Každoroční návštěvy této hornaté země udělaly z Tomáše Beránka znalce nejen nepálských tradic a životního stylu, ale také místních nešvarů či bizarností. Přesto tu nechal své srdce.
Co vás do Nepálu přivedlo?
V Nepálu trvale nežiji, ale při svých pravidelných návštěvách, které jsem po přesažení počtu dvaceti přestal počítat, jsem tu dohromady strávil více než tři roky života. Do země pod Himálajem jsem se poprvé dostal jako průvodce netradičního zájezdu z Pekingu přes Tibet a Nepál do Dillí. Nepál se svými přívětivými obyvateli, překrásnou horskou přírodou i oduševnělou atmosférou mě natolik oslovil, že se postupně stal mým druhým domovem, kam každoročně na pár měsíců jezdím, někdy i dvakrát do roka.
Čím se tam zabýváte dneska?
Po několika návštěvách jsem poznal, v jak neuvěřitelně chudých podmínkách většina Nepálců žije, a začal jsem v České republice shromažďovat prostředky na pomoc zejména nejchudším dětem. Postupně se ke mně přidávali další příznivci Nepálu a založili jsme Namasté Nepál, neziskovou organizaci na pomoc Nepálu. Jejím hlavním posláním je zvýšit vzdělanost na nepálském venkově, kde negramotnost dosahuje hrozivé výše. Především stavíme nové školy a formou tzv. adopce na dálku podporujeme nadané děti, jejichž rodina nemá finance na školní docházku, aby mohly do školy chodit. Po ničivém zemětřesení v roce 2015 jsme se zapojili také do obnovy země (více na www.namastenepal.cz). Nepál patří mezi dvacítku nejchudších států světa a pomoc je více než potřebná.
Jak se liší mentalita místních od té naší?
Nepálci jsou velmi dobrosrdeční a přátelští lidé, schopní se podělit i o to poslední, co mají. Když procházím vesnicemi, kam směřuje naše pomoc, všichni mě zvou na jídlo a pro mě nastává obrovské dilema: mám pozvání odmítnout a urazit je, nebo přijmout a sníst jim večeři? Ovšem problém nastane, když od Nepálců něco potřebujete. Vše slíbí, neboť říci ne je neslušné. Musíte se několikrát ubezpečovat, zda požadovanou činnost budou opravdu vykonávat. Rovněž vnímání času je relativní: za chvilku může znamenat za pár minut, ale také za několik hodin. Když od Nepálce slyším nějaký časový údaj, už se raději ptám, jestli myslí evropský, či nepálský čas.
Čím se liší životní styl místních od našeho?
Nepálci žijí ve velkém poklidu a nic pro ně není problém. Možná je to tím, že se snaží si všechno co nejvíce ulehčovat, a co není opravdu nutné udělat, to nedělají. V rámci našeho projektu Úsměv z Nepálu, tzn. podpory nejchudších školáků v jejich školní docházce, má naše nepálská spolupracující organizace za úkol distribuovat pomůcky žákům jednotlivých škol, což obnáší školy objet, rozdat potřebné věci a každého školáka nafotit při jejich přebírání, aby měli sponzoři důkaz, že jejich podpora byla správně cílena. Ovšem Nepálci si začali zvát do Káthmándú učitele ze škol, kterým dali velký pytel s věcmi pro celou školu a pak udělali fotku učitele s pytlem tolikrát, pro kolik žáků v něm měl pomůcky, jen pokaždé s jiným označením. Musel jsem okamžitě odletět do Nepálu a zakročit, jelikož takový „důkaz“ byl pro adoptivní rodiče školáků k nepoužití.
Co vás nejvíc překvapilo, ať už příjemně, nebo nepříjemně?
Před každou cestou do Nepálu si říkám, že zemi znám natolik, že už mě nic nemůže překvapit. Ale vždycky se něco najde: poplatek za víza na hraničním přechodu odmítnou převzít v nepálských rupiích, neznámý člověk se mě v Káthmándú na ulici zeptá, kde mám dceru, která mě obvykle doprovází...
Je něco, s čím jste se tam dodnes nesmířil?
Lékařská péče není příliš dobrá, v nemocnicích mívám pocit, že jsem spíše někde na nádraží. Zemi sužuje značná korupce a potýkáme se rovněž se striktním dodržováním mnohdy až nesmyslných zvyklostí, zejména úřady. Dalo nám například několik let práce přesvědčit úředníky, že není bambus jako bambus, že ten, který používáme na stavby škol, je speciálně upravený, takže vydrží řádově stovky let na rozdíl od běžně používaného nijak neošetřeného, který broučci sežerou během tří až pěti let.
Chybí vám něco z domoviny?
Nehrozí to díky tomu, že v domovině trávím většinu roku. Snad jen absence chřupavého tmavého chleba.
Co naopak vnímáte jako lepší než u nás?
Optimismus místních obyvatel. Nic si nedělají ani z nepřízně osudu. Když jsme se skupinou stavebních odborníků po ničivém zemětřesení na vesnicích posuzovali, které stavení půjde opravit a které se musí zbourat, nikdo ze stovek zkoumaných domácností nebědoval nad ztrátou obydlí a většinou zaznělo povzbudivé „aspoň si postavíme dům nový“. Nepálci jsou vždy připraveni pomoci. Nestihneme dojít do cíle a je potřeba někde přespat. Když už za tmy ťukáme na dveře domku a prosíme o nocleh, představuji si podobnou situaci v našich podmínkách, kde by nejspíše hned volali policii. V Nepálu berou jako samozřejmost uvařit příchozím večeři, uložit je do postele, a dokonce za to nic nechtít.
Vědí místní o Česku? Jak reagují, když se zmíníte, odkud pocházíte?
Vzdělanější lidé znají spíše ještě Československo, takže jim musím osvětlovat rozdělení na ČR a SR. Příznivci fotbalu hned začnou vyjmenovávat naše reprezentanty. Na vesnicích se nezřídka setkávám s otázkou: „Česká republika? To je někde v Americe?“
Jaké jsou cestovatelské zvyklosti místních? Ať už do zahraničí, nebo v rámci vlastní země?
Snad každá nepálská rodina na venkově má své příbuzné v Káthmándú a stále se navzájem navštěvují. Díky tomu bývají místní autobusy přeplněné a pasažéři na střeše nebývají výjimkou. Proto také cesta takovým autobusem navíc zpestřená hlasitou reprodukovanou nepálskou hudbou patří k nezapomenutelným zážitkům. Živitelé rodin často jezdí za prací do oblasti Perského zálivu, méně též do Evropy a USA. I u nás pracuje asi tisícovka Nepálců. Dlouhou dobu se nepodívají domů, jen posílají rodině peníze na lepší živobytí.
Jakých pět míst byste ukázal svému nejlepšímu kamarádovi z Česka, který v Nepálu ještě nebyl?
Pamětihodnosti Káthmándú a dalších městeček v Káthmándském údolí Bhaktapuru a Pátanu, které jsou právem na seznamu památek UNESCO; relaxaci na břehu jezera Feva v druhém největším městě Pokhaře; místa na trecích, odkud jsou překrásné výhledy na nebetyčné, sněhem a ledem pokryté himálajské štíty; účast na náboženském obřadu púdža, plném tajemných rituálů, nejlépe v nějakém zapadlém buddhistickém klášteře v horách. A určitě bych doporučil strávit aspoň dva dny v zapadlé vesničce mimo trekové cesty, kde život probíhá stejně jako před staletími, takže si snadno můžete představit, že jste se dostali do středověku.
Vaše nejoblíbenější místo nebo zážitek?
Oblast na poloviční cestě mezi Káthmándú a Everestem, kterou nazýváme „vesničky“. Tam směřuje značná část rozvojové pomoci Namasté Nepál. Spolu s rodinou se tam pokaždé rádi vracíme a pokaždé jsme místními vřele vítáni. Uvažujeme i o možnosti postavit si tam dům a trávit v Nepálu více času.
A oblíbené místní jídlo?
V Nepálu všude nabízí dálbhát, rýži s luštěninovou polévkou a zeleninou, při slavnostních příležitostech doplněný i masem. Moji nepálští přátelé už vědí, že mám rád i jiná jídla, a téměř automaticky mi nabízejí pohankové placky fáparko rotí nebo dhido, vařené kukuřičné či pohankové těsto, vše s množstvím zeleniny. Velkou výhodou je fakt, že jídlo je připravováno, až když se sejdou strávníci, takže je zaručeně čerstvé. Jen si člověk musí zvyknout na používání pálivého koření.
Kterých pět výrazů byste použil pro popis Nepálu a jeho obyvatel?
Velehory, přívětiví lidé, pozitivní atmosféra, chutné jídlo, chudoba. Raději bych ale použil velmi výstižný výklad slova NEPÁL: Never Ended Peace And Love (Nikdy nekončící klid a láska).
Co byste ještě rád dodal?
Nepál je multietnický stát, jehož obyvatelstvo tvoří skoro stovka nejrůznějších kmenů, hovořících vlastním jazykem. Ke vzájemnému dorozumívání si v minulosti vytvořili jazyk nepálštinu, ovšem v horách je možno potkat domorodce, kteří nepálsky neumějí. I přes oficiální zákaz stále přetrvává rozdělení do kast. Na rozdíl od Indie jsou tvořeny nejen podle povolání, ale i podle kmenů. Cizinci jsou na tom dobře, protože jsou pokládáni za příslušníky kasty nejvyšší. Však také turismus je v Nepálu hlavním a vlastně jediným rozvinutým průmyslovým odvětvím, které nejvíce naplňuje státní kasu i kapsy podnikavců.
