Přehlížený Madhjapradéš: Indický stát jako stvořený pro milovníky autentické atmosféry
Prý je obyčejný a všední. Ale já mám tahle místa na cestách rád: nabízejí mi příležitost lépe poznat běžný život místních obyvatel. Madhjapradéš se ale také chlubí třeba největší mešitou v zemi, svatým hinduistickým místem nebo nejčistším městem Indie.
Kdyby někdo o tomto prvenství náhodou nevěděl, obyvatelé města to velmi rychle napraví. Několikrát denně se mi v Indauru totiž stává, že se náhodný kolemjdoucí pochlubí. Místní jsou na to opravdu hrdí, a tak místo klasické pouliční hlášky „Vítej v Indii!“ často slýchám „Vítej v nejčistším městě Indie!“.
Zkouška zdejších chutí
Jelikož je jídlo jedním z hlavních důvodů mé cesty, nabízí se v Indauru hned na úvod navštívit vyhlášený Čhappan Dukan – areál s 56 stánky lákajícími na jídlo všeho druhu s důrazem na vysoký hygienický standard. Tedy opět něco, co nebývá v Indii při stravování na ulici zvykem. Do areálu nemohou vjíždět žádná vozidla, je zde dostatek zeleně, odpadkových košů i laviček k sezení a já po příchodu pozoruji, jak jedna z mnoha místních uklízeček drhne zdánlivě čistou podlahu. Jakýsi cestovatelský instinkt ve mně probouzí obavy z cenové hladiny místních stánků, ty ale zůstanou nenaplněny. Cenové rozdíly proti běžné ulici jsou kupodivu ve většině případů minimální.
Tradiční pokrm poha v jednom z udržovaných parků v Indauru|
Na doporučení pána z ubytování objednávám za 20 rupií regionální specialitu v podobě smažené kuličky s pikantní směsí, v níž hraje prim kokos, přičemž na mě už z protějšího stánku skupinka mladých kluků gestikuluje, ať za nimi přijdu. Ptají se, kde jsem se tu vzal, a zvou mě na klasický indický kořeněný čaj s mlékem. Ten se zde podává v tradičním jednorázovém hliněném kalíšku zvaném kulhad. Zástupci početné mladé generace zde v Čhappan Dukanu jednoznačně dominují.
Kukuřičný pokrm s názvem bhutte ka kís|
Posadím se do rikši a typicky neklidnou jízdou se přesunu do jiné části města, která žádné lákadlo pro turisty nenabízí. Zajímá mě, zda je Indaur vážně tak udržovaný v čistotě. Stačí však dojít k městské řece a pohled nabízí klasické indické klišé. Hromada odpadků a nevábný zápach mě v kombinaci s pohledem na okolní polorozpadlé slumy vracejí nohama na zem a připomínají tvrdou realitu významné části obrovské země. Přestože si tedy nelze Indaur idealizovat, je na místě mnoho věcí vyzdvihnout: napříč běžnými obytnými částmi města navštěvuji velmi hezky udržované zelené parky, které vynikají především výběrem možností při vyhazování odpadků. Podobná místa najdeme samozřejmě i v jiných částech Indie, která je tak velká a rozmanitá, že jakýkoli pokus o generalizaci automaticky zavání velkým zkreslením. Minimálně v tomto regionu se ale Indaur vážně v něčem vymyká.
Než se s městem čistoty rozloučím, projdu si ještě zaplněné úzké uličky v jeho starém centru kolem dominanty v podobě paláce z éry Maráthské říše. Nedaleko něj vstoupím poprvé v životě do džinistického chrámu, i v tomto městě najdeme stoupence této tradiční indické náboženské filozofie, ke které se hlásí kolem pěti milionů Indů. Malý chrám je třpytivě vyzdobený, dovnitř vás pustí hlídač poté, co si sundáte boty i ponožky, na fotografování zapomeňte. Po cestě směrem na nádraží se ještě zastavím ve vyhlášeném pouličním stánku, abych ochutnal další místní specialitu, zvanou bhutte ka kís. Jedná se o vařenou drcenou kukuřici, samozřejmě řádně dochucenou indickým kořením, jako je římský kmín, chilli nebo asafoetida. Sympatický chlapík malou porci naservíruje do jednorázové misky a posype koriandrovými listy. Netajím se tím, že indickou kuchyni zbožňuji, a tak není divu, že mi zachutnala i tato novinka.
Malé Váránasí
Opět nasedám do vlaku, tentokrát mě však čeká krátký přejezd, zhruba stominutový. Cílem je půlmilionový Udždžain, nejjižněji položené ze sedmi svatých hinduistických míst. Věřím, že dobře znáte slavné severoindické město Váránasí s posvátnou řekou Gangou. Udždžain si tak můžete představit jako takové Váránasí v menší, klidnější podobě. I zdejší řeka Šipra je považována za posvátnou, jedná se dokonce o jedno ze čtyř míst v Indii, kde se jednou za dvanáct let koná největší náboženské shromáždění na světě Kumbhaméla, ke kterému neodmyslitelně patří právě ceremoniální koupele ve vybraných řekách.
Rituální ranní omývání v řece Šipra|
Ačkoliv se dnes žádný významný svátek nekoná, už ráno je k vidění na ghátech (široká schodiště) mnoho hinduistů a hinduistek chystajících se rituálně omýt svá těla. Takové únorové ráno přitom v Madhjapradéši není nijak teplé, takže mnoho z nich se po koupeli klepe zimou. Ranní procházku podél břehu Šipry si užívám. Jedná se o skvělou podívanou plnou hinduistických rituálů, ale bez přidané turistické pompéznosti a otravných atrakcí. Udždžain je mezi Indy vyhledávaným místem, takže to zdaleka není tak, že by zde infrastruktura pro návštěvníky nebyla. Přece jen se však v Indii přistupuje jinak k turismu domácímu a tomu zahraničnímu, jakkoliv po pandemii význam toho domácího roste stále silněji na úkor zahraničního.
Pohled na posvátnou řeku si užívají nejen poutníci|
Čím více se blížím k legendárnímu chrámu Mahákaléšvara, tím více lidí mě obklopuje. Udždžain je město vskutku historicky významné, bylo hlavním městem starověkého království Avanti, které zabíralo zhruba dnešní oblast madhjapradéšské náhorní plošiny Málvy. Na podobném místě pochopitelně nemohou chybět ani sádhuové, tedy hinduisté, kteří se vzdali veškerého majetku, aby asketickým způsobem života dosáhli nejvyššího duchovního cíle. Na turisticky exponovaných místech indického subkontinentu se často vyskytují sádhuové čekající na turisty, aby si řekli o finanční odměnu za zprostředkování portrétu. Ti bývají často upravenější a lépe namalovaní než běžní sádhuové, kteří turisty neočekávají. Tady, v Udždžainu, po mně místní svatí muži nic nechtějí, každopádně je při interakci s nimi potřeba být trochu ve střehu. Řekněme to tak, že tito svérázní chlapíci nejsou vždy úplně předvídatelní. I díky těmto setkáním je ale pozorování a fotografování v Udždžainu tak zajímavé.
Do Města jezer
Při cestování po pátém nejlidnatějším státě Indie (aktuální odhad počtu obyvatel Madhjapradéše odpovídá zhruba populaci Německa) se dále nabízí celá řada variant, jak pokračovat. Můžete si vybrat jeden z národních parků, skalní malby v Bhimbetce, komplex chrámů Khadžuráho nebo třeba velkolepou Gválijarskou pevnost. Mě však putování po železnici zavedlo do hlavního města Madhjapradéše. Bhópál má jen nepatrně méně obyvatel než Indaur, netěší se však tak dobré pověsti. Zatímco Indaur je spojován s čistotou, Bhópál i v lidech za hranicemi země vyvolává temné vzpomínky na katastrofu z minulého století.
Jak to v indických městech často bývá, i v Bhópálu hraje velkou roli, do jaké části města se vydáte. Já z vlakového nádraží vyrazím rovnou směrem do starého města, které je plné života, ale jinak jde zřetelně o jednu z hůře rozvinutých čtvrtí. Starý Bhópál nejlépe vystihuje významnou islámskou minulost Města jezer, jak se dnes v Indii městu přezdívá. Muslimští navábové vládli v Bhópálu až do roku 1949, kdy byl tento knížecí stát připojen k nově formované nezávislé Indii. Spletité uličky mě zavedou na tržiště, které sice nejdříve působí dost ospalým a nenápadným dojmem, nakonec mě ale překvapí svou nekončící rozlohou a nabídkou. Začínám ve vnitřní, tmavé části se zeleninou, kde je nejvíce nakupujících. Možná proto, že Indové milují zeleninu nebo díky absenci již sílícího slunce. To už praží v ulicích, kde trh pokračuje širokou nabídkou koření, ovoce, ale i masa, kterého je ve čtvrtích s větším podílem muslimských obyvatel k vidění zpravidla více.
Lidé na tržišti jsou velmi přátelští a často mi nabízejí různé drobné dary, třeba v podobě kila citronů. Není těžké se s místními dostat do rozhovoru, a tak se občas opatrně zeptám na současnou situaci muslimů v Indii s blížícími se parlamentními volbami. Nedokážu posoudit, do jaké míry se mi v tomto ohledu místní chtějí otevřít, reakce mě každopádně překvapují svou přímostí a uvolněností. Většinou se dozvídám něco v tom smyslu, že z médií působící napětí mezi hinduisty a muslimy je jenom politická hra a lidé zde mezi sebou žádný reálný problém nemají.
Na tržišti je vše dokonale čerstvé!|
Když najdu cestu ven z nepřehledného starého města, směřují mé kroky k mešitě Tádž Ul. Na tuhle stavbu se těším, islámskou architekturu mám rád. Když jsem se dozvěděl, že dle většiny zdrojů právě zde, v Bhópálu, stojí největší mešita v celé Indii (současný premiér to se svou slabostí pro velkolepé projekty má v plánu změnit), nejprve jsem se zastyděl, že o tom vůbec nevím. Hned jsem ale věděl, že na tohle místo se musím podívat, a realita předčila očekávání. Rozlehlý areál mešity, která se začala stavět v roce 1887, mě zaujal přirozeností svého prostředí. Rozespalý hlídač u vstupní brány působil trochu překvapeným dojmem, ale bez komplikací mě vpustil dovnitř. Na poměry takové stavby je areál celkem zanedbaný, to s sebou však nese jisté kouzlo. Nejvíce bijí do očí obrovská vosí hnízda na vrchním oblouku hlavní vstupní brány do vnitřní části mešity. Uvnitř mladí muslimové studují náboženské texty. Architektonicky stavba připomíná slavnější severoindické mešity z mughalské éry. Dva dominantní minarety dosahují výšky 67 metrů.
Rozlehlý areál největší mešity v zemi mě zaujal přirozeností svého prostředí.|
Ničím nerušenou atmosféru a pozorování místa si užívám až do doby, kdy na nádvoří přijdou dva mladí Indové se selfie tyčemi. Vše si z různých úhlů fotí, což zde nikomu nevadí, jak jsem už také zjistil. Co však ostatním vadí, je to, že tato dvojička si před vstupem nesundala boty. Faux pas nakonec vyústí v hromadnou diskuzi, po níž návštěvníci odejdou. A já je po chvíli následuji, abych se vydal vstříc místu, které před 40 lety Bhópál nechvalně proslavilo po celém světě.
Vzpomínky na tragédii
V prosinci 1984 zde došlo k největší chemické katastrofě v dějinách lidstva. V americké továrně Union Carbide se lidskou chybou dostala do chemických reaktorů voda, což zapříčinilo únik 40 tun jedovatých plynů. Výsledek? Osm tisíc obětí během několika dní, toxické látky však dle odhadů zasáhly půl milionu lidí, což vedlo k dlouhodobým následkům typu oslepení či postižených novorozeňat. Celkový počet obětí je prakticky nezjistitelný. V oblasti kolem rozlehlého areálu továrny, která je hustě zabydlená, je navíc dle výzkumů dodnes kontaminovaná voda a půda.
K továrně jdu pěšky, abych viděl postupnou proměnu města. Když projdu dlouhou industriální ulicí, dostávám se do poměrně malebné čtvrti plné barevných domků. Malý provoz vybízí spoustu místních dětí k tomu, aby si v ulicích hrály. Některé si mě jen zvědavě prohlížejí, skupince chlapců ale dojde, kam mám asi tak namířeno. Nabízejí mi, že mě doprovodí. Tak dobře.
Po chvilce dojdeme k silnici, která odděluje obytnou čtvrť od protilehlého areálu bývalé továrny. Ten je obehnaný zdí, ve které je místy pořádná díra jako průlez. Vcházím s dětmi dovnitř a před námi se rozprostře rozlehlá louka, na které se scházejí místní děti a mladiství. Dále však začíná hustý zelený porost, o kterém je mi řečeno, že se dál už nesmí, jinak dorazí policie.
Ranní studium islámu v Bhópálu|
V takovém stavu se 40 let po katastrofě tento areál nachází. Továrna zůstala tak, jak ji firma ve spěchu po tragédii opustila. Stalo se tak bez řádné likvidace škod nebo bezpečného zajištění fabriky. Podobně tristně dopadly indické výzvy k odškodnění pozůstalých a potrestání viníků. Společnost raději po léta platila armádu špičkových právníků, kterým se úspěšně dařilo prodlužovat nekonečné soudní spory. Smutný příběh završuje pohled na miniaturní památník před jedním z domů na dříve zmiňované ulici.
Slum odděluje železnici od okraje areálu bývalé továrny|
Otázka je, do jaké míry se opravdu jedná o příběh minulosti. Když celý areál obejdu, dorazím až k dlouhému mostu vedoucímu přes široký železniční koridor. Kolem něj, v relativně těsné blízkosti továrny, žijí tisíce lidí v prostředí, které pro Indii není neobvyklé. Nemá na jejich život zde tragédie vliv ještě dnes? Podle již zmíněných výzkumů stavu vody a půdy pravděpodobně ano. Obyvatelé jsou každopádně přívětiví, a když vidí cizince, usmívají se, mávají, nebo dokonce zvou domů. Na přijetí takových nabídek už mi dnes nezbývá příliš času, každá nečekaná interakce mi však udělá radost a jsem za ni vděčný.
Snídaně na závěr
Poslední ráno ve druhém nejrozlehlejším svazovém státě Indie začnu úplně stejně jako všechna předchozí a tak, jako to dělají místní. Zajdu si na pohu, oblíbený snídaňový pokrm Madhjapradéše, který je chutný, levný a na pouliční poměry také nezvykle zdravý. Zploštělá rýže se připravuje na páře a každý vám ji naservíruje trochu jinak. Někdy s výraznou dávkou koriandru, jindy se nešetří na římském kmínu, někomu úmyslně ujíždí ruka s pikantními indickými křupkami sloužícími jako určité zdobení pokrmu. Narazit můžete také na pár semínek granátového jablka nebo oříšky. Základem je však vždy lisovaná rýže. Mezi místními se jedná o vyhlášenou snídani, v ranních a dopoledních hodinách stánky s pohou najdete doslova na každém rohu v Bhópálu, Indauru i menších městech.
Jeden z nepřeberného množství ranních stánků s rýžovou pohou|
Ještě než vyrazím rikšou na vlak, zdržím se u zaplněného snídaňového stánku s početnou partou dělníků, která zde na rohu křižovatky na kraji města každé ráno čeká, kdo si je pro dnešek najme na manuální práci. Zpočátku stydliví pracovníci jsou u vytržení, že se s nimi cizinec normálně baví, a chtějí se neustále fotit. Mezitím se u nás několikrát zastaví někdo na skútru, aby zkontroloval, zda je vše v pořádku a jestli mi snad v obležení těchto chlapíků něco nehrozí. Já však proti nim nemůžu říct špatné slovo, jedná se pro mě o příjemnou rozlučku s nejobyčejnějším státem Indie.