Nepál: Běh zaniklým královstvím mezi vrcholky Himálaje
Mám za sebou šest probdělých nocí a vím, že sedmou už si nemůžu dovolit. Ležím, čekám, až zabere tableta na spaní, a hlavou mi běží citáty o běhu, s nimiž jsem se vydal do nepálské provincie Mustang na osmidenní běžecký závod, který se odehrává v nadmořské výšce mezi 3000 a 4300 metrů.
Na doraz
Srdce mám v krku. Je mi zima a horko zároveň. Běžím, nebo spíš jen automaticky kladu střídavě jednu nohu před druhou v korytě vyschlé řeky a vší silou držím rovnováhu na velikých kulatých říčních kamenech. Před očima mám mžitky, ale všude kolem vnímám vysokou a téměř kolmou skalní stěnu a velmi se obávám, že na ni budu muset dříve nebo později vylézt. Hlava mi vypnula ve vesnici, kterou jsem proběhl před půlhodinou a kde se proti všem mým očekáváním cíl dnešní, páté etapy nenacházel (!), a teď už tam mám jen prázdno a vztek, jak jsem to mohl takhle podělat.
Tohle je těžký den od samého rána. Přišel nečekaně po včerejší etapě, kterou jsem naopak prožil v euforii a s pocitem, že doslova letím tou zvláštně rozvrásněnou tibetskou krajinou, a kdy jsem místy křičel nadšením při výhledu na monumentální hory, které mě obklopují.
Včera večer jsem se podíval na mapu a stejně jako před každou etapou jsem se snažil vrýt si ji do hlavy. V duchu jsem si opakoval: Poběžíme dlouho do kopce, a když už se to bude zdát hodně dlouhé, tak budeme někde v půlce, potom poběžíme dál, pak ještě kousek a několik posledních kilometrů to půjde po hřebeni a nakonec spadneme o 800 metrů dolů do údolí a doběhneme k vesnici. Tam bude konec. Nastavil jsem si na to hlavu.
Ráno mi to šlo hned od začátku velmi špatně, asi na mě dopadlo šest předchozích probdělých nocí v řídkém vzduchu a čtyři těžké etapy, ale věděl jsem, že když půjdu kilometr po kilometru, nějak do té vesnice bez větších problémů doběhnu a odpočinu si. A tak se taky stalo. Jenže tam, kde jsem očekával cíl, nic nebylo, a naopak, cesta vedla pryč a pořád dál od vesnice do skalního kaňonu. Přehlédl jsem totiž závěrečný zobáček na profilu, který ve skutečnosti znamenal dva kilometry řekou a potom dvě stě téměř kolmých výškových metrů po nepravidelných a vysokých skalních schodech, které vedly na plošinu nad kaňonem. A k těm schodům se teď blížím, aniž bych to zatím tušil.
Doklopýtám do cíle, protnu pásku, zakleju z plných sil a pobavím se ozvěnou znělého „r“, sním čokoládu a jačí sýr, zapiju to teplým džusem a odpotácím se na pokoj, ve kterém jsou jen dvě postele a několik zatuchlých dek. V botách, s batohem na zádech a s běžeckými hůlkami na rukou si jen tak na pět minut lehnu na postel a… probouzím se za tři hodiny, třepu se zimou, venku je tma, slunce už dávno zašlo, začíná mrznout. Jdu na večeři, potom se v kyblíku s vodou opláchnu, vylovím potmě spacák a spolubydlícího Karstena poprosím o tabletku na spaní.
Magická síla hor
Až na tuhle pátou, utrápenou etapu se mi po celý závod běželo krásně. Celkové páté místo a třetí mezi muži mě potěšilo. Ačkoli jsem se účastnil závodu s měřením času a s výsledkovou listinou, většině z nás šlo hlavně o cestu samotnou, o dobrodružství a o příležitost k přemýšlení. Času na ně bylo dost – po většinu dní jsem byl totiž při běhu sám. Je neuvěřitelné, jakou silou vás mohou nabíjet hory. Stačí se jen dívat a vnímat. Pak člověk překoná i fyzické nástrahy.
Mnozí z 33 běžců (z důvodu složitého organizačního zajištění se závodu může účastnit jen omezený počet závodníků) se potýkali s výškovou nemocí, střevními potížemi, zraněními, puchýři či dusivým kašlem a nakonec nás závod dokončilo jen 25. Několik lidí vynechalo etapu, jiní museli každou noc sestoupit o několik set metrů níž a dva skončili na ošetření v nemocnici s otokem plic.
Kulturní rozměr
Vedle nesporné sportovní stránky šlo během perfektně zorganizovaného závodu také o seznámení s místní historií a kulturou. Po celou dobu s námi putoval kulturní průvodce Mahendra, profesor historie a religionista, který nás na zvlášť významných místech čekal a provázel kláštery, chrámy a jeskyněmi na trase. Aby snad někdo nepřišel o tyto vzácné chvíle, zastavoval se běžcům po tuto dobu měřený čas, abychom měli prostor si vše patřičně užít. A že bylo co užívat!
Během dlouhých večerů s čajem nás pak Mahendra vzdělával v kultuře, zvycích a historii Mustangu. Obyvatelé téhle oblasti jsou etničtí Tibeťané vyznávající buddhismus. Izolace Mustangu pomohla zachovat jeho starověkou kulturu do značné míry neporušenou a přežívá jako jedna z posledních bašt tradičního tibetského života. V tomto starobylém zakázaném království tradice přežily déle než v samotném Tibetu po jeho anexi Čínou. Fascinujícími a tajemnými rysy provincie jsou skalní obydlí, tradice „pohřbů do nebe“ nebo starobylé chrámy, ve kterých se formovala kultura Mustangu.
Ghar Gompa
V průběhu třetí etapy už z dálky na horizontu vidíme malé, jasně červené stúpy signalizující blízkost vesnice Ghar. V nadmořské výšce přibližně 3800 metrů se tu nachází významný buddhistický klášter Ghar, který založil tibetský mistr Padmasambhava, známý také jako guru Rinpočhe, jenž hrál zásadní roli při šíření buddhismu v himálajské oblasti. Vznik v 8. století činí tento klášter nejstarším v Mustangu. Po staletí sloužil jako duchovní centrum a středisko buddhistické vzdělanosti. Stavby v klášterním komplexu jsou z kamene, dřeva a bláta, uvnitř jej zdobí složité dřevořezby, živé nástěnné malby a barevné malby thangky zobrazující buddhistická božstva a příběhy. Všude jsou rovněž sochy Buddhů a dalších náboženských postav. Uvnitř se vás zmocní posvátný pocit.
Gompa Ghar je místem uctívání a duchovních praktik. Mniši, kteří zde sídlí, se věnují každodenním rituálům, včetně zpěvu modliteb, provádění meditačních praktik a náboženských obřadů. Cílem je pěstovat soucit, moudrost a osvícení. Slaví se zde také různé svátky s velkým kulturním a náboženským významem. Jedním z nejvýznamnějších je třídenní svátek Tidži, který se koná každoročně v květnu. Během Tidži předvádějí mniši čhamové tance v maskách, které zobrazují staré buddhistické legendy a symbolizují vítězství dobra nad zlem.
Mustangské jeskyně
Dalším fenoménem je soubor asi deseti tisíc jeskyní uměle vyhloubených do skalních stěn, často přezdívaných Nebeské jeskyně. Byla v nich nalezena částečně mumifikovaná lidská těla a kostry staré nejméně 2000–3000 let a zároveň cenné buddhistické malby, sochy, rukopisy a další četné artefakty z 12. až 14. století. Jeskyně se nachází ve strmých skalních stěnách údolí poblíž řeky Kálí Gandakí v Horním Mustangu, ale jsou i v dalších údolích téměř po celém Horním Mustangu. Užití jeskyní se patrně lišilo v různých obdobích, již 1000 let př. n. l. byly využívány jako pohřební komory, později, přibližně v průběhu 10. století, kdy se v oblasti často bojovalo, se do nich z důvodu bezpečnosti stěhovaly rodiny a později, minimálně do roku 1400, sloužily jeskyně jako meditační komory, vojenské pozorovatelny nebo skladiště.
Navštívili jsme několik z nich, přičemž suverénně nejodlehlejší byla jeskyně s názvem „Leopardí“, ke které jsme stoupali s pomocí lan, balancovali na vrcholu velmi úzkých hřebenů či vylézali s pomocí vysekaných stupínků v bizarně utvářeném a rozvrásněném terénu až do výšky 4100 m n. m. Naskytly se nám výhledy z ptačí perspektivy na širokou oblast pod námi. Jeskyni, do které by se vešlo odhadem čtyřicet lidí, zdobily nástěnné malby a výjevy, z nichž některé byly překvapivě velmi dobře zachovalé, aniž prošly jakoukoliv konzervací. Tato konkrétní jeskyně pravděpodobně sloužila jako úkryt v době válek níže v údolí.
Pohřby do nebe
Na některých tělech s neporušenou kostrou, která se v jeskyních nalezla a pocházela z 3. až 8. století, tedy z doby před příchodem buddhismu do Mustangu, byly patrné stopy po řezných ranách, což pravděpodobně souvisí s praxí tzv. sky burials neboli nebeských pohřbů. Dodnes se v Mustangu v souladu s touto pozoruhodnou tradicí pohřbívá. Odvíjí se od způsobu, jakým lidé žijící v této oblasti Nepálu praktikují buddhismus. Snaží se následovat Buddhu, který obětoval vlastní život, aby zachránil hladovějící tygřici. Odevzdání mrtvoly supům je považováno za poslední projev soucitu a laskavosti. Říká se, že supi odnesou duši zemřelého do nebe poté, co se tělo vystaví živlům a mrchožroutům. Kromě toho se předpokládá, že po takovém pohřbu se člověk v dalším životě převtělí do člověka. Takový způsob pohřbu má ale i své praktické důvody, oblast je velmi chudá na dřevo a pálení mrtvol je tak nemožné nebo příliš drahé.
V tibetském buddhismu se věří, že nebeský pohřeb představuje přání odejít do nebe. Proces začíná přípravou těla a zpíváním manter, mrtvola se zabalí do bílé látky a uloží se v rohu domu na tři až pět dní, během nichž mniši nebo lamové čtou písmo k propuštění duše z koloběhu znovuzrození. Členové rodiny přeruší všechny činnosti, aby vytvořili klidné prostředí a umožnili tak pohodlný průchod duší do nebe. Později nosiči vynesou těla na pohřební plošinu daleko od obytné oblasti.
Cizí lidé se obřadu nesmějí účastnit, protože Tibeťané věří, že by to přivolalo negativní energii při vzestupu duší. Den před pohřbem členové rodiny svléknou mrtvému šaty a mrtvolu upevní do polohy vsedě, s hlavou opřenou o kolena. Poté se pomocí ohně a kouře lákají supi, lamové zpívají sútry, aby vykoupili hříchy duše, a pohřební mistr se postará o tělo. Proces řezání a sekání těla údajně probíhá v uvolněné atmosféře a se smíchem, neboť tibetští buddhisté věří, že odlehčená atmosféra může pomoci mrtvému přejít z temnoty do dalšího života. Když maso sežerou supi, rozbíjejí se kosti na kousky a smíchají se s tsampou, tibetským jídlem z ječné mouky, aby se jimi opět nakrmili supi.
Ačkoli mi pohřby do nebe připadají fascinující, jsem rád, že jsem nebyl jejich přímou součástí a nestal se během osmidenního dobrodružství potravou pro supy. S Mustangem se loučím tibetským „taši delé“, které se používá jako pozdrav, gratulace nebo přání štěstí či všeho dobrého.
Tajemný Mustang
- Mustang, do roku 2008 autonomní království Lo v Himálaji, byl do poloviny 90. let izolovanouoblastí, kam turisté nemohli. I dnes je nutné získat k návštěvě speciálnípovolení. Na rozloze necelých 3000 km² žije přibližně 15 000 obyvatel.
- Průměrná nadmořská výška Mustangu je 4000 m, nejvyšším vrcholem je Dhaulágirí (8167 m n. m.). Jde o rozlehlou a vyprahlou náhorní plošinu, která se vyznačuje erodovanými kaňony, živě zbarvenými vrstvenými skalními útvary a pustými vysokohorskými pouštěmi s drsným suchým klimatem.
- Pouze jedno procento celkové rozlohy půdy je obděláváno a přibližně čtyřicet procent území tvoří pastviny. Přes území Mustangu od pradávna putovaly z Tibetu do Indie karavanyse solí těženou v solných jezerech na Tibetské náhorní plošině.
- Důležitou roli hraje řeka Kálí Gandakí, jejíž pramen se nachází poblíž tibetské hranice. Odtud teče směrem k severním indickým pláním mezi osmitisícovými vrcholy Dhaulágirí a Annapúrnou, čímž vytváří nejhlubší údolí světa o hloubce téměř 5580 m.
Zaniklá monarchie
- Království Lo bylo kdysi součástí tibetské oblasti Ngari. Do Tibetské říše bylo začleněno Söngcanem Gampem, nejslavnějším tibetským králem, ale v roce 1380 se stalo nezávislým královstvím pod vedením rodu Ame Pal, jehož příslušníci se střídali ve vládě po dobu dvaceti pěti generací.
- Na konci 18. století bylo království Lo anektovánoNepálem. Během 50. a 60. let 20. století se Mustang stal centrem odporutibetskýchpartyzánů zapojených do operací proti anexi Tibetu Čínou v roce 1959.
- Až do roku 2008 bylo království Lo neboli Horní Mustang etnickým tibetským královstvím do značné míry nezávislým na nepálské ústřední vládě. Ačkoli je monarchie stále mnoha obyvateli Mustangu uznávána, v roce 2008 na příkaz nepálské vlády přestala oficiálně existovat. Po zrušení nepálské monarchie se Mustang stal jednou z dalších provincií Nepálu a ztratil svůj status podřízeného království.
- Posledním oficiálním a později neoficiálním králem Mustangu byl Džigme Dordže Palbar Bista (1930–2016), který měl v závěru své vlády již jen ceremoniální funkce. Po jeho smrti obyvatelé Mustangu uznávají jeho adoptivního syna Džigmeho Singha Palbar Bistu jako svého krále.
