Kdykoliv mluvím s někým o cestování, všichni mají jeden společný sen: Transsibiřskou magistrálu. Potkal jsem ale jen málo lidí, kteří po ní opravdu jeli. A kdy jindy jet na Sibiř než v zimě? Cestu jsem pojal jako úvodní etapu mého stěhování na Nový Zéland, protože proč letět, když lze jet po zemi?
Rusko je obrovská země, to je známý fakt. Naplno jsem si to ale uvědomil, až když jsem strávil dva dny nonstop ve vlaku a na mapě se posunul jen o malý kousek směrem na východ. Nepředstavitelná dálka. Cesta z Petrohradu do Vladivostoku zabrala měsíc. Víza jsem vyčerpal do posledního dne. A měsíc je žalostně málo na průzkum největší země na světě. Pečlivě jsem tedy vybral zastávky, protože nebyl čas přesouvat se někam dál.
Rusko mě rozhodně nezklamalo. U nás je tahle nádherná země cestovatelsky opomíjená. Pokud ale člověk překoná nedůvěru v tuto zemi a skousne byrokracii při udělování víz, je odměněn spoustou nezapomenutelných zážitků a osobních setkání s místními lidmi, kteří nemají s politickou garniturou nic společného. Obecně se zde Čech (pokud je navíc jako já z Karlových Varů) setká s nesmírnou pohostinností. Na každém kroku je sice cítit obrovská pýcha na vlastní rozlehlou zemi, což je pro našince zvláštní pocit, ale neměl jsem dojem, že by to zavánělo nezdravým nacionalismem.
Velice zajímavé bylo, jak z evropského Petrohradu s každým krokem směrem na východ Evropa pomalu vyprchává, a cestovatel se tak nedostává do „exotiky“ šokem, ale postupně krok za krokem.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
