Lebanon Mountain Trail je tajným tipem pro ty, kteří chtějí být na cestě skoro sami a projít pohádkovou krajinu v zemi prodchnuté dávnou historií.
Srdce libanonského křesťanství
Do údolí Kadíša (Kadisha) a jeho okolí jsem se toužila vrátit už od roku 2018, kdy jsem ho poprvé navštívila. Bylo to v únoru a bylo krásně. Nepochybovala jsem tedy, že duben bude správnou volbou pro příjemný týdenní jarní trek na úpatí třítisícovek, započatý právě v Kadíši. Vše bylo naplánované, tři holky s krosnama se potkaly v nejlevnějším hotelu v drahém Bejrútu a pořádně se podívaly na předpověď počasí na horách. Zima. Sníh. Déšť. Nic, co se nedá přežít.
Rozhodly jsme se obrátit plán trasy naruby a vyrazily přímým busem do Bšarré, centra libanonských křesťanů hluboko v horách, které leží nad údolím Kadíša. Bšarré a okolní vesnice ukrývají desítky kostelů a klášterů mnoha křesťanských církví a jsou oblíbeným místem k trávení léta, které je na pobřeží horké a vlhké. Okolí je nádherné a ukrývá dva velké cedrové lesy: Horš Ehden a al-Arz.
Právě z vesnice al-Arz jsme se rozhodly vyrazit na začátek cesty. Nad cedrovým lesem se zakrátko po našem příjezdu rozzuřila bouřka biblických rozměrů s nádhernými blesky přes celou oblohu. Pozorovaly jsme ji zdálky nad horami. Pak, když se začala blížit, jsme mávly rukou nad hrdinstvím a pozorovaly ji z pokoje horského hotelu. Bouře zuřila celou noc, ale ráno přestala a my vyrazily do mlhy, která se proháněla vesnicí i nad horami a jen místy nám ukázala nádherné zasněžené vrcholky.
Cesta doprovozená fialovými značkami kopírovala cestu značenou v aplikaci mapy.cz a my šly podle plánu podél hor do údolí. Sněhové pásy ani zhutnělé potoky nebyly takový problém jako hluboké bahno, které komplikovalo stoupání i klesání. Výhledy, které se občas ukázaly, byly nádherné a mlha jim dodávala kouzlo. Když se po poledni vrátil hustý déšť, našly jsme úkryt pod stříškou ve vesnici. Během minuty přiběhla zděšená majitelka domu a donutila nás jít dovnitř, kde zatopila v krbu a dala nám najíst. Prostě Blízký východ.
Později odpoledne jsme došly na dno údolí, které je hlubokým zářezem mezi skalami zdobenými vodopády a s historickými kostely vtesanými do jejich úbočí. Před jedním takovým jsme našly útočiště na noc. Útes nad kostelíkem nás příjemně a dostatečně kryl, ubytovat se v kostele (byť jen v předsíňce) jsme ale na první dobrou nechtěly. Jeho zázemí jsme braly jako pojistku proti špatnému počasí, kterou jsme nakonec nevyužily.
Putování skrze Kadíšu je zážitek. Cesta pro auta se postupně mění v pěšinku, která klesá a stoupá úžasnou krajinou kolem zaniklých vesnic, které v člověku budí trochu smutek. Vrcholem je kostel a klášter Kannubín, po kterém se pěšina zužuje a začínají pravé horské cesty. Bohužel, v ten moment nám začal i hustý déšť. Několikahodinová chůze údolím ke klášteru Kozhaja na jeho konci byla náročná a studená. Do klášterní restaurace jsme vpadly zmrzlé, zničené a promoklé. Když se silný déšť za okny změnil v silný sníh, zaplatily jsme si taxíka z údolí do městečka Ehden nad klášterem, které jsme našly kompletně pokryté sněhem a mrtvé. Zavřené byly i všechny hotely. Stopem jsme se vrátily do Bšarré, ubytovaly se tam a večer strávily u krbu.
Ráno padlo rozhodnutí. Na horách mělo sněžit ještě den, tak jsme sjely do Tripolisu a o den později se nechaly busem dovézt do vesnice Kubajját, nedaleko hranice Libanonu se Sýrií. Tam začíná první etapa Lebanon Mountain Trailu, kam jsme původně plánovaly v opačném směru přijít. Ukázalo se to jako nejlepší rozhodnutí. Zatímco v Bšarré sněžilo, nad Kubajjátem byla jen prostá mlha. Trek mohl konečně začít.
První kroky po značce
Na webu Lebanon Mountain Trailu (LMT) je k dispozici seznam tras, jejich popisy i s převýšením a náhlými nebezpečenstvími. Je tam také řada varování. Ohledně psů, pytláků, soukromých pozemků a tak dále. Nicméně trasa je prý dobře značená, byť se občas stane, že značení mizí. V rychle se měnícím Libanonu, kde se na horách staví, pase a loví, značení mizí často. Zčásti lze spoléhat na mapy.cz, kde je LMT docela slušně značen, je to ale jen jeho stará verze. Od doby zanesení trasy do našich map se tu hodně změnilo, pěšinka se vine neznámými končinami a už od počátku je nutné si hlídat značení. Samozřejmě, prudkými dešti smazané značky lze snadno přehlédnout. Ještě lépe jde přehlédnout značky zaházené lesáky, uhlíři nebo zloději dřeva. Člověk musí být stále ve střehu.
Od provozovatelů LMT jsme si nechaly samozřejmě poslat GPS souřadnice a plány tras, ale i tak jsme plánovaly podle mapy.cz, se kterými jsem měla na cestách vždy jen tu nejlepší zkušenost. K našemu překvapení se oficiální cesty a cesty v mapách rozešly už krátce za Kubajjátem. Já byla šťastná. Cesta se vinula vzhůru hlubokými lesy přes bílé skály a slibovala výhledy. Nicméně prudká stoupání a klesání nasbírala nějaké ty stovky výškových metrů navíc a v naší malé skupince vznikly rozpory ohledně trasy – podle nového, nebo starého značení? Přiznávám bez mučení, že jsme čekaly lehčí trasu, a podle mapy.cz se odvíjela i naše příprava na cestu. Nicméně jsme se časem smířily s pomalejším postupem a jiným rozložením jídla a následovaly nové značení. Bylo to výborné rozhodnutí.
Část za Kubajjátem, respektive druhou polovinu prvního úseku a první polovinu druhého úseku, podle popisu LMT v oblasti náhorní plošiny Kamú’a po úpatí útesu Šír Kezbar, považuju za jedny z nejhezčích hor, jaké jsem kdy viděla. Možná to bylo jarem a spoustou květin, které zdobily louky pod třítisícovkami na dohled, možná to bylo zelení a mohutnými stromy, ale když se konečně mraky pokrývající plošinu rozestoupily, rozhostil se kolem nás ráj. Našly jsme si závětří vysoko nad inverzí a spaly pod jasnou oblohou.
Druhý den a ve druhé části úseku nás cesta zavedla do nejvyššího bodu okolo dvou tisíc metrů pod zmíněným útesem Šír Kezbar, kolem skalních masivů a podivnými skalními pěšinkami zase klesala do údolí k vesnici Kemmámín, ležící na dně nejhlubšího libanonského údolí zvaného Pekelné. Po noci strávené pod stříškou jedné z místních chat jsme ráno pokračovaly v sestupu. Na chvíli jsme pěšinu zcela ztratily, a nebýt procházejících uhlířů, šly bychom náhodnými cestami. Dole v údolí tekla řeka, kde jsme se vykoupaly a vypraly si a ve vesnici se napojily cukrem. Čekal nás výšlap nahoru a vrstevnice nevěstily nic pěkného.
Střetávání s lidmi
Kemmámín nemá žádný obchod, ale mnoho lidí prodává pocestným pamlsky. Nám to stačilo. Posilněny jsme se vydaly vzhůru. Podle map i popisu měla trasa odbočit z lesní cesty a jít přímo vzhůru. Nenašly jsme ji. Vše spláchla voda. Zastavila jsem se v posledním z domů a zeptala se mladé ženy jménem Fatma na cestu. Pozvala nás na kávu, ukázala pěšinu a my se vydaly vzhůru. Po slušném stoupání se ukázalo, že jsme o kopec vedle. Když naděje na přeběhnutí po vrstevnici padly, vracely jsme se po svých stopách. Co vám budu povídat, pěkně otrávené. Po cestě jsme potkaly zadýchanou Fatmu. Šermovala rukama naším směrem. „Jdete špatně! Pěšina odbočuje tamhle! Zkoušela jsem na vás volat, ale neslyšely jste mě…“ Po pravdě, slyšely, ale myslely jsme, že to jsou děti. Chyba. Fatma nás vyprovodila k začátku pěšiny a zkontrolovala, že jdeme správně. Po cestě vyprávěla o své rodině a o životě, jaký tu žije. „Víš, není to snadné. Nemáme auto, pořád chodíme nahoru dolů. Ale má to svoje výhody. Podívej se na moji postavu. Vůbec bys neřekla, že mám čtyři děti, že?“ smála se, když jsme se loučily.
Cesta vzhůru byla opravdu pekelná a byla to spíš kozí pěšina či pěšina pro místní horaly. S LMT to nemělo co dělat, ten jsme zkrátka nenašly. Na jednom kilometru bylo pět set metrů stoupání. Místy jsem se hrabala nahoru s pomocí rukou, místy jsem se svezla dolů několik metrů po břiše. Prostě hrůza. Unavené a zničené jsme se vyškrábaly nahoru pěkně pozdě, do západu slunce nechybělo moc. Zbývalo nám ještě šest kilometrů ostrým terénem a pěšinkami k vesnici, u které jsme chtěly přespat. Rozhodly jsme se to ujít. Nebýt vyčerpání, ocenila bych nádheru krajiny víc: měkké, rozkošné zelené louky s líbeznými stromy, pevnost na bílých skalách, potoky a řeky. My jsme ale nekoukaly a šly.
Do Kfar Bebnínu jsme došly těsně po západu slunce, kdy postící se muslimové začínají na konci ramadánového dne jíst. Zaklepala jsem na jedny dveře a požádala otce rodiny o horkou vodu, že si aspoň zalijeme polívku. Donesli vodu a židle. Pak se zevnitř ozval rozčilený ženský křik. Vyšla paní domu a nahnala nás dovnitř ke společnému stolu. Dostaly jsme kuře, salát a hranolky a rodina vyklidila horní patro svého letního domu, abychom tam mohly spát. Oni se vyspali dole na matracích. Ráno vstávali pozdě. My si potichu ohřály kafe a vylezly na náměstí, kde jsme pojídaly koláčky, co nám dali na cestu. Do minuty u nás byla postarší sousedka a donesla nám konvici s čajem.
Naučit se slovo hávalú v libanonském dialektu je pro putování horami a vesnicemi zásadní – „pojďte dál, poslužte si“.
Starý a nový venkov
Další část cesty už vede mnohem obydlenějším krajem. Husté lesy vystřídaly sady kvetoucích stromů, udržované kanály vody, stáda ovcí a tu a tam hlídací pes. Libanonský venkov je plný krásných velkých domů. Mnoho jeho obyvatel žije ve městech, domy zdědili a používají je už jen jako letní sídla. Ale farmářů a zahradníků tu není málo. Všude, i na nejnepochopitelnějších místech, vedou hadice odvádějící horskou vodu na pole, do kanálů nebo do jedné z mnoha vodních nádrží. Tentokrát jsme se na cestě těšily i na dvě staré muslimské svatyně ukryté ve stínu velkých stromů. Trochu kultury a dějin, říkala jsem si. Nicméně pod velkými stromy už byly jen trosky, které nenabídly nic duchovního, ale jen příjemné posezení pro svačinku s výhledem na monumentální terasy zahrad a sadů.
Sestupovaly jsme podle mapy.cz do vesnice Karm el-mohr, kde jsme po dvou dnech doufaly ve studenou pepsinu. K naší nevíře vesnice zanikla snad před sto lety. Našly jsme opuštěné domy a na dně hlubokého údolí jezírka ke koupání a pramen horské vody. V opuštěných zahradních terasách zaniklé vesnice (Či snad jen přesunuté o pár set metrů dál? Kdo ví, přes hluboká údolí a stromy nic vidět nebylo…) jsme strávily poslední noc a doufaly, že se nám slibované bouře vyhnou. Což se nám také splnilo.
Na páté části, poslední, protože šestku a sedmičku jsme si prošly na začátku, nás čekalo slavné městečko Ehden a jeho úžasný cedrový les Horš Ehden. K němu vedlo poslední monumentální stoupání, umocněné výhledy na nejvyšší vrcholky Libanonu, kterým kraluje hora Kurnat as-Saudá (3088 m). Pak se otevřel výhled na cedry. Horš je nesmírně rozlehlý a my jím putovaly skoro dvě hodiny. I když je tohle snad nejpopulárnější část trasy, je tu mnoho pěšinek, značky, trasy a k dispozici i tištěné plánky cesty, nepotkaly jsme ani nohu. Když jsme sešly do infocentra, naše putování skončilo. Místo pěti kiláků po asfaltu nás místní šéf hodil autem. Hory zůstaly za námi, bolest svalů a únava přetrvaly další dva dny, loupající se nosy od horského slunce další dva týdny. Pocit krásy a nádhery stále trvá. Z blízkovýchodních treků, a že jsem si jich už pár prošla, je tohle největší topka. Vyrazte!
Lebanon Mountain Trail
- Libanonská horská trasa vznikla v letech 2006–2008 z úsilí Josepha Karama, který toužil podpořit ekoturismus v Libanonu.
- Začíná na severu v Andqetu a končí v Mardža‘júnu. Měří 470 kilometrů, vede přes 76 měst, jednu lokalitu UNESCO, dvě biosférické a čtyři přírodní rezervace, pět chráněných území a šest ptačích lokalit.
- Trek má celkem 27 sekcí, čtyři sekce boční, a kdo ho projde celý, nastoupá i naklesá přes dvacet tisíc metrů. Jeho nejnižší bod je ve výšce 570 m n. m. a nejvyšší ve 2073 m n. m.
- Je to dynamická, často se měnící trasa, jejíž správci se stále snaží najít nejlepší možnosti pro trek tak, aby se vyhnuli soukromým pozemkům, jejichž majitelé někdy představují opravdové výzvy. Stejně tak, jako je představuje divoké počasí libanonských hor, pastevci se svými stády (a psy) a neustálý rozvoj venkova.
- Stránky treku (www.lebanontrail.org) jsou každý měsíc aktualizovány a upravovány tak, aby měly vždy co nejpřesnější informace pro ty, kteří se na trek vydávají.
Cedry Blízkého východu
- Cedr je symbolem Libanonu a najdeme jej i na jeho vlajce.
- Tento mohutný strom, zmiňovaný v bibli i v Eposu o Gilgamešovi, byl v minulosti velmi oblíbeným dřevem nejen pro stavbu lodí, ale také pro dekorace, nábytek i pro výstavbu domů. Jeho dřevo je pevné a pružné a všechny tyto jeho vlastnosti vedly k tomu, že cedry, v minulosti pokrývající takřka celou zemi, skoro zmizely.
- Dnes najdeme v Libanonu několik cedrových rezervací, které mají tyto stromy chránit. Za zmínku stojí, že první rezervace v zemi založil už římský císař Hadrián a po něm se o záchranu a ochranu cedrů zasadilo mnoho dalších.
- V dnešní době probíhají pokusy o znovuzalesnění rozlehlých oblastí Libanonu, ale také nedalekého Turecka, kde se ročně zasadí na padesát milionů cedrů.
- Cedrové lesy rostou ve výškách mezi 1000 a 3000 metry nad mořem a mohou být čistě cedrové nebo smíšené.
Kadíša a kláštery
- Název údolí pochází z aramejštiny, kterou mluvil i Ježíš Kristus, a znamená „svatý“. Jméno je to více než oprávněné.
- V minulosti se stalo údolí útočištěm těch, kteří chtěli v osamění meditovat a modlit se. Odcházeli sem mniši žijící v souladu s ideálem blízkovýchodního asketického mnišství, hloubili si jeskyně, zakládali poustevny a později i mnoho větších či menších klášterů, z nichž většina je dnes v troskách.
- Díky pozici, jakou v raném křesťanství údolí zastávalo, se dostalo v roce 1998 na seznam UNESCO a dnes je v Libanonu jednou z nejoblíbenějších (a nejzajímavějších) destinací.
