbytečná, neplatíme nikde ani dram. Most dostojí svému názvu a houpe se až zbytečně moc. Avšak výhledy jsou od samého začátku doslova úchvatné, tak není ani čas se bát. Samotný Starý Chyndzoresk, který byl svého času největší vesnicí východní Arménie, kde žilo přes osm tisíc obyvatel, naprosto strčí do kapsy včerejší výlet ve Starém Gorisu.
Jezero Sevan
S blížícím se plánovaným výstupem do 4000 metrů nad mořem se chceme trochu aklimatizovat, proto se následujícího dne ráno přesouváme k vysoce položenému rozlehlému jezeru Sevan. Ve vesnici Ličk máme tentokrát naprosto stylové ubytování. Bydlíme totiž v obýváku a dětském pokoji přímo v domě zdejší rodiny. Přinejmenším obývací místnost hodně připomíná časy minulé, a tak se trochu cítíme jak u nějaké sovětské babičky na návštěvě. V Arménii je celkem běžné, že rodina pronajímá část svého obydlí, které jinak normálně obývá. Tak jsou zároveň v pokoji s námi i velké fotografie tatínka, mámy a jejich ratolestí, v dětském pokoji pak hvězdné nebe, různé výkresy a hračky.
Plánovaná otužovačka v jezeru Sevan se nakonec nekoná, ač hezky svítí sluníčko a počasí nemůžeme snad už mít lepší. Bohužel pláž je dost zaneřáděná. Obrovskou radost tak děláme alespoň potulnému psovi, který od nás dostává zbytky jídla. Běží pak ještě značný kus cesty za naším autem.
Po tradičním šašliku nás čekají další výlety. Míříme na středověký hřbitov Noratus, který je známý největším množstvím chačkarů v Arménii. Jedná se o kamenné náhrobky s velkým vytesaným křížem doplněným dvěma menšími a drobnější výzdobou často v podobě vinných lístků. Na Noratu nás však zaujmou spíše modernější náhrobky specifických manželských hrobů. Jedná se o takový dvojhrob s podobiznami a rokem narození a úmrtí každého z manželů. Co je však trošku morbidní, je fakt, že některé postarší, avšak ještě stále žijící osoby z páru mají již podobiznu také předpřipravenou i s rokem narození. Přípravu tu nepodceňují.
Závěrem dne se vydáváme k dalšímu klášteru. Jedná se o méně známý Hayravank z pozdního 9. století, který se tyčí nad jezerem Sevan. I kolem něj se nachází mnoho chačkarů a také pozůstatky z doby bronzové a železné.
Prastará abeceda a Aragac
Do odletu nám zbývají poslední dny a my se přesouváme opět dále. Jako téměř každý den i tentokrát se neobejdeme bez návštěvy kláštera. Tím je turisticky vytížený Sevanavank, který nás ale právě díky nezvyklým davům lidí již tolik nezaujme. Parkoviště je plné autobusů, stánkařů a na samotný klášter se jde ve velkém houfu. Zdržíme se jen chvíli a míříme k obranné pevnosti Amberd. Ta se nachází ve výšce 2300 metrů nad mořem, kousek od nejvyšších vrcholů Arménie. Pochází z 10. století a překvapivě součástí jejího komplexu je další klášter. Naším dnešním cílem je však vesnice Bjurakan. Po cestě si dáváme krátkou zastávku u 39 velkých vyřezávaných arménských písmen vystavených v roce 2005 na počest 1600 let arménské abecedy.
A den D je tu. Vstáváme brzy ráno a autem míříme k jezeru Kari. To je totiž výchozím bodem ke všem čtyřem vrcholům nejvyšší arménské hory Aragac. Nachází se zde parkoviště, velmi mizerná restaurace s ještě horší obsluhou (internetové recenze zde bohužel nelžou), komplex dalších budov a apartmány. Naším dnešním cílem je jižní vrchol Aragace, tedy ten turisticky nejjednodušší. Cesta začíná opravdu velmi mírně a vlastně po celou dobu nepřichází žádné vyloženě extrémní stoupání. Dobré boty, oblečení proti větru i rozpustné magnesium v našem pití jsou však opravdu k nezaplacení. Zároveň se nám vyplácí vyrazit opravdu za dobrého počasí, vysoké hory jsou zrádné, a navíc – turistické značení je zde prakticky nulové. Pomocí off-line map a selského rozumu však zdárně stoupáme k vrcholu. Kousek před ním se před námi otevírá celé údolí ohraničené všemi vrcholy majestátní hory Aragac. Je to naprostá nádhera, nicméně na nás dýchá i trochu toho nebezpečí v podobě stále se měnících přírodních podmínek, velkých srázů, drolících se cest, sněhu a faktu, že jsme si nevzali pořádnou čepici, rukavice nebo třeba turistické hůlky. I tak nám to nedá a vydáváme se ještě do sedla mezi západním – nejzlověstněji vypadajícím – a jižním vrcholem. Odsud máme snad ty nejkrásnější výhledy a také představu, co ještě všechno obnáší cesta na hlavní vrchol Aragace. Tak snad se jednou vrátíme připraveni jako horalové, ne dnešní sandáloví výletníci, a dáme si to celé komplet. Následuje nejhorší úsek dne – vyškrábat se ze sedla opět na jižní vrchol. Lezeme po čtyřech, a tak vypadáme chvílemi jak v nějaké tragikomedii. Děkujeme vesmíru, že nefouká, neprší, nesněží, jinak si to neumíme vůbec ani představit. S odřenýma rukama pak míříme pro našich 3887 metrů nad mořem, kterých dosahuje právě jižní vrchol. Na něm se nacházejí oblíbené kamenné mohyly, úkryt proti větru a kovový kříž. Sestup podnikáme kvůli mizernému značení stejnou cestou, trochu času nám zabere, ale je to opravdu již túra na pohodu.
Modrá mešita
S Arménií se loučíme v hlavním městě Jerevanu. Tedy vlastně ještě kousek před ním, vyrážíme na poslední místo, odkud má být za dobrého počasí (opět) hezky vidět hora Ararat. Tím je katedrála Zvartnoc. Jedná se tedy spíše o ruiny původní velmi originální architektury katedrály ze 7. století, protože v 10. století byla zničena buď Araby, či zemětřesením. Dnes je součástí seznamu UNESCO. V Jerevanu začínáme naši procházku u originální Modré mešity, jedná se o nádhernou stavbu, nicméně v poměrně nevzhledném okolí. Od ní pokračujeme arménskými ulicemi až k náměstí Republiky. Zde jako by se proměnil úplně svět před našima očima a ze země hor, klášterů a honáků krav jsme najednou v moderní civilizaci téměř jako u nás doma. Následuje Labutí jezero (Swan Lake). To proslavil roku 2015 americký rapper Kanye West, který do něj skočil během koncertu. Prý se jezeru vtipně od té doby říká Swanye Lake.
O kousek dále je již náměstí Opery se samotnou majestátní budovou v čele. Kdo se budete chtít pobavit jako my, projeďte se za zbylé arménské dramy v barevných autíčkách, která za jízdy hrají vtipné pecky přes celý plac. Překvapivě to totiž nemusí být zábava jen pro děti. Místní navíc rozesmějete též.
Posledním, avšak nejzajímavějším bodem, který navštěvujeme, je Gafesčjanovo (Cafescjianovo) centrum umění neboli Kaskáda s 572 schody. Ač je od dob SSSR stále nedokončena a nejspíše se dokončení ani nechystá, je to opravdu velmi originální místo s bonusovým skvělým výhledem přes celý Jerevan. Stavba započala pod dohledem sovětského architekta Tamanjana, ale dokončena byla americkým filantropem arménského původu Gafesčjanem. Již na náměstí pod schody a i v celé Kaskádě se nacházejí umělecká díla z Gafesčjanovy soukromé sbírky. Kdybychom měli zvolit jedno místo v Jerevanu, kam vyrazit, pak je to právě tohle. A takto končí náš roadtrip, cestou na letiště koupíme ještě pár levných krabiček cigaret pro známé, vracíme auto a loučíme se tak s touto krásnou zemí.
Na Arménii si vzpomínám osobně ještě pár dní poté, kdy se ve zprávách objevují hrozné události z opětovného konfliktu v oblasti Náhorního Karabachu, a poté v podstatně příjemnějším duchu, a to při konzumaci marlenky při obrázcích hor na obalu. Dozvídám se, že se jedná o staroarménský recept, v Arménii nazývaný „Zázrak z medu“. No, tak už aspoň víme, s čím byl spjatý ten náš dobrý medovníkový zákusek.
