Cesta do Chajbarského průsmyku je jako jedna z mála přístupná, ale ani sem se nedá dostat bez ozbrojeného doprovodu. Voják vyslaný „úřadem politického zmocněnce Chajbarské agentury“ se ode mne nehne ani na krok. Víc než na moji bezpečnost ale nejspíš dbá na to, abych neviděla či nevyfotografovala něco nevhodného.
Turistická trasa začíná blízko pevnosti Džamrúd. Kamenný oblouk formálně označuje vstup na kmenová území. Od toho okamžiku platí pákistánské zákony ani ne 10 metrů od kraje hlavní cesty, za nimi funguje už jenom tradiční kmenový pořádek, z kterého útlocitnému západnímu turistovi běhá mráz po zádech.
Cestou já a můj neoficiální průvodce, jenž si nechává říkat Prince, míjíme malé osady či spíše skupiny domů obehnané vysokými zdmi. Tyto pevnosti kmene Afrídí mají uvnitř nejspíš vybavení a muniční zásoby průměrné vojenské základny. Ženy nejsou nikde vidět, jen muži klimbají či srkají čaj. Každý má vedle lehátka opřenou zbraň a při náznaku ohrožení dokáže být během vteřin v bojové pohotovosti.
Cesta se dál klikatí přes Alí Masdžid - kdysi nejužší místo průsmyku, na které seshora ochranářsky hledí neveliká pevnost. Konečná pro cizince bez afghánských víz je hraniční přechod Mični. Kromě malé sbírky těžkých palebních zbraní se může pochlubit také zbytky raket, které na post vystřelili Sověti v osmdesátých letech. Od celníků dostávám osvěžující čaj a krátkou instruktáž o používání děla.
Dobrá pověst
Asi nikdo nepředpokládá, že všechny zbraně, které tady místní téměř bezostyšně vystavují na odiv, jsou legální. Téměř všechny pocházejí z domácí produkce. V okolí Péšávaru (Pashávar) se nachází hned několik dílen, ve kterých je možné si objednat všechno od pancéřové pěsti přes M16 až po miniaturní zbraně maskované za pera. Právě ty vypadají spíš jako hračky, jsou ale smrtelně nebezpečné až do vzdálenosti dvou metrů. Zdejší mistři prý dokážou do deseti dnů zkopírovat zbraň, kterou předtím v životě nedrželi v rukou.
Řidič zastaví před vysokými dřevěnými, částečně polorozpadlými vraty. Vykoukne z nich strážce a podezíravě si prohlíží naše auto. Když vidí mého průvodce Prince, přikývne a vrátí se dovnitř, nechaje vrata pootevřená na úzkou štěrbinu. Dvůr je ohrazen zděným plotem, jedna vedle druhé se v něm skvějí díry v omítce. Zbraně tedy zjevně neopustí výrobu bez toho, aby je patřičně otestovali. Dílna se skládá ze dvou místností. V té menší je naskládaných vedle sebe několik soustruhů, což je široko daleko nejsofistikovanější zařízení, které zde mají výrobci k dispozici. V druhé místnosti je na zemi asi deset svěráků. U některých sedí muži a za pomoci základního ručního nářadí dávají dohromady jednu zbraň za druhou. Kopie k nerozeznání od originálů. Zásobníky do pistolí Beretta mají dokonce ze strany nápis „Made in Italy“.
Když jsem si tu povídala s lidmi, kteří v životě nejspíš neabsolvovali jedinou hodinu zeměpisu, vůbec jsem nemusela namáhavě vysvětlovat, odkud jsem. „Slovensko? Ach, ty myslíš Československo!“ Z hloučku, co se kolem mě vytvořil, se ozvalo pochvalné mlaskání. „Vaše vojenské pušky – to je fakt kvalita. Takové se dnes jen tak nevidí.“
Na pašeráckém bazaru
Těžce ozbrojený muž se skloní k mému průvodci a podává mu peníze. Princ mi je podá s vysvětlením – jsou falešné. Ze své peněženky vyndá bankovky ve stejných hodnotách a dá mi je taky. Všechny páry mají identické vodotisky, ochranné proužky a také všechny ostatní bezpečnostní prvky. Podám je nazpátek Princovi a v trochu stísněné atmosféře se snažím zavtipkovat: „Jak si je teď roztřídíš?“ „Oni si s tím už poradí,“ řekne a dá všechny mračícímu se strážci. Ten si je nacpe do kapsy a odchází. Bakšiš, úplatek za vstup, je tedy zaplacen.
Vzdálenost asi dvaceti metrů od kanceláře ke dveřím skladu jedeme autem. „Jen pro jistotu,“ zdůvodňuje Princ tento počin. „Víš, pro místní jsou všichni bílí Američani. A ty zde opravdu moc nemají v lásce.“
Snaží se mě můj – mimochodem dosti nedůvěryhodný – průvodce vystrašit, abych mu zaplatila víc, než jsme se dohodli, nebo mluví pravdu? Jsem totiž na péšávarskem pašeráckém bazaru a poprvé za celý výlet začínám mít pocit, že tohle už není hra.
Ve skladu mě usadí na čestnou plastovou židli a slizký chlápek s výškou trpaslíka a zkaženým chrupem položí přede mě na stůl asi půlkilogramové balení hnědozelených tenkých plátů – afghánský hašiš. „Tenhle je levný, ale dobrý. Pro fajnšmekry mám ale něco speciálního,“ odněkud vytáhne malý sáček a už mi ho strká pod nos. „Jen si přivoň, nejlepší kvalita, vůbec ho není třeba před použitím nahřívat, takový je měkoučký.“ Prosebně koukám na průvodce, ale ten mi vůbec nepomůže: „Jen si klidně něco kup.“
Trpaslík se nevzdává. Hašiš zmizí a místo něj vytáhne štos stodolarových bankovek. „Vytištěné nejnovější technikou – nikdo nepozná rozdíl! A jenom třetinu ceny těch pravých.“ Dokonce mi je ochotný gratis říct, které pobočky bank a poštovní úřady ještě nemají techniku na jejich odhalení.
Náhle do skladu vchází řidič: „Můžeme jít.“ Když mě vedou kolem vysoké zdi do bazaru, přemýšlím, jestli toto neměla být ta chvíle, kdy se ozve můj pud sebezáchovy. Malinkaté obchůdky s prosklenými výlohami se tísní jeden vedle druhého – ruská vodka, americké pivo, skotská whisky, hašiš, opium, falešné peníze či tvrdé drogy…
Venku se několik slepic prohrabává v kupkách odpadků. Muži, ze kterých nekouká nic dobrého, postávají na rozích. S předstíraným nezájmem si povídají anebo kontrolují zásobníky na poloautomatických zbraních. Ač jsem nezaregistrovala ani jeden pohled, všechny je cítím na sobě. Ne, cizinci tady opravdu nejsou vítáni.
I přes to všechno se moje nesmělé přání fotografovat setkává s částečným úspěchem. Jenom prodavač heroinu rázně naznačil: „V záběru nechci být!“ Ale jeho tři zákazníci byli již v tak ubohém stavu, že se na protesty nezmohli. Dávka čisté drogy tady má cenu asi jako lehký oběd v levné restauraci a asi jedno procento místní populace to považuje za postačující alternativu.
Heroin je tradiční surovinou pro export z kmenových území. Podle poslední zprávy Úřadu pro drogy a kriminalitu Organizace spojených národů (UNODC) bylo ještě v roce 2007 na území Pákistánu asi 2300 hektarů makových polí, ze kterých bylo možné získat osm a půl tuny čisté drogy. Vláda se samozřejmě snaží proti tomuto bojovat – pašeráctví je dokonce postižitelné trestem smrti, faktem ale zůstává, že těmto ekonomicky zaostalým regionům zatím nenabídla výhodnou alternativu za zastavení produkce.
Ve zbrojařské dílně
Muž s plnovousem a muslimskou čepičkou sedí na nízké židličce, s přimhouřenýma očima probírá korálky růžence a rty se mu chvějí, jak šeptem odříkává modlitby. Vedle něj se o zchátralou zeď ležérně opírá druhý muž s ještě delším plnovousem a šedozeleným turbanem. Zachmuřeným pohledem podezíravě sleduje okolí. V pravé ruce pevně svírá pažbu dvojhlavňové pušky. Mladík v malém obchodě za nimi se znuděně ovívá novinami. Najednou na mě zaostří, překvapivě rychle přeskočí pult, vrhne se ke mně a křičí: „Fotku! Fotku!“ Významně zamává směrem k modlícímu se: „Vyfoť si bin Ládinova synovce!“
„Synovec“, vyrušený v rozjímání, zvedne hlavu. Chvíli se měříme pohledem. Podobnost by tady určitě byla. Znejistím. On zjevně uhodne moje myšlenky a v očích mu zasvítí jiskřičky. U obou je vidět náznak úsměvu a já se pak vděčně zasměju na vlastní účet. Muž ale rychle sklopí pohled – od bohabojného muslima se vyžaduje, aby si neprohlížel cizí ženu. Na okamžik svádí vnitřní boj, pak svoji veselost přemůže. Se zrakem stále upřeným k zemi je už znovu důstojnost sama, laskavě promluví: „Dáš si zelený, nebo černý čaj?“
Rahím Wahidi vlastní obchod s pánskou konfekcí na péšávarské Kissa Khawani, doslova „ulici, kde se povídají příběhy“. Během tří konvic čaje mě trochu seznámí s unikátní společností, která obývá tuto část země. Paštúni jsou známí zejména svými hrdinskými činy a získali si jméno jako nezdolní bojovníci. I když přináleží k několika kmenům, které se dále dělí na klany, v boji proti společnému nepříteli jsou až mimořádně jednotní. To je jeden z důvodů, proč je přicházející a odcházející dobyvatelé či vlády nechávají v podstatě na pokoji.
Pozornost se na ně upírala také během sovětské války v Afghánistánu, devět let trvajícím konfliktu mezi Sovětskou armádou a mudžáhedíny. V jejich řadách byli právě oni nejpočetněji zastoupenou skupinou. Válka skončila v únoru 1989, když Sověti s dlouhým nosem a vysokými ztrátami odtáhli domů. Rahím je na to patřičně hrdý a považuje to za čin, který způsobil rozpad Sovětského svazu. „Rusy jsme tehdy otřásli tak, že se z toho již nevzpamatovali. Obětovali jsme životy také za vaši svobodu, protože každý Paštún musí povstat proti tyranii.“
V Paštúnválí, etickém kodexu Paštúnů, se podobných pravidel nachází několik. Například badal znamená msta a vztahuje se k povinnosti odplatit jakoukoli urážku anebo nepravost. Oko za oko, zub za zub. Nang zase určuje povinnost muže navrátit čest rodině nebo klanu, zpravidla krví. Nejzajímavější je ale melmastijá, což znamená pohostinnost a zavazuje Paštúny poskytovat ji všem návštěvníkům bez nároku na odměnu. Taktéž to znamená poskytnutí ochrany každému, kdo o ni požádá, třeba i hledanému zločinci. Je mi jasné, proč to tady prominenti al-Káidy považují za oblíbenou destinaci. Je ale třeba poznamenat, že tento kodex má předislámské kořeny, a i když byl začleněn do náboženství, odráží spíš určitou rázovitost národa, jehož tradice jsou staré několik tisíciletí.
Po krátkém telefonátu se Rahím obrátí ke mně: „Musíš k nám přijít na oběd.“ Pozvání, které se nedá odmítnout, protože se v něm ukrývá možnost podívat se za oponu vnějšího, mužského světa. Ještě šálek čaje na cestu a vyrážíme.
Rodina je jedna z nejsilnějších islámských hodnot, a proto nepřekvapí, že bývá mnohem početnější a více propojená než u nás. Synové a často taky vnukové si do rodičovského domu přivedou manželky, a tak ve společné domácnosti je někdy více než dvacet lidí. I když tomuto malému klanu velí patriarcha, jeho žena má v podstatě neomezenou moc v některých oblastech rodinného života.
Rahím zmizí v útrobách mužské části domu. Odtud mi skrze otevřené dveře hlava rodiny kývne od televize a víc pozornosti mi nevěnuje. Mě se zmocní hlouček žen. Zavedou mě do svých komnat, kam žádný cizí muž nesmí ani pohledět. Takovéhle věci se u Paštúnů neodpouští. Trest za takové poskvrnění rodinné cti je smrt pro muže a většinou i pro ženu, která v tom může být úplně nevinně.
V ženských pokojích
Opírám se o pohodlné hedvábné polštáře a usrkávám čaj. Dojedly jsme skvělý oběd a i to nejvíc ukřičené dítě usnulo. Vládne uvolněná atmosféra. Ženy si nahlas povídají a smějí se, žádná z nich již dávno není zahalená. Vůbec nepřipomínají ty němé beztvaré balíky polyesteru poslušně kráčející v uctivé vzdálenosti za manžely. Ženské pokoje jsou nepřístupné nejen pro cizí muže, ale taky pro vlastní. Je to místo, kde můžou být ženy samy sebou.
Paní domácí je něco přes čtyřicet, má pár stříbrných vlasů, na míru ušité a bohatě vyšívané oblečení a ozdobena je asi půl kilogramem zlata. Něco se jí na mně nezdá a já vím, co to je: muslimská žena totiž nikdy a za žádných okolností necestuje sama. Vždy musí být pod dohledem svého mahrama (= pokrevní příbuzný, se kterým by sňatek znamenal incest) nebo manžela. Výjimkou jsou jenom ženy pochybných mravů. To, že u ní sedím na čestném místě, jenom dokazuje, že Paštúni berou poskytování pohostinnosti opravdu velice vážně.
Během jídla jsme konverzovaly na úrovni zdvořilostních frází, ale teď se pustíme do těch „příšerných“ věcí, které naše kultury o sobě navzájem tvrdí. „Ty pracuješ?“ zeptá se s náznakem hrůzy Chadídža. Odpovídám, že většina žen v mojí společnosti chodí do zaměstnání. Nesouhlasně pokývá hlavou. Její obrovské zlaté náušnice přitom něžně zacinkají. „To mi je líto.“ Myslí to upřímně. Z jejího pohledu musím být v příšerné situaci. „Muslimské ženy nepracují,“ odpoví rezolutně. „Je to neuctivé vůči Bohu. Zůstávají doma a pečují o děti a domácnost. Muž obstarává peníze. Tak je to správně.“ Na chvíli zůstávám fascinovaná světem, kde jsou role obou pohlaví tak přesně určené náboženstvím, že nikoho o nich ani nenapadne pochybovat.
Chadídža je nejen tím krkem, co kroutí hlavou rodiny, ona je královnou. Samozřejmě, její království má jen několik desítek čtverečních metrů, ale z jejího pohledu dosáhla všeho, čeho mohla. Je jedinou ženou patriarchy a má dostatek synů, kteří ji zásobí zástupem snach, jež se o ni postarají. Mít syna je pro rodiče v Pákistánu nesmírně důležité. V zemi s ne právě nejlepším sociálním zabezpečením se „vyprodukování“ mužského potomka rovná důchodovému spoření. Zatímco dcera vždy opustí po vdavkách rodný dům, syn si většinou přivede manželku do rodičovského domu a ta je v chudších domácnostech považována vlastně za služku.
Já jí na oplátku položím možná až příliš osobní otázku. „Ach, já jsem se vdávala v jedenácti,“ říká a já na ní vidím hrdost na to, čeho za třicet let dosáhla. „Moje nejstarší dcera se provdala ve třinácti a nikdy nechodila do školy. Sohrab, moje nejmladší,“ rukou pokyne k dívčině, která mluví na místní poměry skvělou angličtinou, „je ve svých dvaadvaceti ještě svobodná a studuje na univerzitě.“ Nevypadá to, že by počínání své dcery odsuzovala. Možnost vzdělávání stejně jako míra zahalování ženy je schvalována jen rodinnou radou. „Časy se mění,“ dodá po chvíli, „a islám je náboženství, které je platné v každé době.“
Víra, hrdost, tradice
Do Péšávaru jsem přijela se záměrem zdokumentovat to nejhorší, co země nabízí. Místo toho jsem ale stála tváří v tvář vlastní předpojatosti. Ne že bych výrobu drog považovala za přijatelnou, ale opium i konopí jsou s místní kulturou spjaté stejně, jako je tvrdý alkohol spojen s tou naší. Heroin je na druhou stranu spíš výhodný vývozní artikl, a pokud bude po něm poptávka, nepomůžou žádné represe od státu.
Každá mince má dvě strany a Paštúni by neměli být posuzováni jenom podle té, kterou je vidět zpoza hranic. Péšávar je totiž místo, jehož chod určují v první řadě víra, hrdost a tradice.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 7/2012.
