Umění žen i udržitelnosti aneb Bhútánské dědictví ručně tkaných látek

Když se procházíte po ulicích Bhútánu, zarazí vás, že stále ještě hodně místních, a to i v hlavním městě, nosí kroj. Čím dále pak jedeme na východ a čím výše do hor nebo hlouběji do vesnic, tím častěji na tradiční kroje narážíme, zatímco džíny a západní trička naopak ubývají. Bhútán se na první pohled může tvářit jako homogenní země, ale ve skutečnosti tomu tak není. Jedná se o nesmírně etnicky diverzní stát. Severní etnika na hranici s Tibetem mají zcela odlišné zvyklosti, jazyk, ale samozřejmě i látky a kroje než například provincie, které sousedí na jihu s Indií. Je zde tedy rozdíl jak mezi severem a jihem, tak i západem a východem. Pomáhá tomu i to, že Bhútán začíná v nízké nadmořské výšce ani ne tisíc metrů nad mořem a stoupá až do téměř osmi tisíc metrů. Nakonec právě zde je i nejvyšší dosud nezdolaná hora. Díky tomu se výrazně liší nejen klima, ale samozřejmě také rostliny, z nichž se pak vyrábějí vlákna a barviva na nitě.

Rozdíly dle geografie

V chladnějších a severnějších částech najdeme zejména vlnu, dále směs vlny a bavlny. Ve středních regionech pak pouze bavlnu, která se ostatně vyskytuje všude jako základ pro každodenní činnosti, neboť je nejlevnější. Nechybí ani směs hedvábí a bavlny pro slavnostnější události a nakonec samozřejmě i čistě hedvábné kroje, které mohou mít hodnotu až několik tisíc eur za jednu kiru. V poslední době vchází do obliby také konopí a látka z něj.

Na návštěvě u tří generací tkadlen ve vesnici Radhi, která se specializuje na tkaní z „raw silk“. Na sobě mám starožitnou kiru tvořící plný, tedy tradiční kroj.|Diana Mrazikova

Každý region má nejen své osobité nitě, ale také unikátní vzory. Tradiční bhútánská látka totiž není v žádném případě pouze kus textilie. Je to spíš příběh, pohádka psaná nití, přičemž každý vzor většinou odpovídá nějakému symbolu nebo má jinou souvislost, která zpravidla buď žehná, nebo chrání. Svůj význam mají i barvy. Ty například odrážejí určité příležitosti, ke kterým může být daná látka vhodná. Zajímavé je, že podle vzoru a barev můžeme občas dokonce poznat i některé nejvýznamnější bhútánské rodiny tkadlen. Ty totiž s tím, jak se řemeslo předává z generace na generaci, začínají vyvíjet své specifické rodinné techniky, které se potom odrážejí i v jejich látkách.

Záležitost žen

Tkaní je odpradávna primárně ženská činnost. Říká se, že v Bhútánu je to jeden z důvodů, proč tamní ženy, na rozdíl od sousedních států, nikdy neprožívaly devastující nerovnost. Měly totiž vždy relativní ekonomickou moc a nezávislost právě i díky tomu, že toto velmi dobře hodnocené a ctěné řemeslo zůstávalo jejich doménou.

Lilia Khousnoutdinova: Návraty do šťastného království

Osobnosti

Utkat tu nejsložitější kiru může trvat třeba i rok nebo rok a půl. Na druhou stranu tkaní samozřejmě není práce na celý den a žena u toho zpravidla stíhá ještě spoustu dalších činností. Nakonec za takový kus látky může získat pro ni skutečně hodnotnou odměnu. Kromě toho se neustále konají regionální i národní soutěže, které vytvářejí možnost popularizovat svou zručnost, ale také případně získat finanční ceny.

Jak vypadá kira

Bhútánský kroj je možná ze všech, které známe, ten nejjednodušší. Jeho ženská verze se zakládá na jednom barevném obdélníkovém kusu látky, kterému se říká kira. Pokud je užší, váže se kolem pasu, pokud širší, vzniknou z něj plnohodnotné dlouhé šaty, takzvaná fullkira neboli plná kira, tradiční kroj. Krátká verze do pasu je spíš novodobá záležitost. Většinou k ní tíhnou mladší ženy, které ji nosí například do kanceláře. Na slavnostnější a důležitější příležitosti se pak nosí tradiční plná verze.

Tkadlenám ve vesnici Khoma ukazuji šaty v evropském stylu, které vyrábím z bhútánských látek|Diana Mrazikova

Kira se spíná pouze pomocí pevně utaženého, ručně tkaného pásku a nahoře kolem ramen se připíná pomocí zdobných spon. Tyto spony neboli khoma mohou být též velmi drahé anebo také nahrazené jednoduchými zavíracími špendlíky ve chvíli, kdy se nejedná o významnou příležitost. Ostatně právě to, jaký žena zvolí kroj, zdali si vybere kiru celou z hedvábí, nebo naopak jednoduchou poloviční bavlněnou, hodně záleží na tom, kam jde a jakou míru úcty chce projevit.

Velmi slavnostní hedvábný kroj dozdobený ceremoniální stuhou rachu|Diana Mrazikova

Národní kroj je pro Bhútánce povinný, pokud jdou například do chrámu, k soudu, do práce ve státních institucích typu školy či ministerstva a také v jakémkoli kontextu, kdy chtějí prokázat úctu. Ve chvíli, kdy chtějí prokázat úctu mimořádnou, například když jdou za regionálním správcem nebo mají audienci u krále, je třeba kroj ještě doladit. K plné kiře, pod kterou se ještě nosí halenka neboli wonju a na ni se dává sako nazývané tego, se ještě přidá ozdoba pomocí takzvaného rachu. Tato ceremoniální stuha je nejvyšším projevem úcty k tomu, za kým jdeme, ať už se jedná o Buddhu, Rinpočeho, nebo aktuálního dzongpa.

Tajemství trvá: Nejvyšší nezdolaná hora světa zůstává v Bhútánu, vláda na ni nikoho nepouští

Asie

Dozdobit kroj je samozřejmě možné i pomocí jiných šperků. Typické jsou ozdoby z korálů, přičemž ty z himálajského tygřího oka nebo tyrkysu jsou obzvlášť ceněné. Starší šperky mohou vycházet na opravdu vysoké částky. Zajímavostí též je, že i cena látky jako takové s časem nikoli klesá, ale naopak roste. Pokud si tedy chcete koupit starší kiru, například takovou, na které jsou vidět díry a poškození časem, která je zčásti vybledlá či zažloutlá, počítejte s tím, že za ni zaplatíte mnohem víc, než kdybyste kupovali novou. Čas a nošení totiž na hodnotě látce pouze přidávají. To, že je kira ručně tkaná z kvalitních přírodních nití, zaručuje, o čem u nás na Západě pořád mluvíme – udržitelnou pomalou módu. Kiry se často v rodě předávají z generace na generaci, a pokud je ženy dobře ošetřují, bez problémů vydrží mnoho generací.

Udržitelně

V kvalitních věcech, které jsou originální, ručně a s láskou pomalu vyrobené a které můžou sloužit s dobrou péčí hodně dlouho, zajisté vidíme skoro všichni jedinou možnou budoucnost módního průmyslu. Je hezké vidět, že v tom tradičním bhútánském pojetí se tento přístup zachoval a je zde šance, že se snad ani v budoucnu neztratí. Však i v Česku uměly mnohé ženy ještě před několika desítkami let tkát látky a vyrábět kroje. V Bhútánu tomu tak zatím je, i když s každou generací ubývá počet žen, které se chtějí toto manuálně složité řemeslo učit. Obzvlášť, když jsou kolem jiné lákavé možnosti, například práce v turistickém ruchu anebo výdělek za pomoci instagramového influencerství.

Mladá žena ve vesnici Khoma tká hedvábí|Diana Mrazikova

Nicméně hezky je vidět, jak se v tomto směru snaží i vláda. Například Královská textilní akademie pořádá kurzy, semináře a workshopy, kde se ženy mohou tkaní učit, zdokonalit se v něm a také poznat další specifické dovednosti, například způsob, jak extrahovat a používat přírodní barviva. Dělá se to právě proto, aby tento důležitý kus kulturního dědictví nepadl za oběť na oltář modernizace. Citlivá modernizace s úctou k tradici je ostatně i oficiálně nejvyšším cílem bhútánského krále a také demokraticky zvolené vlády.

Hedvábné nitě (vesnice Khoma)|Diana Mrazikova

Nakonec nezbývá než držet palce, aby se toto řemeslo, které po staletí oblékalo celý Bhútán do nejkrásnějších symbolických barevných vzorů a zároveň umožňovalo ženám důstojnější a svobodnější život, udrželo v oblibě i přes lákadla dnešního světa a abychom i my mohli jezdit do Bhútánu obdivovat zručnost, která je v Evropě už převážně ztracená.