Starobylá architektura v íránské poušti Lút: Mlýn, podzemní akvadukt i hostinec
V poušti Lút míříme do podzemí. Hluboko v zemi a někdy v kontaktu s vodní hladinou tady vznikaly zvláštní stavby: schránky na vodu, hliněné homole na led či větrné mlýny. Tou nejzajímavější je dobová restaurace, v níž usedali kupci putující po hedvábné stezce.
Oblast kolem Šahdádu s třiceti oázami se jmenuje Takháb. Skoro všechny oázy jsou dnes notně zpustlé, s divokou změtí palem, trnitého býlí, akácií a propadlých kupolí domů. V okolí ční několik pouštních hradů v různém stavu rozkladu. Největší a nejhonosnější je opevněná stavba v Šafí'ábádu. Co vypadá jako pevnost, je ve skutečnosti starý karavanseráj, obehnaný zdí s obrannými věžemi v každém rohu, s propracovaným plastickým dekorem.
„Chcete se zastavit v restaurantu?“ ptá se náš šofér, s nímž se vydáváme po nové silnici dál do pouště. Nechápeme. Tady restaurace? Za chvíli už ale sestupujeme po hliněných schodech. Ovane nás příjemné vlhko, stabilní mikroklima jeskyně o dvacet a víc stupňů chladnější než venku. Vlídná hlubina pod rozpáleným oslepujícím povrchem. Tady zastavovali obchodníci s naloženými velbloudy, popíjeli čaj a pokuřovali opium.
Chce se říct, že tahle poušť není stvořená k životu. Ale ti, kdo tudy táhli a obývali nehostinné kraje, se adaptovali dokonale. Nahoře si skoro ničeho nevšimneme. Kudy se vchází do podzemí, pozná jen zasvěcený. Útulek karavan, ponořený a překrytý pouští, je dodnes schopný přijímat hosty. Osm metrů pod povrchem odpočíváme jako kdysi kupci, zatímco zvířatům patřil stín pod stromovými tamaryšky.
Vodní svatyně
Ptát se Peršana v poušti na vodu vyvolá jedinou odpověď: Chodá midúne – jen Bůh ví. Ale když pak karavana skutečně přijde k prameni, ozve se: Chodá afarín! Bohu chvála. Nezbývá než velebit Boha před tímhle podzemním „restaurantem“, kde protéká čirá voda.
Osada v oáze skomírá a těch pár palem je napůl uschlých, ale pod pouští Lút stále funguje starodávný vodovod. Trvá spojitost pouště a lidí, a to spojení se děje skrz vodu. Nejpůsobivější na celém útulku je právě vodní tok. Kanát je duší toho místa.
Podzemní akvadukt je kobkou o několika místnostech spojených chodbami. Všechno je tu tvarováno z hlíny: výstupky používané jako lavice, kóje s poličkami ve vydlabaných výklencích. Pouštní čajovna – dodnes mnohé čájchane bývají v Íránu pod povrchem. Pět větracích komínů nevystupuje nad terén, jsou to spíš šachty než věže, v úrovni pouště překryté palmovými kmeny.
Takový je podzemní útulek v poušti Lút. Poušť skrývá ještě mnoho ze starých, karavanních dob. Kdo asi udržuje taková místa a zametá hliněná sedátka nad průhlednou hladinou?
Pouštní cisterna
Jinou podzemní útulnu jsme nikde v Íránu nenašli. Její analogií je ábambár. Těch jsme prošli desítky, najdou se v každé pouštní vesnici a často ve volné krajině. Tam, kde jinak široko daleko nevyčnívá vůbec nic, slouží jako orientační bod.
Že souvisí s vodou, je slyšet už v názvu (volně vodní schránka). V ábambáru se hromadí voda přitékající kanáty, podzemními kanály. Ábambár je stanicí v takové linii, zpravidla tam, kde přivaděč dosáhne obydleného místa. Je to pouštní cisterna, rezervoár, velká dvorana s klenutou kupolí. Jakýsi vodní sklep, jehož podstatou je průnik k hladině kanátu. Cihlový kužel přesahuje úroveň terénu, zbytek vězí zakopaný v zemi. Stavitelsky propracovaná klenba patří k architektonickým zvláštnostem pouště. I tam, kde řádilo zemětřesení a popadala většina domů, kupole ábambáru obvykle zůstala nepoškozena.
U velkých ábambárů stojí komíny, bádghíry – bývají obvykle čtyři. Dovnitř ženou chladný vzduch a udržují vodu ještě chladnější. Do amambáru se vchází po strmém schodišti, které pokračuje úzkou chodbou, ale dnes už jen vzácně projdeme až pod ladnou klenbu. Průchod bývá zazděný a místo dotyku vodní hladiny tu ústí trubka nebo přímo kohoutek.
Větrný mlýn
Na okraji šáhdádské oázy objevíme ještě jednu pouštní zvláštnost – větrný mlýn – asiábe bádi. Zatímco v nejvýchodnějších částech Íránu převažovala technologie na způsob modlitebních mlýnků, tedy obrovské vertikální válce, šahdádský mlýn je klasický, jaký známe z domova. I tahle stavbička se ale zčásti zakutala pod zem. Základním stavebním prvkem je hliněná věž. Naposledy tu mleli před desítkami let, od těch dob zmizely lopatky a celá dřevěná konstrukce. Jistě tu mlýnů bývalo víc a jezdívali sem z celého Takhábu.
Sestupujeme chodbou mezi poletujícími netopýry. Obklopí nás atmosféra sklepa se sálem a cihlovou kupolí s otvorem uprostřed. Ve výklenku je mlýnice. Vedle leží mlýnský kámen. Plevy padaly dolů pod zem a tam se taky, v suchu a relativně stabilní teplotě, skladovala mouka. Vlastně celý pracovní prostor ležel pod úrovní půdy, tak jako u ábambáru. V poušti je snaha ukrývat co nejhlouběji, pod zem.
Azyl a útulek
Co ještě patří k poušti? Azyl a útulek. Útočiště, kde lze svobodně spočinout. V poušti je pohostinnost zákonem pevnějším než jinde (a taky pozvání tu může trvat několik dní). Každý poutník je považován za toho, kdo se ocitne v nouzi a kdo má právo přijmout odpočinek. Útočištěm kdysi bývaly karavanní stanice nebo podzemní čajovny. Dnes tím přátelským územím bývají hrobky (emámzáde) nebo mešity – nad vírou tu nepřemýšlejí, prostě běžte a odpočívejte jako my. Pro obyvatele pouští jsou místem, které se nezamyká, otevřeným ve dne v noci a připraveným pro potřebné. Každý může kdykoli vstoupit, připravit si čaj, trochu pojíst a zůstat, než nabude sil.
Pouštní lednička
Jachdam (někde říkají jachčal) je ledový rezervoár (jach je persky led), ledárna. Podobný ábambáru, vzhledem i funkcí, ale obvykle celý z hlíny, a hlavně – není spojený s podzemním tokem. Tam, kde panují mrazy, bylo výhodnější udržovat zásobu vody v tuhém skupenství, víc se jí do zásobárny vešlo. Co napršelo otvorem na vrcholu věže, nestačilo, voda se navážela zespodu i shora a nechávala zmrznout. Jako led vydržela dlouho do jara.
Jachdam je v krajině nesmírně působivý. Kónický tvar mu dodává vzhled starobylého monumentu. Ve skutečnosti jde o dvojitý kužel s nesouměrným horním (nadzemním) a spodním (podzemním) objemem, nejširší obvod tečuje povrch. Někdy bývá homole obkroužená spirálou římsy, takže připomíná zikkuraty.
Tento článek byl uveřejněn v časopise Lidé a Země, vydání 12/2012.
