Obývací pokoj je srdcem domu. Je to místo setkávání s hosty i s rodinou. Najde se tu televize, obrázky náboženských představitelů či jiných oblíbenců a výzdoba pomocí náboženského textu.

Obývací pokoj je srdcem domu. Je to místo setkávání s hosty i s rodinou. Najde se tu televize, obrázky náboženských představitelů či jiných oblíbenců a výzdoba pomocí náboženského textu. Zdroj: Lenka Hrabalová

Antické ruiny nalezneme v centrech mnoha orientálních měst, v lepším i horším stavu. Ammánská citadela je jednou z krásných ukázek.
Stupňovité vesnice jsou typické pro kurdské oblasti. Irácké Akre je jednou z posledních.
Staré uličky dostávají díky mladým lidem nové barvy a nový nádech, což pomáhá k jejich ochraně
Lapače větru coby způsoby ochlazení vzduchu jsou monumentem pouštních měst Íránu
Staré muže Orientu potkáváme na ulicích u čaje, vrchcábů, mlýnku a novin
12
Fotogalerie

Blízký východ: Pod střechou Orientu

Města Blízkého východu jsou mozaikou architektury, tradic i kultur, jejichž pravé poklady se ukrývají za vysokými zdmi s malými okénky.

Úzké uličky Damašku se klikatí napravo nalevo, odpojují se a spojují. Některé jsou úzké tak, že v nich projde jen jedna osoba, jiné jsou široké a osázené obchody. V úzkých průchodech se tu a tam vysoko nad mou hlavou objeví okénko, jindy zase dřevěný balkonek. Omítka na mnoha místech odkrývá staré zdivo – cihly – nebo ještě starší kámen. Že se blížím k srdci místa, poznám podle zbytků římského portálu, který je součástí vysoké stěny po mé pravici. Za půlhodinu chůze vidím dva tisíce let nikdy nekončící výstavby.

Města stavěná staletí

V regionu Blízkého východu najdeme nejen nejstarší města světa, která jsou dnes obdivovanými archeologickými lokalitami, ale i nejdéle kontinuálně obydlená města. Místa jako Damašek, v jehož centru se nacházejí trosky římského Jupiterova chrámu, irácký Mosul, kurdský Irbíl, íránský Hamedán a mnoho dalších mají dějiny staré tisíce let a pod základy současných budov jsou metry archeologických vrstev, kde se bez sebemenších pochyb nalézají neuvěřitelné poklady. Stačí navštívit libovolné muzeum archeologie v regionu a podívat se na fotografie historických archeologických výkopů. Deset a více metrů vrstev a stop lidské činnosti. Kde v Česku s radostí oprašujeme střepy nádob dva metry pod povrchem, tady se ukrývají celá města. A stále objevujeme nové a nové lokality – vždyť jen ve dnech psaní tohoto článku klesající vody Mosulské přehrady odhalily tři a půl tisíce let staré město, patrně Zachiko! Země archeologům a historikům zaslíbená.

Když se touláte krajem Blízkého východu často, není jiné východisko, než abyste se stali odborníkem na architekturu. Pozornému oku neunikne, že velikost sušených cihel se liší epocha od epochy, že v rozličných obdobích se liší i slanost hliněných omítek. Historik rychle odhalí, že vesnické domky mají v základech římské sloupy a že podivné koryto za vesnicí není nic jiného než zapomenutá hlavní osa dávné metropole. Oko statika bude s nevírou zírat ke stropům komplikovaných průchodů Jeruzaléma a ptát se, jak je možné, že tato mozaika staveb stále stojí. Architekt a restaurátor zapláčou nad tisíckrát zalátanou zdí, v níž se rýsují nejasné obrysy původních středověkých portálů. A každý cestovatel, kterému se vybije telefon s mapami, bude nekonečně proklínat absenci urbánního plánování, která z města vytvořila neprostupný labyrint.

Města Blízkého východu vznikala různými způsoby. Přirozeně se přeměnila z ukoptěných vesniček na chaotickou zástavbu, když její obyvatelstvo prosperovalo. Stejně tak přirozeně vznikla kolem zdí opevněných vojenských táborů, římských, arabských i dalších, kolem kterých se nahrnuli lidé toužící se přiživit na vojenské posádce a jejích výplatách. Některá byla založena na zeleném pahorku z rozkazů vládců bažících po reprezentativní metropoli. Kde sídlil královský dvůr, zanedlouho přišel i králův lid. Madínat as-Salám, Město míru, dnešní Bagdád, byl mistrovským dílem chalífy al-Mansúra. Kruhový půdorys města byl mistrně obehnán zavlažovacími kanály tekoucími z Tigridu. Bagdád měl vládnout celému muslimského světu, ale tolik válek, které se přes něj přehnaly, rozmetalo chalífův sen.

Život ve městě

Města Blízkého východu nabízejí rozličný životní standard. V úzkých klikatících se uličkách procházíme kolem obyčejných dveří a vysoko položených oken a nemáme prakticky žádné očekávání toho, co se nachází za zdmi. To je chyba. Jsme v kraji, kde se věří, že soukromí je posvátné. Oprýskané obyčejné zdi tedy mohou skrývat opravdové paláce, které si nechali vystavět zejména bohatí obchodníci. Bohaté domy v centrech měst jsou obvykle vícepatrové a mají i více nádvoří. Nejkrásnější z nádvoří je určeno pánovi domu a jeho obchodním partnerům, které musí okouzlit svým bohatstvím. Další nádvoří je určené rodině – ženám, dětem a dalším; noha cizince sem nevkročí. Poslední z nádvoří bohatých domů je určeno služebným. To je samozřejmě nejméně zdobné. V horkém klimatu jsou horní patra určená k přebývání v zimě, spodní pak v létě. V podzemí jsou často k nalezení studny, u kterých jsou nenápadná mezipatra – doslova vejminky. Sem jsou v parných létech snášeni staří obyvatelé domu, kteří nesnesou vysoké teploty. Studená voda a podzemí (samozřejmě upravené a krásné) vytvářejí až třicetistupňové rozdíly oproti vnějšímu světu.

Tyto bohaté domy tvořily celé čtvrtě zejména ve městech ležících na významných trasách obchodu nebo ve městech sídelních. Například íránský Kášán má domy, které rozlohou překonají tisíc metrů čtverečních.

Ne každý obyvatel regionu byl ale bohatým obchodníkem, a tak se v historických centrech nacházejí i domy místních trhovců, řemeslníků, majitelů manufaktur, ale na okrajích také domy chudých lidí. Těch se nám ale z dějin dochovalo nejméně, a tak o životě chudých víme mnohem méně než o životě vyšších tříd.

V dnešní době, jakmile vykročíte z historických hradeb, čeká vás moderní město. To bylo stavěno velmi často pod vlivem Evropanů. Ať už přímo pod taktovkou kolonizátorů i Evropany ovládanými králi, nebo diktátory toužícími po sekulární společnosti podle evropského vzoru. Najdeme zde široké bulváry zdobené stromy, štíhlé mrakodrapy, monumentální obchodní centra, hustou zástavbu činžáků pro nižší a střední třídu, elegantní domy pro třídu vyšší, bohaté vily i chudé slumy. A okolo řek či pobřeží vždy takzvaný corniche, promenádu s restauracemi. K tomu samozřejmě sochy a památníky, odkazující k dávným dobám slávy, padlým vojákům i živým diktátorům a vládcům.

Klid venkova

Venkov se od měst liší tak moc, jak se jen lišit může. Většina venkova na Blízkém východě žije ze zemědělství, pastevectví a chovu, ale také z těžby. Můžeme tedy najít velmi bohaté vesnice, ale také nesmírnou chudobu. Většina vesnic Blízkého východu je elektrifikovaná, ale zdaleka ne všechny mají přístup k pitné vodě z kohoutku nebo třeba teplé vodě. Veřejné pumpy, kašny, studny jsou centry života a veřejné lázně s teplou vodou jsou prakticky nutností.

I na venkově můžeme vidět krásné moderní domy, určené pro velké rodiny, stejně jako prosté zemljanky. Vesnice jsou mnohem více než města propojeny s přírodou a architektonický styl vždy odpovídá regionu. V horách najdeme stupňovité vesnice, v údolích haciendy porostlé vinnou révou. Od všech daleko pak stojí přechodné vesnice pastevců, které nás nejdříve vyděsí svou chudobou, než si uvědomíme, že jejich obyvatelé mají v údolích domy a rodiny.

Některé vesnice jsou relikty minulosti. Nejde jen o to, že lidé v nich žijí takřka středověkým způsobem (byť i s takovými se dá na cestách setkat), ale o to, že jsou to místa, která do dnešní doby přinášejí kus historie. Vesnice Ma‘lúla v Sýrii je jedním z posledních míst světa, kde se konají mše v aramejštině, jazyce Ježíše Krista. Tamní kostely patří k nejstarším – u svatého Serkise je oltář tvořen prostou hlavicí římského či řeckého sloupu. Na něm jsou ještě žlábky na odtok krve. Kdysi tu býval pohanský chrám. Pak přišli křesťané a na žlábky postavili kříž. Jak prosté.

V Íránu zase můžeme navštívit vesnici, kde lidé žijí v jeskynních domech vydlabaných před tisícovkami let. Meymand je zapsán v UNESCO, ale stále je velmi pravděpodobné, že tam žádné turisty nepotkáte. Je to tajemnější a působivější alternativa k turecké Kappadocii, která je sice rozlehlejší, ale už velmi komerční a její jeskynní domy jsou zcela vybydlené. Zkrátka skanzen. Stále hodný údivu a obdivu, ale mrtvý.

Výzvy klimatu

Obyvatelé Blízkého východu se od pradávna museli potýkat s výzvami, které před ně stavělo životní prostředí. Vysoké ostré štíty hor i horká vyprahlá poušť jsou domovem mnoha lidí, kteří se dokonale přizpůsobili světu, který je obklopuje.

Města i vesnice Íránu, ale také Perského zálivu zdobí zvláštní věže jasně trčící nad horizont měst. Věže mají na sobě otvory a ničím nepřipomínají nic, co známe z našich končin. Říká se jim bádgíry, lapače větru. Vítr do nich otvory vstoupí, zarazí se o přepážku a klesá věží dolů do podzemí. Tam narazí na nádrž s vodou, která je do domu přiváděna kanály, o vodu se ochladí a dál postupuje děrovanými cihlami nebo otvory ve zdech do spodních pater domu, která ochlazuje. Bádgír je bezenergetická klimatizace, která umožňuje lidem přežít horká léta v chládku vlastního domu.

Zmíněná voda v nádrži či studni je přiváděná podzemními kanály až desítky kilometrů z hor či pramenů. Voda patří neoddělitelně k islámu, je součástí náboženství, a ve městech musela být vždy přístupná. Veřejné kašny a pítka jsou i dnes součástí blízkovýchodních měst. Mešity jsou vždy vybaveny toaletami, aby bylo kde se omýt před modlitbou. Kanály přiváděly vodu nejen do měst, ale zavlažovaly také rozsáhlé plantáže, které obklopují města a venkov. Některé kanály přivádějí vodu už více než dva tisíce let a jsou obdivuhodnou ukázkou odvěkého boje člověka s pustinou. Nicméně, z hlubin času se jich dochoval jen zlomek. Dobyvatelé je ničili v rámci vytlačování původních obyvatel, obránci je ničili proto, aby útočníci neměli co pít. Lidé utíkající před válkami zapomínali na údržbu, a opuštěné kanály pohltil čas. Věřte nebo ne, v minulosti, díky staletím úsilí a práce, bylo udržováno a zúrodňováno mnohem větší procento blízkovýchodní krajiny než dnes. Některé zemědělské oblasti byly dávno ztraceny a rolníky nahradili pastevci.

Sen o moderním světě

Současný Blízký východ trpí mnoha nešvary a problémy. Ty ekonomické jsou jedním z nich. I přesto má ale mnoho, snad většina, jeho obyvatel chytré telefony, které se staly součástí životního stylu. Některé vlády dokonce drží dole ceny satelitů a satelitních programů, aby se jejich obyvatelé mohli levně bavit. Římská politika „chléb a hry“ je stále aktuální. Díky tomu lidé v regionu vidí, jak se žije bohatým vrstvám v Turecku či Egyptě, v zemích, které produkují velké množství filmů a seriálů, ale také v Evropě. Není tedy překvapením, že lidé sní o moderním životě a také moderním bydlení.

Pohled na zcela opuštěnou vesnici není na Blízkém východě ničím ojedinělým. Lidé odešli do měst za městským snem či si postavili novou, moderní vesnici nedaleko. Není vzácný ani pohled na historický dům v centru města, který je z poloviny zbouraný a postavený a doplněný moderními materiály. Historické domy padají za oběť moderní zástavbě nejen kvůli přání majitelů, ale i kvůli cenám. Ytong se stal levnějším než dřevo a výroba a údržba nepálených cihel. Tradičních stavitelů také velmi rychle ubývá a ti, kteří zůstali, jsou zcela časově vytížení. A drazí. Mnoho obyvatel měst si je nemůže dovolit, a tak historické zástavby upadají pod ytongem, absurdně vedenou elektrifikací, trubkami a zanedbáním. Mnoho historických měst je v rozkladu a díky řadě důležitějších problémů se péče o ně odkládá. Samozřejmě, památkáři v regionu i ze světa dělají, co mohou, ale jsme v kolébce civilizace, množství staveb potřebujících péči je nekonečné. Zároveň, můžeme lidem vyčítat, že si přejí velká okna, výtahy a stěny, ze kterých nepadá hliněná omítka?

Honba za modernitou je individuální, ale i centrálně plánovaná. Bohaté státy Perského zálivu zbouraly v minulých dekádách celé své dějiny, aby toho v současnosti hořce litovaly a vynaložily velké částky na postavení nové historické (historizující) zástavby. Katarské tržiště Súk al-Wákif je kouzelné a láká turisty na úzké uličky arabské vesnice. Rekonstruováno (a vytvořeno) bylo ale v roce 2006. Touha po minulosti se v zemích, jako je Katar, promítá i jinde – moderní stavby jsou zdobeny tradičními mozaikami, muzea stavěna s prvky slavných budov Orientu a některé budovy univerzity i nákupní domy zdobí lapače větru. Obyvatelům Kataru (ale třeba také Maroka) je moderní architekturou připomínáno, z jaké kultury pocházejí a na co by měli být hrdí.


Zánik měst a civilizace

Blízkým východem se prohnal nespočet válek. Místo, kde se setkávají tři kontinenty, zažilo tolik destrukce jako málokteré jiné. Jedním z těch, kteří se přes něj přehnali jako vlna, byli Mongolové pod vedením Čingischána a jeho potomků. Ti definitivně ukončili zlatý věk regionu. Vlny z východu vypálily města, zničily závlahové kanály, postaraly se i o zničení památek. V roce 1258 Hulagu Chán dobyl Bagdád a vypálil legendární knihovnu Dům moudrosti. Do Tigridu bylo ten den prý hozeno tolik knih, že řeka zčernala inkoustem. Ničení neustalo ani v moderní době. Hlavní město Islámského státu, Mosul, zažilo obrovské destrukce. Zatímco ale ISIS cíleně zničil zejména muslimské hrobky, svatyně i sochy a poničil kostely i jiná svatá místa, irácko-americká koalice během plošného bombardování v roce 2017 zničila stovky a tisíce historických domů. Nejzachovalejší orientální město světa bylo v tomto roce rozsypáno na prach.


Kam za unikáty

V Orientu najdeme mnoho architektonických perel či bizárů:

  • Jihoturecké město Harran (biblický Cháran) je známé pro své domy připomínající včelí úly, které v létě udržují chlad. Po letech zanedbávání jsou sice spíše skanzeny nebo stáje pro kozy, ale za návštěvu stojí.
  • Život v bažinách a rákosových domech lze prozkoumat na jihu Iráku v oblasti prastarých bažin Hammár.
  • Horské stupňovité vesnice lze stále zažít v íránském Kurdistánu, jehož Úrámán Tacht je perlou této architektury.
  • A pravé orientální město? V minulosti byl za nejorientálnější město označován Mosul, který ale nepřežil osvobozování od Islámského státu. Pokud si chcete vychutnat stísněné uličky, ale Damašek vám přijde nedostupný, zkuste libanonský Tripolis, turecký Diyarbakir či palestinský Nábulus.
  • Monumentem středověké architektury je pak stará Káhira. Tam se lidé usadili i ve středověkých nekropolích, ty ale v rámci bezpečnosti vynechejte.

Lázně

Tělesná očista je v islámu povinností, což je důvod, proč byly města i venkov vybaveny veřejnými lázněmi. Ty byly vždy oddělené pro muže a pro ženy (buď separátní stavbou, vchodem či časem užívání). Parní místnosti zvlhčily kůži natolik, že bylo snadné z ní hrubou látkou sedřít starou vrstvu. Sídlili zde kadeřníci i léčitelé. Lázně plnily i společenskou roli. Muži zde sjednávali obchody, protože nahý muž nahému muži nemůže lhát – nemá totiž co skrývat. Ženy okukovaly dívky, kterou by mohly dohodit kterému mladíkovi. Lázně si můžete užít i dnes, ale už ne ve všech zemích. K tradici stále patří například v Maroku, Tunisku, Turecku či Palestině a jsou naprosto ojedinělým očistným i terapeutickým zážitkem.

Články z jiných titulů