Laos: Země, která vám dá pocit cestování po staré dobré Asii
Před hodinou jsme vzlétli nad Hanoj, teď už se snášíme na ranvej nesrovnatelně menšího letiště u laoského města Luang Prabang. Ačkoli nesedím u okýnka, stačí mi kusé průhledy ven, abych pocítil ten už sice známý, ale těžko vysvětlitelný zázrak lásky na první pohled. Jak dlouho mi vydrží?
Určitě nezmizí poté, co se ubytujeme v útulném penzionu na konci hlavní ulice a vyrazíme na seznamovací obhlídku. Luang Prabang je díky zápisu na seznam UNESCO zřejmě nejznámějším místem Laosu. Turistům se tu tedy stěží vyhneme, přesto i ta nejturističtější část města působí malebně venkovským dojmem. S přibývajícími restauracemi, hotely a obchody mě napadá, že tu snad musí zaměstnávat městského architekta, který je garantem vkusu a elegance. Každý podnik má svoji nenuceně stylovou tvář bez marnotratného pozlátka. Praha by se tu klidně mohla inspirovat. Pak stačí zahnout do jedné z bočních uliček a u improvizovaných stánků bez jakékoli snahy o vizuální čistotu nám přímo před očima dvě maminy připravují pikantní papájový salát a nejlepší vaječnou omeletu (s rybou), jakou jsem zatím v životě ochutnal.
Chuťové pohárky v pozoru
Pokud už má návštěvník přece jen konzumu dost, není nic snazšího než zaplout do jednoho z buddhistických chrámů a klášterů, kterými je nejen nejrušnější ulice města prošpikovaná. S jedinou výjimkou vás to navíc nebude vůbec nic stát. A do komplexu Wat Xiengthong se rozhodně vyplatí zavítat i přes směšné vstupné (20 000 kipů, tedy 20 korun). Absenci koloritu běžného života mnichů, jinde symbolizovaného například oranžovými rouchy sušícími se na obyčejně šňůře, tu kompenzuje estetická podmanivost menších i větších svatyní. Co bych se vám naopak snažil rozmluvit, je vstávání před rozedněním kvůli pozorování průvodu mnichů vybírajících od místních almužnu v podobě rýže, sladkostí a peněz. Autenticitu a duchovní rozměr zážitku neodpustitelně ničí bezohlední turisté, kteří se nerozpakují strkat své mobily a foťáky zádumčivým mnichům neomaleně přímo pod nos.
Podstatně klidnější zážitek jsme si zajistili krátkým výstupem na kopec Phu Si (Phousi), na jehož vrcholu nás kromě neokázalé svatyně odměňují i výhledy na město sevřené řekami Mekong a Nam Khan. Čistě náhodou jsme nejspíš zvolili ten nejlepší směr: výstup po schodech od budovy Královského paláce, sloužícího jako Národní muzeum, a sestup k chrámu Wat Siphoutthabath. Bez sebemenší námahy jsme při zpáteční cestě procházeli kolem řady soch s buddhistickou tematikou, které nás nenápadně dovedly k jeskyňce s údajným otiskem Buddhova chodidla. Jeho velikost by ovšem odpovídala spíš Gulliverovi. O poznání živější je pak noční trh, na jehož začátku či konci se dá občerstvit na prostranství lemovaném stánky s jídlem nejrůznějších typů.
Těm samozřejmě neodoláme, ale zároveň nás láká i možnost vyzkoušet si, jak se připravují ty pravé laoské chody. V restauraci Tamarind se tedy hlásíme na večerní kurz vaření, který se od dopoledního liší tím, že suroviny nebudeme kupovat na trhu, ale už na nás čekají na rajském místě (bohužel plném komárů) několik kilometrů za městem. Pod vedením celkem vtipného kuchaře se pak pouštíme do přípravy chilli dipu s rajčaty nebo lilkem, ryby na bylinkách v banánovém listu, citronové trávy plněné kuřecí směsí s bylinkami (nikdy bych nevěřil, co všechno se do stonku citronové trávy vejde!) a fialové lepkavé rýže s kokosovým mlékem, semínky, tamarindovou marmeládou a čerstvým ovocem. Když jsme pak zasedli ke společnému stolu, přibyly na něm ještě bambusová polévka, salát ze zelené dýně a mleté buvolí maso. Laoská hostina jako ze žurnálu!
Ve znamení vody
Výletů za hranice Luang Prabangu se dá podniknout podstatně víc, dva z nich už se staly takřka povinností. Proto mám určité obavy, zda se neproměnily v turistickou noční můru. Dost by mě to mrzelo, protože vodopády Kuang Si byly jedním z prvních impulzů, které ve mně zažehly nutkání do Laosu vyrazit. Najímáme si tuk-tuk (500 tisíc), který nás asi 50 minut veze venkovskou krajinou až k bráně parku, odkud nás odváží elektrické vozítko k prostranství se stánky a rozcestím, na němž volíme lesní stezku. Ta vede kolem medvědí stanice, za jejíž skleněnou stěnou skutečně můžeme pozorovat dva chlupáče.
V dáli už je zároveň slyšet voda, která les prostupuje pavučinou působivých kaskád, teras a jezírek mléčně tyrkysového zbarvení. Kolem pozvolně stoupající cesty se nabízí několik míst vhodných k osvěžující koupeli. Mě ale nejvíc přitahuje vysoký vodopád, který má všechna ta ramena a ramínka na svědomí. Když ho pak s okouzlením pozoruju z dřevěné lávky, sedá si na mě pestře zbarvený motýl, který se sem nejspíš zatoulal ze sousedního motýlího parku. Podobnost se zážitkem u tyrkysového vodopádu v kostarickém parku Tenorio mě až dojímá. Přestože jsou hloučky turistů, s nimiž tu nádhernou podívanou sdílíme, snesitelné, odpojujeme se od nich a vydáváme se po úzké, strmé a trochu kluzké lesní pěšině k horní hraně vodopádu, kde už je návštěvníků pouhá hrstka. Výhledy neohromí, ale v takřka mystické atmosféře se tady dají těla smočit v chladivém jezírku. Tohle rozhodně nebyl výlet, kterého bych litoval.
Voda se stává hlavním živlem i na druhý den, kdy podnikáme výlet lodí po Mekongu k soutoku s řekou Ou. Během zhruba dvouhodinové plavby (150 tisíc na osobu) čím dál „krasovější“ krajinou míjíme povětšinou rybářské osady a vesničky. V jedné z nich – Ban Xanghai, přezdívané „Lao Whisky Village“ – je plánovaná asi dvacetiminutová zastávka, která má za cíl trochu provětrat naše peněženky. Místní tkadleny se nám tu snaží nabízet výsledky své ruční práce, ale nás přece jen víc zajímá malá venkovní palírna, z níž by evropským technologům a hygienikům vstávaly vlasy na hlavě. Majitel nám dává ochutnat tři různé typy tradiční rýžové lihoviny lao-lao o různé síle: čirou, mléčně zakalenou a z černé rýže. Na stole je pochopitelně připravená výstavka lahví k prodeji, a to včetně exemplářů, v nichž si posmrtnou koupel užívají štíři, hadi či gekoni.
Hlavním cílem je ovšem dvojice jeskyní Pak Ou přímo u soutoku, jejichž interiéry jsou vyzdobeny stovkami sošek a soch Buddhy v nejrůznějších velikostech a provedeních. Ta první, Than Ting, je velmi snadno přístupná a viditelná už z loďky. Což znamená, že je v ní skoro tolik lidí jako soch. Jen zlomek z nich se ve vedru odhodlá vystoupat po schodišti do jeskyně Than Theung, která je prostornější, temnější (ale čelovku nakonec zapínat nemusím), její výzdoba vyznívá přirozeněji, a především si nesrovnatelně příjemnější podívanou dopřáváme ve velmi úzkém kruhu turistů. Podstatně větší volnost umožňuje všímat si i nenápadných detailů na stěnách jeskyně, ať už jsou přírodního rázu, nebo vznikly zásahem lidské ruky. Byl to další důkaz toho, že někdy stačí popojít pár desítek metrů, abyste dospěli k diametrálně odlišnému zážitku. Zpáteční poklidná plavba do Luang Prabangu probíhala po proudu, takže zabrala jen něco kolem hodiny.
Máme málo času!
Setkání s řekou Ou bylo jen velmi letmé, ale to jsme si během následujících dnů bohatě vynahradili. Stísněným minibusem se totiž necháváme tříhodinovou jízdou pěknou krajinou přesunout do městečka Nong Khiaw, kterým tato kouzelná řeka protéká. Navíc máme nocleh zajištěný na místě, které mi vyrazilo dech. Pontonový Ou River House se jemně pohupuje na klidné hladině řeky jen pár minut chůze od autobusové zastávky. Vybavení není vyloženě luxusní, ale lehátka před pokoji s výhledem na protější skály, plovoucí ostrůvek s romantickým posezením, pití a banány zdarma i výborné jídlo za rozumné peníze – to vše přispívá k úvaze, jestli se skutečně nacházíme v rozvojové zemi, nad níž spousta lidí ohrnuje nos.
Dojem jen sílí v nedalekém, čerstvě otevřeném bistru Gustos cantina, kde si velmi milá, až mírně ostýchavá obsluha zapisuje naši objednávku do tabletu. Opravdu nejsme na Letné nebo na Vinohradech? Přitom Nong Khiaw jinak působí jako úplně obyčejná, lehce zaprášená vesnice, která si nás nicméně získala svou přívětivou energií. Před školou skotačí hloučky veselých děcek, mezi námi pobíhají roztomilí psi, místní se na nás usmívají, čas tu plyne podobně líně jako voda v řece Ou.
Na to, jak se městečkem Nong Khiaw a okolní kopcovitou krajinou vine, se dá podívat z několika vyhlídek různé náročnosti. Vzhledem k času, který nám zbývá do soumraku, volíme tu nejsnazší a nejbližší: stezka na Som Nang Viewpoint (30 tisíc) začíná hned za mostem. Pak po ní stoupáme asi půl hodiny úzkou stezkou v džungli s několika celkem vtipnými cedulkami. V cíli nás čeká poměrně prostorná dřevěná vyhlídková plošina. Poloha slunce napovídá, že lepší světlo by nám hrálo do karet spíš dopoledne, ale i tak se téměř sami kocháme pohledem na městečko schoulené pod horou pyramidového tvaru a ostrých hran, na niž musí být skvostný pohled z podstatně obtížněji přístupné vyhlídky Phar Khew Lom, kam bychom se pokusili dostat, kdybychom tu měli ještě jeden volný den. Nazítří nás ale čeká další plavba po řece.
Na samotě u vodopádu
Ráno nastupujeme na dlouhý úzký dřevěný člun, který máme zatím k dispozici jen pro sebe. Počasí i pozice slunce tentokrát dávají tušit přívětivé podmínky k focení, a tak usedám přímo na příď, odkud mám tu krásu vůkol z první ruky: skály a hory, kopce porostlé hustou džunglí, nádherně vzrostlé a košaté stromy, tu a tam míjíme rybářské čluny nebo nás předjíždějí rychlejší plavidla s místními. Stavíme v ospalé vesničce Sop Keng, kde začíná stezka k vodopádu Tad Mook. Procházíme mezi pár baráčky, před nimiž se suší rýže, pobíhají caparti a povalují se krávy. K těm se pak cestou přidávají černá prasátka, kachny a slepice, užívající si například leknínová jezírka, v nichž se částečně odrážejí štíty hor v pozadí. Rýžová pole už jsou po sklizni, na jednom z nich si všímáme haldy uschlých klasů, z níž se ozývají duté zvuky. Když se přiblížíme, spatříme vesničanku, kterak dřevěnou palicí vymlacuje rýžová zrna. Jinak není široko daleko živé duše, slunce ozařuje kouzelný kraj, který si mě získává podstatně víc než třeba o několik dní dříve vietnamská Sapa.
Ani cílový vodopád neomráčí velikostí nebo lokací, přesto se při příchodu k němu neubráníme obdivným hláškám a připitomělým úsměvům. Navíc je osvěžující jezírko pod zurčivým proudem opuštěné. Překvapí nás i přirozeně působící převlékárna stlučená z větví. Pohoda čišela i z relaxačně pojaté kavárny Yensabai na stejnojmenné organické farmě, kde jsme si dopřáli nápoje z čerstvého ovoce cestou zpátky do vesnice a k loďce, kde už na nás čekal oběd v podobě jednoduchých, ale výtečných nudlí se zeleninou a vejcem, zabalených do banánového listu.
Další bod itineráře se nacházel asi o čtyři kilometry dál proti proudu. Vesnice Muang Ngoy (Ngoi) je oblíbenou destinací turistů, kteří chtějí pobývat trochu stranou, takže tu stačila vyrůst řada guesthousů, nicméně místo turistů jsme na mole narazili jen na školáky, kteří se rozverně hrnuli na přistavěné lodě s vidinou víkendu. Nikdo si nás nevšímal, nikdo nám nic nevnucoval, na zaprášené hlavní cestě jsme zaujali pouze psa, který se tu stal naším věrným společníkem. Doprovázel nás i do jeskyně Phanoi, osvětlené jen několika žárovkami, z níž jsme se pak po trochu krkolomné cestičce se strmými dřevěnými žebříky společně vyškrábali na stejnojmennou vyhlídku. Ta naši dnešní i plánovanou zítřejší cestu po řece zasadila do ještě působivější perspektivy.
Závan sentimentu
Jednotlivé vrstvy zubatě řezaných kopců a hor, oddělené rozdílnou sytostí jejich siluet, se před námi rýsovaly i během zpáteční plavby zahalené do podmanivého podvečerního světla. Poslední úsek do Nong Khiawu bylo možné absolvovat v kajaku připraveném na malé písečné pláži, ale já si západ slunce raději znovu vychutnával o samotě na přídi. Bylo právě 17. listopadu a mnou projela vlna štěstí a vděčnosti za to, čeho jsem mohl být před více než třiceti lety účastníkem. A především za to, že nám to krom jiného přineslo i svobodu cestovat do zemí, jakou je Laos, jehož poznávání mi přináší chvíle onoho známého opojného štěstí. Štěstí, ke kterému ani není potřeba využít nabídku svobodomyslného místního baru Hive, jehož menu obsahuje například opium nebo „happy pancakes“. Mně bohatě stačila standardní kombinace pad thai a mai tai spolu s pocitem, že ta láska na první pohled ani v nejmenším nevyprchala, spíš naopak. A to jsme za sebou neměli ještě ani třetinu laoského itineráře…
Za kolik?
- Pokud do Laosu přicestujete jedním z osmi státem stanovených přechodů zahrnujících obě mezinárodní letiště, můžete ke vstupu využít eVisa. Vyřízení je velmi rychlé a snadné. Aktuálně vyjde povolení k 30dennímu pobytu na 50 USD a dokument byste měli mít v e-mailové schránce do tří dnů.
- Peníze vyměníte v mnoha směnárnách, ale uspějete pouze s neporušenými bankovkami, nejlépe americkými dolary v kurzu kolem 20 000 kipů za 1 USD.
- Ceny se za posledních několik let výrazně zvýšily, ve starších průvodcích a často ani na internetu nejsou zdaleka aktuální. Přesto je pro nás celková cenová hladina stále příznivá.
- Orientační ceny v tisících kipů, 11/2023: pivo (640 ml!) 20, oběd 20–60, vstupy 10–30, mikrobus Luang Prabang – Nong Khiaw 140, plavba z Nong Khiawu do Muang Khoua 300. Služby se často dají platit v dolarech: kurz vaření 30 USD, celodenní výlet z Nong Khiawu 20 USD.
Kdy se do Laosu vydat
Ideální období nastává mezi říjnem a dubnem, kdy se dočkáte příjemných teplot a minima srážek, přičemž do ledna ještě zůstávají řeky sjízdné a ve vodopádech dostatek vody. Ta se znovu ve větším měřítku ohlásí květnovými dešti, které ve formě spíš kratších vydatných přeháněk vydrží až do září či října. Ve vyšších polohách v severní, východní a střední části země je potřeba se po celý rok připravit na nižší teploty.
