Fotoreportáž z jižního Pákistánu: Kontrasty neobjeveného Sindhu
Teplota přes čtyřicet stupňů, téměř devadesátiprocentní vlhkost vzduchu, všudypřítomný hmyz. Nás, dva bledé Středoevropany cestující na vlastní pěst po Pákistánu, ale ani nenapadne si začít stěžovat. Jen pár desítek metrů od nás totiž na polích tvrdě pracují ženy, muži i děti. To je jihozápad Pákistánu.
Nacházíme se v Sindhu, jedné ze čtyř autonomních provincií Pákistánu, zhruba 150 km od Indie. Trávíme zde poslední týden naší měsíční cesty po šesté nejlidnatější zemi světa a poznáváme oblast ohromných kontrastů. Jako celek je na tom Sindh ekonomicky poměrně dobře, hlavním městem provincie je totiž největší a nejbohatší pákistánské město, Karáčí. Stačí však popojet pár desítek kilometrů na venkov směrem k indické hranici a rázem se ocitnete v nejzaostalejší oblasti celé země, kde vedle sebe žijí muslimské, hinduistické a křesťanské komunity.
Cestování po Sindhu není jednoduché, my však máme ohromnou výhodu díky naší známosti v podobě Emmanuela, křesťana pocházejícího z gudžarátské komunity. Emmanuel s námi na motorce cestuje po chudém venkově, kde se jeho příbuzní živí zemědělstvím, a ukazuje nám jejich prostý styl života.
Chybějí vzdělaní lidé
„Asi boty. Boty pro děti z okolních vesnic, aby nemusely po té prašné cestě chodit naboso,“ odpovídá po chvíli přemýšlení pod mangovníkem stojící Patras na mou otázku, co mu nejvíce chybí v jeho vesnici. Patras je jediný gramotný obyvatel bezejmenné vesničky, kde žije zhruba deset rodin. Sympatický chlapík malého vzrůstu studoval v paňdžábském Láhauru a před pár lety se vrátil mezi své chudé příbuzné, aby učil děti z několika tamních vesnic těm nejzákladnějším znalostem. Překážkou pro vznik většího počtu podobných primitivních venkovských škol nejsou chybějící prostory nebo nechuť rodičů děti do školy posílat, ale právě absolutní nedostatek vzdělaných lidí, jako je Patras.
Další den přivádí Emmanuel svého kamaráda z komunity Parkarů, kteří hovoří mírně odlišným jazykem než Gudžarátci. Ve čtyřech se tedy vydáváme opět na venkov za etnikem, o němž příliš dostupných informací není. Jeden z mála zdrojů hovoří o gramotnosti nedosahující ani jednoho procentního bodu, zdrojem veškerých příjmů je pak opět zemědělství, zejména pěstování rýže, banánů či cukrové třtiny, důležitou roli hraje také bavlna. Zatímco tamní děti se po počátečním ostychu před dvěma nevšedními návštěvníky jejich vesnice všelijak předvádějí, dospělí nám hrdě ukazují vodní filtry, které zde pomohl rozšířit právě náš přítel Emmanuel. Jednoduché filtry sehrávají v životě místních podstatnou roli: výrazně totiž pomáhají v boji se žloutenkou a dalšími nemocemi. Stejně jako v sousední Indii i v Pákistánu je stále větším rizikem vysoké znečištění vzduchu a vody.
Dobrá nálada
Zcela bych chápal, kdyby vesničané žijící v neuvěřitelně tvrdých podmínkách neměli v nesnesitelném horku sebemenší náladu na dva cestovatele s fotoaparátem kolem krku. Vstřícnost a prostá radost z neobvyklé návštěvy jsou ale znát na každém kroku. Vesničané se předhánějí před objektivem a fotit se nechají i nádherně oděné ženy, které zaujmou i vytetovanými symboly na krku a obličeji.
„Místní lidé nemají téměř nic, tyto krásné barevné šaty hrají ale důležitou roli v životě každé místní ženy a nezřídka jich mají doma hned několik,“ vysvětluje Emmanuel, zatímco žasnu při pohledu na pestrobarevné vesničanky. Spíše než hotové šaty je v Pákistánu zvykem kupovat pouze látky, jež jsou velmi levné.
Sytě modrý šátek a vlasy barvené hennou. Tato kombinace mě uhranula, a tak žádám starší ženu o portrét. Když jí později ukazuji náhled snímku, jsem svědkem až nečekaného dojetí. „Je možné, že se takto viděla poprvé v životě,“ upozorňuje posléze Emmanuel na skutečnost, která mě vůbec nenapadla.
Kouzlo slavností
Sindh však nenabízí jen kontrast moderního velkoměsta a zaostalého venkova. Je tu i mnoho důležitých súfijských staveb, jež ohromí dech beroucí architekturou i atmosférou. Súfismus je mystická forma islámu, jež není některými radikály akceptována, a tak byly v minulosti tyto nádherné svatyně cílem tragických atentátů. V poslední době se však bezpečnostní situace zlepšila a bylo by hříchem nevyslyšet nabídku našeho přítele, který nám chce zprostředkovat přístup do krásné svatyně v městečku Bhit Šáh. Areál je plný věřících. Neopakovatelnou atmosféru místu dodávají súfijští zpěváci, kteří před hlavní modlitebnou nepřetržitě prozpěvují tradiční písně.
Rozhodnutí navštívit tuto neprobádanou provincii se nerodilo hladce, nakonec to bylo velice příjemné překvapení na závěr našeho pákistánského dobrodružství. Pohostinnost a vstřícnost jsou v Pákistánu přítomné napříč všemi provinciemi, ta nejsilnější setkání nás ale bezesporu potkala až v této zemědělské oblasti mezi pouští a slavnou řekou Indus.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii: